Petrohrad - Desátá kapitola

Anotace: Veliké poděkování patří Danu Janů, který mi velice s tímto románem pomáhá. Jemu je tento příběh také věnován. PETROHRAD

Sbírka: Plukovník d'Agoulle

„Plukovník de la Château-Mourt odjel,“ prohlásil komoří, když se ho na velitele svého regimentu d’Agoulle vyptal. „Král rozkázal, aby se připojil i s vojáky k části armády v La Fort.“

D’Agoulle věděl, že La Fort je jedna z pevností poblíž pobřeží, která chrání jihozápad země již od nějakého jedenáctého století. Uvědomil si, že pro Brity by vedla nejkratší cesta do Gon právě sem.

„A proč právě tam?“ podivil se nechápavě. Vojenské linie přeci střežily celý jih a východ ostrova, ze severu a lehce i východu chránili zemi vojáci cizích barev, neboť pomoc jim poslala také Francie. Za to jí plukovník dlužil svého potomka, kterého už si Francouzi provdají či ožení po svém.

„Generál, který to tam má na starost, si stěžoval, že má v táboře jen pěchotu,“ vykládal úslužným tónem komoří. Plukovník se nepříliš laskavě ušklíbl. Nebylo těžké uhodnout, odkud takové informace muž má, neboť král by je neroztruboval po zámku, a tak bylo nanejvýš zřejmé, že pan komoří zase jednou poslouchal za jeho dveřmi. Patřilo to k jeho oblíbeným kratochvílím. Jednou ho plukovník přistihl, a od té doby dával na muže náramný pozor, kdykoliv byl v budově. Protože to však nebylo příliš často, měl pan komoří pré.

Teď mu došlo, že se podřekl. Zbledl a do krve si rozkousal ret. Plukovník dělal, jako by si ho už nevšímal, vytáhl zpod kabátce dopis a kochal se pohledem na krátký carův vzkaz. „Vy tu ještě stojíte?“ podivil se, když po hodné chvíli zvedl od pergamenu oči.

„Neráčil… jste mne propustit… pane,“ hlesl komoří a jen si přál, aby už mu mohl zmizet z očí. Brzy se mu to splnilo, jen dostal příkazem, aby dal osedlat plukovníkovi koně.

Když se odporoučel, obrátil se mladý plukovník a zjistil, že se o zeď opírá vyšetřovatelka, dostatečně blízko, aby ho mohla eventuelně zadržet v odchodu, ale zase přiměřeně daleko, to aby ji nikdo nemohl nařknout z toho, že je odposlouchává.

Schoval dopis pod kabát a rovnou k ní zamířil. Povzdechl si a v duchu se připravoval na další otázky, jenomže žádné vyslýchání neproběhlo. Kiera Tërrová se napřímila a řekla jen:

„Děkuji za pomoc s Jonathanem Jeremym, pane plukovníku. Cením si toho.“

Přikývnul. V jejích očích postřehl váhání, jako by mu chtěla snad ještě něco povědět, ale nenalézala v sobě dostatek odvahy to udělat. Objektivně musel zhodnotit, že je hezká, i když on sám dával přednost spíše blondýnkám. Tedy dával přednost; když už sebral odvahu vůbec uvažovat, co by bylo, kdyby nebyl ženatý s Germaine Sallovou, a občas si kolemjdoucí ženy podobně prohlížel, vyšlo mu, že blondýnky se mu líbily více, ačkoliv nikdy ani v duchu neprohlásil, že by nějaká žena byla ošklivá. Ošklivá mohla být rána, ošklivá mohla být lidská chamtivost i leccos jiného, ale žena, to bylo něco Bohem stvořené, a proto nemohl prohlásit, že by mohla být ošklivá. Existovaly ženy hezké a přímo nádherné, to ano (a plukovník sám si často lámal hlavu, do které z těchto kategorií by zařadil svoji choť). A plukovník si až bolestně uvědomoval, že je také obrovský rozdíl mezi šalebným vzhledem a tím, kým byla žena uvnitř. Což koneckonců neplatilo jen u žen, nýbrž u lidí obecně.

Nyní sebrala Kiera Tërrová odvahu a plukovníka objala. Nebylo v tom nic romantického, spíše kamarádské sevření, ze kterého se sice rezolutně vymanil, ale až po chvíli a také velice jemně. Tiše podotkl, že se to nehodí, když je milenkou jeho otce. A on, plukovník d’Agoulle, je beztoho ženatý.

Beze slova se otočila a vyběhla ke schodišti. Chvíli se za ní díval a pak si vzal věci a namířil si to do maštale. Koně již měl připraveného. Nasedl a vyrazil na jih. Teprve za branou města si uvědomil, že se mu zpod kabátce ztratil dopis ruského cara.

 

K pevnosti přijel za soumraku. Britové sem zatím nepostoupili. Seskočil z koně a vedl ho za uzdu za sebou. Noci vládlo ticho, jen občas se v trávě ozval cvrček. Najednou uslyšel zapraskání větvičky. Všiml si, že konečky větví nedalekého keře jsou olámané.

V křoví to zašustilo znovu, pak cosi spadlo na zem a spustilo tlumené nadávky. To už d’Agoulle věděl, která bije. Rozběhl se po zvucích a sevřel pod krkem ani ne dvacetiletého chlapce v černé uniformě.

„Pusťte,“ zasípal dotyčný. Plukovník jeho hlas okamžitě poznal. Zatímco mladík pokračoval v nadávkách, užasl:

„Marcéli?!!“

„Ksakru, to jste vy?“ zahudroval. „Já prostě musím mít smůlu! Nejdřív verbíři, a teď, když se mi naskytla příležitost zmizet, tak vy.“

„Vstávej,“ uchopil ho vzadu za límec a vytáhl nahoru. Vedl ho zpátky k táboru.

„Co se mnou uděláte?“ ptal se s neskrývaným strachem.

„Co uznám za vhodné,“ opáčil. „Jak dlouho tu vlastně jsi?“

„Nosíte smůlu, abyste věděl!“ odplivl si mladý voják. „Sebrali mne pět dní poté, co jsem vás doprovázel ke královně. Pěkně děkuju. Dva roky tady mi úplně stačí, jenže mi jich zbývá ještě pět. A to se mi zdálo, že mne máte rád.“

„Ale já na tebe verbíře neposlal,“ ušklíbl se d’Agoulle. Začaly se mu vybavovat vzpomínky. Třeba to, jak pomohl Marcélovi a jeho sestře a jak ho při tom postřelili. Nebo jejich první setkání, kdy sám málem zabil mladého obchodníka. Ten před ním teď stál a tvářil se zpupně a uraženě.

Pár metrů před bránou se zastavili. Plukovník věděl, že nemůže Marcéla přitáhnout jako dobytek, protože by si každý domyslel, že utekl. Proto ho pustil, ale pojistil si, že neuteče, a na bedra mu přitiskl pistoli. Významně mládence upozornil, že pokud udělá jeden pohyb, který se mu nebude líbit, bez váhání ho postřelí. To vojákovi stačilo.

I když se vojáci u brány vyptávali, plukovník se na ně zlostně obořil, že on jim není povinen podávat hlášení. Dovedl se chovat jako monarcha, ale nebavilo ho to. Tady však nebylo zbytí, poněvadž přestože se na něj hněval, chtěl přítele uchránit před větším trestem. Generál by ho dal zbičovat nebo rovnou zastřelit, a to nehodlal dopustit.

Prošli do tábora a Marcél zavedl plukovníka do sekce osmého jízdního regimentu. U hromady žhnoucích uhlíků namísto ohně zde seděl René, měl obvázané levé předloktí a přišíval na svou uniformu záplatu. Občas vzhlédl od práce, aby ohlídal, jestli někdo nejde. Pro případ, že by někdo šel, měl u špalku asi tři metry dál opřenou karabinu s bajonetem.

„Než by ses k ní dostal, už bys byl mrtvý,“ pronesl Marcél a položil mu zbraň vedle něj do trávy. René mlčel. Voják mu ještě naskládal na uhlíky pár polen dříví a to záhy vzplálo jasným plamenem.

„Díky,“ zahučel René nesoustředěně. Obvazem na jeho paži prosakovala krev. Zranění muselo být čerstvé, protože si plukovník nevzpomínal, že by na lodi obvaz měl.

„Máš šikovné ruce,“ poznamenal Pierre d’Agoulle a Marcél přikývl. Podíval se na něj a pak ho napomenul: „Ty nekývej hlavou, tobě bude příštích pár dní nejužitečnější zadek, protože si tady na něj sedneš a nehneš se odsud, dokud ti to nepřikážu já a pouze já. Doufám, že si rozumíme.“

Voják už ani nepřikývl a na znamení si sedl k Renému. I k němu plukovník promluvil a přikázal mu, aby Marcéla zastřelil, kdyby se hnul z místa. René přikývl, napomenul svého druha, že mu sedí ve světle, a vzal do rukou karabinu, kterou začal čistit, aby ji potom znova nabil.

„Tys ji ani nenapěchoval?“ užasl Marcél. „Propánakrále, ty jestli přežiješ těch sedm let, tak to dá Bohu pěkně zabrat, aby tě ohlídal.“

„Nech toho,“ okřikl ho plukovník, „a ty mi, René, prozraď, kde spí Delchat?“

Voják mávl rukou daným směrem. Moc toho nenamluvil. Zato Marcél spěšně vyhrkl: „Ale teď bych tam, pane, nechodil, Giselle od něj ještě neodešla!“

„Jistě,“ utrousil d’Agoulle. „Giselle… Ach, ti vojáci, místo aby hlídali, vyšívají, pokoušejí se utéct a místo aby spali, tak se milují. A generál jistě není výjimka, i když by je měl spíše kárat.“

D’Agoulleův problém byl ten, že ke svým vojákům zavítal zřídka. Pokud by s nimi byl v ležení delší dobu, jistě by mluvil jinak. Jen málokterý voják byl takový puritán, aby se za celých sedm let neoddával podobným rozkoším. Kromě toho, co máte taky dělat v noci, když si nejste jistí, že zítra tou dobou nebudete tlít v mělkém hrobě?

Jenomže tohle plukovník neviděl.

Nahlédl do stanu a přesvědčil se, že se Marcél nemýlil. Delchat se zrzavou markytánkou leželi ve stanu v objetí a Giselle ještě ani nespala.

Vrátil se k ohni, beze slova složil věci na zem, koně uvázal k masivnímu sloupu, který kdysi nejspíš podpíral dřevěný můstek vedoucí z jedné do druhé hradní budovy. Ten se ale dávno rozpadl. Nato si lehl k ohni, pod hlavu namísto polštáře brašnu, a zakrátko usnul.

 

Ráno bylo kalné a ponuré. První, co plukovník uslyšel, když se probudil, byl zvuk flétny. U ohně seděli vedle sebe Marcél a bratři Jaufré a Pierre. Hudbu vyluzoval Pierre.

„Přestaň s tím kraválem, zburcuješ celé ležení!“ utrhl se na něj nevrle Marcél.

„Jestli je neprobudí velitel svým chrápáním, tak já svou písní jistě také,“ opáčil voják a znova zapískal. Byla to francouzská lidová píseň, kterou kdo by neznal, tak to nebyl Goňan.

Ze stanu vyšel jiný voják a náramně si liboval. Zastavil se u ohníčku a chvíli si hřál ruce nad plameny. Dloubl loktem do Marcéla, aby okamžitě ztichl, protože jediný, komu ta flétna vadí, je on sám. Nato se dal do hlasitého zpěvu.

„Co že máš tak dobrou náladu?“ zajímal se Marcél. „Která tě potěšila? Když tě tak pozoruju, taky bych si dal říct…“

„Nebyla to holka, brachu,“ zasmál se voják. Pak do rytmu písně vesele zabroukal: „Už jenom půl roku, už jenom půl roku!“ A znova se zasmál. „Pánové, už jenom půl roku!“ vykřikl a objal kolem ramen Marcéla a Pierra, na Jaufrého nedosáhl. „Za půl roku jsem volný!“

„Jen to nezakřikni,“ podotkl upjatě Jaufré. „Louis taky zpíval, tančil a radoval se, že mu zbývají tři dny. A víme, jak skončil, že. Netroufám si pomyslet, jak asi teď vypadá. Zpíval tři dny, a třetí den, když by zítra už mohl odejít, ho probodl Brit.“

„A to neutržil za celých sedm let jediné škrábnutí,“ vzpomínal Pierre. „Bylo to neštěstí…“

„Byla to výjimka, mně se nic takového nestane!“ zasmál se zvonivě veselý voják. „Něco vám povím, až se odsud dostanu, emigruju do Skandinávie! Daleko odsud!“

„A ty si myslíš, že ve Skandinávii se jako neverbuje?“ povytáhl obočí Jaufré.

„Ty drž hubu, všechno kazíš, pesimisto!“

„Nejsem pesimista, ale realista,“ ohradil se on. „Ale vidím, že tobě je to jedno, stejně se mi vyhýbáš jako moru.“

„Když už jsme u toho, byl jsem dost dlouho dost blízko, ty jeden more, nechci se nakazit,“ přikývl voják a rozběhl se pryč.

V tu chvíli se d’Agoulle posadil a protáhl se. „Dobré ráno, pánové,“ prohlásil.

„Brýtro, plukovníku!“ zvolali jedním dechem.

S plukovníkem de la Château-Mourt se d’Agoulle setkal až na snídani. Ještě si ale ani nesedli, ještě spolu ni slůvka neprohodili, když tu se ozval výkřik: „Už jede!“

„Do háje,“ ulevil si Delchat. „Budou potíže.“

„Co se děje?“ zeptal se nechápavě d’Agoulle.

„Přijíždí generál. Nemá mě rád, celý můj pluk. Vždycky nám dá nejnevděčnější úkoly, posílá do čela boje… Můj otec ho kdysi nachytal při nějaké hanebnosti a teď ho vydírá, generál si vztek vybíjí na mě.“

„Já to s ním vyřídím,“ slíbil plukovník d’Agoulle a chtěl odejít, ale jeho kamarád ho zadržel:

„Počkej, co to máš s Marcélem? Je to můj voják, snad to můžu vědět!“

„Nemůžeš,“ řekl on. „Tohle je mezi mnou a Marcélem. Ale zeptej se ho, třeba ti on odpoví,“ poradil mu.

Generál se zkusmo rozhlédl kolem a hned si to namířil do svého stanu. Přijel zrovna když Marcéla nutil plukovník dělat kliky. Ihned si ho dal zavolat.

„Co ten voják udělal?“ zajímal se povýšeně.

„He, nemusím se vám zpovídat,“ ušklíbl se d’Agoulle.

„Kdo je tady generál, vy, nebo já?“ vykřikl muž nahněvaně. „Okamžitě odpovězte!“

„Pane, ale já jsem syn krále,“ pousmál se on. „Víte, co to znamená?“

„Můžete si být syn Boha, pro mě za mě, ale tady jste v ležení a pro mne jste plukovník jako každý jiný velitel. Dám si na vás pozor, pane d’Agoulle. Vypadněte.“

„Pane…“ nadechl se plukovník, ale vtom do stanu vstoupila jakási holka, sedla si na provizorní stůl a generál ji jemně objal kolem ramen.

„Co jste chtěl říct?“ otázal se s významným tónem v hlase.

„Vůbec nic,“ pochopil onen tón d’Agoulle. Vrhl na generála pohrdavý pohled a odporoučel se.

„Máš pravdu, Delchate, opravdu pán k pohledání,“ vzdychl ve stanu ke svému příteli. „Musím zjistit, jak se jmenuje, tohle trpět nebudu. ‚Jste tady v ležení a pro mne jste plukovník jako každý velitel…‘ tohle mi ten generál řekl!“ prskal popuzeně.

„Už mi věříš?“ pousmál se Marie de la Château-Mourt. „Je mu jedno, čí jsi syn. Tedy, že trápí mne, to ještě chápu, ale co král mu udělal, že si to vylévá na tobě, tomu nerozumím,“ podotkl.

„Tak tak,“ přitakal on.

Večeři pojedli ve společnosti Jaufrého, Pierra a Reného a přidal se k nim i onen voják, který ráno tak překypoval veselím. Už se trochu uklidnil, ale stále si mnul ruce a občas se neudržel a zabroukal si pro sebe: „Půl roku…“ Umlkl teprve ve chvíli, kdy kolem prošel jiný voják z vedlejší sekce a zareagoval na to slovy: „Šest dní…“

Z dálky k nim doléhala slabá píseň. „Co to je?“ podivil se d’Agoulle. „Skoro to zní jako zaklínadla…“

„Finština,“ přikývl Delchat. „Jo, občas tak zní.“

„Finština?“

„Pohřební píseň. Am umřel,“ odtušil voják a pro sebe si zabručel: „A já budu smrti za půl roku taky o kus dál…“

„Otázkou je, jestli je to škoda nebo štěstí,“ poznamenal René. „Vojáka je škoda vždycky, ale aspoň už netrpí. Byl tady dva roky. Přihlásil se sám, měl souchotiny, chtěl umřít v bitvě. Ale střely a bodáky se mu vyhýbaly. Bůh s ním měl jiné záměry…“

„Ohavná smrt,“ řekl de la Château-Mourt.

„Znám horší,“ na to d’Agoulle. Vzpomněl si, jak ho před dvěma lety přiotrávili arzenikem. Léčitelka Madame Lea si dodnes lámala hlavu, jak to přežil.

„To bych rád věděl, jaké,“ opáčil Jaufrého bratr. „Viděl jsem už leccos, ale radši bych byl zastřelený nebo probodnutý bajonetem, než abych umíral tři roky na mor nebo neštovice.“ Jako felčar věděl, o čem mluví.

Plukovník d’Agoulle pokrčil rameny, tohle byla už věc názoru a polemizovat by se jistě dalo celé dlouhé týdny, ovšem aniž by se něčeho dobrali.

Dojedli, rozloučili se a rozešli se spát. Mladý d’Agoulle si tentokrát lehl do stanu k Marcélovi, aby ho ohlídal. Umínil si, že nezamhouří oka a nedovolí, aby měl mladík příležitost utéct. Jeho plány byly ovšem zmařeny, vydržel dvě hodiny po půlnoci, ale pak usnul jako malé dítě. Probudil se za rozbřesku do nového, stejně ponurého a kalného rána, jako bylo to předešlé. Ale něco se přeci změnilo – něco, co způsobilo mnoho úmrtí.