(Revoluční rok) 1862 / Hvězdná čtyřka / 31

Anotace: (upraveno) Dannymu Jé, breberkar

Sbírka: (Revoluční rok) 1862-3

Za tři týdny vyrážíme k zámku. Hvězdná čtyřka, Orfeus, Lavion s týmem zájemců, které začala zasvěcovat do umění léčit, a samozřejmě jsme o takovou událost nemohli ochudit ani nového člena revoluce, Adrého Aultona.

Cesta je snazší než prve, když jsme nesli raněného Orfea, protože povstalci odstranili většinu barikád poté, co bylo město Ykkhó dobyto. To byla velká sláva! Jedinou baštou roajalistů zůstává královský zámek pár mil od metropole. A tu teď jdeme obsadit.

Stejně jako já v den, kdy jsem se do zámku vloupal poprvé, si i dnes jdeme pro oblečení ke knížeti d’Elzzbierppe. Vytasím se s historkou, že jedné dámě na plese hrozí nebezpečí a my ji chceme zachránit, což mi aristokrat samozřejmě ochotně spolkne i s navijákem.

Já se nepřevlékám. Můj vzhled musí souhlasit s tím, co znají povstalci, a proto mám na sobě opět uniformu gardisty a luk a šípy na zádech.

Vzpurně míříme k zámku. Někteří nesou žebříky a začínají po nich šplhat na hradby, někteří útočí na bránu, jiní hledají jiný vchod. Po několika minutách je brána prolomena a Hvězdná čtyřka se obklopená dalšími republikány vřítí na nádvoří, které se vzápětí mění v bitevní pole. Během necelých pěti minut se barva dlažby mění v rudou a bojovníci obou stran padají k zemi.

Stávám se bytostí neznající nic než pradávné pudy člověka přežít. Nevnímám výkřiky kolem sebe, jen působím další. Máchám kolem sebe zbraněmi, vypouštím jeden šíp za druhým a je mi jedno, kterého z gardistů zasáhne. Až do chvíle, než ho uvidím. Ethana. On se prostě nepoučí!

Nemůžu se dívat, jak bojuje na straně monarchie, a tak rychle pobízím svůj oddíl, abychom se vrhli k hlavnímu bodu programu, k zlatému hřebu dnešní noci. K atentátu na krále.

Když se přiřítíme do sálu, zábavy jsou v plném proudu. Trvá mi dlouho, než svůj cíl vůbec zaregistruji. Srdce mi buší jako o závod a začínám být opravdu nervózní. Co když to zase nevyjde? Ale co by se mohlo pokazit? Sahám pod kabátec a v ruce svírám jílec nože. Pak si ale říkám, že jistější bude ho prvně zranit, než se k němu vydám. Chytám zbraň za ostří a vrhám ji proti němu. Nůž se boří pod jeho lopatku. Rozbíhám se k němu, vytrhují jej z jeho rány, než na něj stíhá spadnout, a podruhé ho bodám do boku. Z rány se vyřine horká krev.

Slyším pouze tlukot vlastního srdce, všechny ostatní zvuky kolem mne mizí do pozadí, protože v tuto chvíli nejsou důležité – ryk boje mezi ostatními členy Hvězdné čtyřky a gardisty, poplašené výkřiky urozených dam a tříštění skleniček se šampaňským, nic z toho nevnímám, když zvedám ruku a potřetí zabodnu nůž do jeho hrudníku. Přímo do srdce.

První myšlenka, jež mi bleskne hlavou, je, že zabít krále může být nakonec snazší, než by se zdálo.

Vytahuji kudlu z jeho mrtvého těla a civím na ni jako otupělý, kleče na těle panovníka. Zabil jsem krále. Zabil jsem vlastního strýce. Dívám se, jak krev ze zbraně barví moje dlaně. Zabil jsem spoustu lidí, ale poprvé na mne doléhá následek takového činu. Snad tím, že tenhle zavražděný byl můj příbuzný? Nemám tušení. Nevím proč nicméně svého činu lituji.

Zničehonic pocítím, jak mne zvedají něčí ruce. Nevím, jestli jsou to gardisté nebo někdo z našich, a překvapeně zaznamenávám, že už mi na tom nezáleží. Nezáleží mi již vůbec na ničem. Splnil jsem svou misi. Vše ostatní se stává bezvýznamným.

Matně vnímám veškeré vjemy, stále otupělý vlastním úkonem, ale vnímám vedle sebe Christiana a vím, že je to Rosk, kdo mne unáší, nikoli královi vojáci. Král. Je po smrti. Zhynul mou rukou, mým nožem, ale myšlenkou revoluce. Zvítězili jsme, hurá, sláva, sláva republice! Nedokážu to vykřiknout nahlas.

Nutím se soustředit se na své okolí, ale tato snaha rychle mizí, když spatřím Ethana d’Ykkhó. Pocítím nutkání ho varovat, poněvadž vím, že ostatní po něm půjdou a já jsem jediný, kdo ho může zachránit, neboť nevěřím v jeho vinu. Žádám Roska, aby mne pustil, a on v domnění, že chci zrádce zastřelit, opravdu poslechne a tiskne mi do rukou luk i šíp. Napínám tětivu, rozbíhám se a vyskakuji do vzduchu.

Ethan mne vidí. Instinktivně prchá a začíná šplhat po blízké barikádě vzhůru. Je už nejmíň tři metry nade mnou. Odrazím se od země, zaměřuji cíl a vypouštím střelu, která letí směrem k mému někdejšímu kamarádovi. Dávám si dobrý pozor, abych minul srdce a jiné nejdůležitější orgány. Nespouštím z ní oči, ačkoliv už klesám na zem, a pozorně sleduji, jestli doletí a zasáhne terč. V příští vteřině dopadám na dlažbu a přímo pode mnou exploduje mina. Víc si nepamatuju.

 

Ve spánku mne pronásledují opakované vzpomínky na explozi. Střídavě procitám a po pár vteřinách zase usínám či omdlévám. Sám nevím, co z toho. Topím se ve vlastním světě fantazie, do kterého jen občas pronikne matný vjem z reality. Tvář Heloisy nebo Christiana, kteří se střídají u mého lůžka, proměna dne v noc i obráceně. Heloisa u mne kolikrát dokonce usíná a já ji přistihuji, jak podřizuje s hlavou položenou na mé hrudi.

Jednou v noci myslí, že zase spím, a když ji přichází vystřídat Rosk, svírá jí ruku. „Už to ví?“ ptá se šeptem. Neviděl jsem ho od chvíle, kdy ji na ulici odstrčil od toho zraněného vojáka.

Haloisa vrtí hlavou. „Myslím, že ještě si plně neuvědomuje, co se kol něj děje,“ říká a vrhá po mně starostlivý pohled. Rychle přivírám oči.

„Jak myslíš, že bude reagovat? Jednou se to dozví, dřív, nebo později, nemám ho připoutat?“ tlumeně šeptá kapitán.

„Ne!“ sykne ostře ona, ale pak se po mně znova ohlíží. „Myslím,“ poznamenává, „že se nedá přepokládat, jak zareaguje. Bude ale lepší, když na to přijde sám.“

„Jo, až se skutálí z postele?“ vyjíždí na ni. Heloisa si pokládá prst na ústa.

„Pst, ať ho nevzbudíš!“

„Chováš se k němu, jako by byl malé dítě!“ rozčiluje se kapitán. „Ale to je možná tím, že jsi sama čerstvou matkou. Sakra, je mu přes dvacet! Musí se s tím smířit, čím víc na to bude mít času, tím líp!“

„Nemůžeš za ním přijít, vytrhnout ho ze spaní a prostě na něj vybafnout, že nemá nohu!“ Teď už i ona zvyšuje hlas. „Uvědomuješ si, jaké to pro něj bude? Měl by se to dozvědět, až se plně zotaví!“

„Čemu ty říkáš, plně zotaví?“ ptá se nakvašeně. „Ta noha mu znova nenaroste a on má právo mít co nejvíc času…“

Heloisa ho nenechá domluvit: „Zatraceně, jestli mu to řekneš teď, když je napůl omámený etherem, má horečky a vůbec, tak to bude, jak bys mu to neřekl vůbec!“

„Odkdy si my dva tykáme?“ povytahuje obočí Rosk s jasným poselstvím, že chce změnit téma. Civím na Heloisu přes přivřená víčka. Že disponuje nemalou kuráží, jsem věděl, ovšem ani ve snu by mne nenapadlo, že bude takto odporovat důstojníkovi. Dívka se ale otáčí, až se jí vlasy rozvíří kolem hlavy, a rázně odchází. Rosk ke mně přechází, kontroluje mi teplotu a následuje Heloisin příklad, ačkoliv je pravda, že jeho odchod je mnohem tišší a dveře za sebou přivírá se sotva znatelným klapnutím. Možná je dokonce nechal pootevřené. Záhy poté znova upadám do omámení etherem i horečkou. Když se definitivně probouzím, jsem v místnosti sám. Vzpomínám na rozhovor (či spíše hádku) který jsem vyslechl.

„Cože?“ povytahuji obočí. Pomalu mi dochází, co vlastně Heloisa řekla. S bolestnou předtuchou svírám lem pokrývky a prudce ji strhnu stranou. Už jsem si podle reakcí mých společníků udělal jakýsi obrázek o svých zraněních, ale to mne ani trochu nepřipravuje na to, co uvidím.

Svírá se mi hrdlo. Nedokážu ze sebe vypravit ani hlásku, poněvadž bych se nejspíš rozbrečel a Rosk, který se vedle mě objevuje, aniž bych tušil, jak, nepatří mezi lidi, kteří mohou a kterým vůbec dovolím vidět mou slabost. S pootevřenými ústy a beznadějí v srdci vytřeštěně civím na své nohy obvázané bílým plátnem, z nichž pravá končí pahýlem kdesi nad kolenem.

Během vteřiny se ve mně vystřídají všechny možné emoce od hněvu přes smutek a beznaděj až k naprosté milosrdné prázdnotě. Připomínám si, jak jsem tvrdě doskočil na tu dlažební kostku, i následný výbuch a snažím se upamatovat, co bylo potom. Marně. Myšlenky mi zastírá vlna šoku, která následovala.

„Když jsi dopadl, byl jsi už v bezvědomí,“ pronese Rosk. Jeho hlas jako by přicházel z velké dálky. Dívám se na své zmrzačení a cítím se otupělý, jako bych se díval na nohy někoho úplně jiného, čehož se snažím držet. „Nedalo se nic dělat, už v tu chvíli jsi ji neměl. Sebrali jsme tě a přinesli sem k Lavion. Dalo jí to dost práce, ale zachránila ti aspoň tu druhou nohu, v prvních chvílích jsme se obávali, že…“

„…přijdu i o ni…“ vydechuji.

„Doskočil jsi naštěstí rozkročený, takže unikla nejhorším následkům,“ nabízí mi optimismus kapitán Rosk.

„Ethan…“ hlasnu. „Co je s ním?“

„Ten je v pořádku, jako vždycky. Tvůj šíp ho jen škrábnul. Utekl, protože jsme se věnovali tobě…“

„Pardon,“ hučím nakvašeně.

„Árno,“ oslovuje mne vážně, „ty za nic nemůžeš. Nikdo nevěděl, že tam ta mina je, mohl na ni stoupnout kdokoli.“

„Ale byl jsem to já!“ volám. „Co moje poslání? Co se mnou teď bude?“

„Teď s tebou bude to, můj milý, že budeš odpočívat.“

Do místnosti vklouzne neslyšně Lavion. Plavé vlasy má v drdolu u krku a až na pár jemných vrásek kolem očí a úst vypadá jako dvacetiletá. Na sobě má jednotvárné šaty z pomněnkově modrého plátna a levé předloktí má ovázané.

Rosk zachytává její pohled. „Už jsem na odchodu,“ přikývne, poplácá mne po rameni a míří pryč.

„Dobře, a zavřete za sebou dveře, kapitáne, buďte tak laskav.“

Jakmile koná její přání, promlouvá Lavion ke mně: „Jak se cítíš, Etörri?“

„Etörri?“ nechápu. Moje jméno je přeci Árno.

Mírně se pousměje. „Odpusť, někoho mi připomínáš. Taky byl republikán.“

Slovem „republikán“ si definitivně získává moji pozornost. Odbývá mne ovšem slovy, že mi vše vysvětlí někdy později, až budu zdráv. Pohlížím na to, co zbylo z mé nohy. Cožpak je vůbec možné, abych byl někdy víc zdráv?

„Jak ti je?“ ptá se, zatímco mi převazuje obě nohy. Odvracím pohled stranou. Začíná se mi hnusit mé vlastní tělo.

„Normálně,“ říkám. „Trochu mne svědí pravá noha, ale jinak se cítím být v pořádku.“

„Dobře,“ špitne. „Hlavně se nedrbej…“ Z jejího hlasu poznávám, že má pláč na krajíčku. Já hlupák, pomyslím si. Mé zranění jí bezpochyby připomíná smrt Roryho…

„Lavion…“ oslovuji ji. Natahuji k ní ruku, ale ona dělá, že to nevidí, a dál si hledí práce. Když mi vtírá do rány nějakou mast a já sebou trhám bolestí, zareaguje na to slovy: „No, ještě si pár dní poležíš.“ Chci oponovat, že to vydržím, že mé bolesti nejsou nijak silné, ale cosi mne ubezpečuje, že bych ji nepřiměl dovolit mi vstát dřív, než to ona jakožto léčitelka uzná za vhodné. Vytahuje obvázanou rukou z brašny čistý obvaz a tiskne rty k sobě.

„Bolí to, viďte,“ nedokážu zadržet svá slova.

„Já to zvládnu,“ ujišťuje mne. Pak zbavuje plátna mou druhou nohu. Vypadá příšerně, ale aspoň mi zůstala. Prosahá ji a já se hryžu do rtu, abych zadržel steny, až si jej prokousnu. Cítím, jak mi horká krev stéká po bradě. Lavion se mne začíná důkladně vyptávat, jak to bolí, prohmatává píď po pídi končetinu a já musím popravdě odpovídat na její stále se opakující dotazy.

„Dobře,“ zamumlá tiše. Určitě jsem jí připomněl i jejího syna, nejen onoho Etörriho, poněvadž jí po lících stékají slzy. „Bála jsem se, aby tak nezůstal nějaký šrapnel…“ I tak budu mít dolní polovinu lýtka určitě plnou jizev.

Lékařka mi ještě kontroluje teplotu. Asi jsem teplejší, než by se jí zamlouvalo, neboť do mě vpravuje odporný lektvar z lipového květu, než odchází. Celou dobu si nepřeji nic jiného, než aby se mne přestala dotýkat, protože se pořád jedná o nesporně krásnou ženu, která ve mně vyvolává vzrušení, přestože je jistě o bezmála dvacet let starší než já.

Teď už nemohu spát. Co se mnou bude? Jak mohu být takhle vůdce revoluce? Odpověď je jednoduchá, nemohu! Zabil jsem krále a zaplatil za to krutou daň, kterou jsem si předtím ani neuměl představit. Alespoň že Ethan žije. Schválně jsem mířil tak, abych ho nezabil.

Těch Lavioniných „pár dní“ trvá celých patnáct týdnů. Týdnů, kdy ke mně chodí snad všichni revolucionáři, gratulují mi k zavraždění mého strýce a vyjadřují svou upřímnou soustrast nad tím, že jsem přitom přišel o nohu. Po pouhých několika hodinách mám pocit, že bych byl raději, kdyby mne byla exploze zahubila docela.

„Jestli ke mně ještě někoho pustíš, uškrtím tě,“ vrčím na Roska.

„Ve svém stavu?“ povytahuje obočí.

„Ke škrcení nohu nepotřebuju,“ namítám.

„Ke škrcení ne, ale k tomu, abys mne chytil, ano,“ na to kapitán. Okouzlivě se na mne zazubí. Dobře ví, že i kdyby se mi podařilo ho dohnat (na což by byl potřeba zázrak) snadno by mě přepral.

Lavion si oblibuji čím dál tím víc. Je to žena, která většinu svého života nedělala nic jiného, než že ošetřovala raněné a nemocné, a už proto ji mám rád, protože si neumím představit krásnější práci, když při ní pomáháte lidem. V mládí to musela být jistě krásná dívka a krásná zůstává dodnes. A co je příjemnějšího než sličná doktorka, jejíž jedinou náplní práce je zdá se starat se o vás, jak nejlépe dovede.

Denně ke mně přichází a vypráví mi o povstání před třiceti lety, stejně jako to dělá André Aulton. Ten ale většinu času tráví u piva. Díky jejich líčení vzpoury se mi však valem vrací chuť do života, které jsem zejména v prvních hodinách po zjištění amputace cítil tak málo.

Sedmý den mého nicnedělání v posteli vchází Rosk do pokoje s doprovodu Lavion. Má smrtelně bledou tvář a v náruči nese cosi zabalené do hadru. Tváří se tak neproniknutelně, až mne to vyděsí.

„Co se stalo?“

„Árno…“ kouše se kapitán do rtu. Pak mi na rovinu, ale třesoucím se hlasem, oznamuje, že má tři zprávy. Použije obvyklou formulaci – jedna zpráva je dobrá, další špatná a pak ta nejhorší.

„Tu špatnou,“ žádám na něm.

„Roajalisté znova zaútočili. Poslali jsme tam oddíl v čele s Heloisou, aby tam byl aspoň někdo z Hvězdné čtyřky. Eh, ona…“

Sedám si. „Co je s ní, Rosku?“ naléhám se staženým hrdlem. Doslova visím na jeho rtech, když takřka neslyšně špitne:

„Umírá…“

„Chci za ní!“ vzkřiknu, než ta slova dokážu zadržet, vím totiž, že mne tam v žádném případě nepustí. Nutím se do klidu a přiškrceně se ptám na tu dobrou zprávu, abych si zlepšil náladu.

„Něco pro tebe máme,“ pousměje se Rosk a Lavion zvedá jakousi ocelovou konstrukci. Civím na ni a snažím se odhadnout, k čemu by mohla sloužit.

„Co je to?“ ptám se přihlouple.

„Protéza.“ Lavion kleká k posteli, opatrně přikládá patřičně vytvarovaný konec k mému pahýlu a obepíná mé stehno koženými řemínky. Jemně mne podpírá, když mi nařizuje, abych se zkusil postavit.

Jsem překvapen, že nepociťuji bolest, když se plnou vahou opírám o svou novou nohu. Když odpovídám oběma svým společníkův, že je vše v pořádku, vybízejí mne, ať udělám pár kroků. To už v pořádku není. Chodím jako loutka, protéze nedůvěřuji a několikrát se zapotácím tak, že málem upadnu. Na poslední chvíli mne zachytává kapitán.

Otáčím se na něj. „A jaká je ta poslední zpráva? Ta ze všech nejhorší?“

Vzdychá. Pevně mne svírá a vpije se očima do mých. Jako bych byl raněné tváře a on vzal nůž a chystal se mne dorazit. Na rozdíl od tohoto příkladu mi však na utrpení přidá, nezmírní jej.

„Zase unikl,“ pronese ponuře.

„Co?“ zvolám. „Jak…? Vždyť jsem ho zabil, byl mrtvý, vím to jistě!“

„To nebyl on,“ vysvětluje. „Oklamal nás, už podruhé. Pravý král předešlou noc se svým osobním přítelem generálem du Martaus tajně opustil město. Uprchl. Kdo ví, kde je mu konec.“

„Chci za Heloisou.“

A oni mne k ní zavedou. Klesám na stoličku u jejího lůžka a zůstávám s ní o samotě. Možná se jedná o nejhorší odpoledne mého života. Beru vlhký hadřík a pravidelně otírám krev, jejíž pramínky se jí derou z úst, nosu a dokonce i uší. Vím, že jí není pomoci.