Roajalista - O lesních příhodách, setkání s vévodou a jiných dobrodružstvích na cestě do Agoulle

Roajalista - O lesních příhodách, setkání s vévodou a jiných dobrodružstvích na cestě do Agoulle

Anotace: Inspirováno Velkou francouzskou revolucí

Sbírka: Plukovník d'Agoulle

Vnímal, jak nyní, když ztratil dar zraku, rychle zbystřují ostatní jeho smysly, zejména sluch, a měl pocit, že by dokázal uslyšet špendlík spadnuvší na podlahu zámku. Uslyšel ovšem něco jiného. Kroky. Někdo se k nim blížil. Nezalekl se ovšem. Otočil hlavu směrem, odkud se ozývaly, a vydechl jméno:

„René?“

„Co to tady vy dva provádíte?“ podivil se velitel osmého jízdního regimentu, který šel náhodou kolem.

„Jak jsi to poznal?“ užasl Alexandr. „Jak jsi věděl, že je to on?“

„Inu, to není nic těžkého,“ pokrčil rameny s úsměvem d’Agoulle. „Pořád kulhá.“

„Ale nejsem jediný kulhavý člověk v zemi!“ vykřikl plukovník René. „Jak jsi mne poznal?“

Povzdechl si. „Sténáš, poznám tvůj hlas, milý René, a teď mi hezky pověz, co tady děláš a proč jdeš s bolavou nohou pěšky?“

„Padl mi kůň, asi míli odsud,“ oddechoval voják. „Král mne sem zavolal. Ještě že jsem neodjel do toho Ruska, to byla větší legrace se vracet,“ zasmál se.

„Proč jste neodjel? A to vás král zval k audienci uprostřed noci?“ nechápal Alexandr.

„To ne,“ přiznal plukovník, „ale já se sem teprve teď dobelhal. A teď bych rád věděl něco já, mám totiž takový pocit, že by král neměl nic vědět o tom, že tady jste ve křoví za hradbou. Pravda?“

„Věru by to bylo lépe,“ přikývl d’Agoulle.

„To tedy znamená, že se ti zrak vrátí,“ usmál se René.

„Jistě,“ souhlasil on.

„Je příjemné vědět, že jsi na tom lépe než moje noha,“ poznamenal jeho přítel. „Musím jít, ať se dostanu do zámku před polednem…“

„Doprovodím vás,“ nabídl se Alexandr, ale René odmítl:

„Kdepak, jen bych vás zdržoval. Mlčím jako hrob!“ zavolal za nimi ještě.

„Děkujeme, nashledanou, pane plukovníku, a ať se vám uzdraví ta noha!“ vykřikl za ním Alexandr, jak nejhlasitěji si troufl. D’Agoulle mlčel a byl teď rád, že má oči zavřené a přes ně ještě pásku, aby nikdo neviděl slzy, jež ho začaly přemáhat. Bylo mu Reného líto. Dobře si pamatoval bitvu, v níž si nohu zranil, i to, jak v duchu byl rád za to zranění a doufal, že René dostane rozum a z armády odejde. Bohužel se tak nestalo a on pociťoval vinu za to přání, neboť ačkoliv se vlastní rána dávno zacelila, noha Reného bolela a především ho zpomalovala. Kdysi dokázal do sedla vylézt během pěti vteřin, ale nyní to byl dlouhý proces, ke kterému ke všemu potřeboval asistenci.

„Nu, a my vyrazíme do Agoulle,“ pronesl Alexandr Sall.

„Pěšky?“ povytáhl obočí plukovník. Moc se mu nechtělo prodírat se poslepu křovinami a vrážet ve městě do lidí.

„Samozřejmě!“ zvolal on. „Chtěl bys snad jet na koni?! Máme se vydávat za obyčejné měšťany!“

 

„Tak mě napadá, když se já jmenuju Halissøn, jak si budeš říkat ty?“ promluvil po dlouhém tichu plukovník, když se švagrem kráčeli smrčinou a klopýtali přes kořeny stromů.

„Alexandr,“ odpověděl prostě Alexandr.

„Nemůžu si ten nesmysl sundat aspoň tady?!“ zaúpěl Pierre.

„Ne.“

Pokračovali mlčky. Slunce příjemně hřálo a d’Agoulle měl chuť svléknout si kabátec, vykasat košili a nohavice, sundat boty a jít se brouzdat říčkou, která zjevně protékala poblíž, neboť slyšet zurčení vody. Mimo to mu bylo k tmavém oděvu horko. Zavzpomínal na svou komnatu – kdyby byl věděl, co ho čeká, že ho Alexandr připraví o zrak a bude muset při každé větě předstírat norský přízvuk, byl by možná radši zůstal v útulném pokoji na zámku. Přemítal, co se tam asi právě teď děje. Určitě už přišli na to, že uprchl, a vyslýchají všechny, kteří k němu chodili.

„Vážně to nemůžu sundat?“ žadonil Pierre už spíše z rozpustilosti jako malé dítě.

„Jen si hezky zvykej,“ zpražil ho švagr.

Večer se utábořili na mýtině. Nebyli zjevně první, koho to napadlo, neboť v trávě zel vypálený kruh. Alexandr nařídil plukovníkovi, aby zůstal na místě, a sám nanosil chrastí a olámané větve na oheň. Ani se neobtěžoval je lámat, jen s nich shrnul dolů listí, aby nevydávaly kouřové signály až někam do Skandinávie. Potom d’Agoullea poprosil o jeho fiží. Plukovník se podivil, k čemu mu může být, ale odvázal je a podal příteli. Alex je pohodil pod hromadu chrastí a hodnou chvíli se snažil vykřesat jiskřičku. Zaradoval se, když se mu to podařilo.

Noc byla teplá, a tak se d’Agoulle vyspal na svém kabátci, který svlékl. Alexandr ho nechal spát a sám kontroloval králíka, kterého se d’Agoulleovi podařilo i poslepu zastřelit, když se cvičil, aby jeho pistole nepřišly vniveč, když už je s sebou tahá. Také uždiboval kousíčky masa. Pekl se už jen položený ve žhavých uhlících, protože nechtěli nechávat na noc oheň, jaký měli večer.

Po probuzení se plukovník v první chvíli lekl, když nic neviděl, ale pak si připomněl včerejší den a rychle se uklidnil. Opláchli se v říčce, uhasili žhnoucí uhlíky a pokračovali v cestě. Když plukovník už dvakrát upadl, poněvadž se Alexandr víc než na něj soustředil na králičí stehno, které držel v ruce a za chůze z něj ukusoval maso, utrhl se na něj rozzlobeně:

„Sakra, vážně si nemůžu tu pitomou pásku stáhnout, než vyjdeme z lesa?!“

„Ne,“ odpověděl plnými ústy Alexandr. „Nikdy nevíš, kdo tě pozoruje. A taky odposlouchává, tak neřvi.“

D’Agoulle se v duchu ptal, co kdy Alexandrovi udělal, že je na něj najednou takový. Nebo snad… Napadlo ho něco děsivého. Co když ví o něm a Henriettě, o noci, kterou spolu strávili. Jako bratr jeho manželky by byl v takovém případě notně rozezlen, neboť by se někdy víc mohl jen stěží podívat Germaine do očí, kdyby věděl, že ji plukovník podvedl.

Pohroužen ve svých myšlenkách upadl potřetí a tentokrát už se opravdu dopálil. Byl to takový ten vztek, kdy už nemáte sílu ani chuť vykřikovat jej okolo sebe, nýbrž chystáte tichou pomstu.

Alexandr za sebe odhodil králičí kost a ohlédl se po d’Agoulleovi. „No tak promiň,“ povzdechl si a uchopil ho za paži, aby ho zvedl ze země, ale on si přiložil prst na rty.

„Slyším povoz,“ vyhrkl. „Nedaleko bude silnice.“

Prolezli řídkým křovím a ocitli se opravdu jen asi dva metry od cesty. Za zatáčkou právě mizel formanský vůz. Sedli do trávy a d’Agoulle dojedl poslední zbytek králíka. Pak si lehl do trávy a vyhříval se na slunci, které se zvolna posunovalo po bezmračné obloze a pražilo ze všech sil.

Když se nápadně sklonilo k západu, minuly je dva povozy. Jeden si jich ani nevšiml, druhý sice zastavil, ale svézt je odmítl. Odhadovali, že u silnice sedí tak tři hodiny, když vtom zazněl rachot kol. Tohle však nebyl formanský povoz. Na silnici se vyřítil šlechtický kočár. Znenadání odbočil z cesty a div že oba sedící muže nepřejel. Kočí zastavil, ale z vozu ještě za jízdy vyskočil jakýsi třicátník a odběhl do lesa. Záhy se vrátil a v ruce nesl lahvici vody a hrst lesních plodů. Mezitím se z kočáru vyklonila dívčí hlava a hezky se na Alexandra a plukovníka usmívala.

Muž chtěl nastoupit zpátky, ale ona mu to nedovolila. Vzala od něj jahody a vodu a poslala ho za oněmi dvěma muži. Přistoupil k Alexandrovi a zeptal se, kdo jsou a zda něco nepotřebují. Dívka se dívala z okénka a pohledem propalovala mladého plukovníka, i když ten o tom nevěděl.

„Jmenuji se Alexandr a tohle je můj přítel,“ vykládal teď plavovlasý muž. „A vy račte být…“

„To je mi náhoda!“ zasmál se šlechtic. „Já jsem také Alexandr! Kam cestujete?“

„Do Agoulle.“

„Není dobré být dlouho na slunci, bude vás bolet hlava. Jedeme do Francie, nejkratší cesta po moři tam vede z Agoulle. Vysadíme vás. Je nás hodně, ale snad se také vejdete.“

„Byli bychom za svezení vděční,“ odpověděl Alexandr.

„A co váš přítel? Proč nemluví? Je snad i němý?“ zajímal se muž, když se zvedli a zamířili ke kočáru.

„To ne, urozený pane, ale je to Nor a zdejší řeč ovládá špatně…“ D’Agoulle ho uhodil do ramene. Nastoupili. V kočáře si muž sedl a zbývalo už jen jedno místo. Kromě něj tu dlelo dalších pět žen. Čtyři byly podle odění urozené stejně jako muž, ta poslední byla zjevně z nižší vrstvy společnosti. Byla to ta, která se na plukovníka usmívala z okna. Teď si ho se zájmem prohlížela, a i když měl d’Agoulle zavázané oči, její pohled vycítil. Muž se představil jako vévoda de Ïille a postupně vyjmenoval i své společnice, jak seděly vedle sebe. Poslední, ta chudá dívka, se jmenovala Jekatěrina a byla cizinka stejně jako to předstíral d’Agoulle, jenže pocházela z Ruska.

Plukovník se směl uvelebit vévody, a aby se měli hosté víc prostoru, vmáčkla se Jekatěrina mezi dvě urozené dámy na protějším sedadle, takže vedle d’Agoulle se vlezl také Alexandr.

„Tak vy jste z Norska…“ odtušila Jekatěrina sice francouzsky, ale velmi lámaně a s výrazným ruským přízvukem. Některá slova úplně nahrazovala ruskými.

„Helse,“ pousmál se plukovník, který trochu zkomolil švédský překlad pozdravu. Natáhl ruku a naoko lámanou francouzštinou požádal o vodu, protože měl vyprahlé hrdlo. „Takk,“ poděkoval norsky, když ucítil v ruce lahvici.

Kodrcali se po nerovné silnici s mnoha výmoly. V kočáře bylo horko a oba muži se brzy začali potit. D’Agoulle nesnášel kočáry, raději jezdil na koni. Anebo, když nebylo zbytí, pěšky. Jindy by se díval z okna na krajinu prchající v protisměru jízdy, na hory a také lesy a louky, jichž směrem na jih přibývalo. Jenomže dneska nemohl.

„Za jak dlouho dorazíme do Agoulle?“ zajímal se Alexandr.

„Tak za… tři čtyři dny,“ odtušila Jekatěrina. „Dneska přenocujeme v hostinci, kde pracuju. Dál s vámi už nepojedu.“

„Druhou noc strávíme patrně tady v kočáře, protože do hostince by to byla zajížďka, kterou si nemůžeme dovolit,“ doplnil ji vévoda. „To už by mělo být nedaleko Agoulle.“

Přikývl. D’Agoulle se zadíval směrem, kde by podle jeho názoru mělo být okno, neboť protože seděl po směru jízdy, vanul odtamtud do tváře teplý jižní větřík. Sice krajinu neviděl, ale uměl si představit, jak asi vypadá. Znal svou zemi a vybavoval si husté živě zelené louky topící se v sluneční záři, barevné ptáky křižující modré bezoblačné nebe a hory vypínající se vysoko do toho nebe zastřené bělavou mlhou.

Po zhruba dvou hodinách jízdy, kdy si vzájemně povídali a ony čtyři šlechtičny uvedly vše na pravou míru faktem, že jsou vévodovými sestrami, dorazili na dvůr zájezdního hostince. Lokaj otevřel dveře a nejprve nechal vystoupit vévodu, který postupně pomohl ven všem ženám, Alexandr a plukovník vylezli jako poslední.

Objednali pečeni a dva džbánky piva, urozené dámy se rozhodně jako urozené dámy v šenku nechovaly.

Ke stolu přistoupila Jekatěrina. „Zatančíme si?“ na plukovníka.

„Nikdy neodmítnu tančit s krásnou ženou,“ usmál se on.

„Vždyť mě nevidíte, jak víte, jestli jsem krásná?“ zajímala se.

Zarazil se. „Každá žena je krásná,“ odpověděl po sléze.

Chvíli spolu opravdu tančili, ale pak ho Jekatěrina chytla za ruku a odtáhla na dvůr. „A teď s pravdou ven, vy nejste žádný Nor, viďte?“ vyhrkla.

„Ale kdeže, jsem,“ bránil se.

„Lež!“ vykřikla. „Byla jsem v táboře v Petrohradu před čtyřmi lety, viděla jsem vás tam!“

„To musí být mýlka,“ zavrtěl hlavou plukovník.

„Tak omyl!“ zvolala. „Kdepak omyl, byl jste to vy!“ Strhla mu pásku z očí. Zamrkal. „Vy mě vidíte, viďte? Byl jste to vy, tehdy v Petrohradu, ty oči poznám všude!“

Plukovníkovi se mihlo hlavou, že Alexandr udělal nakonec dobře, když mu oči zavázal. „Ujišťuji vás, Jekatěrino, do Petrohradu jsem jakživ nezavítal,“ zalhal.

„Nevěřím vám!“ zasyčela. Vtiskla mu pruh látky do dlaně a odešla. Dával si dobrý pozor, aby ji nesledoval pohledem.

Když na dvůr vtrhl Alexandr a znova příteli oči zavázal, svěřil se mu s nastalými obtížemi. „Neboj, to se vyřeší samo,“ pokrčil rameny on. „Myslíš snad, že by mohla být napojená na vzbouřence? I vévoda?“

„O vévodovi nevím, ale Jekatěrinou jsem si skoro jistý,“ řekl Pierre. „Už nežije v Rusku, proč? Pjotr tu zemi pozvedl, proč odcházet?“

„Třeba se jí nelíbí jeho reformy, představ si, že bys měl celý život vousy a pak přišel nějaký Pjotr a donutil tě je oholit. Měl přeci i takovou reformu.“

„Jo, byla to vzpoura vousů,“ ušklíbl se d’Agoulle. „Jenomže Jekatěrina vousy neměla. Neříkám, že někomu nemohou lézt reformy cara krkem, ale nemůže s tím nic dělat, a tohle by byla hodně divná odplata.“

Alex pokrčil rameny.

„Odveď mě do jizby,“ pronesl po chvíli ticha plukovník. „To kodrcání v kočáře mne vyčerpalo.“

 

Ráno se oba s Alexandrem pokropili vodou z veliké kádě vzadu za šenkem a opláchli si obličeje, ačkoliv plukovník měl chuť vlézt do kádě celý, a ještě lépe by bylo, kdyby byla voda horká. Prsty si rozčesal temné kadeře a nechal je rozpuštěné, spadaly mu v bohatých kudrnatých kadeřích k ramenům. Opravdu mohl připomínat dívku.

Ke snídani si dal kaši, přestože ostatní včetně Alexandra dojídali včerejší pečeni.

Alexandr se do družného hovoru omluvil, že musí ven, protože ho tlačí močový měchýř. „A mého přítele jistě také,“ dodal.

„Kdepak,“ zavrtěl hlavou.

„Ano,“ vedl si svou Alexandr a tahal ho za ruku.

„Co? Já vážně – “

„Ano!“ vykřikl už důrazně muž a vyvlekl ho na dvůr. Tam ho však Piere zastavil a zlostně se na něj obořil, o co že mu sakra jde. „V noci jsem zahlédl Jekatěrinu,“ vykládal ve spěchu, „dobře si na vikomta Reného pamatuji, a ten muž, se kterým hovořila, vypadal přesně jako on! A zbytek povím potom, poněvadž jsem jim nelhal!“ S tím se rozběhl pryč.

D’Agoulle zůstal stát na místě. Chvíli se nic nedělo a pak do něj zničehonic kdosi vrazil.

„Jejda!“ vykřikl ženský hlas – hlas – Jekatěriny! „Omlouvám se, už se to nestane…“

„Jistě,“ řekl plukovník. Jekatěrina dál cosi říkala, ale on ji nevnímal. V pozadí zaslechl zvláštní zvuk. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co to je, věděl jen, že jej důvěrně zná. Nezbystřil se mu však jen sluch. Nasál vzduch do nozder a okamžitě ucítil nezaměnitelný pach střelného prachu.

Sáhl k opasku a tasil pistoli. Naštěstí se nemusel dále zdržovat, neboť obě dvě – jak tu, kterou nyní svíral v ruce, tak i druhou ukrytou pod kabátcem – měl nabité.

„Jekatěrino, za mne!“ vzkřikl, ale ona už tam nebyla. Schovala se totiž v podloubí a čekala, co bude dál. Také plukovník se rozběhl do stínu. V tu chvíli už po něm nepřítel vystřelil, ale minul pohyblivý cíl a střela se odrazila od sloupu.

Když holka spatřila, že k ní plukovník míří, utekla do šenku. D’Agoulle si jí však nevšímal, protože se v tu chvíli soustředil jen na kroky nepřítele, který ho pronásledoval. Už jednou minul a d’Agoulle věděl, že podruhé ho trefí. Jestli měl tehdy v lese chuť strhnout si nesmyslnou omezující pásku z očí, nyní se ta chuť ztrojnásobila.

Najednou kroky pronásledovatele utichly. D’Agoulle věděl, že to může znamenat jen dvě věci – buďto ho nepřítel ztratil z dohledu, anebo stojí proti němu a míří mu pistolí na hlavu. A protože jeho kroky neslyšel tak blízko, když zazněly naposledy, patrně šlo o tu první – a pro plukovníka lepší – možnost.

Otočil se. Pronásledovatel se dal znova do pohybu a d’Agoulle sklonil pistoli na úroveň, kde odhadoval nohy dotyčného, a vystřelil. Ozval se výkřik a d’Agoulleovi pod nosem zavoněl střelný prach. Rozběhl se po sluchu, neboť muž upadl a sténal a nadával. Plukovník mu nohou stoupl přímo na ránu. Zvedl pistoli a namířil ji na místo, kde podle všeho byla mužova hlava – a podle hlasu byl jeho nepřítelem muž.

„Proč mě chceš zabít?“ zpovídal ho plukovník stroze.

„Protože je to mé poslání,“ řekl muž a podle hlasu v něm plukovník poznal vikomta Reného.

„Poslání?“ povytáhl obočí.

„Ano, Bůh mne vyvolil, abych vedl občany do boje za svobodu, chce, aby si lidé vládli sami,“ prohlásil vikomt přesvědčeně.

„Je zajímavé,“ řekl plukovník a v duchu se popadal za břicho smíchy – Bůh chce svrhnout krále, kterého sám na trůn dosadil, „že tě Bůh kontaktoval až tehdy, kdy tě král zbavil titulu.“

„Rouháte se, zaplatíte za to, Bůh vše vidí a slyší,“ prskal on.

„Skutečně?“ podivil se naoko d’Agoulle a ironii už ani neskrýval. „Potom slyší i tvé lži. A vidí, že jsi mne chtěl zabít. Neznáš přikázání nezabiješ?“

„To neplatí pro mne, já zabíjím na jeho přání,“ opáčil vikomt René. Plukovník d’Agoulle pokýval hlavou.

„Tedy jistě neztrestá ani mne, protože podle tebe je vše jen Boží vůle. Tedy i to, že jsme se tu potkali a já tě porazil.“

„To nebyl žádný souboj, abyste mne v něm porazil!“ zabručel vikomt. „Sprostě jste mne postřelil! To už se blíží pokusu o vraždu!“

„Nerozumím, jaký je rozdíl v tom, že tys chtěl zastřelit mne, zezadu, jako zbabělec, ale zatím já postřelil tebe,“ namítl plukovník. „Věřím v Boha celým svým srdcem, ale věřím také, že některé věci se dějí náhodně a že naše vlastní rozhodnutí závisí jen na nás a Bůh je nemůže ovlivnit.“

„Rouhání!“ vykřikl vikomt René. „To není pravá víra v Boha, víra je jen jedna, buďto věříme plně v našeho Pána, nebo ne, ale nesmíme si vybírat z Jeho zákonů, které poslouchat budeme a které ne, to je hřích!“

„Myslím,“ odtušil plukovník, „že to je už pouze věc názoru. Uvědomuješ ty si vůbec, jak moc si protiřečíš? Udělal jsi stejný, ba možná i horší hřích nežli já, poněvadž jsi mne chtěl zabít. Já tě zabít nechtěl, jen si zachránit život.“

„Jistě, proto mi míříte pistolí do obličeje!“ ušklíbl se on.

„To abys hezky povídal,“ objasnil mu to plukovník. „Já si rád povídám, ale bál jsem se, že bys na tom nemusel být stejně.“ A stoupl na ránu, na které měl posud spíše jen nohu opřenou, silněji.

„Mučení!“ zaskučel vikomt jako zpráskaný pes.

V tu chvíli se vrátil Alexandr. „Frederiku?“ vyhrkl, když přítele uviděl s pistolí v ruce stát na jiném člověku.

„Pro jednou tě nechám jít,“ řekl plukovník. „Jestli mi ještě jednou zkřížíš cestu, nevyvázneš jen s postřelenou nohou, to si pamatuj. Tohle si s dovolením vezmu – a vlastně si to vezmu i bez něj, to byla jen zdvořilostní fráze, jistě chápeš,“ pousmál se a sebral muži bambitku. Sotva z něj slezl, vikomt se zvedl a kulhal pryč, jak nejrychleji mu to jen zraněná noha dovolila.

Alexandr hodil vikomtovu bambitku do studni a spolu s plukovníkem se vrátili do šenku.

 

Krátce nato pokračovali v cestě. Byl horký letní den a čtyři vévodovy sestry dostaly nápad. Zastavili k polednímu na jedné louce, Alexandr jim půjčil deku a tu ony roztáhly do trávy a všichni se na ní uvelebili, tedy s výjimkou d’Agoullea, který seděl v trávě kousek od nich. Bylo to příjemné po kodrcání v kočáře.

„To byl opravdu báječný nápad, Hermiono!“

„Máš pravdu, milá Olívie,“ štěbetaly dámy. Pak si začaly povídat, jakého ženicha by která z nich chtěla, načež z vévody vypadlo, že je jede do Francie provdat.

„Já bych chtěla, aby můj manžel chtěl mít spoustu dětí, jako já,“ vynikl nad jiné hlas jedné ze šlechtičen.

„Ten můj musí mít blonďaté vlasy!“ vyhrkla jiná.

Všechny se rozesmály. „Nač ty nemyslíš,“ káraly ji v žertu. „Stejně je uvidíš jen v ložnici, protože jinak bude mít paruku! Nezapomeň, jedeš do Francie!“

„A kdo ví, možná, že bude mít paruku i v ložnici!“

Plukovník jejich řeči pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým zase tam. K smrti ho nudily, a tak prohlásil, že se půjdou s Alexandrem podívat po vodě. Sotva se vzdálili z doslechu, postěžoval si:

„Proč se jen nemůžu jmenovat Halissön, s přehlasovaným o?“

„Už zase?“ vyvrátil oči v sloup jeho společník.

„Ale já to myslím vážně! Ty víš, že norsky neumím ani slovo, Alexi, tohle nevydrží, praskne to, a to hodně rychle.“

„Bylo to to první, co mě napadlo,“ vzdychl on. „Už to nemůžu vzít zpátky, tak se nezlob. A proč vlastně s přehlasovaným o?“

„Protože tak by to vypadalo ve švédštině,“ řekl. „Švédsky aspoň něco umím, takhle jen odvozuju, jak by se to mohlo asi vyslovovat, protože počítám, že jsou si švédština a norština podobné. Ale jednou se spletu a bude po nás.“

Po zbytek cesty mlčeli a nepromluvili na sebe ani po celý zbytek dne. Přenocovali za jízdy v kočáře, což nebylo vůbec pohodlné taky proto, že byla horká noc a všichni měli pocit, že se v povoze udusí nebo usmaží. Ačkoliv se spolu druhý den oba muži usmířili, mnoho toho nenamluvili, a když už některý něco řekl, byl to Alexandr. D’Agoulle mlčel, přemýšlel a hlodaly v něm výčitky svědomí, paradoxně proto, že vikomta Reného na dvoře hostince nezabil. Věděl, že skoro určitě už vše vypověděl svým spikleneckým druhům a tím se jejich úkol, ať už byl jakýkoli, neboť se mu o něm Alexandr nezmínil, značně zkomplikuje.

V předvečer třetího dne, kdy s vévodou oba muži cestovali, kočár zastavil před hostincem U Zpěněné vlny v Agoulle. Šenkýřka Lara je okamžitě přivítala, protože měla dnes šenk prázdný. Plně se jim věnovala a byla ráda, že má aspoň nějaké zákazníky, o to víc, že byli urození. Svého švagra Alexandra – neboť byl kdysi ženatý s její sestrou – okamžitě poznala, a i když to jí trvalo déle, také to uhádla, kdo se nejspíš skrývá pod jménem Halissøn. Byla ale hodná a nic na ně neprozradila.

Autor Rebejah, 12.11.2018
Přečteno 370x
Tipy 3
Poslední tipující: lonelyJ0HN
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

tesim se na pokracovani :)

12.11.2018 14:03:38 | TVOŘILKA LENKA ČAJKOVÁ

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí