Torbjørn Urbanson - Krichle Kapitola 1 - Nocturno

Torbjørn Urbanson - Krichle Kapitola 1 - Nocturno

Nocturno

18. 11. 2010

Byl chladný podzimní večer smáčený deštěm. Podobný těm, kdy byl největší počet vyhořelých členů policie s tendencí přikládat si hlaveň služební pistole ke spánku. Dlouhé hodiny se táhly jako rtuť. Dominik Hartmann už podruhé četl spis vloupání, dvojnásobné vraždy, za účelem krádeže. Čekali jenom na potvrzení státního zástupce. Myslel přitom na její svalnaté nohy a břicho, na její tetování a vikingsky modré oči, na dnešní večer a celý zítřejší den.
Kolega sedící naproti němu usrkával kávu z otlučeného hrnku a zachmuřeně sledoval skrz skleněnou stěnu poryvy větru a déšť, jak stéká po tváři Osla jako slzy. Když mladý komisař otočil další stranu s fotografiemi, na stole se rozezvonil telefon.
Gren Begorsen sebou trhl a polil si uniformu, pak zvedl telefon.
„Kriminální policie Oslo. Kapitán Begorsen. Ano, rozumím. Mohla by jste, prosím ještě jednou tu adresu? Holmennkolenn, Oberst angels vei 6, 0787.“ Trhaně ji při zapisování pro sebe zopakoval. Dominik zvedl oči od fotografie zakrvácené ženy. V žilách a žaludku mu začal tuhnout led. Gren položil sluchátko a tázavým pohledem přejel po Hartmannově zděšené tváři. Pak sklonil zrak zpět k papíru s adresou.
„No do prdele.“
Opět zvedl sluchátko a začal vytáčet číslo.
„Dobrý večer komisaři Larsone, mohl by jste okamžitě přijet na ředitelství a vystřídat major…“
Dominik k němu přistoupil a přerušil telefon.
„Díky, ale zvládnu to sám.“
Gren na něj nevěřícně pohlédl a pokrčil rameny.
Volvo 240 GL se rozjelo směrem na východ k luxusní vilové čtvrti na úpatí Holmenkolenského kopce. Provoz prořídl tak, že nebylo třeba zapínat ani maják. Déšť zesílil. Po čelním skle stékaly prameny, jakoby automobil uvízl pod vodopádem. Begorsen jel rychle, ale bezpečně. V Hartmannových tepnách a nervech led postupoval, jako sněhová bouře. Před nimi se z mlhy začal vynořovat skokanský můstek. Vypadal jako monstrum, které se chystá roztrhat celou metropoli na kusy a následně skočit zpět do rozbouřeného moře.
Nebál se toho, co uvidí, ale jak zareaguje, který z těch dvou v něm zvítězí. Soucit nebo nenávist? Zavřel oči a zaposlouchal se, jak motor řve a vytváří s bušením deště na střechu auta zvláštní harmonii. Před jeho domem stály dva policejní vozy. Přes zavřená oční víčka vnímal záblesky modrých světel majáků, odrážejících se od okolních domů a lamp. Z bílé dodávky stojící opodál postavy v bílém mlčky vynášely kovové kufry. V sanitě přímo u vchodových dveří právě jeden ze záchranářů upoutával pojízdnou postel. Hartmann odvrátil pohled a vešel do osvětlené chodby. Vyhnul se jednomu z techniků a do mladé policistky málem narazil, když na něj promluvila, ukázal jí legitimaci, pronesl něco o jeho kolegovi a vydal se skrz kuchyň do velkého obývacího pokoje. Přišlo mu, jako by byl někdo úplně cizí, přitom tu prožil skoro celý život. Studená světla z ulice osvětlovala obrovskou knihovnu a velký obraz na stěně. Pohasínající uhlíky v krbu, žhnuly do šera a připomínaly oči démona. Hartmann prošel po nášlapných tabulích, až se zastavil u otevřených dveří ložnice, ze které vycházel pruh bílého světla. Vešel dovnitř a trhl sebou. Ve spáncích mu hučelo. Jeho matka ležela na posteli, pečlivě upravená a doširoka otevřenýma očima zírala na strop. Pod jejím baldachýnem byla rozšklebená řezná rána. Nikde ani kapka krve. Vypadalo to jako filmová scéna z nějakého absurdního hororu. Ve světlech halogenů tančil prach. Dominik do jednoho z nich fouknul a sledoval, jak se prach rozvířil. Došlo mu proč vůči ní tak ztvrdl. Za ty roky pochopil, že litovat se dají novomanželé, když jeden z nich náhle odejde nebo rodiče, kterým umře dítě, ale ne mrtví. Tak možná litovat sebe, vůči nim, ale je samotné ne. Po pár soustech bezprostřední smrti mu došlo, že nebylo koho litovat, násilím zohavené mrtvoly to zkrátka nepotřebovaly. Je zkrátka policista, ne psycholog. Cítil, že sněhová bouře postupuje směrem nahoru. Najednou se zpoza postele vztyčila bílá postava. Do obličeje mu šlehl blesk. Technik nechal fotoaparát plandat na šňůrce a ke krku ženy přiložil cedulku s číslicí. Do místnosti vstoupil Begorsen a položil Hartmannovi ruku na rameno.
„Upřímnou soustrast, ale musíme pracovat.“ Gren zabručel tu větu nesoucí veškerou zodpovědnost jeho chromých citů soucitněji, než Hartmann čekal, v jeho hlase však postřehl ještě cosi dalšího.
Dominik přikývl a došel k posteli na místo vedle technika. Pečlivě si prohlížel matčino tělo a v hlavě se mu otáčely kola, jeho mozek rozřezával katr, jakoby to byla kláda. Pak ukročil stranou a rozevřel matčinu ztuhlou dlaň. Zachvěl se a v krku ucítil žluč. Kapesníkem vyňal předmět, který držela. Byla to dřevěná krychle. K Hartmannovi přistoupil vysoký technik s plnovousem, který šel kolem a nastavil mu otevřený igelitový sáček. Dominik do něj vložil dřevěnou krychli. Měl při tom pocit jako by byl ve snu. Všechno bylo tak pomalé a podivně ztuhlé. Jako by se mu nervy a mozek obalily nějakým slizem.
Lhostejnost. Znamená to tedy, že nevyhrál ani jeden z nich? Byla to remíza? Nebo souboj ještě neskončil?
„Pojď, projdeme celý dům, sem se vrátíme, až skončí technici a uvidíme, co nám k tomu řekne Brown, až dorazí.“ Obrátil se k němu Gren Begorsen.
Mathias Brown byl soudním lékařem a dlouholetým přítelem Gardra Hartmanna.
To díky němu mohl Dominik hned po promoci na policejní akademii nastoupit na oddělení vražd u kriminální policie v Oslu i proti vůli Dominikova otce. Čím větší byl rozkol mezi Dominikem a jeho otcem, tím více se utužovalo přátelství Mezi Brownem a synem jeho kamaráda z dětství.
Když procházeli chodbou směrem ke schodišti, naproti jim přišla mladá policistka a pohlédla Hartmannovi do očí.
„Kapitáne, sepsala jsem vám registrační značky kolem stojících automobilů.“ Podala seznam Begorsenovi. Ten přikývl.
„Kde najdu člověka, který vás zavolal?“
Mladá policistka odvrátila pohled od Dominika a pokynula jim k východu.
Žena sedící v policejním voze kouřila cigaretu. Její tváře byly vytahané a vrásčité, připomínaly cáry šedých mraků táhnoucích se nad jejich hlavami. Begorsen na ženu kývl a potichu pozdravil. Žena byla k smrti vyděšená, přehnaně rychle vyfukovala dým s pohledem upřeným před sebe. Gren si před ni přidřepl.
„Mohla by jste my, prosím říct, co jste viděla a za jakých okolností se to stalo?“
Stařena na něj obrátila žilkami protkané bělmo se zakalenými zornicemi, které tikaly sem, tam, jako strojek mechanických hodinek. Odhodila nedopalek stranou.
„Ptali už se na to vaši kolegové, tak proč to chcete slyšet znovu!? Zeptejte se na to té….“ Pokývla k mladé policistce stojící za Hartmannem. Její hlas zněl nečekaně pevně, až vztekle.
Dominik se rozhodl převzít otěže. Postavil se před ženu.
„Kriminální policie Oslo, Major Hartmann.“
Žena sebou trhla a pohlédla na jeho legitimaci. Begorsen se ho škubnutím za rukáv pokusil zastavit. Však marně. Zdálo se, že ho žena poznala. Její hlas se zlomil.
„Dominiku, chlapče, je mi to tak líto!“ Rozplakala se a objala ho.
Hartmann obrátil oči v sloup, ale žena dál plakala.
„Tohle necháme na stanici, nemá to cenu, ještě chvíli vydrž, lékař je na cestě.“ Ucítil Begorsenův páchnoucí dech, jak mu šeptal do ucha.
Když si ženu odvedl psycholog, Dominik a Gren společně vyšli do prvního patra, prošli pokoj po pokoji, ale nic podstatného nenašli. Zastavili se až na veliké, zpola zazděné terase. Hartmann přistoupil k zábradlí a zapálil si cigaretu. Přestalo pršet. V dálce pozoroval lesknoucí se hladinu fjordu a pulzující srdce města. Tohle bylo to jediné, čeho litoval při odchodu z domu. Nepopsatelně krásný výhled. Vyčnívající staré město přímo uprostřed a klikatící se zářezy moře do pevniny jako hřbet mořského hada.
Begorsen taky kouřil. Nedokázal pochopit, jak může být Hartmann tak v klidu. Nejenže oběti pečlivě uspořádané vraždy, byli jeho rodiče, ale na oddělení vražd pracoval teprve rok. Každý z jeho kolegů, včetně jeho by se při takovém pohledu zhroutil. To je oba tolika nenáviděl?
Dominik jako by mu četl myšlenky.
„Může se to zdát divný, ale měli jsme špatný vztahy.“ Je to vysvobození, pomyslel si.
Begorsen neodpověděl, jenom podpatkem rozdrtil nedopalek, když nahoru po silnici přijížděl vůz. Nebyl rozpoznat typ ani značka, ale bylo jasné, že je to Brown. Protože kromě několika novinářů kroužících kolem domu jako vosy, se za zátarasy dole u silnice nikdo nedostal. Sešli dolů po schodech. Ve dveřích se objevila postava korpulentního obtloustlého muže v dlouhém plášti s kloboukem na hlavě a v ruce s lékařskou aktovkou. Když jim podával ruku, ucítili lehký závan kolínské. Jindy vousatý a bodrý Mathias Brown, byl hladce oholen.
„Dobrý večer.“ Řekl vážně, jeho hlas zněl smutně a rozrušeně. Při pohledu na Dominika se zarazil. „Upřímnou soustrast.“ Řekl téměř vyčítavě.
„Gard Hartmann leží zatím v nemocnici v bezvědomí. Informoval jsem ošetřujícího lékaře, aby mě neprodleně kontaktoval, jakmile bude alespoň stav oběti o něco lepší a bude možnost s ní komunikovat.“ Dominika přitom rozřezával pohledem na malé kousíčky.
„Pojďte semnou, Browne.“ Pokynul mu Begorsen hlavou.
Než Brown vstoupil do místnosti, nasadil si na obličej respirátor, kabát a klobouk si odložil na pohovku, na které seděl už tolikrát. Když vstoupil do ložnice a pohlédl na manželskou postel, bylo vidět, jak mu ztuhly záda. Rychlými kroky přistoupil k Amelii Hartmannové. Začal ji ohmatávat paže, prohlížet řeznou ránu na krku, ústní dutinu, oči, pak celé tělo a pohlaví. Když se vrátil do obývacího pokoje, oba policisté seděli na pohovce a kouřili. Begorsen cosi zapisoval do svého červeného notesu, vždycky to dělal. Brown se posadil naproti nim a strhnul si respirátor z úst jeho oči byly vlhké a spodní ret se mu jemně chvěl.
„Tvoje matka,“ začal. Dominik měl touhu vsáknout se do pohovky. „Byla zavražděna minimálně před dvaceti hodinami úderem do týla. Řezná rána byla provedena až následně. Nebyla znásilněna ani jinak týrána. Pitva upřesní další detaily.“ Odešel.
„Tak.“ Řekl Begorsen, aniž by zvedl hlavu od svého zápisníku. Nekradlo se, neznásilňovalo se a krev je bůh ví kde.“ Na chvíli se zamyslel a do pohledu se mu vkradl stín. Zadíval se na pravděpodobně velmi drahý obraz visící na stěně před ním. Napínající se svaly v hordách gest a útrpných výrazů, barokního umu. Později zjistil, že to byla kopie Rubensova obrazu, Snímání z kříže, ale i přes to, že se nejednalo o originál, musela stát majitele kopie celé jmění.
Už o tom nahoře na terase přemýšlel. Vstal a došel zpět do ložnice, kde se dva technici snažili dostat tělo do igelitového pytle. Jeden z nich zaklel něco ve vztahu s nadměrnou váhou lidí, ale Begorsen tomu nevěnoval žádnou pozornost. Otevíral jednu skříň za druhou, ale pak se otočil k toaletnímu stolku a tam bylo to, co hledal. Doufal, že to tam nebude, jenomže ono to tam bylo. Gren se poškrábal za jedním ze svých odstátých uší a otevřel černou truhlu, vystlanou saténem a plnou šperků. Vrátil se do obývacího pokoje a posadil se zpět na pohovku.
Doufám, že si včera dělal něco, co ti můžou dosvědčit alespoň dva lidi, protože pokud ne, tak jak jsem říkal. Upřímnou soustrast, ale budu tě muset navrhnout jako hlavního podezřelého a dokonce víc než to. Protože jistě chápeš, že aaa.“ Zasekl se Begorsen a chtěl pokračovat, ale do místnosti se naklonil objektiv fotoaparátu novináře a několikrát je vyfotografoval.

*

Z policejního ředitelství odcházeli poslední opozdilci, kteří přes nedostatek byrokratických otroků dodělávali svoji nudnou rutinní práci. Na chodbě to bylo cítit kapalinou podobající se kávě, vymačkávané z automatu stojícího v přízemí. Výtah hučel, jak sjížděl směrem dolů a na schodech se rozléhal překotný klapot osamocených podpatků. Dominik myslel na Lisbeth, jako by to utíkala ona. Vstoupili do velké kanceláře rozčleněné skleněnými přepážkami. Begorsen, mu pokynul, aby počkal a sám se vrátil na chodbu k pracovně šéfa oddělení vražd. Potom, co se dozvěděl, že byl Hartmann v předpokládané době vraždy celou noc sám doma, ztvrdl jako socha a nepromluvil s ním.
Dominik si představoval svého brunátného šéfa, jak pokyvuje a nervózním pohledem vyděšeného králíka skenuje gestikulujícího Begorsena, který se mu snaží vylíčit katastrofu hrozící z policejních řad. Dominika napadlo k pantomimě svého kolegy po cestě zpět jediné přirovnání. Dementní gestikulant. Stejně však cítil, že se mu stahuje oko kolem krku jako štvané zvěři. Vždyť sakra dobře ví, stejně jako on sám, že je nezabil. Dominik v prázdné kanceláři hlasitě vydechl a otočil se, aby si došel do automatu pro kávu, ale u dveří ho zastavil policista v uniformě, kterého Begorsen po cestě vyzval, aby Hartmanna hlídal.
Dominik měl sto chutí praštit ho do obličeje.
„Kam jdete, musíte být tady.“
Pitomě se na něj usmál, tak jak to dělával, když ho někdo rozčílil. Ještě na něj nevydali ani zatykač a už ho nechává hlídat?
„Za prvé, jsem nevinný. Za druhé nemám stejně kam utíkat a za třetí.“
Policista vtáhl hlavu mezi ramena.
„Jsem ještě pořád váš nadřízený!“
Muž sklopil oči k podlaze a ustoupil stranou. Dominik prošel chodbou směrem k výtahu.
Zmáčkl tlačítko a začal klesat, stejně tak klesal i on sám na svojí cestičce vyšlapané životem a kariérou, rychle těžce a dolů, hodně, hodně nízko. V zrcadle viděl bledou tvář zvýrazněnou slabým světlem stropní zářivky, propadlé oči, pětidenní strniště, nad kterým se vypínal ostře řezaný nos, hranaté masivní čelisti táhnoucí se k špičatým uším kontrastujících s mohutným krkem a širokými rameny. Snažil se představit si, jak by vypadal ve vězeňském oblečení a došlo mu, že toho, koho viděl před sebou, teď vidí jinak, než dřív, myslel, že ho dobře zná, ale mýlil se, protože to hlavní mu uniklo.
Autor Torbjorn Urbanson, 31.07.2019
Přečteno 45x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter