Roajalista - Kdysi jsem býval plukovník

Roajalista - Kdysi jsem býval plukovník

Anotace: Inspirováno Velkou francouzskou revolucí

Sbírka: Plukovník d'Agoulle

Ve vojenském ležení nedaleko Agoulle se tři vojáci rozhodli ponocovat. Krčili se u stanu velitele regimentu a opatrně nahlíželi dovnitř.

„Co dělá?“ optal se šeptem voják Charles svých druhů.

„Hází věcmi na deku na podlaze, snad si nic nerozbije,“ podotkl jeden z jeho druhů, Jaufré.

„Je v ráži,“ dodal jeho bratr Pierre. „Možná bychom s ním mohli promluvit… nějak ho… víte, trochu povzbudit…“

„Máš pravdu, byl to skvělý velitel,“ souhlasil Charles. „Půjdu tam. S dovolením.“

„Kdepak!“ zvolali jednohlasně. „My dva jsme kapitáni, co jsi ty? Nic, obyčejný voják!“

„Pánové, věřte mi, prosím vás,“ vyhrkl on a proklouzl do stanu.

Plukovník se otočil a v ruce držel pistoli. I když poznal ve vojákovi svého přítele, nesklonil ji k zemi. Ruce se mu třásly vztekem.

„Co tu chceš?!“

„Pomoct ti,“ hlesl Charles.

„To mě musíš takhle děsit?!“ vykřikl René. V očích měl slzy. „Víš, být vojákem je nevděčná práce! Bojuješ, dřeš se pro krále, schytáš pro něj nejrůznější zranění, ale ve skutečnosti nejsi nic, ani pro něj nic neznamenáš.  Jednou tě zraní a musíš pryč, jako já. Už mu nejsem k ničemu!“

Po tvářích mu začaly stékat slzy. „Zlobím se, a hodně, on mi neřekne ani děkuju! Jenom… že už můžu jít, že prý nemůžu takhle velet… přitom… přitom jsem velel několik měsíců… Řekl mi, že mám dva měsíce na rozloučení a pak už o mě nechce slyšet… čtyři roky jsem pro něj bojoval… a nestojím mu ani za to, aby mi poděkoval… vyžene mě bez odměny…“

Třásl se mu hlas. „Víš, Charlesi, tahle práce, být plukovník… bojovat… armáda pro mě byla všechno, pořád je… mám tu přátele, mám tu tebe… miluju armádu! Ale Sˇvédi, jedna pitomá exploze a jeden pitomý králevic se svým pitomým tatínkem mi to vzali! Celej svůj mizernej život jsem zasvětil armádě, já nemám kam jít, Charlesi, nemám rodinu, ke které bych se vrátil! Jak mě může sprostě vyhnat?! Jak se na mě po všem, co jsem pro něj vytrpěl, může jen pohrdavě podívat a říct, že už jsem mu k ničemu?! Jak je tohle možný??!!! Asi jsem si svět příliš idealizovat, ale jestli je tohle reálně proveditelný, takhle tohle je svět… svět… já v něm nechci žít, nechci…“

Selhal mu hlas. Ruka s pistolí se mu roztřásla a zbraň spadla na zem. Charles se k veliteli vrhl a objal ho.

„S plukovníkem d’Agoulle se usmíříš, uvidíš, nemůžeš se na něj hněvat věčně,“ uklidňoval ho. „Pronajmi si jizbu ve městě, kdykoliv budu mít čas, přijedu za tebou…“

„A kolik má voják času?!“ vyhrkl on.

„Za šest let jsem volný,“ řekl Charles. „Počkáš na mě šest let?“

„Žádáš hodně,“ podotkl René.

„Já vím,“ přiznal. „Já vím. Sám neumím říct, jestli bych počkal já na tebe… na tom nezáleží. Jednou se znova setkáme.“

„Kéž by mě vzal aspoň jako obyčejného vojáka, když už ne jako velitele,“ povzdechl si René a sevřel vojákovu tvář v dlaních.

„Nikdy na vás nezapomenu, plukovníku,“ vydechl Charles. Dlouze ho políbil. Dva kapitáni čekající venku si vyměnili překvapené pohledy.

„Pomůžu ti sbalit se,“ nabídl se voják.

„Děkuju,“ špitl René a tentokrát políbil on jeho.

Svlékl odznak plukovníka i kabátec uniformy, odstranil z šerpy vyznamenání a připjal je na lněnou košili. Pak si dal přivést koně. Charles mu pomohl do sedla.

„Slib mi, že tě nevidím naposledy,“ špitl.

René se k němu naklonil. „Kéž bych mohl,“ pronesl a věnoval mu poslední polibek. Bylo mu jedno, že je spolu vidí. „Poslouchejte budoucího velitele,“ zavolal na ostatní. „Sbohem!“ Pak sevřel stehny boky koně a ten vyrazil vpřed.

 

Nejprve si to skutečně namířil do rodného města. V ležení Charlesovi lhal, existovala jedna osoba, ke které se mohl vrátit.

Rodný dům našel snadno. Při tom pohledu se ho zmocnila nevysvětlitelná tréma. Seskočil z koně a vratkým krokem zamířil ke dveřím. Chvíli váhal, než zvedl ruku a tiše zaklepal. Nikdo neotvíral, ačkoliv se v domě svítilo. Dvě ze tří zlatek svého žoldu vždy posílal sem. A teď nikdo neotvíral. Už se chtěl otočit a vzdát to, když se klika pohnula.

Naposledy ji viděl před čtyřmi lety. Jako by nezestárla ani o jediný den. zůstala stát ve dveřích a nevěřícně hleděla před sebe, neboť nedoufala, že ho kdy víc uvidí.

„Matko…“ hlesl.

„Chlapče,“ pronesla a sotva při tom pohnula rty. „Dítě moje, René! Jsi to vážně ty?!“ Pak křikla do domu na manžela, aby se přišel také podívat. Prohlédla si svého syna od hlavy k patě. Krátce střižené vlasy, licousy, špinavá záplatovaná děravá košile s tuctem vyznamenání, hůlka, o niž se opíral, noha zakončená pahýlem.

Jeho jizba zůstala nedotčená po celé roky. Když se vymanil z matčina a poté otcova objetí (to druhé mu dalo méně práce), zamířil sem. Posadil se na postel. Uvědomil si, že má cosi v kapse nohavic. Byl to složený pergamen. Narovnal jej.

Civěla naň kresba stará přes tři roky. Stál vedle svého přítele, objímal ho kolem pasu a opíral se o jeho hruď, Pierre měl ruku na jeho rameni.

„To byly časy,“ pousmál se při té vzpomínce. „Tehdy jsem měl ještě nohu…“

I přes tuhle poznámku pocítil touhu to zažít znova, zaplavily ho vzpomínky na ten den, kdy byl povýšen na plukovníka, za což vděčil právě jen Pierru d’Agoulle. Kdo ví, jak by dopadl, kdyby nikdy plukovníkem nebyl… Uvědomil si, že se na něj opravdu nemůže hněvat věčně. Zatoužil usmířit se s ním. Pokud ještě bude mít vůbec zájem.

„Kam jdeš? Vždyť jsi sotva přijel!“ hlesla jeho matka, když zamířil ven z domku a chystal se nasedat na koně.

„Pryč,“ odpověděl.

„Stůj!“ vyřítil se z domu jeho otec. „Takhle s matkou jednat nebudeš! Okamžitě se vrať!“

René se zamračený obrátil. „Odpusť, ale v armádě jsem si zvykl rozkazy převážně dávat, ne poslouchat,“ řekl prázdně a bodl koně do slabin. Nevnímal, že za ním otec křičí nejrůznější nadávky, nevnímal ani pláč své matky.

Rozhodl se nedopřát si přestávky a jel i v noci, spal v sedle za jízdy a probouzel se o několik hodin později a mil dál. Tak odpoledne třetího dne dorazil zpěněný kůň s jezdcem do Agoulle. Vrazil do domku léčitelky Madame Ley. Když ale zvěděl, že zde plukovník d’Agoulle není, začal se vyptávat na situaci ve městě. Doslechl se, že roajalisté sebrali povstalcům zámek, ale revolucionáři jej záhy vybojovali zpět. To mu vnuklo nápad.

„Nemohu už být v armádě, ale doma taky mnoho práce nezastanu,“ mumlal si pro sebe cestou k panství, „nejlépe bude snad nebýt na obtíž nikomu. Kdo ví, jestli se se mnou Pierre bude vůbec chtít usmířit, a co když ne? Snad bude lépe opustit nejen armádu, ale i tento svět…“

S tou myšlenkou se dal ohlásit k audienci. Revolucionář Philipp ho okamžitě přijal. René mu nabídl, že se sám vydá revoluci, jen když ponechají krále i králevice naživu. Philipp chvíli přemýšlel, ale pak souhlasil. Pro ně dva to bude taky horší vidět, jak se jejich stát mění v republiku nezávislou na králi, než kdyby byli mrtví. Sepsali smlouvu, kterou oba dva podepsali.

Autor Rebejah, 02.12.2018
Přečteno 257x
Tipy 2
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

ach nádherné!

04.12.2018 12:07:54 | TVOŘILKA LENKA ČAJKOVÁ

Děkuji;) tahle kapitola je vůbec jiná v celém románu...

04.12.2018 12:11:14 | Rebejah

Má poetický název, a tudíž mne silněz aujala i ten děj :)

04.12.2018 12:34:13 | TVOŘILKA LENKA ČAJKOVÁ

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí