Roajalista - O návratu na rodný zámek a o Henriettině tajemství

Anotace: Inspirováno Velkou francouzskou revolucí

Sbírka: Plukovník d'Agoulle

Když se probudil, spočíval na lůžku ve své komnatě na královském zámku v hlavním městě. Slyšel praskání ohně, a když mírně pootočil hlavu, ocitl se v jeho zorném poli skutečně krb, mezi nímž a jeho postelí seděla v křesle ta poslední osoba, které by se tu byl nadál. Hlavu měla lehce nachýlenou ke straně, oči zarudlé od pláče, a podřimovala. Pokusil se pokrčit nohy v kolenou, aby si zakryl výhled na ni, jenže byl tak sláb, že nebyl s to ani tohoto triviálního pohybu.

Pohlédl na zraněnou ruku. Ležela na lůžku vedle jeho boku, ale měl pocit, jako by už nebyla jeho. Kryla ji tlustá vrstva obvazů, jimiž zvolna prosakovala čerstvá krev, a byla těžká a bledá. Pokusil se ji zvednout. Stálo ho to takřka veškeré síly a ruka ihned udeřila zase o pokrývku. Prstem hladil temně rudý samet. Byl pod teplou látkou v komnatě s rozžehlým krbem na začátku června, ale přesto pociťoval trošku zimu.

Král se trhnutím probudil a zvedl hlavu. V očích měl slzy, ale na jeho tváři se zjevil nucený lehký úsměv. „Žijete, chvála Bohu,“ hlesl.

Ach ano, žiju, a to je ten problém, pomyslel si plukovník. Proč nejsem mrtvý? Proč nejsem mrtvý, měl bych být… bylo by to tak lepší… pro všechny… měl jsem být mrtvý a ona měla žít…

Jako by uhodl jeho myšlenky, předklonil se král, něžně položil ruku na ruku svého syna a zadíval se mu do očí. „Vy za to nemůžete,“ pronesl.

Můžu, oponoval v duchu. Měl jsem ji chránit, zklamal jsem, jako syn, jako starší bratr i jako králevic… Zůstal jsem sám, zraněný a bez sestry.

„No tak,“ vstal jeho otec, přešel k loži zboku a uchopil jeho tvář do dlaní. „Netrapte se tím, najdete toho, kdo to udělal. Teď se hleďte uzdravit. Odpočívejte.“

Pitomá revoluce!

Několik dní mu nedovolili vstát, a nutno říci, že mu to ani tolik nevadilo. První dva dny mu dalo velkou námahu se jen posadit, a aby běhal nebo šermoval, na to nebylo ani pomyšlení. Navštěvovali ho král, léčitelka, Axel a také pruská Henrietta, a ti všichni se ho snažili rozptýlit a rozveselit, až se jim to postupně podařilo.

Za dva týdny směl už vstát z lože. Zprvu jen tak pomaloučku popocházel po komnatě, byl stále malátný a opíral se o nábytek, ale postupně sílil. Za měsíc už s Axelem opět šermoval a začal se vracet do normálního života. Nejraději však trávil čas ve své komnatě, většinou sám. Co však děsilo všechny okolo něj, bylo, že od svého návratu na zámek nepromluvil jediné slovo.

Od jeho útěku ze zámku uběhly již víc než dva měsíce. Už se vrátil i Alexandr, který byl v šarvátce postřelen a léčil se u své matky. Už odjeli i Britové a Miles si odvezl tělo své snoubenky s sebou. A z plukovníka stále nedostali slůvko. Chodil do společnosti, smál se, jedl a pil, ale nemluvil.

Plukovník do společnosti chodil, ale Henrietta se jí začala stranit. To ho mrzelo. Jeden čas se mu zdálo, že je vše v pořádku, ale pak najednou začala být pruská kněžna podrážděná a nervózní, občas vyletěla i na krále a její služebné si mezi sebou šuškaly, že se jí i bojí. Jednou ráno, když dávala služebná své paní prát prádlo, se podivila, že jindy pere její zkrvavené spodničky, a tu se na ni Henrietta tak obořila, že ji vyhnala z komnaty a volala za ní, že ji už nechce ani vidět.

Jednou večer zašla k plukovníkovi do jizby. Poprvé se ho vyptávala, jak se měl, když byl pryč, a co vše zažil, a ačkoliv jí neodpovídal, nehněvala se naň. Dívala se na něj tak jaksi smutně, ale nedovedl určit, zda ji mrzí smrt jeho sestry, či zda ji tíží cosi jiného. Pravdou byla jakási směska obojího. Vztáhl ruku a nadzvedl jí bradu. Jemně ji políbil, a v té chvíli jako by byl zakletý a ten polibek ho z kletby vysvobodil.

„Ach, Henrietto,“ zněla jeho první slova za dlouhé týdny, „nevíte, jak jste mi scházela!“

Opětovala mu políbení a tu noc ho již neopustila. Strávili ji v objetí apo něžném milování ji držel v náručí, hladil ji po vlasech a šeptal jí do ucha všechna svá dobrodružství.

Ráno se jako šlechtična probudila pozdě dopoledne. Otočila hlavu a otevřela oči, jenže se dívala na bíle omítnutou stěnu komnaty. Její společník byl pryč, ale lože bylo vedle ní ještě teplé. Z vedlejší místnůstky k ní doléhalo čvachtání vody. Patrně se myl. Zvedla se na lokty a pak se posadila docela, vzala ze stolku sklenici vody a napila se. Cítila, že je s ní cosi v nepořádku. Zvedla ruku a otřela si vlhké rty.

„Pierre?“

„Momentíček,“ vyhrkl hlas z vedlejšího pokojíku a ozvalo se šustění látky, jak se ve spěchu oblékal.

Jindy by za ním možná se smíchem zavolala: „Snad se přede mnou nestydíš!“ ale dnes jí opravdu nebylo ani po ránu do žertování. Zamračila se. Cítila, jak se jí v ústech sbíhají sliny. „Pierre!“ vykřikla už naléhavě a na ústa si přitiskla ruku. Nervózně zkrabatila čelo. Plukovník se přihnal téměř ihned, protože záhy pochopil, že tohle není toužebné volání náruživé Prusky, která ho láká zpět do postele, nýbrž že se doopravdy něco děje. Stačil mu jediný pohled na Henriettu sedící bílou jako stěna na lůžku a už přiskočil ke stolku, vyklopil z misky sladkosti a přistrčil jí ji. Dávivě se rozkašlala.

Stál u postele a hleděl na ni starostlivě a s empatií. Zvedla hlavu, otřela si ústa a blýskla po něm tmavýma očima. Zatvářila se jaksi nejistě a vyčkávavě, vráska pod dolním rtem se zvýraznila, její prst poklepával na pokrývku. Pak se znova prudce předklonila nad misku. D’Agoulle ji obešel, usadil se na okraj postele a jednou rukou ji hladil po zádech, na druhou namotával její černé vlasy, aby si je neušpinila.

„Co je ti?“ optal se.

„Já nevím,“ hlesla, aniž by naň pohlédla, s hlavou svěšenou nad miskou. Její hlas značně ochraptěl, hrdlo jí poleptaly žaludeční kyseliny. „Není mi dobře…“

Na zámku rostla nervozita. Už to byl měsíc a několik dní, co se plukovník vrátil, a revolucionáři pořád mlčeli, jako by to vzdali. Pak jednoho rána se lidé na zámku probudili, roztáhli záclony a zřeli, že jsou v obležení. Na nádvoří a kolem zámku rozbili revolucionáři své stany a čekali. Když vyšel ven komoří, aby zvěděl, co se děje, vrátil se ke králi s nemilou zprávou, že totiž po něm revolucionáři požadují abdikaci, a jestliže se nevzdá, bude zámek přepaden a zničen. Richard VI. povolal své ministry a rádce, zavřel se s nimi ve velké síni a od rána do večera toho dne zůstaly dveře zavřené a nikdo nesměl dále.

Pak se dveře otevřely a vyšlo najevo, že se vůbec nic nevyřešilo. Někteří krále nabádali k abdikaci a splnění podmínek revolucionářů, někteří nesouhlasili.

Do tábora byli vysláni vojáci, nevrátil se žádný. Ti, kteří nebyli pobiti, se k revoluci přidali. Král zuřil. Čas běžel a i revolucionářům v táboře začalo docházet, že tu nemůžou dlít donekonečna. Dali králi ultimátum a Richard VI. se zhroutil. Devět dní už ležel nepřítel před branami a milému králi zbývaly dva týdny, aby se rozhodl abdikovat. Richard VI. se trápil, ve dne v noci přemýšlel, jak uniknout, až se těžce roznemohl. Téhož večera vyslal králevic na revolucionáře další ozbrojenou gardu a výsledek se nijak nelišil od předchozího – kdo nepadl, přešel k revoluci.

Plukovník stál na terase a sledoval šarvátku dole. Tutéž hodinu si ho dal povolat král a žádal na něm, aby mu on sám poradil, co dělat. D’Agoulle pokrčil rameny.

„Na vašem místě… abdikoval bych…“ pronesl.

Krále div že netrefil šlak. Chytil se za srdce a nevěřícně zíral na svého potomka. „Vy jste po mě nezdědil jediný atom,“ vzdychl. „Jste celá vaše matka, vzhledem i chováním! Nehodlám se vlády vzdát! Nedopustím, aby mne, krále zvoleného Bohem, sesadili rolníci a zpupná šlechta, která si ještě ani nevyřídila vlastní mocenské půtky!“

Králevic chtěl otevřít ústa, aby otci také něco řekl, ale v té chvíli vešla do komnaty pruská kněžna Henrietta von Berlin. Učinila před králem pukrle a pokorně požádala, zda by si směla vypůjčit na okamžik pana plukovníka. Richard VI. laskavě svolil.

Následoval ji do své komnaty a postavil se k oknu. „Poslouchám,“ oznámil. Vzal do rukou loutnu, která se nepříliš šetrně opírala o zeď. Dlouho necvičil. Patrně by měl zase začít, jenže má tolik práce!

„Jsem těhotná.“

Taky by měl zasednout ke stolu a začít se probírat hromadami dokumentů, které se mu kupily a z nichž měl vybrat nového velitele osmého regimentu kavalérie. Král totiž Renému při jeho návštěvě zde řekl, že už by neměl velet, což znamenalo: seber si své věci a vypadni, už nejsi plukovník. René byl od té doby v ráži, armáda pro něj byla vše, a teď musel odejít.

Moment – co to bylo? Co to zaslechl, co… Snad se mu to jen zdálo? Cože řekla?

Otočil se k Prusce. „Co?!“

Seděla na posteli, ruce pokorně složené v klíně, jako by čekala na ortel, který má plukovník vyřknout. Zvedla hlavu. „Já jsem těhotná, Pierre. Čekám tvé dítě…“

„Já sakra vím, co to znamená!“ vzkřikl. „Co?! Jak…? Jak se to mohlo stát?“

„Můžeš hádat jednou, můj milý.“ Povstala. Přešla k němu a opřela se o jeho hruď. Těžce si povzdechla. „Co budeme dělat, Pierre?“

Něžně ji k sobě přivinul a opřel bradu o její vlasy. Hladil ji, ale mračil se. „Já nevím,“ přiznal bezradně. „Nějak to zvládneme.“

„Spolu,“ dodala.

„Spolu,“ potvrdil.

V duchu si umínil, že musí rozhodně zemřít dřív než jeho otec, protože převzít po něm trůn by byl ten nejkrutější trest, jaký si vůbec uměl představit. Velet ve vojenském ležení se mu teď zdálo jako dětská hra proti vládnutí.

Za další dva dny přispěchal k samým vratům zámku posel z tábora revolucionářů se zprávou, že obyvatelům paláce zvolna dochází čas. Taková drzost už plukovníka dopálila na nejvyšší míru, dal zavolat gardisty a sám vyrazil do čela boje. Situace se opakovala potřetí, garda byla zdecimována, a kdo zbyl, zůstal už v táboře. Milý králevic byl jat, a protože se za ním celá vyděšená vrhla kněžna von Berlin, také ji chytili.

Jakmile d’Agoulle spatřil, že povstalci mají Henriettu, vrhl se na ně s kordem a divoce se pustil do boje. „Henrietto!“ křičel na ni. „Henrietto!!“ Běžel k ní. Nedoběhl. V půli cesty ho však zasáhl výstřel z karabiny jednoho z vojáků. Nevykřikl. Podjely mu nohy a on padl na bok, až se ze země zaprášilo, a zůstal tam bez hnutí ležet.

Pruská kněžna vykřikla. Sáhla do živůtku a vylovila dýku, vyřítila se kupředu, a než ji kdo mohl zarazit, povalila střelce na zem a počala do něj bodat a bodat. Nevnímala nic okolo sebe. Zničehonic vztek ustal a ona nechala zbraň vězet v dávno mrtvém těle a zahleděla se na své ruce. Leskly se čerstvou jasnou krví.

Vojáci se jí znovu chopili a ona se vcelku bez odporu nechala odvléct pryč. Už neviděla nic, neviděla ani Pierra d’Agoulle, kterého chytil za paže další muž a vlekl ho pryč, viděla jen mrtvé tělo revolucionáře, kterého zahubila.

Pár metrů od místa, kde zanechala mrtvolu, ji uhodili do hlavy. Klesla k zemi s tichým vzdechem. Hodili ji do kočáru na tělo plukovníka d’Agoulle a povoz se s nimi kodrcavě rozjel po nerovné cestě směrem pryč z Ykkhó.