Roajalista - O duelu mezi Frederikem a Juillesem, také o jedem napuštěné košili a útěku ze zámku

Roajalista - O duelu mezi Frederikem a Juillesem, také o jedem napuštěné košili a útěku ze zámku

Anotace: Inspirováno Velkou francouzskou revolucí

Sbírka: Plukovník d'Agoulle

Po týdnu v povstaleckém sídle v Agoulle už toho začal mít mladý plukovník plné zuby. Získané zprávy předával Alexandr Laře, která je přes svého manžela dopravovala na královský zámek do Ykkhó.

Král Richard VI. dal okamžitě střežit svou dceru jako oko v hlavě a zrušil pátrání po svém synovi, neboť okamžitě pochopil, že zprávy pocházejí od něj. Umínil si, že tohle si s ním vyřídí, jakmile mu přijde na oči.

Alexandr s plukovníkem se zatím rozhodli, že nazítří ráno odjedou, protože podle posledních několika rozmluv revolucionářů nic nenasvědčovalo tomu, že by měli nějaké nové nápady a plány a oba muži zde byli zbytečně. Vymysleli plán, který se jim zdál být víc než skvělým, a tak tedy jednoho dne u večeře přepadla milého Frederika Halissøna jakási malátnost a slabost, až ho museli dva revolucionáři podepřít a odvléct do komnaty.

Plukovníkovi se zdálo, že oba odešli. Posadil se tedy na posteli a strhl si pásku z očí, už měl toho opravdu po krk a umínil si, že se Alexandrovi pomstí.

Jenomže netušil, že zatímco jeden z revolucionářů opravdu z místnosti odešel, ten druhý tam posud stál. Nyní se jejich pohledy setkali a muž zajásal:

„Já to věděl! Mně něco říkalo, že s tebou není něco v pořádku, ale teď mám důkaz! Tobě vůbec není špatně, viď? Ty vůbec nejsi nevidomý, a já mám takový pocit, že nejsi ani Nor.“

Milý plukovník zbledl jako stěna, ale pochopil, že nesmí vypadnout z role. Proto se zahleděl do dálky a pravil: „Mýlíte se, pane.“

„Aha, už chápu,“ pousmál se nepříliš laskavě revolucionář Juilles po pohledu do jeho zelených očí. „Chytrý, vkrást se mezi nás a mluvit o sobě ve třetí osobě… těžký se hlídat…“

„Na co tím narážíte?“ podivil se naoko d’Agoulle a vstal a přešel k protější zdi.

„Vy, pane, vy jste totiž…“

„Frederik Halissøn, Nor, prosím…“

„Ale prosím vás,“ mávl rukou Juilles. „Oba víme, že vy…“

„Že já jsem…“

„Pierre Louis d’Agoulle, náš korunní princ!“ vzkřikl revolucionář. Plukovník se otočil. Netušil ovšem, že v nestřeženém okamžiku, zatímco stál čelem ke zdi, přistoupil revolucionář k jeho lůžku a zkropil tekutinou z jakési ampule jeho košili.

„Možná byste měl jít,“ navrhl neutrálně.

„Pravda vyjde najevo!“ zahrozil na rozloučenou muž.

Krátce nato vstoupil Alexandr. Pierre, zatímco mu přítel znova zavazoval oči, mu ale všechno vyžaloval a svěřil se mu, že má strach, co Juilles provede, protože on mu pokoj nedá.

Alexandr ho chlácholil, aby to nechal být a vyspal se. Plukovník sáhl po košili, aby ji odložil stranou – ale jako by sáhl na kopřivu. Ucukl a vykřikl. Neuměl si ani představit, jak by mu bylo, kdyby si tuhle košili oděl. Jeho švagr k němu přiskočil a pochopiv, co se stalo, popadl rapír, nabral na jeho ostří košili a vyhodil ji z okna, aniž by se jí byl dotkl.

„V pořádku?“ optal se švagra. Přikývl. Pak šli oba spát.

 

Ráno se od probuzení škrábal na pravé ruce, na dlani, na hřbetě, na prstech. Jeho švagr ho několikrát napomenul, aby toho nechal, ale k ničemu to nebylo. Při snídani si plukovník ruku rozdrásal až do krve, takže mu ji musel Alex zafačovat.

D’Agoulle se mračil, hladil si vousy a pokoušel se škrábat se i přes obvazy. Před polednem vtrhl do jeho komnaty Juilles s Philippem.

„Požaduji boží soud,“ vyhrkl. „Já tvrdím, že je to sám králevic, jestli to právem popírá, ať se mnou tedy bojuje o svou čest!“

Milý plukovník zbledl jako stěna. Když postřelil vikomta Reného tam v šenku, bylo to vcelku jednoduché, ale bojovat meči na život a na smrt poslepu, do toho se ani jemu nechtělo. Dostal na okamžik chuť strhnout si pásku z očí a ke všemu se přiznat.

Jenomže věděl, že tohle udělat nesmí, dal by tím revolucionářům přesně to, co chtějí, a až tak daleko přeci jen jeho samaritánství nesahalo. Byl zarputilý roajalista (a jak by taky ne, jakožto syn monarchy).

Juilles tasil a vrhl se na nepřipraveného d’Agoullea, ale Philipp ho zadržel: „Dost! Tady ne! Pojďme na nádvoří, ať si Halissøn přivede sekundanta!“

„No, mně je to jedno, kde ho zabiju,“ utrousil on.

Alexandr vyprovodil plukovníka na nádvoří. „Ty to dokážeš,“ přesvědčoval ho, „sám nevíš, čeho jsi schopný. Ostatně, jsi nejlepší šermíř království, nebo ne?“

„Já ti ani nevím,“ odtušil ponuře on.

Alexandr a Philipp podali soupeřům meče a pak si stoupli k podloubí, odkud nastávající duel sledovali. Plukovník a revolucionář se uklonili a napřáhli před sebe rapíry. Pak Juilles zaútočil.

Milý d’Agoulle dělal, co mohl, aby se vyhnul ranám meče, uskakoval před nepřítelovými výpady a sám se snažil také bránit, ale ne nijak často, protože kdyby minul, jeho sok ho mohl ošklivě bodnout zboku. To rozhodně nepotřeboval.

Jenomže Juilles bojoval, a přitom se musíte hýbat. D’Agoulle rychle vytušil, kterým směrem se podle zvuků kroků jeho nepřítel pohybuje, a bodal do těch míst v naději, že zasáhne svůj díl. A věru zasáhl a revolucionář nevyvázl ze souboje nezraněný.

Ale jak by býval duel dopadl, to už nikdy nikdo nedozvěděl.

Způsobili to roajalisté. Krátce po započetí souboje mezi plukovníkem a Juillesem vběhl na zadní nádvoří další muž a zvěstoval, že na hlavní bránu útočí roajalisté. Všichni s výjimkou Alexandra a plukovníka se rozběhli do zámku.

„Co budeme dělat?“ hlesl sevřeně d’Agoulle.

„Já to vidím,“ poznamenal Alexandr a d’Agoulle si uvědomil, že se zase škrábe na ruce. Váhavě přestal. „Co budeme dělat?“ zopakoval otázku jeho přítel. „Jak já to vidím, nemáme mnoho možností, bel ami. Musíme s pravdou ven.“

„Hurá!“ zajásal neskrývaně Pierre a strhl si pásku z očí, popadl znova rapír a vyběhl k zámku.

Tam už se bojovalo na schodištích, v síních i na chodbách i na nádvoří. Alexandr sebral ze zdi karabinu a k velikému překvapení svého švagra zastřelil tři revolucionáře.

„Popatřte, to je náš králevic!“ zvolal kdosi. Roajalisty rázem naplnila bojechtivost a nové odhodlání. Ačkoliv byla většina z nich ozbrojena jen vidlemi nebo pochodněmi, dokázali zabíjet nepřátele ozbrojené karabinami.

Ale někteří neměli jen pochodně. Byli tu i vojáci, kteří zůstali věrní králi, mezi nimi v přední linii velitel osmého jízdního regimentu. D’Agoulle rovněž zaznamenal k vlastnímu překvapení v řadách roajalistů také britského lorda Milese, svého novopečeného švagra.

„Pierre!“ uslyšel vedle sebe zvolání. Ohlédl se. Pospíchala k němu Elaina.

„Co tady děláte?!“ vzkřikl a pevně ji sevřel v náručí.

„Rychle, rychle, vítat se můžete jinde!“ křičel na ně Miles a popostrkoval je k východu ze zámku. Plukovník se rozhlížel kolem sebe a hledal svého švagra Alexandra. Nikde ho však nebyl s to zahlédnout.

„Běžte, pospěšte si!“ křičel Brit. Také Elaina tahala svého bratra za rukáv.

Venku také zuří boje. Většina roajalistů má sice jen vidle nebo pochodně, tedy právě teď a tady, a revolucionáře zastupují vznešení šlechtici s kordy a bodáky, dokonce i někteří vojáci jsou na jejich straně, ale kontrarevolucionáři mají na své straně boje za správnou věc. Totiž podle mě.

Brána zámku se s hřmotem rozevřela a na ulici se vyhrnuli vojáci, začali odstrkovat dav bajonety a karabinami, nerozpakovali se několikrát vystřelit do vzduchu na výstrahu. Vznikl tak špalír dvou řad uniforem na obou stranách – první hrozící davu a druhá chránící špalír, kdyby byli jejich společníci přemoženi.

Další vojáci vyrazili vpřed a jejich formace, dostatečně široká, aby se protlačila špalírem, obklopila plukovníka a jeho sestru. Kráčeli ve vymezeném prostoru a vojáci je oba ze všech stran chránili napřaženými meči a nabitými pistolemi. V davu to překypovalo emocemi, především zlobou, a lidé se překřikovali a doráželi na sebe. Revolucionáři dotírali na vojáky, několik jich zranili či dokonce zabili, vrhli se na druhou řadu, a za nimi se tlačili roajalisté králevici na pomoc.

Plukovník za sebou zaslechl výkřik vojáka. Neohlížej se, napomínal se v duchu, neohlížej se a postupuj kupředu. Ale nedalo mu to, aby se neohlédl přes rameno. Trhlinou v lidském řetězu sem jako krev z čerstvě otevřené rány proudili nepřátelé. Šik chránící jeho a jeho sestřičku obklopilo mračno dýmu střelného prachu a zazněla série výstřelů. Jenže to stejné se ozvalo ze strany nepřátelské a proděravěl i ten oddíl ochránců. D’Agoulle skryl sestru za sebe, aby ji nezasáhly střely létající kolem nás jako olověný déšť.

A pak ji spatřil. Nebyla to úplně malá holčička, ale vlastně ani pořádně dívka, její tělo se teprve začínalo měnit v tělo ženy. Zprvu si toho nevšimnul, protože byla k němu otočena zády, ale jakmile se otočila a pohodila hlavou, vlasy setřásla z obličeje a odhalila svou skutečnou tvář. Vypadala jako nějaká exhibicionistická ukázka té hrozby. Snad byla jen umouněná od popela? Ne, bylo to příliš temné, než aby se jednalo o pouhé šmouhy. Hlavou mu bleskne jediné slovo: mor.

Dívka na plukovníka pohlédla. Její pohled se setkal s jeho a její černočerné oči se vpily do těch d‘Agoulleových. Viděl v nich takové utrpení, jako by byla laní chycenou v pytlácké pasti, neschopna úniku. V tu chvíli neviděl známky moru na její tváři, viděl pouze ty černé oči upírající se na něj v jím zcela nepochopené naději. Už ho ani nenapadá odvrátit se od ní a pokračovat v cestě. Je to jen dítě, pomyslel si – dítě uprostřed bitevního pole, v nějž se prospekt proměnil. Nemohl ji tu nechat. Vždycky nevěděl proč upoutával pozornost dětí. Vždycky si z nějakého nepochopitelného důvodu myslely, že je musí hned zbožňovat. Většinou to s ním ani nehnulo, ale tahle dívka byla něčím jiná. Možná morem hyzdícím její tvář, možná tou nadějí v černých očích, ve které jako by se skrývalo víc než jen touha po bonbonu. Aniž by si pořádně uvědomoval, co vlastně dělá, počal se prodírat skrz vojáky k tomu dítěti. Nespouštěl z ní oči, nevnímal, že za ním Elaina volá, odháněl ruce, které se po něm sápaly. Už byl skoro u ní –

A přesně v té chvíli se jí z břicha vynořil zkrvavený hrot bajonetu.

„NE!!“ Ten výkřik by měl zcela zaniknout v halasu davu, jenomže se stal pravý opak. Vítr jej zanesl vysoko do korun stromů, kde se rozezněl plnou svou silou. Doběhl k té dívce a skvrny na jejím obličeji pro něj v ten okamžik úplně zmizely, neviděl nic než velkou čerstvou ránu, z níž proudila teplá tmavá krev.

„Plukovníku, nedotýkejte se jí!“ volal na něj kdosi hystericky. Trochu pozdě, pomyslel si. S plným uvědomováním si sebe sama, ne už tak podstupovaného rizika, vztáhl ruku a něžně jí přehrnul víčka přes ty krásné černé oči, v nichž ještě před chvíli hořely ohníčky naděje.

„Zbláznil jste se?!!!“ zaječel na d‘Agoullea voják, popadl jej za ruku a vlekl pryč. Nevzpíral se, zůstal oněměle zírat na tu holčičku.

V davu zahlédl malého chlapce, ještě mladšího, než byla ta zesnulá dívka. V ruce si pohrával s koženým váčkem, ale necinkal, takže v něm nebyly peníze. Nejspíš byl prázdný, není divu.

Nastoupili do kočáru, jenž tu na ně čekal, aniž by tušili, jak je to možné, protože ještě před deseti minutami nikdo netušil, že v budově králevic je, kočí okamžitě práskl do koní a povoz se dal do pohybu. Odstředivá síla mrštila princem na sedadlo vedle Elainy. A pak se to stalo. Ten chlapec vzal louč, zapálil provázek, který byl k váčku připevněný, a hodil jej směrem k nim. Teď už bylo milému plukovníkovi jasné, co kůže obsahuje. Pozdě však litovat. Váček dopadl pod kola kočáru. Ve chvíli, kdy na něj najeli, explodoval.

Uniformovaní se přihnali ke kočáru, svlékli kabátce a uhasili oheň. Výbuch však více než škody na kočáře způsobil dusivé zadýmení, střelný prach byl cítit úplně všude. Elaina se rozkašle. Vojáci podepřeli roh povozu, protože bylo urváno kolo, a utíkali s ním dál. Na to, že v něm byli tři dospělí lidé, se tvářili, že je kočár lehký jako peříčko.

Moment. Ne, nikoliv tři lidé – čtyři. Maskoval se za záclonkou, jako by ho to mohlo Bůh ví jak ochránit. Plukovník položil ruku na jílec rapíru pro lepší pocit bezpečí. Elaina ho nezpozorovala, měla dost starostí s tím, aby popadla dech, nadýchala se střelného prachu. A přesně ve chvíli, kdy se po ní její bratr ohlédl, zaútočil.

Bylo to tak nečekané, že nestihli ani vykřiknout. D‘Agoulle se však stačil naklonit přes svoji sestřičku, takže se muž musel nejprve probít přes něj. Elaina se ještě pořád dusila a jen stěží potlačovala dávení. V povoze nebylo zrovna dost místa pro náležitý souboj, ale princ se bránil, jak jen mohl. Nepřítel měl však jednu výhodu – vlastnil pouze dýku, zatímco plukovník měl přes metr dlouhý rapír, se kterým zabíral značně prostoru. Teď by se mu hodila bambitka. Nebo dýka.

Uslyšel střelbu a věděl, že zasáhli několik z vojáků podpírajících kočár, protože najednou sklouzl celý prostor na stranu. Ani jeden z nich tří se neudržel na nohou, roh povozu dřel o kamenné dláždění ulice. Slyšel ryk rozlícených revolucionářů ženoucích se za nimi.

Muž při tom prudkém trhnutí kočáru spadl na plukovníka a dýkou ho zranil d předloktí. Neměl čas ránu studovat, protože se revolucionář záhy vzpamatoval a vrhl se znovu na Elainu. Ta se křečovitě držela sedadla, které bylo teď tak zešikma. Při tom pohledu dostal d‘Agoulle nápad.

Kopnutím rozrazil dvířka kočáru, viděl, jak pod námi v protisměru prchaly rychle mrňavé dlažební kostečky. Bohužel to zpozoroval i jeho nepřítel a kopnutím ho srazil dolů. V poslední vteřině ho chytil za kotník a strhnul ho s sebou.

Kočár ho vyplivne na zeď budovy a jeho nepřítele na něj. „Brzo umřeš,“ ušklíbl se.

„Vážně?“ jektal zuby. Chvěl se náhlou zimou, aniž by pořádně věděl, proč ji vlastně pociťuje.

„Zbývají ti vteřiny života,“ řekl revolucionář.

„Tobě taky,“ odpověděl bezvýrazně a chladnokrevně ho proklál rapírem. Aniž by zbraň očistil, schoval ji do pochvy a mátožně vykročil vpřed. Ještě se ohlédl, jestli je skutečně po revolucionáři. Ležel mrtvý na zemi, ale zeď domu byla potřísněná výtryskem krve, která rozhodně nepatřila revolucionáři. Teprve teď se dostal k prozkoumání svého zranění. Do obličeje mu stříkla světlá krev. „Sakra,“ zalapal po dechu. Ani nevěděl, jak se mu zdařilo dovléct se ke kočáru, z posledních sil vlezl dovnitř, to už se mu dělaly mžitky před očima. Zaklapl dvířka a přisunul se k Elaině. I přes černé tečky, které se mu vznášely před očima, viděl její zkrvavenou košili.

„Vydrž,“ šeptl sotva slyšitelně, i rty jako by měl z olova. A byla mu příšerná zima. A chtělo se mu čím dál tím víc spát. Po tom zápase nebylo divu, ale cítil, že je v tom ještě něco jiného, a cosi mu našeptávalo, že jestliže usne, bude to spánek věčnosti. Pevně ji k sobě tisknul, aby vstřebal její teplo. Její košile pod jeho rukou vlhla a vsakovala mou krev. Už musel ztratit nejmíň dva litry, nevěděl. Vzájemně se objímali a jejich oblečení lačně vstřebávalo krev jednoho i toho druhého.

„Nesmíš usnout,“ šeptala slabě. Mluvila stejně namáhavě jako její bratr. „Jsem tu s tebou, vydrž, neusínej.“ Cítil se, jako by naprosto selhal, protože by měl konejšit on ji, nikoli obráceně.

Zničehonic cítil, že mu něco dělá s rukou. Její prsty obratně stáhly stuhu z šatů pod jeho loktem.

„Co to…?“ ptal se. Zdvihla ke mně oči a měla je plné slz. I jejímu bratrovi stoupaly slzy do očí a z nějakého důvodu se počaly přelévat na líce.

„Ty nesmíš zemřít,“ šeptala mu do ucha a pevně ho k sobě přitiskla.

Vybavila se mu vzpomínka. Jedna z nejstrašnějších, které měl ve sbírce. Klečel u těla svého přítele, napůl pohřbeného pod kameny, a sledoval muže, který mu pod ramenem stahoval stuhu. Přesně jako to jemu udělala Elaina.

A jak tam tak vzpomínal a snažil se z té noční můry probudit, v objetí své sestřičky v kočáře přes všechna doporučení a varování usnul. Zápas byl zbytečný, ztrácel příliš mnoho krve. Poslední vjem, který zaznamenal, byl, že jeho hlava udeřila do podlahy kočáru.

Autor Rebejah, 25.11.2018
Přečteno 354x
Tipy 2
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí