(Revoluční rok) 1862 / Příčina a následek / 7

Anotace: Pro Tvořilku Leničku mou drahou...

Sbírka: (Revoluční rok) 1862-3

Je to Tionas.

S Christianem se k němu vrháme současně. Starý Quö, kterému je zjevně mužův život úplně ukradený, se zatím lhostejně pouští do jídla. Dávám Tionasovi napít, zatímco mu jeho bratr nadzvedá hlavu a hladí ho po vlasech. Pak mu vnutím kousek masa. Jedná se o opravdový ždibíček, který mu vkládám do úst, ale on jej vyplivuje zpátky. Je tak slabý, že nedokáže maso pokousat. Beru tedy misku vývaru, vyjídám z ní hrášek a dávám mu napít teplé vody. I polykat ho stojí hodně sil. Přemítám, zda mu také dávali polévku, nebo co vlastně celé ty dny jedl, když jsem tu ještě nebyl.

Ve vodě ochlazuji hadřík z jeho čela a znovu jej tam upravuji. Nezdá se mi však, že by byl o mnoho chladnější. Uvažuji, jestli má vůbec cenu snižovat jeho horkost a neměl-li bych muže nechat, aby mu horko pomohlo vyhrát jeho boj. Ať už avšak jeho bitva sebeurputnější, jsem si jist, že těch čtyřicet stupňů k němu rozhodně nepotřebuje.

Když poslušně polyká poslední doušky vývaru ze třetí misky, ptám se, jestli někdo bude jíst poslední misku. Nikdo se nehlásí, Quö se přecpal kuřete a Christian zápasí s neposlušnými kuličkami hrášku z těch dvou vývarů, které jsem vnutil jeho bratrovi. Beru si tedy polévku a za chvíli už je ve mně. Jako druhý chod jím stehno z kuřete, které je d zlatova opečené, má křupavou kůrčičku a je tak nechutně mastné, že mi po bradě stéká šťáva, když zuby holím maso z kosti.

S plnými žaludky zpíváme ještě jednou revoluční píseň na dobrou noc a ukládáme se ke spánku. Zjišťuji, že si bezděčně lehám nejblíž Tionasovi, jak si jen troufám, abych se mohl hřát jeho horkostí. Tulí se k němu i jeho bratr.

V noci se probouzím. Oba muži vedle mě tvrdě spí. Kontroluji Tionasův stav, svlažím mu obklad na čele a kontroluji jeho zranění. Znovu je proplachuji a napadá mě, že by bylo bezva, kdyby v té vodě byly svařené bylinky. S potěšením zaznamenávám, že horečka polevila a muž je o pár stupňů chladnější. Když ho zase přikrývám slámou, ozývá se z opačného rohu místnosti:

„Árno, spíš?“

„Ne,“ říkám a tiše se sunu k němu. „Co se děje?“

„Umírám, to se děje,“ odpovídá překvapivě klidně. „Už jedenáct let, Árno. Jsem tu nejdéle.“ Taky je ze všech mých tří společníků nejstarší, může mu být kolem padesáti.

Nevím, co bych měl říct, nenapadají mě žádná vhodná slova, protože mám pocit, že útěcha by nepomohla.

„Árno,“ oslovuje mě šeptem. „Dokážeš udržet tajemství?“

Přikyvuji.

„Víš, byl jsem smířený se smrtí, už jsem se přes to přenesl, vlastně jsem ji vítal… To víš, po jedenácti letech tady… Ti dva jsou jen přistěhovalci, měl jsem tuhle celu dávno před nimi. Pak přišli oni a teď ty. Nemůžu změnit svůj osud, ale ten váš ano, totiž abych se přesněji vyjádřil, mohu zařídit, abyste svůj truchlivý osud změnili vy sami.“

Nechápu, co tím myslí, ale nepřerušuji ho.

„Tionas je vážně zraněný, bojím se, že není na můj plán dost silný, ale vy máte času dost, já ne. Můžete klidně počkat, až se zotaví… Nemyslím, že byste mne brzy měli následovat…“

„Prosím, přejdi k věci!“ syknu nervózně. „Jsi hrozně tajemný!“

Jeho rty zkřiví potlačovaný úsměv. „Vidíš ten světlík? Kdysi v něm bylo sklo,“ pronese a pozvedá svou ruku, kterou hyzdí zřetelně viditelné jizvy. „Zbavil jsem se ho. Všechny ty střepy jsem otupil na své práci, mohl bys je dát dítěti do kolébky a nic by se mu nestalo…“

„Jaké práci?“ šeptám tlumeně.

„Původně měly být pro mě,“ říká a rozhrabává slámu pod sebou. „Pak jsem přemýšlel, že bych je dal těm dvěma, ale teď vím, že je musím svěřit tobě, Árno. Důvěřuji ti. Užij je dobře.“

S nesmírnou úctou mi podává cosi zabaleného do starého kusu hadru. Tváří se, jako by mi svěřoval relikvii. Přijímám balíček a velice opatrně, abych mu dal najevo, že si uvědomuji, jako to proň má cenu, rozhrnuji cípy látky.

Zalapám po dechu. V pytlovině jsou tři rapíry vyřezané ze dřeva. Uchopím jeden do ruky, je dokonale vyvážený. Jak dlouho na nich jen musel pracovat, a nyní je svěřuje mně.

„To nemohu,“ hlesnu. „Quö, tohle nikdy nepřijmu, dal sis s tím takovou práci…“

„Já chci,“ říká a tiskne mi zbraně do dlaní. „Už jsem se rozhodl, nepřiměješ mě, abych je vzal zpět. Jsi mladý, zasloužíš si žít.“

„Tak je schovej zase zpátky,“ říkám. „Odhalím je ostatním, až nebude zbytí.“ Napřahuji k němu paže. Mlčky své meče zase halí látkou a pohřbívá do slámy. Pak po mně blýskne očima.

„Dobrou noc, Árno,“ pronese. „Hodně štěstí.“

Nechápu, proč mi to přeje, a jsem tím tak zmatený, že mu nedokážu ani pořádně odpovědět. Jen přikyvuji. Následně se přesunuji zpátky k nemocnému.

Zbytek noci nemohu spát. Quö mi nedá usnout. Proč mi ty zbraně dal? Nedává to smysl, přeci mě nezná, ani já o něm nic nevím, tedy kromě toho, že je tu zavřený spolu se mnou. A jak to myslel s tím, že umírá? Je snad nemocen? Jaké pohnutky jen mohou vést umírajícího muže, aby svou jedenáctiletou práci svěřil do rukou naprosto cizího mladíka, jakým jsem proň já…

Umiňuji si, že ráno ho hezky vyzpovídám, dokud nebudu do detailů znát každý atom v jeho těle.

Z nesmírné nudy pozoruji strop kobky, ze kterého kape voda. Jako by venku byla bouřka a ve stropě otvory, kterými sem pronikal déšť, jen umocňující chlad a vlhko v cele. Chlad stoupá i z podlahy. Jak tady mohl quo přežít jedenáct let bez toho, aby onemocněl? Jsem tu den a už se o mě pokouší rýma, aspoň myslím, protože nedokážu určit, zda mne hlava bolí z ní nebo ještě stále následkem té exploze. Co když mne zatkli za výbuch střeliva a postřelení plukovníka byla jen záminka? Co když… Co když ho přepadl někdo z vlastních lidí? Co když to byla léčka, do které se bezpochyby zapletla i Clara? Protože jaký jiný důvod by mohla mít, aby mne gardistům ukázala? Nebo je opravdu tak naivní a myslela si, že bych jejího otce zranil?

Rychle měním téma, poněvadž myšlenky na Claru mne v poslední době víc skličují než co jiného. Sláma vlhne od mokré studené kamenné podlahy a časem plesniví. Kameny stěn jsou také pokryté plísní, jež na každém kvádru chytá jiný odstín. V měsíčním světle se ze zelené mění její barva na takřka stříbřitě šedou. Má barvu skoro jako kaše, kterou jsem ještě včera ráno chystal pro svou tetu k snídani a která vypadala jako ve vodě rozmočené kousky papíru. Náhle mi srdce poskočí v hrudi. Gardisté mi sebrali veškeré věci, zbraně, kabátec i mošnu, ve které jsem měl své doklady. Až zjistí mé jméno, mohou… mohou… Mohli by navštívit mou tetu a také ji zatknout. Kriminalita v rodině se přeci dědí, totiž podle jejich názoru.

Choulím se do klubíčka a počítám kapky vody dopadající na chladnou zem pode mnou. Jedna, dvě, tří, osm, dvanáct, dvacet, tisíc… Za chvíli zapomínám, kde jsem v počítání přestal. Přemítám, jak bych se tu jen zabavil.

Začínám ohmatávat kameny stěn. Nehodlám do nich mlátit, abych pak skončil jako Christian, nebo i hůř, jen chci zkusit, jestli není nějaká tajná cesta ven. Vím, že se jedná o marnou naději, ale za pokus nic nedám. Uvažuji, jak tu mohl Quö vydržet se zdravým rozumem i tělem jedenáct let. Já šílím už po jediném dni.

Přecházím ke třetí ze stěn cely, když vtom mi zaplesá srdce v hrudi. Objevuji něco, v co jsem se ani neodvážil doufat – jeden z kamenů je do své škvíry zasunutý jen ledabyle a vyčuhuje ven. Beru jej a opatrně jej vysunuji. Když s bázní strkám do otvoru ruku, zjišťuji, že několik okolních kvádrů je také uvolněných. Tvář mi rozjasňuje šílený široký úsměv, když odstraňuji ze stěny několik kamenných cihel. Zeď musí být neuvěřitelně tlustá, protože se m do vzniklého otvoru bez problémů vejde celá hlava a možná i zbytek těla, kdyby měl kuráž tam vlézt.

Jenomže já o veškerou kuráž přicházím, jakmile učiním první krok. Jakmile nasávám vzduch do nozder, bleskově protahuji hlavu zpět a srdce mám takřka ve špičce jazyka, protože jsem se rameny zaklínil ve škvíře a nejsem s to protáhnout hlavu zpět. Zmocňuje se mě děsivý pocit, že se z neprostupné tmy kolkolem vyřítí nějaká nestvůra a vrhne se po mně. Nic takového se samozřejmě neděje, ale mně stačí i ten odporný hnilobný puch, který ve skrýši, nedokončeném tunelu či jak to jinak nazvat panuje.

Když se konečně dostávám ven, doslova na poslední chvíli se vrhám do rohu kobky a třísním slámu kyselými žaludečními šťávami, které se m z hrdla derou ven. Zvracím ještě jednou, jen pár minut poté. Ať už je v té prostoře, kterou jsem objevil, cokoliv, vím jistě dvě věci – že nechci, aby ten puch probudil ostatní, a že nechci po rozednění vidět, kdo nebo co jej vydává. Rychle skládám cihly zpět na místo a poslední zasunuji jen ledabyle, stejně, jako tam byla prve.

Sunu se zpátky, překrývám zvratky slámou a otírám si rty do košile. Pak přistupuji ke světlíku, abych vdechl vlahý čerstvý noční vzduch. Už je mi trochu lépe. Chladný větřík mi osvěžuje obličej a já se na chvíli příjemně uvolňuji, když vtom se něco mihne jen pár centimetrů od okénka. Zděšeně uskakuji a tlumím svůj výkřik rukou. Co to bylo?

Odpověď na moji nevyřčenou otázku mi dochází, jakmile se odvažuji znovu přiblížit ke světlíku. Při svém panickém úprku prve jsem šlápl na ocas jedné z myší. Několik jich muselo proklouznout otvorem, který jsem odkryl ve zdi, protože předtím jsem si zde žádných nevšiml. Samozřejmě se po mně ohnala a hryzla mě do ruky. Tisknu prsty k ráně, ačkoliv si do ní jistě zanesu jen další nečistoty. Možná nemusím mlátit do plesnivých kamenů, abych dopadl jako Christian.

Nyní se znova blížím k okénku a vidím, jak po nádvoří pochodují gardisté. „Levá! Pravá! Levá! Pravá! Levá! …“ řičí velitel. Nechápu, proč chce někdo velet vojsku, vyřvat si hlasivky na dvou pitomých slovech… Každopádně neomylně pochopím, že to, co se mihlo před světlíkem, byla noha jednoho z vojáků. Nachází se totiž jen několik centimetrů nad dlážděním nádvoří.