(Revoluční rok) 1862 / Příčina a následek / 12

(Revoluční rok) 1862 / Příčina a následek / 12

Ethan! Ethan d’Ykkhó! Tak jemu se opravdu podařilo shromáždit všechny zrádné gardisty a přimět krále, aby právě je vyslal pátrat po nás do lesa!

„Jste zranění?“ ptá se.

„Já jsem spíš unavený,“ říká Christian. „Jo, a… tady Árno… má… zlomenou ruku… ehm…“

„Fajn,“ říká on. Rozhlíží se kolem sebe. „Je tady spousta mrtvých, chcete sbírat šípy?“

„Dal jsem si s nimi docela práci…“

„Dobře,“ přikyvuje. Obrací se k vojákům. „Cyrile, vezmi si tucet mužů a jeď do města, chci, abyste strhali veškeré obrázky tváří těchhle dvou, které najdete, a hleďte to tam prohledat pořádně!“

„Rozkaz, kapitáne!“ zahaleká hromotluk v uniformě, vybírá si namátkou své společníky a pošilhává po našem bělouši. „Můžu si vzít koně?“ ptá se.

„Ne!“

„Achjo,“ říká tak strojeně, až se musíme rozesmát. Smějí se i někteří jeho společníci a dokonce i Ethan jen stěží potlačuje úsměv. Jako jeho velitel však musí být přísný. Nakonec to nevydrží, přistupuje k němu, obdaruje ho lehkým pohlavkem a se smíchem říká:

„Tak padej, ty jeden!“

Jakmile vojáci mizí, propuká definitivně v smích. „Promiňte,“ omlouvá se se slzami v očích, „on je příšerný podřízený!“

Teď už se nesměju. Nemůžu si pomoct, ale ten Ethanův smích mi vůbec nesedí k jeho uniformě kapitána.

Rozhlížíme se po mrtvolách na zemi a zpíváme si revoluční píseň.

 

„Svrhneme krále, není zbytí,

Co dosud dělo se, už nesmí býti,

Král ať se v blátě válí,

My sami budem‘ si králi!

 

Král míval všechno a my nic,

Nepřipusťme to nikdy víc.

Králi už poslední vteřinka tiká,

Ať žije svoboda, republika!!“

 

„Fajn,“ pronese poté kapitán d’Ykkhó. „Náskok jsme jim dali, tak teď půjdeme taky my. Árno Öörr je zraněný, tak ať se veze!“

A pomáhá mi do sedla.

Nespěcháme, protože víme, že teď není důležité, abychom se do města dostali rychle, nýbrž především to, aby tam dříve byli naši společníci. Živě si povídám s Ethanem a Christianem a zapomínám na nebezpečí, které nám hrozí.

Když projedeme bránou a tryskem se přiřítíme na náměstí, u kašny stojí hlouček vojáků. Nahnali sem snad veškeré obyvatelstvo hlavního města. Ti se tísní na prostranství, někteří vyděšení, jiní nervózní, všichni do jednoho netrpěliví.

„Árno, oni chtějí řeč,“ šeptá mi Ethan. „Ty jsi prodával na trhu, umíš mluvit, oni tě budou poslouchat.“

„Nevím, co mám říkat,“ zamumlám. Zhlížím se ve vodě. Zkrvavená ošumělá uniforma gardisty, ze zad mi spíše padá, než že na nich drží toulec se šípy, hruď mi obepíná luk. Opasek mi zdobí rapír a spousta měšců, všechny kradené. Jsem otrhaný, špinavý, páchnu střelným prachem i zaschlou krví a vlasy mám slepené krví a potem. Takového člověka že budou poslouchat? Musím to ale aspoň zkusit.

„Pravdu,“ odtuší on. Blýskne po mně pohledem. „Řekni jim pravdu.“

A já stoupám na kašnu a popravdě líčím celý svůj příběh, jak mne zatkli za něco, co jsem neudělal, i když jsem plukovníkovi chtěl jen pomoci, jak popravili Quöa i jak nás překvapili v lese. Nevynechávám ani svého přítele, kterého připravili o ruku. Nakonec dodávám, že je načase se pomstít.

Koušu se do rtu. Nenapadá mne, co víc dodat, něco takového dělám úplně poprvé. Možná má ale Ethan pravdu, jaký je rozdíl mezi tím, co tu dělám nyní, a prodejem na trhu? De facto žádný. Tady jen prodávám myšlenku – silnou myšlenku, která má probudit kuráž v ostatních měšťanech, protože revoluci lze jen těžko provést ve trojici.

Pak někdo ze shromážděného davu začne notovat revoluční písničku. Vnímám, jak se k němu postupně přidávají další a další hlasy, mezi prvními Ethan, aby jim ukázal, že část gardy je také na straně povstání. Pomalu si uvědomuji, že tady už ovšem nejde pouze o povstání. Protože Francouzská revoluce přeci znamenala mnohem víc, svrhnutí krále, jeho popravu i státní převrat a konec veškerých feudálních zvyklostí. Protože je jedno, kolik století uběhlo, tenhle řád zůstával nezměněn. A my se tady snažíme o totéž. O kolik víc odvahy si bude žádat zahubení krále než pouhá vzpoura? Kolik lidí zemře ve jménu revoluce? Co když to tady dopadne stejně jako ve Francii,co když s sebou svržení krále přinese dobu mnohem horší, než jaká byla dosavadní éra monarchie? To jsou otázky, které si musíme nevyhnutelně položit a řádně se nad nimi zamyslet.

Jenomže právě tohle lidé nechtějí, touží po povstání, krveprolití. Chtějí stejně jako já svrhnout a zahubit krále, který jim tolik ublížil. Dochází mi, že tahle myšlenka v mnoha lidech vřela už nějakou dobu, byla jako bedna střelného prachu, ale to moje slova posloužila jako perfektní rozbuška. Napůl nechtěně jsem rozpoutal něco, co již nelze zvrátit. A to jsem řekl jen pravdu.

Mám sto chutí znova se ujmout slova a začít na všechny křičet, jestli si i oni uvědomují riziko, že bychom mohli dopadnout jako Francie. Vždyť jak dlouho jim vydržela republika? Hned po vyvrcholení revoluce, pochodu na Bastillu a popravení krále nastoupil ambiciózní Bonaparte, proti kterému jsme bojovali jedenáct let. Muž, který tak zarputile hájil republiku, se nakonec stal císařem, jaká to ironie. A když byl poražen, spolek cizích zemí ustanovil Francii znovu monarchií a na trůn dosadil krále.

Co když se to podobně zvrtne i u nás? Voláme Robespierrovo jméno, ale jak ten skončil? Pod gilotinou, stejně jako král, a přitom byl revolucionář. Nechci, aby se to stalo taky v Gonách.

„Už nemůžeme čekat!“ zvolá Ethan za mě. „Už nemůžeme čekat! Bojujme, bojujme proti králi, za svobodu, za vlastní vládu, za republiku!“

I touto jedinou větou způsobí, že dav začne skandovat: „Ať žije republika! Ať zhyne tyran! My chceme republiku!“

Zatímco takovýmto způsobem rozmlouvá s davem a šíří své republikánské myšlenky, vytrácíme se s Christianem do podloubí.

„Myslíš, že máme šanci?“ ptám se.

„Těžko říct,“ vzdychá. „Árno, ke svržení krále potřebuješ víc než armádu vesničanů s vidlemi, musíme mít zbraně! Vidle proti gardistům s kanóny nepomohou!“

„Však my budeme mít zbraně,“ ubezpečuji ho. „Až zabijeme pár vojáků, lidé si vezmou jejich karabiny a šavle.“

Propaluje mě pohledem. Jsem vděčný za jeho pomoc, protože on se účastnil povstání před třemi lety, kdy jsem já ještě ani pořádně nevěděl, na které straně stojím. Vlastně jsem to nevěděl ani to ráno, kdy jsem se pohádal s plukovníkem. Všechno se mi ujasnilo v tom žaláři, když popravili Quöa. Protože já nemohu sloužit králi, který mne dal neprávem uvěznit a dal mi přihlížet smrti mého spoluvězně. A pro Christiana s Tionasem to muselo být ještě horší, neboť s ním strávili delší dobu než já ten jeden den.

„Budeš skvělý vůdce,“ říká nyní.

„Já?“ třeštím na něj oči. „Laskavě se na mě podívej, mon ami, já nestojím venku a nepřesvědčuji dav, aby se ke mně přidal, to dělá Ethan. Já nejsem žádný vůdce, nemohu být!“

„To si jen myslíš,“ vede si svou. Těžko mu mohu nadávat za jeho tvrdohlavost, když já nejsem vůbec jiný.

„Sakra!“ zvolám. „Copak to nevidíš?! Lidé mu visí na rtech!“

„To viseli i tobě,“ namítá. „Klidně bys tam mohl stát ty. Máš plány a ambice. Věřím, že bys to dokázal.“

„Ale neumím mluvit,“ říkám. „Ethan patrně potřeboval jen ukázku idiotského amatérského proslovu, aby pak mohl uchvátit dav vlastními řečmi! A jen tak mimochodem, mým jediným cílem je zneuctít toho monarchu, jak jen to bude možné, potupit ho, zbavit ho veškeré cti! Udělat mu totéž, co on udělal mně, když mne zatkl!“

„Nepřekvapilo by mne, kdybys to dokázal,“ podotýká. „Samozřejmě kdybys chtěl. Jenomže ty nechceš, Árno. Podívej se na sebe! Pořád vykřikuješ něco o republice, vykládáš, jak nenávidíš krále, a co uděláš pro to, abychom se ho zbavili? Nic!“

Překvapeně zamrkám. Jeho slova nedávají smysl! Copak to má nějakou logiku? Pokud ano, já žádnou nevidím.

„A co ty?“ okamžitě přecházím do protiútoku. „Tys taky básnil, jak se mu pomstíš, co teď děláš?!“ Vím, že to ode mne není ani náhodou fér, poněvadž ho revoluce potřebuje, je jedním z mála, kteří byli účastni původního povstání. Potřebuji se na něj však taky kvůli něčemu vztekat, byť by to mělo být naprosto iracionální.

Vidím na jeho očích, že to ode mne skutečně nebylo fér. Nehodlám se mu ovšem omlouvat, na to jsem příliš v ráži.

„Věřím, že kdybys dostal krále do rukou ty, zařídíš, abys pomstil svou čest, mou ruku i Quöovu i Tionasovu smrt.“ Vím, že mi říká upřímnou, nefalšovanou pravdu bez špetky ironie. Nedokážu mu to ovšem oplatit.

„Ha, takže všechno necháváš na mě!“ volám. „To je mi teda pomoc!“

„Ty jsi něco pil, Árno?“ ptá se vážně.

„Jasně,“ říkám uštěpačně, „to víš, že jo, dal jsem si šest lahví vodky!“

„To leccos vysvětluje,“ souhlasí. Postřehuji, že už nějakou dobu nemluví rozzlobeně, ale jen klidně odpovídá na moje útoky. Jako bych proti němu útočil rapírem a on každý můj výpad vykryl s lehkostí, jež mi vyráží dech.

„Zázrak, že nejsi mrtvý,“ říká nyní. „Po takové dávce alkoholu…“ Najednou sklopí oči k zemi. „Promiň, Árno, hádat se s tebou mne unavuje,“ říká otevřeně. „Mimochodem, došel mi ten střelný prach, co naše sázka,“ připomíná.

„Tak si ten měšec třeba sežer!“ vrčím a házím po něm váček, který však pouze sklouzává po jeho zraněné ruce na zem. Musí se shýbnout, aby jej zvedl. „A tu pitomou revoluci si veď taky sám!“ křičím, otáčím se na podpatku a nakvašeně mířím pryč. Ani mne nenapadá se po něm ohlédnout.

Autor Rebejah, 07.01.2019
Přečteno 368x
Tipy 1
Poslední tipující: breberkar
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Árno Öörr - hodně husté jméno.

14.01.2019 19:17:40 |

Je vidět, že jsi nebyl v Gonách (smích)

04.12.2019 16:55:29 | Rebejah

Jj

14.01.2019 19:19:32 | Rebejah

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí