(Revoluční rok) 1862 / Hvězdná čtyřka / 27

(Revoluční rok) 1862 / Hvězdná čtyřka / 27

Anotace: Dannymu Jé, breberkar, Leničce Čájkové

Sbírka: (Revoluční rok) 1862-3

Když se zvedám, vyčerpaná šestnáctiletá dívka na lůžku vypadá ve spánku ještě mnohem mladší. Toužím u ní zůstat a střežit její spánek, ale jestli mne taky někdo zastihne, schytám výprask. Uvažuji, jestli i Heloisa stejně jako Clara věděla, že jsem králevic. Nepřipadá mi to ovšem příliš reálné.

Když se znova uvelebím na stole, uvědomuji si, jak moc jsem se za ty měsíce proměnil. Ještě na začátku března jsem byl zdravý dvaadvacetiletý spokojený malíř. Teď mi narostly vousy, ohluchl jsem na jedno ucho, chybí mi mé dva prsty na levé ruce. A pořád dopadám na nohu zraněnou výbuchem na královském zámku. A to nemluvím o jizvě a bolesti v ráně po hlubokém střelném zranění. Možná jsem i otec. Uvažuji, co to pro mne znamená, a dochází mi, že de facto nic. Možná je to špatně, možná by mi měl fakt, že (pokud je Heloisin syn i mým potomkem) mám dítě, nějak významně změnit život, stát se příslibem nových nadějí, jenomže nic takového se nestane. Heloisu bych chránil, i kdybych nebyl otcem jejího dítěte. Jen ta nevědomost! Kdybych měl aspoň jistotu, že jsem nebo nejsem rodičem. Jenže já to nevím.

 

Ráno mne probouzí Christian. „Na, jez,“ říká a tiskne mi do dlaní misku ovesné kaše s kousky nakládaného ovoce. Nemám chuť na sladké, ovšem nemohu si dovolit být vybíravý. Šeptám díky, než si stačím připomenout, že s ním vlastně už nekamarádím. Je těžké se na něj zlobit, zvlášť když mám před očima jeho chybějící končetinu, jenomže pokud si mám vybrat mezi ním, mužem, kterého jsem potkal ve vězení, a Ethanem, s nímž jsem kamarádil už asi v pěti letech, je má volba zcela jasná. Možná ho však ukolébám falešným dojmem přátelství, když od něj přijmu jídlo, a pak si vyčkám na vhodnou chvíli, abych se pomstil. Ano, skvělý plán. A tato vhodná chvíle nastane snáz, pokud bude věřit, že jsem mu odpustil.

Cpu si do úst plnou lžíci kaše a předstírám, že se snažím nemlaskat, abych mu ukázal, jak mi chutná. Konečně odchází a já se musím přemáhat, abych jídlo zase nevyhodil, jak jsem jej hltal. Aspoň mi dal pokoj.

Překvapeně zamrkám. Jsem opravdu tak vypočítavý? Jako bych snad ani neměl žádné emoce. Vždyť jak se chovám k němu, k Heloise, k Roskovi? Jenom předstírám, že jsem s nimi zadobře a v duchu uvažuji, kdy se mi naskytne vhodná příležitost, abych jim vrazil kudlu do zad. A to doslova. Roskovi nedůvěřuji hned z několika důvodů – nenapadá mne, proč by zrazoval monarchii (kromě toho, že jsem já jeho králevic, ale i pak by semne spíše pokusil dosadit na trůn) a on sám mi nechce příčinu svého jednání prozradit, ergo asi žádná není, logický závěr. Navíc to, jak nám pomáhal ve vězení… Nechtěl si celou dobu jen získat naši důvěru?

Pak je tu Christian, na kterého se hněvám kvůli tomu, že obviňuje Ethana ze zrady. Jaký mám ale sám důkaz, že lže? Žádný. Jistě, jsem pevně přesvědčen, že je Ethan nevinný, ale protože ho znám. Jak bych se choval, kdyby byl cizí člověk? Asi bych ho taky podezíral… Což nic nemění na tom, že slovo KDYBY je jen ztrátou času, takže se na Christiana hodlám zlobit i nadále.

Dochází mi, že kdyby se ukázalo, že je Ethan skutečně nevinný, asi bych bez svědomí dokázal Christiana zapíchnout. Nemůže být silnější než já (zejména po měsících, které se mnou strávil v žaláři) a má jenom jednu ruku… Stejně tak bych neměl problém zabít Roska, protože k němu necítím nic kromě vděku za záchranu života. Navíc stačí, abych si vzpomněl na to, jak mi bránil projít k Heloise, a i tento vděk rychle z mého srdce mizí.

Děsím se nad vlastními emocemi.

Na chlapce, který se čistě omylem stal vůdcem téhle revoluce, se vcelku rychle oddávám takovýmto paranoidním myšlenkám.

Následujících několik dní trávíme v domě, jen pár bývalých vězňů chodí nakupovat jídlo pro naši denní potřebu a Rosk dá postavit hlídky. Nic se neděje. Tedy vlastně se něco děje – uspořádáme poradu, kde je určen hlouček osob, které dostávají speciální úkol: v případě vítězství republiky zabít krále. Nikoho nepřekvapí, když jsme za členy oddílu nazvaného Hvězdná čtyřka zvoleni já, Ethan, Christian a Heloisa. A já si dávám ještě svůj soukromý cíl: najít a dobýt zpět své hodinky. Od Ethana se dovídám, že zaslechl, jak muže, který je vzal, oslovují Gerard.

Deset dní po našem útěku z žaláře se ona lékařka (doslechl jsem se, že se jmenuje Lavion Edterová) oficiálně přidává k revoluci i se svým sedmiletým synkem Rorym. Vítáme ji s nadšením, protože mezi sebou budeme mít aspoň nějakého opravdového doktora.

Jedenáctého dne ráno nás probudí kanonáda. Zprudka si sedám. Přibíhá k nám mladík s krvácející paží, a zatímco jej Lavion ošetřuje, vykládá, že roajalisté spustili útok na západní barikádu. Zatímco vyčkáváme, než ustane střelba z děl, líčí, jak to na barikádě vypadá. Polovině jeho obecenstva se zvedá žaludek. Těla zbavená končetin, barikáda tonoucí v tratolišti krve, clona dýmu střelného prachu… Otřesu se. Uvažuji, jestli by byl výjev méně děsivý, pokud bych jej neznal na vlastní kůži.

Ethan se pomalu vrací do normálu. Rychle nabral zpět své síly a i po fyzické stránce je rychle spravuje, zahlazují se mu propadlé tváře a jeho oči jsou zase jasné.

„Zburcuj Heloisu a Christiana,“ instruuje mne. Přikyvuji a mířím do vedlejší místnosti. Cestou se musím prodírat davem lidí mířících zpátky před budovu. Část lidí má na sobě bílé oděvy, aby upozornili nepřátele, že jsou lékaři a že nemají střílet. I válka má svá pravidla. Pokud je na barikádě jeden ošetřovatel a spustí se palba, nic se neděje, jakmile ovšem počet přítomných doktorů přesáhne desítku, je třeba palbu zastavit. Teď k barikádě míří snad celý batalion v bílém. Další část nynějšího obyvatelstva domu míří do jiného, předem domluveného úkrytu a berou s sebou i Heloisina syna.

Jako Hvězdný oddíl se musíme zúčastnit také bojů na barikádě, nelze jen čekat, až bude král zatčen, a vykonat jeho exekuci. Zburcuji tedy oba své společníky a rychle se ustrojujeme do boje. Na pravou ruku navlékám kožený náramek chránící mé předloktí, ze kterého lze v případě potřeby zapůsobením lehkého tlaku vystřelit otrávený hrot. Je to pěkná věcička, líbí se mi. Jen by mne zajímalo, jak to vlastně funguje. Baru na sebe starou uniformu gardisty, kterou jsem ukradl před tolika měsíci v lese, když jsme s Christianem uprchli z prvního vězení. K opasku si připevňuji rapír, nůž a dvě pistole, další bambitku zastrkuji do vnitřní strany kabátce. Na záda si věším karabinu s bajonetem, toulec se šípy a luk. Nazouvám vysoké boty obsahující pouzdra s dalšími dvěma kudlami. Přes hlavu si přetahuji kapuci vyrobenou z košile mrtvého gardisty, protože ona a ten kradený kabát se už staly v podstatě poznávacím znakem mně jako revolucionáře. Když uvolňuji rapír v pochvě a kontroluji, zda mám nabité pistole, dochází mi jedna skutečnost: ten muž, který tenkrát ráno prodával na trhu obrazy, kterému prostřílel plukovník, je nenávratně pryč. Je z něj po zuby ozbrojený vůdce revoluce připravený k boji.

Když se vracím, uprostřed místnosti stojí s rukama založenýma v bok kapitán Rosk. „Kde je Ethan? On není s vámi?“ ptá se přísně.

„Cože?!“ volám. „Měl být tady, neříkal, že by někam šel!“

„Jak vidíte, tak tady není,“ říká, „takže co se mohlo stát?“

Trvá zhruba dvě minuty, než ostatním dochází, co se stalo, ale já na to pořád nedokážu přijít. Oni to vědí, tuším to podle jejich pohledů, které se na mne znenadání upřou, jako by byli dravci a já jejich kořist bez možnosti uniknout.

„Ty jsi ho viděl naposledy, Árno,“ ozve se vcelku neutrálně, ale ponuře Heloisa. „Co přesně ti řekl?“

„Jen abych šel zburcovat vás dva a abychom se připravili na odchod,“ krčím rameny. „A co má být?“

„Ehm…“ Rosk se hryže do rtu.

„Tak co je?!“ vyjíždím nepřátelsky. „Co víte a já ne?!“

„Ethan nás zradil, Árno,“ hlesne kapitán. „Není jiné vysvětlení. Poslal tě vzbudit ostatní, aby mohl nepozorovaně uniknout, v místnosti jste přeci předtím byli jen vy dva…“

„A kde jste byl vy, kapitáne?“ prskám.

„Já? Já jsem prosím pěkně sháněl další zbraně, vkradl jsem se na rychtu,“ obhajuje se pomalu a důrazně, abych mu rozuměl každičké slovo.

„Vidíte,“ prskám. „Jak víte, že nám Ethan taky nepomáhá?“

„Prostě to vím,“ bručí. „Mám na to nos, jasné? Dvacet let jsem sledoval v kobkách různé zločince.“

„A že jste tam měl hodně příležitostí k pozorování jich při činu,“ pokývám sarkasticky hlavou. „Jaký máte důkaz, že je Ethan zrádce? Já to vím, nemáte žádný, tak ho neobviňujte.“

Christian se chytá za hlavu. „Kdy ti začne svítat? Zradil nás, je to zjevné, já jsem vám to říkal!!“ Ačkoliv mám sto chutí mu vrazit, ovládnu se a ponechávám ho na milost a nemilost jeho vlastní hysterii. Umiňuji si však, že už s ním nikdy nepromluvím. 

Odhodlaně vyrážíme na cestu. Bílí ošetřovatelé odnesli těla raněných do domku v prostoru mezi dvěma barikádami, kde se tenkrát udála ona exploze, díky níž neslyším na levé ucho a chybí mi dva prsty. Připadá mi, jako by od té chvíle uběhlo nejmíň deset let. Ne, spíše jako by se to stalo nějaké úplně jiné osobě a já tomu pouze přihlížel. 

Barikáda se posunula zhruba osm metrů na západ a už na ní zuří boje, jejichž účastníci se ovšem bijí pouze na hromadě převrženého nábytku. Roajalisté se nedají zatlačit na dlažbu za sebou, přestože toto území teď patří jim. Nechápu, proč se nevzdají anebo neutečou, poněvadž jich tam může být asi jen osm. Další vojáci v uniformách gardistů vzadu právě opatrně pokládají dlažební kostku zpět na místo. Co s ní prováděli? Je mi jasné, že se musí jednat o nějakou past, ale o jakou? Je chodník otrávený a jed se nám bude při chůzi vsakovat botami do kůže? Vím, je to šílená teorie, ale první, která mne v tu chvíli napadá. Záhy stejně zjistíme, oč jde, protože chtě nechtě se budeme muset prospektem vydat.

 Další vojáci útočí na dům se zraněnými. Ve dveřích stojí několik republikánů a snaží se je zadržet, ale dlouho už odolávat nebudou, pokud jim nepomůžeme. 

Klekám, beru karabinu a nařizuji svým společníkům, aby mne palbou kryli. Heloisa s Roskem okamžitě klečí po mém boku, Christian ne, ten je šikovnější s rapírem. Rozhlížím se po střechách okolních budov. 

„Vidíte někde Ethana?“ šeptám. Moji společníci však jen vrtí hlavou. 

Ohlížím se po dalších roajalistech. Postupují prospektem k protilehlé barikádě. Ale co to? Mrkám a štípu se, ale nezdá se mi to – jdou jaksi podivně. Vyhýbají se určitým dlažebním kostkám, chvíli jsou šikmo, pak se odváží pokračovat vcelku rovně, ale po dvou metrech znova začínají vybíravě zpomalovat. Jeden z nich vrazí do jakéhosi už asi šedesátiletého vojáka a ten se s výkřikem hroutí k zemi. Na poslední chvíli posouvá nohu dozadu a došlapuje na dlaždici. Vzápětí jako by se proměnil v sochu. Ani se nepohne, a když se otáčí jiný voják, aby mu šel na pomoc, jen vrtí hlavou a ukazuje kupředu, jako by mu říkal, aby pokračoval dál a na něj nedbal. 

„Ne!“ vykřikuji, když si všímám, že na něj Rosk míří karabinou. „Nechme ho žít, vezmeme ho jako rukojmí!“ 

Dívám se na vojáka. Má bledou tvář a zatíná pěsti, ale neodvažuje se hnout nohama. Jenže proč? Nemůže, nebo nechce? Co ho znehybnilo? 

„Vpřed!“ zavelím odhodlaně a vyrážím na barikádu. Mí tři společníci jsou mi v patách. Přelézáme barikádu, zbavíme ji posledních odpůrců republiky a vstupujeme na první dlaždice. Narůstá ve mně nervozita. Ať už se voják lekl čehokoli, ať už gardisté dělali s dlážděním cokoliv, jsem si jist, že by mne to dokázalo vmžiku zabít, a to dozajista ne zrovna příjemným způsobem. 

Daří se nám dostat v bezpečí asi metr za barikádu, ale pak se svorně zastavíme. Vyměňujeme si tázavé pohledy, jestli někdo z nás neví, kudy dál. Rosk nabíjí karabinu a vysílá střelu do zad vojáka, který se nám ještě neztratil z dohledu. Ten se hroutí k zemi. Zoufale se snaží nespadnout a mává rukama, jako by si myslel, že zničehonic začne létat. Dívám se na něj, napůl pobaveně, napůl nechápavě, zmatený, proč se tak brání dopadu na dlažbu. Když nakonec spadne, ve tváři se mu zjeví šokovaný výraz. Chvíli čeká, pak se kouše do rtu a zvedá se. Vypadá, že se mu viditelně ulevilo, ovšem proč, to mi zůstává záhadou.

Najednou z domu po mé levici vyběhne malý Rory. Nadšeně volá název našeho oddílu a já jihnu, když vidím toho malého buclatého chlapečka s ústy pootevřenými ve šťastném úsměvu plném mléčných zubů a zářícíma černýma očima. Jeho nožičky se míhají jako o překot, když k nám peláší. Zdvihám pohled a spatřím ve dveřích domu stát jeho matku Lavion, i ona se šťastně usmívá. 

„Rory!“ zavolá za ním, Bůh ví proč. A on k ní otáčí tvář a naposledy jí věnuje ten krásný dětský úsměv plný nádherné dětské nevinnosti a čistého srdce. Pak zvedá levou nohu z dlažební kostky, aby udělal další krok směrem k nám, a dlaždice se rozletí na kousky, když pod ní nečekaně exploduje nášlapná mina. 

Autor Rebejah, 25.01.2019
Přečteno 372x
Tipy 2
Poslední tipující: breberkar
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

před 50 roky by tohle dílo spousta lidí ocenilo, kdyby to bylo myšleno po Bastilovsky, teď je mnoho lidí, kteří ani neví, co se u Bastilly stalo, ovšem tohle není francouzská revoluce, ale rozhodně jí to připomíná :) mě..

26.01.2019 11:44:06 |

Čím ti ji to připomíná?

26.01.2019 11:57:18 | Rebejah

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí