Roajalista - O znovuobnovení monarchie, smrti Henrietty von Berlin a Jekatěrinině trestu

Roajalista - O znovuobnovení monarchie, smrti Henrietty von Berlin a Jekatěrinině trestu

Anotace: Inspirováno Velkou francouzskou revolucí

Sbírka: Plukovník d'Agoulle

Pierre d’Agoulle zaječel cosi nesrozumitelného a padl na kolena. Oba vojáci, kteří ho drželi, ho začali táhnout k jeho otci, a on se nebránil. Byl jako ochrnutý. Teprve ve chvíli, kdy Philipp zvedl do vzduchu uťatou Reného hlavu a zakřičel: „Ať žije republika!!“ se dokázal pohnout. Pocítil v sobě sílu, že by dokázal možná sám pobít celou armádu, nebo mu to tak připadalo.

„Ať žije republika! Ve jménu republiky!“ skandoval dav na nádvoří. Richard VI. je sledoval přivřenýma očima a myslel si cosi tuze nehezkého.

„Vrahu!!“ zařval plukovník d’Agoulle, vytrhl se vojákům a rozběhl se k revolucionáři, který nad sebou mával Reného hlavou. Během několika vteřin se mu v hlavě vystřídala celá historie jeho přátelství s Reném; jejich první setkání na lodi, René, který ho ošetřoval po cestě z Petrohradu, René, který se pokoušel zachránit někdejšího velitele regimentu v pevnosti La Fort, René, který bojoval v bitvě s Brity, který odporoval generálovi de Lille na nástupu a pak nadával, když je vyhnal běhat. Ten plukovník René, za ěhož se přimlouval u krále, ten, který zoufale obhajoval ženu, kterou miloval, z níž se nakonec vyklubal švédský zvěd, René, tak naivní a důvěřivý, ale přesto se vzácnou vírou v srdci. Vzpomněl si na svého přítele, který byl zraněn v bitvě se Švédy, jak držel svou lásku v náručí, když si naběhla na bajonet, který René držel v rukou. Vzpomněl si na noc, kdy ho viděl s Charlesem, na to, jak si zoufale nemohl vzpomenout, co ztratil, i když věděl, že to bylo nesmírně důležité, i výraz v jeho tváři, když si to následně vybavil. A vzpomněl si i na to, jak ho držel za ruku a šeptal mu nejrůznější konejšivé lži, když dleli v jeskyňce v lese a králova zástupkyně mu amputovala nohu. Nakonec si vybavil svého přítele v tu noc svého útěku z královského zámku a také jeho nynější smrt.

Tohle všechno způsobilo, že jeho hněv ještě vzrostl. Vyběhl proti Philippovi, jenomže vojáci se ho znova chopili.

Hněv záhy vystřídal mučivý zármutek. Z očí se plukovníkovi sypaly slzy, když si vzpomněl, jak se mu před pěti minutami přímo zde René omluvil za své chování, za svůj hněv vůči němu, který ničil jejich přátelství od oné amputace.

„Odpouštím ti,“ vzlykl. „Všecičko ti odpouštím, drahý René.“

Pro milého plukovníka jako by se zastavil čas. Vzpíral se vojákům, kteří ho vlekli od Philippa, od Reného. Čelistmi sahal po pažích, jež ho omezovaly, kopal do všeho okolo sebe, drásal vojáky vlastními nehty, jež se zarývaly hluboko do jejich masa. Neměl jiné zbraně než vlastní tělo.

Na bránu zámku vytáhli roajalisté. Bušili do ní, tloukli do ní šavlemi i bodáky, opírali se do vrat vší silou. Ale plukovník to nevnímal.

Brána byla prolomena. Muži i ženy a dokonce i starší děti vběhli na nádvoří. Měli pochodně a vidle, ale někteří také karabiny s bajonety.

A za nimi –

Za nimi se vyhrnuli vojáci. Měli na sobě zelené uniformy a několik jich třímalo ruské zástavy. Mohly jich být tak tři čtyři regimenty.

„Ať žije republika! Za naši republiku!“ zvolali revolucionáři a vrhli se do boje. Král se naklonil k plukovníkovi, který byl zatím dovlečen až k němu, a s lehkým úsměvem špitl:

„Věříte, že si připadám, jako bych se vrátil v čase? Jako na dávných turnajích!“

„Velmi vtipné,“ odtušil upjatě plukovník. Gestem k sobě přivolal jednoho z ruských velitelů a nařídil mu, aby nezabíjeli všechny revolucionáře, zejména ne Philippa a vikomta Reného.

Sám vyzval neprodleně na souboj revolucionáře jménem Juilles, s nímž měl nevyřízené účty ještě z povstaleckého sídla v Agoulle.

V duelu začali stoupat na obytnou věž na nádvoří. Plukovník zle dotíral na svého nepřítele, ale jako by jen tak z legrace, jako by byl jen profesor školící svého žáka. Donutil revolucionáře zacouvat až na sám vrchol stavby.

Mezitím se setmělo. Nahoře teprve začal pravý souboj a d’Agoulle několikrát svého soupeře zasáhl, zatímco on zůstával nezraněn. Duel netrval dlouho. Když pochopil, že nevyhraje, rozhodl se ukončit svůj život, ale tak, aby nebyl zabit králevicem, kterého na smrt nenáviděl. Přiskočil k okraji věže a vrhl se z té mohutné výšky dolů. Jenomže jeho pád zabrzdil sám plukovník, který ho pohotově uchopil za ruku. I na to však byl revolucionář připraven. Pěstí zatlačil na kožený náramek na ruce, za niž ho d’Agoulle držel. Z náramku vystřelil hrot, zablýskl se v měsíčním světle a zabodl se do d’Agoulleovy kůže. Ten vykřikl a reflexivně muže pustil. Rána silně krvácela, ale byla spíš otravná než že by bolela.

Když sestoupil dolů (nebylo to hned, ještě hodnou chvíli se opíral o okraj věže, oddechoval, studoval své zranění a sprostě klel) bylo jisté, která ze stran vyhrála. Richard VI. vstal ze svého křesla, objal syna kolem ramen a s úsměvem ho pochválil:

„Aspoň jednou jedinkrát nám ten vás Pjotr Aexejevič opravdu k něčemu byl. Kdo ví, jak bychom bez něj dopadli.“

Musel se usmát.

Půldenní republika byla okamžitě zrušena, vyhlásilo se znovuobnovení monarchie a Richard VI. znovu spočinul na trůně. Ještě též noci bylo rozhodnuto rovněž o osudech revolucionářů.

A jaké byly?

Inu, někteří, kteří padli před králem na kolena, zlíbali mu ruce a odpřísáhli na vlastní životy věrnost, byli propuštěni, ovšem museli zaplatit velmi vysokou pokutu, kterou ti chudší dlužili králi do konce svých životů i života Richardova.

Ti druzí takové štěstí neměli. Když ani sami od sebe, ani po přímé výzvě neodvolali, ba dokonce ubezpečovali panovníka, že když ne dnes, revoluce se povede někdy jindy a monarchie stejně jednoho dne padne, Richard VI. se rozčílil do nepříčetnosti. Všechny je dal zavřít do žaláře a prohlásil, že o jejich osudu rozhodne nazítří ráno, až se uklidní.

A nazítří ráno, jak prorokoval, rozhodl. A rozhodl následovně: těm, kteří měli rodiny, byl ochoten odpustit (což mu poradil jeho syn), ostatní měli skončit pod gilotinou.

A tak tedy toho dne od rána do večera konaly se popravy a říká se, že ten den gilotina usekla hlavy více mužům, než kolik jich zbavila života za celé gonské dějiny, jež si kdo pamatoval. Skončili pod ní revolucionáři nižších vrstev i někteří šlechtici nepříliš významných titulů, zejména asi třicet zemanů, pár svobodných pánů a jeden jediný kníže.

Tři nejvýznamnější vůdce povstání (vrchního vůdce a jeho dva téměř ochočené poskoky) – Philippa, Michéla a vikomta Reného – si rozdělili tři mocní aktéři roajalistů.

Philipp, kterého si pro sebe zamluvil sám král, byl zbaven titulu stejně jako celá jeho rodina a vsazen do žaláře, kde ho jednoho rána nalezli mrtvého. Oficiálně sice bylo příčinou smrti nachlazení, ale podle většiny lidí je pravdivá verze ta, že zemřel na následky mučení. Richard VI. byl několikrát vystaven této otázce, ale vždycky ji nechal rozumně viset ve vzduchu.

Michél, kterého si vyhradil plukovník d’Agoulle, skončil také v žaláři. Ostatní vězni na něj volali, aby si pozval mnicha a notáře, že brzy přijde o hlavu, ale jednoho dne se za ním zastavil plukovník v kobce.

„Vy mě nemůžete popravit, ani kdybyste chtěl,“ pronesl přesvědčeně muž. „Mám příliš vysoké postavení a lidé mě mají příliš rádi. Má rodina si titul vzít nenechá. Jsme starobylý a mocný rod.“

„Ale já s vaší rodinou mluvil,“ opáčil laskavě d’Agoulle. „A věřte nevěřte, oni mi sdělili, že nesdílejí váš názor na mne a mého otce. Jen vy jste revolucionář, oni ne. Zřekli se vás, pane.“ Obrátil se, jako že odejde, ale pak se ještě vrátil k mřížím. „Ještě jedna drobnost,“ pousmál se. „Máte pravdu, snad vám to udělá radost. Nepopravíme vás. Vy totiž tady v té kobce jednou shnijete.“

Bohužel pro Michéla to „jednou“ přestavovalo dvacet let. Přežil tak i samého plukovníka d’Agoulle.

Vikomt René posloužil jako dárek. Pierre ho dal poslat ruskému carovi jako poděkování za pomoc při zachování monarchie. Když o dva měsíce později doplul do Petrohradu, ruský car se na něj zadíval, poslechl si, co mu plukovník vzkazuje, krátce se usmál a ukázal palcem k nebi po způsobu římských císařů. Muž skončil na galejích na Sibiři, ale jak to s ním bylo dále, to bude zase v jiném příběhu.

A zbývá dopovědět už jen poslední tečku příběhu revoluce. Jeden aktér povstání totiž potrestán zatím nebyl.

Dva týdny po znovuobnovení monarchie se pořádal oslavný ples. Plukovník d’Agoulle záměrně manželku nepozval a namísto toho strávil celý večer s pruskou kněžnou Henriettou von Berlin. Byla okouzlující, samý úsměv, mimořádně jí to slučelo a byla také na konci pátého měsíce těhotenství. Nějakým zázrakem to dokázala zamaskovat.

Všechno se zdálo být naprosto báječné. Henrietta stála v hloučku dvorních dam a právě jim vykládala, že brzy odcestuje zpět do Ruska, když se k ní přiblížil plukovník, políbil její šíji a vyzval ji k tanci. Henrietta však odmítla, že ji už bolí pro samý tanec nohy, že si chvíli odpočine. Poslala ho pro pití.

Plukovník nalil do dvou číší vodu a chystal se vrátit, když vtom zůstal stát. postřehl, že u Henrietty stojí jiná dáma. Byla mu zvláštně povědomá. Ovívala se nádherným vějířem, bohatě malovaným. Právě když se rozhodoval, že půjde k nim a zeptá se jí na jméno, sklapla ta žena onen vějíř a on uviděl blyštivý hrot na jeho konci.

Ten hrot se v příští vteřině zabodl do šíje Henrietty von Berlin.

Vyrazil kupředu, upustil sklenice a zachytil její klesající tělo. Pevně ji sevřel v náručí, cítil, jak mu zpod prstů přitisknutých na ráně na krku vytéká horká krev.

„Ne!“ hlesl. Nevnímal nic okolo sebe, jen tvář pruské kněžny. Hleděla na něj a její tmavé oči se vpily do jeho.

„Naše dítě… by… bylo překrásné,“ špitla těžce.

Pierre d’Agoulle zkroutil rty. Do očí se mu draly slzy, dmul se v něm vztek i smutek. Čistou rukou přejel po její bílé tváři a něžně jí přehrnul víčka přes ty krásné temné oči. Políbil ji na čelo a pak ji pomalu a opatrně složil na podlahu, jako by byla jen usnula.

Vstal, tasil pistoli a namířil ji na hlavu oné ženě. Překvapilo ho, že neutekla, ale když za ní spatřil dva gardisty, pochopil.

„Uveď mi jediný důvod, proč bych tě teď neměl zastřelit!“ vyštěkl na ni. Vražedkyně k němu zvedla oči a v rukou jí vyklouzl zkrvavený vějíř. Uvědomil si, že je to vlastně ještě dívka.

„Neznám ho,“ pronesla.

Zatoužil zmáčknout spoušť, vystřelit jí mozek z hlavy, ale zjistil, že to nedokáže. I spustil ruku se zbraní k boku a schoval ji k opasku.

„Nezabiju tě, Jekatěrino,“ vyslovil její jméno. „To by bylo příliš snadné. Postarám se, aby navždy litovala toho, co jsi provedla, aby se ti tenhle večer každou noc promítal před očima a nedal ti spát. A věz, že jsi nevzala život jen ženě, kterou jsi chtěla zabít, nýbrž i jejímu dítěti. Henrietta von Berlin byla totiž těhotná.“

Jekatěrina zbledla. Zdálo se, že tohle opravdu nevěděla. „Co… co se mnou uděláte?“ pípla.

„Já nic,“ ubezpečil ji. „Tuhle otázku zopakuj Pjotru Alexejeviči. Vrátíš se totiž domů.“

Padla na kolena. Byla připravená zemřít, byla připravená být ve vězení, ale v žádném případě se nedomnívala, že ji plukovník pošle do rukou ruského cara.

„Ne!“ vzkřikla. „Panenko Marie na nebesích, do Ruska ne!“

Ale on na ni nedbal.

 

O dva měsíce později stál Pjotr Alexejevič na břehu řeky Něvy v Petrohradě nad loďkou. Z ní dva vojáci vyvlekli Jekatěrinu. Ruský car si přečetl vzkaz, který jí visel v koženém váčku kolem krku. Pohlédl na vojáky a ukázal palcem k nebi.

„Ne!!“ zanaříkala žena. „Pros milování, Panno Marie, ne!“

Vojáci ji odvlekli pryč. Skončila na galejích stejně jako gonský revolucionář.

Pjotr přešel k loďce a sklopil hlavu. Henrietta von Berlin ležela obložena ledem na dně člunu. Povzdechl si. Byla mu bližší než většina jiných žen. Nezasloužila si zemřít. Mrzelo ho to o to víc, že ji zahubila právě Ruska.

Autor Rebejah, 09.12.2018
Přečteno 322x
Tipy 2
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

ty jo tak to je silaaa

14.12.2018 20:35:47 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí