Roajalista - O dalších rozkoších s Pruskou, také plukovníkově vězení a úniku z něj

Roajalista - O dalších rozkoších s Pruskou, také plukovníkově vězení a úniku z něj

Anotace: Inspirováno Velkou francouzskou revolucí

Sbírka: Plukovník d'Agoulle

„Axeli, Axeli, zadrž!“ vzkřikl plukovník a napřáhl před sebe ruku. „Zapomněl jsi, jak se drží meč? Odsud vidím, jak se ti chvěje ruka, odzbrojil bych tě třemi výpady!“

„To nedokážete!“ bránil se mladý Švéd.

„Vsadíme se?“ povytáhl obočí plukovník. Prvním výpadem se zbraně střetly a zazvonily o sebe, druhým výpadem opřel plukovník hrot své zbraně o záštitu Axelovy a třetím silou zapáčil. Kord vyskočil ze Švédovy ruky a dopadl na podlahu.

„Musíš zbraň držet pevněji,“ napomenul tónem profesora Pierre Axela a zvedl meč, který mu vzápětí podal. Mladík přikývl, uklonil se a zaútočil.

„Špatně!“ zvolal d’Agoulle, ještě než se k němu vůbec přiblížil. Axel se zastavil v půli cesty. „Míříš příliš vysoko, milý Axeli, sám bych tě probodl, ani bys nevěděl, jak, a ty bys mne nejvýš škrábl do tváře! Níž! A výpad byl příliš pomalý.“

„A tenhle?“ opáčil mladík a vyrazil vpřed. Zakopl ale o vlastní nohu a svalil se na podlahu.

„Příliš zbrklý,“ řekl plukovník, přešel k němu a napřáhl k němu ruku, aby mu pomohl vstát. „Spěch je k ničemu, spíš se věnuj okolí. Můžeš zaútočit během dvou vteřin a naběhneš si na můj meč ani nevíš jak.“

Axel si povzdechl a odloudal se na druhý konec jizby.

„Do střehu!“ zvolal d’Agoulle. „Šerm je jako tanec, Axeli, musíš správně klást nohy, nebo zakopneš jako minule.“

„Pistole jsou snazší,“ zabručel on.

„Možná,“ odtušil plukovník, „ale s těmi je to lepší venku, tady bychom všechno rozstříleli, jak tě znám.“

„A ven se hned tak nedostaneme… Au!“ vykřikl a chytil se za paži. D’Agoulle pustil kord a přiběhl k němu s omluvou na rtech.

„Je to jen škrábnutí,“ podotkl, když si ránu prohlédl. „Než se oženíš, nebude po tom ani památky.“

„Co vy víte,“ zabručel Axel. „Na škrábnutí to dost krvácí!“

„To máš z toho, že nedáváš pozor. Koncentruj se!“

„Když vy mě rozptylujete!“ utrhl se na něj mladý Švéd.

„Záměrně!“ ohradil se on. „Jen málokterý souboj probíhá mlčky. Musíš se naučit to ignorovat a soustředit se jen na kord soupeře.“

„No jo,“ ušklíbl se mladík, „a vy mi pak vynadáte, že vás neposlouchám.“

„Výjimečně ne,“ řekl d’Agoulle a objal ho kolem ramen. „Tak běž sehnat léčitelku, než mi tady vykrvácíš!“

Přikývnul a vyběhl z komnaty. Plukovník se posadil na postel, vzal hadřík a začal čistit svůj kord, jehož hrot potřísnila Švédova krev. Políbil chladnou ocel. Kolikrát mu už zachránila život. A kolikrát ho také zradila.

Učení Axela šermovat, to byla jen jedna z mnoha činností, jimiž se ve svém domácím vězení zabýval. S oblibou popíjel víno, také leštil svou zbraň nebo si chystal dopis, který po pruské kněžně pošle ruskému carovi. O čem král neví, to mu neublíží, myslel si přitom v duchu.

Už týden dlel ve své komnatě a nemohl odsud na krok, přede dveřmi hlídali čtyři gardisté v plné zbroji. Nudil se, ačkoliv k němu přicházeli Axel Fössr, Elaina i Henrietta von Berlin, aby ho všemožně rozptýlili. Jemu by však pomohlo v tu chvíli snad jen vsednout na koně a vyjet do všech koutů země hledat toho atentátníka, který uprchl, a pomstít se.

Každý večer k němu chodila léčitelka Madame Lea, někdy i se svým synem. Kromě toho, že mu kontrolovala rány, jak bodnutí atentátníka, tak také šrámy ze souboje v Agoulle, povídali si a dovedla ho vždycky trochu rozveselit. Dobrá nálada ovšem hasla s jejím odchodem. V noci mnoho nespal, probouzel se z nočních můr a lil do sebe další víno, aby je zahnal. Někdy jen tak přecházel po pokoji jako divoké zvíře držené v zajetí v kleci.

Toho večera předběhl léčitelku sám král. Pierre seděl u ohně a hrál si se svými vlasy, splétal je do copánku, zase rozpouštěl a hrál si na marnivého. Když ze sebe smyl líčení z plesu, vypadal vskutku bídně. Vypadal hůř, než jak na tom opravdu byl, a kdyby se byl postavil před vás, divili byste se, jak to, že se ještě drží na nohou. A kdybyste ho viděli trénovat Axela Fössra, nevěřili byste svým očím.

„Veličenstvo,“ vyhrkl a pustil temné kadeře, které mu okamžitě spadly do obličeje. Vstal, ale vladař ho gestem zase posadil.

„Bude lepší, když budete sedět, vzhledem k tomu, co vám musím říct,“ poznamenal. „Sám jsem seděl, když jsem četl dopis, a byl jsem rád, že sedím.“

„Jaký dopis?“ nechápal plukovník.

„Revolucionáři mi napsali. Představte si, oni mají tu drzost dopisem mě vydírat! Prý ať jim vyplatím, co jsem jim vzal a poslal za moře, nebo mne svrhnou!“

„Zaplaťte.“

„Prosím?!“ zvolal panovník. „To se mi snad zdá! Nikdy bych si nepomyslel, že tohle uslyším z úst vlastního syna! A kde mám podle vás ty peníze vzít? Něco vám řeknu, ten váš Pjotr Alexejevič nás značně vyčerpává, nejen finančně.“

„Chtěl jste slyšet můj názor, stalo se,“ pokrčil rameny plukovník. „Na vašem místě bych zaplatil.“

„Když se před čtyřmi lety ozvali Britové s podobnou žádostí, měl jste proslov, jak by to nebylo čestné, a teď sám konáte, co jste tehdy odsuzoval? Nemáte horkost?“ zajímal se a přistoupil k němu, aby mu sáhl na čelo. Ale d’Agoulle se jeho ruce obratně vyhnul.

„Lidé se mění, i jejich názory,“ podotkl významně.

„Já nebudu platit zpupným vesničanům za to, že mne, krále zvoleného Bohem, nechají při moci,“ urazil se Richard VI. „Stejně, co mi udělají? Půjdou na zámek s vidlemi?“

„Možná…“

„V tom případě je má garda zastaví! Rozmetá tu jejich revoluci na popel, tak, a bude,“ zamnul si ruce spokojeně vladař. „Nevím, kdos jste, pane, ani co jste udělal s mým synem, ale rád bych jej zpátky,“ poznamenal, než odešel.

„Což nevíte, že vězení lidi taky mění?“ vykřikl za ním ještě ve spěchu d’Agoulle, než za jeho otcem zapadly dveře.

Nebyla to však poslední překvapivá návštěva toho večera. Královy kroky ještě ani neutichly na chodbě, když do králevicovy komnaty vstoupila pruská Henrietta.

„S těmi rozpuštěnými vlasy vám to opravdu sluší,“ usmála se. D’Agoulle si rychle hřívu svázal do culíku, ale několik kadeří se mu uvolnilo a spadlo do obličeje. Potřásl hlavou, aby mu nezavazely.

„Kde je Madame Lea?“ pídil se po léčitelce.

„Dneska vás ošetřím já,“ prohlásila. „Tak svléknout!“

Poslušně přetáhl přes hlavu košili. Henrietta k němu přiklekla a nabrala na prsty mast. Potřela mu jí obě rány na hrudi a pak mu nařídila, aby jí podal ruku. Také do ní vetřela mast. Ačkoliv se snažila, z nějakého důvodu to od ní bolelo víc než od Madame Ley. Snad že byla méně zkušená.

„Tak co, přežiju, felčarko?“ otázal se s úsměvem, když skončila a ruku mu zafačovala.

„Myslím, že ano,“ odpověděla se stejným úsměvem ona. Oba současně vstali. Henrietta vzala košík a jako že odejde, ale on ji uchopil za ruku a tiše podotkl, že klidně smí ještě zůstat. Posadili se na postel, on vytáhl loutnu a začal hrát.

„Vzpomínáte? Meine Liebste Jolie…“ usmál se a počal zpívat. Naslouchala jeho trochu lámané němčině a usmívala se.

„Ach, Pierre,“ zasmála se.

Odložil nástroj. Z vedlejší místnosti k nim doléhal hlas spinetu. Vztáhl k ní ruku. „Zatančíme si?“

„Ráda,“ souhlasila. A tak tančili. Ve chvíli se k sobě přiblížili, ve chvíli vzdálili se od sebe navzájem. Nakonec se už jen objímali. Oheň v krbu dohoříval a v jeho záři se zdála být mladá Pruska ještě krásnější než jindy. Plukovník si uvědomil, že z jejích ramen jemně stahuje skvostné saténové negližé. Sklonil se a zkusmo ji políbil na bílou šíji. Henrietta se nebránila a políbení mu opětovala. Postřehl, že si její prsty hrají s jeho opaskem. Usmál se.

„Tu píseň by měli přejmenovat,“ poznamenal jemně, když ji – již zcela nahý – uchopil do náručí a nesl k loži. Žena se zahihňala. „Měla by se jmenovat Meine Liebste Henrietta.“

Strhl z lůžka pokrývku, mezitím se žena docela svlékla. Ulehli. Pevně se k sobě přivinuli, hladil ji po bocích, lopatkách a zádech, poněkud silněji, než by byla vhodné. V duchu si pomyslel, že by mu bylo pohodlnější, kdyby byla Henrietta na něm, ale přizpůsobil se jí. Snažil se nepostupovat rychle, ale moc se mu to nedařilo. Vykřikla, když se jí zmocnil, a on ji rychle začal líbat, aby ji umlčel, protože to poslední, co teď potřeboval, bylo, aby je někdo slyšel. Sevřela jeho tvář v dlaních a on cítil, jak se k němu přitiskla, aby mohl vniknout hlouběji, i když se jí tvář křivila bolestí. Sevřel její boky. Henriettina kůže byla na dotek jako hedvábí. Vlhla. Líbala ho čím dál zuřivěji, až vzrušením málem ani nedýchal. Převalil ji pod sebe a ona se mírně nadzvedla, aby nemačkala jeho ruce, objala nohama jeho stehna a nepřestávala ho líbat. Zbytek noci oběma splýval do mámivého opojení z přítomnosti toho druhého.

Ráno ještě ani neotevřel oči, začal šátrat kolem sebe, aby se dotkl dívčího těla, ale ležel v posteli sám. Namísto na Henriettu položil ruku do čehosi vlhkého. Okamžitě byl ve střehu. Otevřel oči a vyletěl z postele jako čertík z krabičky, přilepil se ke stěně a zděšeně civěl na krvavou skvrnu na prostěradle.

„Ksakru!“ ulevil si.

Záhy se objevila Henrietta. Byla lehce shrbená a tvářila se, jako by jí tikala poslední hodinka. Vrhala po něm ublížené pohledy a třela si bolavý podbřišek.

Přiskočil k ní a stáhl jí korzet. „Promiň,“ vyhrkl nepřesvědčivě. Mávla rukou, ale nevěděl, jestli to myslela tak, že jeho omluvu přijímá, nebo že jeho omluva nestála za nic. Spíše to druhé. Proto se rozhodl lehce změnit téma a otočil ji k sobě obličejem. „Proč jsi mi to sakra neřekla?!“ vykřikl a jeho ruka vystřelila ke zkrvavené posteli.

„Neptal ses,“ prohlásila.

„Kde jsi byla?!“ vyjel na ni. „Henrietto, kdybych byl věděl…“

„Ty bys mě měl vážně radši, kdybych nebyla panna?“ podivila se. „A co je ti po tom, kde jsem byla? Jednou se pomilujeme a už si mě nárokuješ celou?“

„To s tím nemá nic společného!“ vyhrkl.

„Byla jsem se umýt,“ přiznala. „Možná… bych už měla odejít…“ podotkla a pohledem ukázala ke dveřím, načež se k nim pomalu vydala. Díval se za ní.

„Henrietto…“ hlesl, aniž by pohnul rty.

Otočila se. „Nic ti nevyčítám,“ řekla. „Vím, že ses snažil být něžný. Mám tě ráda. Byl to… zajímavý zážitek.“ Přistoupila k němu. „Promluvím s králem, aby tě nechal pohybovat se po celém zámku, tohle pro tebe udělám, vidíš, vůbec se na tebe nezlobím, miláčku.“ Stoupla si na špičky, aby ho jemně políbila na sevřené rty. Nepohnul se, nezareagoval. Pak odešla.

Cítil se provinile, protože tušil, že navzdory všemu, co mu řekla, se na něj někde v nitru přeci jen zlobí. A měla na to právo. Zajímavý zážitek! Odfrkl si. Ty ženy! On se snaží, jak nejlépe dokáže, ale ony to neocení. Vzdychl a začal stahovat z lůžka zkrvavené povlečení.

Když se oblékl, roztopil krb, přestože byl červen a slunce hřálo. Pak odříkal Otčenáš, sedl na postel a trpělivě čekal, až mu někdo donese snídani. Prstem zamyšleně přejížděl po úzkých rtech. Stále na nich cítil dotek rtů Henrietty von Berlin, přestože již v komnatě dávno nebyla. Milování s ní mu bylo příjemné, jenomže se obával, že z její strany už budou pocity významně odlišné.

Jídlo mu donesla léčitelka. „Přišla jsem se podívat, jak se to mademoiselle von Berlin povedlo,“ prohlásila.

„Co?“ vytřeštil na ni oči on, než si uvědomil, že mu včera také převazovala rány. Svlékl si košili a nechal ji zkontrolovat zranění. Podotkla, že se hojí dobře. Slíbila, že se na něj večer přijde zase podívat, a vytratila se dřív, než se stačil zeptat, zda by ho večer nemohla zase ošetřit Henrietta.

Celý den byl jako na trní a tentokrát to byl on, kdo se při cvičení s Axelem nesoustředil. Axel byl však opatrný a nezranil ho, jako to včera udělal plukovník jemu. Pochopil, že s ním není něco v pořádku, protože se ho ani nezeptal, jak jeho zranění vypadá. Co však, to z milého králevice nedostal. Nepodařilo se to ani později jeho sestře Elaině.

Večer opět vešla do komnaty Madame Lea, léčitelka a také jeho tchýně. „Mám pro vás překvapení,“ usmála se, jakmile za ní stráže zavřely dveře. „Něco, co vás potěší.“

„To bych rád věděl, co,“ zabručel on. Nechal si od ní zkontrolovat rány, a když se znovu oblékl, žena řekla:

„Vezměte si něco víc na sebe.“

„Proč?“ podivil se, ale poslechl a přes košili si oděl tmavou vestu a kabátec, které mu podala z košíku léčitelka. Na hlavu si narazil tmavý třírohý klobouk. Vzhledem k účesu, jaký posud nezměnil od noci s Henriettou, vypadal notně zajímavě.

„Tak je to dobře,“ pochválila ho žena, vzala voskovici a přistoupila k oknu. Třikrát překryla plamen dlaní, a kdo by stál pod zámkem, viděl by jen blikání. Stejné blikání se po chvíli objevilo v dálce na zdi. Signál byl pochopen.

„Už víte, proč vás to potěší?“ usmála se znova žena, odložila svíčku a vytáhla z košíku lano. D’Agoulle jej nadšeně popadl, Madame Leu políbil a přivázal provaz k zábradlí. Na ruce si natáhl tmavě šedé rukavice ladící s jeho oděvem. Pak vzal z brašny dýmovnici.

„Použiju ji, aby mne neviděli stráže,“ prohlásil k ženě. Do vnitřní kapsy kabátce si nacpal hned další tři a do druhé kapsy zastrčil nabitou pistoli. Druhou bambitku dal za opasek. Rapír s sebou nevzal, neboť se vydával za měšťana, ti kordy nemají, kord je odznak šlechtice.

„Za zdí na vás čeká Alexandr,“ pravila tiše léčitelka. „Až seskočíte, zahoukejte jako sova. Tak pozná, že jste to vy a že k němu neleze nějaký gardista, který ho objevil.“

„Děkuji, Madame,“ přikývl plukovník.

„Až budete spolu, pojedete do Agoulle,“ pokračovala žena. „Dostaňte se na zámek Joiarre. Před časem se ho zmocnili povstalci a mají tam ústředí. Zbytek vám vysvětlí můj syn. Teď běžte, já musím jít také, nebo pojmou podezření.“

Vlepil jí hubičky na obě líce. Žena ho ale napomenula, aby už byl pryč. Vyšel na terasu a hodil pod sebe dýmovnici. Věděl, že má jen nejvýš dvě minuty na to slézt dolů. Hbitě ale opatrně sešplhal po laně a Madame Lea je za ním odvázala a zavřela francouzské okno. Ještě matně slyšel, jak dává prázdné komnatě dobrou noc a loučí se s vojáky hlídajícími jizbu.

Rozběhl se ke zdi a hodil před sebe druhou dýmovnici. Poslední dvě použil u zdi, aby měl víc času vylézt nahoru, protože to bez provazu s hákem nebylo nic snadného. Nakonec se mu to přeci povedlo, i když nejednou sklouzl zase dolů a měl přitom srdce až v krku. Ale nikdo si ho nevšiml.

Nahoře však nastal další problém, poněvadž dolů to bylo bezmála pět metrů, z takové výšky se mu nechtělo skákat rovnou na tvrdou zem. Když nic jiného, pochroumá si nohy. Spasil ho růžový keř, který rostl blízko zdi. Mladý plukovník přiložil ruce k ústům a zahoukal jako sova, z hradeb skočil právě včas, protože jen o zlomek vteřiny později se za roh zámku vydal voják, aby se podél zdi prošel.

Alexandr mu pomohl vstát a pak mu podal falešné doklady.

„Umíš norsky?“ byla první otázka, kterou příteli položil.

Pokrčil rameny. „Možná přízvuk,“ utrousil.

„Snad to bude stačit,“ řekl jeho švagr. „Jmenuješ se odteď Frederik Halissøn a pocházíš z Osla. Teď zavři oči.“

Zadržel otázku, k čemu to, a poslechl. V duchu si opakoval své nové jméno. Alexandr mu zavřené oči ještě dvakrát omotal dlouhým pruhem látky a vzadu ji zavázal.

„Počkej, co to děláš?!“ vykřikl d’Agoulle a chtěl si ji z očí strhnout, ale Alexandr ho zadržel:

„Mon ami, ne! Copak ti matka všechno nevysvětlila? Nepotkal jsem člověka, který by měl oči zelené jako ty, já samozřejmě nevím, koho potkali povstalci, ale nesmíme nic riskovat! Kdyby tě poznali, byli bychom oba v pořádném maléru!“

„A proto si mám kdo ví jak dlouho hrát na slepého?“

„Není zbytí,“ ujišťoval ho on. „Pierre, je to jen na pár dní. A budu s tebou já, sám bys takhle nepřežil hodinu, protože bys spadl z prvních schodů. A můžeš být ještě rád, že přijdeš jen o zrak, tedy na ty dny, které budeme muset strávit u revolucionářů.“

„Proboha, co jste mi ještě chtěli udělat?“ zhrozil se.

„Já tě chtěl ostříhat, ale matka mi to nedovolila. Ale takhle stejně vypadáš jako holka, tak co,“ pokrčil rameny on. Chtěl ještě něco říct, ale plukovník ho zarazil.

Autor Rebejah, 11.11.2018
Přečteno 278x
Tipy 2
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí