Sonny - kapitola 2

Sonny - kapitola 2

S drobnými literárními snahami nepřestal nikdy. Po celý život v rámci jakési terapie neustále psal nejrůznější vzkazy, útržky vzpomínek nebo nahodilé texty, které následně přetavil v srozumitelnější stať a tu nabídl pod pseudonymem místním novinám. Ve večerním plátku si pak s hořkosladkou pýchou přečetl vlastní spisovatelský výtvor. O této jeho druhé stránce osobnosti věděla jen Yukiko a nakladatel místních novin. Nikomu jinému se neodhodlal o tom říct.

Omámeně zamrkal a pokusil se utřídit si myšlenky, které se mu rozutekly všemi směry. Zmateně pohlédl na redaktora, který trpělivě čekal na jeho odpověď. Jaká vlastně byla otázka?

            „Ehm … pamatuji si na svůj první případ, pochopitelně. To jen tak snadno nezapomenete. Ale ono vlastně o žádné vyšetřování ve finále nešlo. Jedna nešťastná žena ubodala svého manžela.“

Edmund na své otáčecí židli uznale hvízdl.

            „No páni,“ vydechl zaraženě. „Ta musela mít sakra silný žaludek, aby mohla něco takového provést.“

            „Nesouhlasím,“ zabručel Sonny podrážděně. „Udělala to v sebeobraně.“

            „Prosím?“ hlesl Edmund nechápavě.

            „Říkám, že to spáchala v sebeobraně. To ona byla oběť každodenního násilí a ponižování z manželovy strany,“ zavrčel a unaveně si promnul oči. Ta zatracená migréna, prolétlo mu hlavou. Už se zase vrací. Urputnými bolestmi hlavy trpěl odnepaměti. Tedy, on si nedokázal vybavit, kdy začaly, ale pokud by měl odhadovat, tak svou první takřka oslepující migrénu si prožil asi v deseti letech. Tehdy se s otcem a prarodiči přestěhovali ze Sicílie do Filadelfie kvůli tátově práci italského vyslance Americké ambasády. Ve Washingtonu žít nechtěl, proto zvolil městečko Olney-Oak Lane ve Filadelfii. Transport ze slunné Itálie do hlučného amerického města plného smogu neudělal Sonnymu dobře. Na scénu nejprve přišla únava. Ta přerostla v neustávající tlaky v hlavě. Pak dlouhodobé nepříjemné pocity dunění v lebce vykrystalizovaly do urputných bolestí, soustředěných do levého spánku. Ono silné tepání v craniu zbavovalo labilního Sonnyho posledních potrhaných cárů trpělivosti a klidu. Zkrátka, když na něj přišla migréna, jeho hněv se ještě zdvojnásobil.

A právě teď se zdálo, že jeden takový nepříjemný záchvat nastane přímo v redaktorově kukani během živého vysílání. Nenápadně vztáhl ruku k levému spánku a začal si jej mnout. Věděl, že to nepomůže, ale později se může uchlácholit vědomím, že se snažil zabránit nejhoršímu.

Tep. Tep. Kladiva v jeho hlavě právě rozehrála své monstrózní představení. Sonny viděl redaktora jako v mlze.

            „Chcete nám říct, majore, že pohnutky té vražedkyně chápete?“ vyjekl Edmund nevěřícně. Pro potvrzení absurdity komisařova výroku si ještě do mikrofonu pochybovačně odfrkl.

Tep. Tep. Sonnymu se začaly dělat mžitky před očima. Nutně potřeboval sejmout z uší sluchátka a lehnout si někam do tmy. Obával se, že na něj brzy přijde zvracení.

            „Není to žádná vražedkyně,“ odporoval tupě. „Jen se bránila. Dokonce nebyla ani odsouzena za vraždu, ale pouze za zabití.“

Nyní už držel hlavu v obou dlaních. Skutečně koketoval s nápadem strhnout si z hlavy sluchátka, ve kterých mučivě chrčelo a přeskakovalo, vyběhnout ze skleněné buňky ven a zašít se někde na toaletě nebo zkrátka kdekoli, kde bude přítmí. Zvukař sedící v druhé místnosti viděl počínání v Edmundově kukani z první ruky, a nebylo mu příjemně. Jeho přítel, zpovídající, pálil na hosta jednu otázku za druhou. Onen muž, zpovídaný, neodpověděl ani na pětinu z nich. Jen se držel za hlavu a tupě zíral před sebe. Zvukař nerozhodně vstal a opatrně zaklepal na sklo oddělující Edmundovu místnost od té jeho. Chtěl redaktora jemně upozornit, že host zřejmě není v dobrém rozpoložení ke kladení otázek. Taylor ale ťukání vůbec nezaregistroval. Pouze rentgenoval detektiva ostřížím pohledem a sypal na něj jednu otázku za druhou ve snaze dozvědět se od něj něco kompromitujícího.

            „Takže vy tu ženu opravdu chápete? Vy si myslíte, že jednala správně, když do toho muže třicetkrát bodla kuchyňským nožem?!“

            „Dvacetkrát,“ zabručel Sonny hluše. Tepání ve spánku dosahovalo alarmující úrovně. Srdce mu divoce bušilo a měl rozostřené vidění.

            „Co prosím?“ prskl Edmund nervy drásající fistulí, která Sonnymu projela až do dřeně každého nervového zakončení a zanechala za sebou tisíc jehliček bolesti. „To přece není žádná omluva, že jej zabila dvaceti ranami a ne třiceti! Co byste řekl, kdyby třeba vaše žena …“

            „Mojí manželku do toho netahejte!“ zařval vztekle a rychle se na židli napřímil. S naprostou jistotou věděl, že právě mílovými kroky míří k jedné z nejošklivějších migrén svého života, a že jej čeká skutečně zlé odpoledne a noc. Silou vůle se pokoušel vydržet tento zbytečný rozhovor, už kvůli nadšenému Luigimu, ale jakmile do toho redaktor zatáhl i jeho rodinu, vybuchl. Pustit z uzdy vztek mu ostatně nikdy nedělalo problém. Hněv byl takříkajíc jeho součástí, tudíž jej měl pokaždé dostatek.

            „Ani se neodvažujte mluvit o mé ženě!“ vykřikl znovu a bezmyšlenkovitě se po Edmundovi ohnal pravačkou. Ten od něj seděl daleko, takže ho netrefil, ale podařilo se mu srazit ze stolku dekorativní lampičku. Ta se po pádu roztříštila. Redaktor vyjeveně zíral na muže před sebou. Až doposud byl spíš zádumčivý, málomluvný a nesdílný, ale teď? Náhle se před ním tyčil v plné výšce a vztek jím doslova lomcoval.

            „J-já jsem jen chtěl ř-říct …“ zakoktal se vyděšeně.

            „Jen jste chtěl vysvětlit, co by se stalo, kdyby se z mé ženy stala vražedkyně, že?“ chrčel Sonny agresivně.

            „Já … ne, to jsem nechtěl …“

            „Tento rozhovor je u konce!“ křikl, strhl z uší sluchátka a běsný vyběhl z malé kukaně rádia Stereo 2.0. V chodbě potkal několik zaměstnanců stanice, kteří poděšeně uskakovali, když kolem nich rázně procházel. Venku rychle nastoupil do auta. Z přihrádky vyndal lahvičku s léky proti bolesti a okamžitě si vzal dvojitou dávku. Po dvaceti minutách nehnutého sezení usoudil, že ani dvojitá porce tabletek jeho bolest neotupila. Vyklepal z nádobky ještě dva prášky a hodil je do úst. Chutnaly hořce, když je rozkousával. Ani se neobtěžoval je zapít. Pomalu se smiřoval s tím, že jej čeká opravdu zlý večer.

            „Tak to bylo,“ ubezpečoval v současnosti plukovníka, když mu dovyprávěl svou verzi skutečnosti. „Zkrátka mě chytila nesnesitelná bolest hlavy. A ten pacholek redaktorská si moc dovoloval.“

            „A co tak strašného řekl?“ zeptal se velitel podrážděně. „Nestačil ani dokončit větu a tys po něm hned vyjel, krucinál!“

Sonny trucovitě mlčel. Tak jako pokaždé v minulosti měl pocit, že jednal správně. S nemístnými poznámkami redaktora Taylora, týkajícími se nešťastného zabití manžela, by se dokázal smířit. Pouze by mladíka pánovitě upozornil na nevhodnost jeho reakcí. Ale proč do toho musel zatahovat manželku? Podle jeho mínění bylo nutné Edmunda rázně okřiknout a ukončit ten rozhovor. A přesně to také nyní řekl svému veliteli.

            „A co ta rozbitá lampa?“ okřikl ho znovu. „Nemluvě o ostudě po celém okrese! Kdybys alespoň překryl dlaní mikrofon, když jsi potřeboval na toho chudáka redaktora zvednout hlas! Ale tos neudělal, a tak tě všichni nebozí posluchači slyšeli!“

Velitelův hlas byl podrážděný a unavený. V těch okamžicích vždy klesl o několik oktáv níže, takže z šéfova hrdla se linuly jen jakési hluboké brumlavé zvuky. Sonny to nerad poslouchal. Zdálo se mu, že tento káravý tón má plukovník dokonale vymodelovaný přímo pro něj. Při jeho zaslechnutí se pak cítil maličký a nepotřebný.

            „Nevím, co jiného bych vám na to řekl,“ opáčil poraženecky. „Prostě ve mně vzkypěla žluč!“

            „Ano, v tom jsi přímo učebnicově skvělý, Santiago!“ prskl šéf odměřeně. Hlučně usedl zpět na židli a upřel na detektiva tázavý pohled plný zloby. „A teď mi hezky podrobně popiš, co se stalo potom!“

            „Po čem?“

            „Po tom, co ses jako velká voda vyhrnul z rádia!“ křikl ostře.

            „Ehm … sedl jsem si do auta a spolykal několik prášků na bolest hlavy,“ říkal Sonny a významně na šéfa upřel zrak. Připadalo mu, že toto konkrétní sdělení může posloužit jako polehčující okolnost. Nenechal jsem to jen tak, veliteli, vzal jsem si léky!

            „Dobrá,“ mávl plukovník přezíravě rukou, „co bylo dál?“

            „Zavolal mi Barry a pověděl mi o té vloupačce do knihkupectví. Rozjel jsem se rovnou tam.“

Barry byl Sonnyho dlouholetý kamarád a kolega. Kulatý malý muž s mrožím knírem, jenž věčně dobře naladěný hlučně dupal chodbami policejního okrsku. Byl o deset let mladší než jeho ostřílený italský parťák, kterého považoval za svůj vzor a choval k němu náležitou úctu.

            „V pořádku, takže jsi tam přijel. A co potom?“

            „Já … nevím úplně přesně,“ přiznal zkroušeně. „Mám to jako v mlze.“

Velitel si významně odkašlal. Prsty složil do stříšky.

            „Dobrá, dejme tomu, že v tichosti přejdu to, cos mi právě teď řekl,“ zachraptěl. „Jsou dvě možnosti – buď jsi, jak ostatně bývá tvým zvykem, byl natolik vzteklý, že jsi skoro neviděl anebo sis zobnul tolik prášků, že se ti udělal před očima mléčně bílý opar. Ani jedna z možností není v souladu se zákonem, natožpak vítaná,“ dodal plísnivě a stáhl obočí nevolí. „Ale já budu předstírat, že k ničemu z toho nedošlo, už z úcty k našemu dávnému přátelství. Co se stalo potom?“

            „Ehm …,“ odkašlal si Sonny a nervózně těkal očima po místnosti, „zahlédl jsem v tom obchodě chlápka, co ohrožuje pokladní pistolí a žádá o peníze,“ vysvětlil a hlas se mu zpevnil. Doposud si připadal jako nezbedný uličník plísněný svým otcem, ale nyní mu bariérou studu projela obzvlášť jasná myšlenka: Já jsem detektiv, jehož úkolem je udržet ve městě pořádek! Ten kluk v obchodě s knihami vytáhl zbraň a mířil s ní na nevinného občana! Bylo mou povinností zasáhnout a udělal jsem dobře!

Velitel zřejmě jeho přesvědčení nesdílel. Stále byl rozzlobený.

            „Takže jsi k němu přišel a jen tak mu zlomil ruku, ano?“

            „Ne. Nejprve jsem se ho pokusil přimět, aby dal tu bouchačku hezky v klidu na zem. On ale neposlechl a místo toho namířil na mě.“

            „A potom přišla ta část se zlomením zápěstí?“ Stále ta nesnesitelná podrážděnost v jeho hlase.

            „Ehm … ano. Než stačil vystřelit, zkroutil jsem mu ruku za zády a … asi jsem zmáčkl moc silně.“

            „To bych řekl,“ prskl velitel opovržlivě. „Mám dotaz. Neuniklo ti něco během té brilantní akce?“

Sonny překvapeně zamrkal. Netušil, co muž sedící naproti němu naznačuje.

            „Ne. Co by mi mělo uniknout?“

            „Třeba to, že ta pistole byla jen atrapa!“ zaburácel. „Nebo to, že ten kluk, co mířil umělohmotnou zbraní na pokladní, je mladý Jerry Igwe!“

V Sonnym hrklo. Atrapa? To přece není možné! Jak mohl nerozpoznat opravdovou zbraň od hračky? V krku se mu usadil knedlík a nitro se naplnilo podivnou nicotou. Opravdu stárnu, napadlo jej. To by se mi před pěti lety nemohlo stát! Nebo jsem se opravdu nadopoval prášky. Ta migréna byla tak nesnesitelná, ale měl jsem to vydržet. Nebo se omluvit Barrymu a na to místo činu ani nejet. Krucinál, vždyť tam ani nedošlo k žádné vraždě, tak co jsem tam dělal?!

            „Říká ti to jméno něco, Santiago?“

            „Ne. Neznám žádného Jerryho Igweho,“ zašeptal zlomeným hlasem.

Velitel se nevesele zasmál.

            „Ale on od té památné události zná tebe, příteli. A velice touží po tvé hlavě. Podobně jako jeho tatíček – starosta tohoto města, pokud by tě to náhodou zajímalo.“ Z šéfova hlasu odkapávalo opovržení.

V detektivovi trhlo podruhé. Ručička jeho vnitřního tachometru paniky se ošklivě vychýlila. Zlomil jsem zápěstí starostovu synkovi, letělo mu myslí. To je neodpustitelné. Za to dostanu vyhazov.

            „To je neodpustitelné, Santiago,“ vyřkl náčelník nahlas to, co si komisař myslel. „Ten starý páprda nechce jen veřejnou omluvu pro svého synka, ale i tvoji rezignaci.“

Sonny v duchu přikývl. Ano, to jsem si myslel. Potom se začal potichu pro sebe modlit. Bože, jen ne vyhazov. To nepřežiju. Omluvu, kytky, proplacení bolestného a celková úhrada pobytu v nemocnici, cokoli, jen ne padáka. Musím uživit rodinu.

Místo kajícné sebelítosti, kterou opovrhoval, raději zvolil výbušnou cestu.

            „Proč za to mám být popotahován jenom já? Co se tam měl co ten mladík potloukat a mávat pokladní před obličejem atrapou pistole? To máme mládeži tolerovat takové nejapné vtípky?!“

            „Chápu, že se to snažíš uhrát do autu, ale věc se má tak, že starosta velmi uvítal tvoji zainteresovanost v tomto případu. Teď se všechna pozornost soustředí na tebe a původní pohnutky té skupinky výrostků byly upozaděny,“ naklonil se blíže k detektivově obličeji. „Udělal jsi z pachatele oběť, Santiago,“ zašeptal důrazně.

            „Takže co bude teď?“ otázal se dutě. Jeho hlas nyní zněl jako rozladěné piano. Byl zatížen stresem a nevolí. Vztek v něm opět kypěl. Toužil vyhledat toho neomaleného puberťáka a zlomit mu zápěstí ještě u druhé ruky. A také obě nohy. A pak si podat jeho tatíčka, co zametl celý případ přepadení knihkupectví pod koberec zaplacením pokuty. Ale tím to pro něj neskončilo. On se ještě zaměřil na vyšetřujícího detektiva a rozhodl se jej zdiskreditovat.

Plukovník si unaveně vzdychl.

            „Cos tam vůbec dělal? Proč ses pletl do přepadení, tebe přece zajímají jen vraždy!“ Zněl zoufale.

            „Barry mi volal a řekl, že ti výrostci jsou jako nepříčetní. Byl přesvědčen, že ten starostův synáček nebohou ženu zastřelí. Navíc – kdysi jsem dělal policejního vyjednavače. Barry si myslel, že mu to rozmluvím,“ dodal potichu hlubokým hlasem. Sám věděl, jak směšně právě zní.

Velitel dlouho nic neříkal. Sonny netušil, jak se tváří, protože klopil pohled do země.

            „Poslyš, Santiago,“ začal náhle vemlouvavě, „vím, jak dobrý detektiv jsi. Vím, kolik případů jsi úspěšně vyřešil, a že díky tobě má toto oddělení skvělou pověst. Znám také temné stránky tvé složité osobnosti. Umíš být ohavný, nesnesitelný, podrážděný, vzteklý a cynický, ale veskrze jsi dobrák s tak obrovským srdcem, že by dokázalo pojmout celý jeden poloostrov. Umím si rovněž představit těžkosti, které zažíváš doma. Jak je vlastně tvé ženě?“

Myšlenka na Yukiko ho zabolela. Jeho žena od mládí trpěla anginou pectoris. Byla to krásná brunetka se čokoládovýma očima, ve kterých jiskřilo, když se usmívala. Byla alfou a omegou jeho života. Pokud v některých vypjatých situacích náhodou dokázal krotit svůj hněv, tak jedině, když myslel na ni. Na její klidný hlas a oči barvy letité whiskey, které potemněly do odstínu vyzrálé brandy ve chvíli, kdy mu šeptala zamilovaná slova. Představa jejího půvabného obličeje se mu vznášela před zraky takřka nepřetržitě. Proto tolik neblaze nesl, když ji viděl bledou a křehkou, jak s rukou na prsou poslepu šátrá po nejbližší židli, aby si mohla sednout a poprat se s dušností a svíravými bolestmi na hrudi. Než ji potkal, musel žít jen sám se sebou a svými migrénami spojenými s nezvladatelnými výbuchy vzteku. Po jejich seznámení se k problémům s vlastní osobou ještě přidal permanentní strach o ni. Bez ustání ji kontroloval pohledem, připraven ve vteřině vystartovat a podat jí pilulku nitroglycerinu. Santiago de Rossi mohl odpřisáhnout, že se cítil mentálně vyčerpanější než kterýkoli sedmdesátník, se kterým se kdy setkal.

            „V rámci možností,“ odtušil tiše. Nehodlal veliteli vyprávět, jak včera zažil doslova záchvat paniky, když nemohl najít Yukikinu lahvičku s nitroglycerinem. Vyděšeně zíral na ženu zhroucenou na jídelní židli, která s odporným hvízdavým zvukem ztěžka vtahovala do plic vzduch, zatímco na něj upírala úpěnlivý pohled. Roztřesenými prsty se přehraboval v zásuvkách a hledal tu zatracenou hnědou nádobku. Když už se s ledově chladnými vnitřnostmi pomalu smiřoval, že Yukiko upadne do bezvědomí, nakonec léky našel v kapse její kuchyňské zástěry.

„Dobrá,“ přerušil šéf tok jeho myšlenek, „to, co zažíváš doma každý den už sedmnáct let, musí být velice vyčerpávající. I periody tvých migrén jsou čím dál tím častější a delší. Ano, i já si toho všiml,“ dodal, když viděl jeho překvapený výraz. „Ale to prostě neomlouvá tvé agresivní chování. Minulý měsíc jsi zranil při výslechu dva podezřelé. A když jsem tě před týdnem poslal pro svědka vraždy do místního nočního klubu, dotáhl jsi ho zbitého, s roztrženým obočím a vyraženým zubem!“

Sonny se na židli nervózně zavrtěl. Věděl o všech těch incidentech, kdy neuváženě použil hrubou sílu, ale lákadlo bylo příliš silné. A úlevu, kterou pociťoval, když někomu zlomil čelist, se rovnala takřka orgasmu.

            „Co to tedy znamená? Mám padáka?“ zeptal se vyčerpaným hlasem.

            „Ne, nevyhodím tě,“ ujistil jej plukovník. „Ale navrhuji ti dovolenou.“

Sonny šokovaně zvedl hlavu.

            „Cože?“

            „Slyšel jsi dobře. Dlouhou dovolenou. Poslyš, nejsi přece jen detektiv. Jsi normální člověk, co si potřebuje občas odfrknout. Vezmi ženu a syna a vyrazte někam do přírody. Nadýchejte se čerstvého vzduchu. Uvidíš, jak pookřeješ!“ Plukovníkův hlas zněl bodře a přesvědčivě.

Sonnyho však představa volna nelákala. Chtěl pracovat. Myslel si, že dovolená je pro slabochy. Úzkostlivě se upínal k myšlence, že je živitelem rodiny a jakmile odjede na odpočinek, zklame ji. K čemu budu dobrý, když ženě a synovi nepřinesu výplatu? Budu k ničemu! Vzpomněl si na otcova slova – Chlap má pracovat, dokud může. Jedině tehdy je užitečný.  

            „Poslyšte, veliteli, já asi nechci …,“ začal opatrně vzdorovat.

            „Dobrá, uveďme to na pravou míru. Já ti nenavrhuji dovolenou, já ti ji nařizuji!“ vypálil ostře a přísně si ho přeměřil.

Sonny toporně vstal ze židle a obrátil se k odchodu. Tupě civěl před sebe a nebyl s to utvořit souvislou myšlenku.

            „Tak, správně,“ chválil jej šéf, když viděl jeho reakci. Spoléhal na poslušnost a odhodlanost poslechnout každý rozkaz. „Pěkně si odpočiň. Já tady mezitím vyřeším tu nešťastnou záležitost se starostou. Veřejně se mu omluvím jménem tvým a celého oddělení. A tomu klukovi zaplatím bolestné. Ty se tím ale nenech rozházet a užij si relax. Vyplácni se někde u moře na písčité pláži!“ Sonny by přísahal, že na něj velitel šibalsky mrkl.

            „Mám odjet na dovolenou jako detektiv nebo jako civil?“ zeptal se dutě a rukou naznačil sahání do kapsy.

Náčelník se na okamžik zamyslel.

            „Placku i bouchačku si nech,“ povolil. „Ale neudělej žádný bordel!“ křikl ještě za ním, když zabouchával dveře kanceláře. V de Rossim by momentálně neblaze proslulého italského bouřliváka hledal málokdo. Vyšel ven ze stanice, opřel se zády o chladný beton budovy a zmučeně zavřel oči. Poté roztřesenými prsty nahmatal v kapse hnědého saka krabičku cigaret. Jednu vylovil a zapálil si. Podle jeho názoru právě spláchl svůj život do jímky. Dostat dovolenou se rovnalo tomu dostat padáka, alespoň tak si to vysvětloval. Roztržitě si prohrábl stříbrem prokvetlé černé vlasy a zadupl špačka. Pak se pomalým krokem vydal k autu.

Autor Dominika25, 09.09.2019
Přečteno 16x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter