(Revoluční rok) 1863 / Zrádce republiky / 25

(Revoluční rok) 1863 / Zrádce republiky / 25

Lavion měla pravdu, Ethanovi skutečně čerstvý vzduch pomohl. Vypadá líp hned po první vycházce, a když s ním takto chodívám ven obden další tři týdny, pomalu se uzdravuje.
„Já myslel, že tě beru ven, aby ses díval na hvězdičky, ne na mě,“ podotýkám jednou, když ho poněkolikáté přistihuji, že si místo temné oblohy prohlíží siluetu mojí tváře. Mlčí.
Již se vracíme domů k Lavion, když tu se Ethan chytá sloupu podloubí a já musím zprudka zastavit. „Co je?“ divím se.
„Něco pro tebe mám. Chci… ti něco říct, víš, měl bys něco vědět…“ Stojíme naproti hostinci, kde jsme ubytovaní. Ethan už otvírá ústa, aby pokračoval, když tu se otevře okno a vyhlédne Lavion. Ethan cosi zakoktá a pak vyhrkne patrně něco úplně jiného, než chtěl prve povědět: „Mám pro tebe tohle.“ Podává mi hodinky. Moje kapesní hodinky, které mi před rokem ukradli ve vězení. Klade mi je do dlaně a svírá mi kolem nich prsty.
Dívám se mu do očí a svírám dárek pevněji. „Merci…“ Provlékám jemný řetízek knoflíkovou dírkou kabátu a zasunuji svůj poklad do náprsní kapsy.
Když vcházíme do jizby, skládám Ethana ke krbu a vítám se s Lavion. „Už je skoro zdravý,“ říkám. „Možná bychom mohli za pár dní oslovit ostatní povstalce a konečně začít konat!“
„Ano, kéž už to máme za sebou.“
„Já, ty ne,“ pronesu tvrdě. „Přemýšlel jsem, Lavion. Nemůžu tě ohrozit, zejména teď ne. Měla bys odjet.“
„V žádném případě tě neopustím!“ volá, ale já jako bych ji neslyšel:
„Třeba do Taale nebo… nebo zpátky do Agoulle…“
„Árno, miluju tě, chci být po tvém boku, chci – “
Svírám její tvář v dlaních a líbám ji. Hladím její hebkou kůži a světlé vlasy. „Taky tě miluju…“ hlesnu, když se konečně trochu odtahuji. „A právě proto musíš odjet. Jsi tu v nebezpečí.“
„V celých Gonách nenajdeš místo, kde bych byla v bezpečí!“ volá.
„Ale na loď až někam do Ruska nemáme peníze, že,“ podotýkám. Pevně ji k sobě přivinu. „Moje Lavion… Nevíš, jak bych si přál, abys tu mohla zůstat… Vůbec tě nechci někde pryč, chci tě mít tady vedle sebe… Ale to nejde… Ta města na severu jsou naše a hrozí ti tam menší nebezpečí nežli zde. Prosím, Lavion, odjeď. Přijedu tam za tebou, jen co budu moci.“
Proč jsem to řekl? Proč jí dávám plané naděje? Oba dva víme, že se víckrát neuvidíme. Pokud odjede, už ji nikdy nespatřím. A přesto si nějaká má naivní část přeje, aby se stal zázrak a já zůstal naživu, abych za ní opravdu mohl odjet. Kéž by to jen bylo možné. Hlavou mi na okamžik proběhne, že když už mám zemřít, přál bych si skonat v jejím náručí, jenže na druhou stranu vůbec nechci, aby mne viděla umírat. A přání odejít z tohoto světa o samotě jen v její přítomnosti je ostatně víc než bláhové. Má smrt na mne čeká pod gilotinou, před očima davů lidí (především revolucionářů). Stejně jako pro krále neexistuje jiná budoucnost, než že ho zabiju, mým osudem je skonat právě čepelí popravčího nástroje. Už víc jak sedmdesát let se povstalci trestají tímto způsobem, ať už odpůrci monarchie nebo krátce nastolené republiky.
Trávíme spolu poslední noc. Oba dva ale myslíme na úplně jiné věci než na milování, a tak se k sobě jen tulíme v pošetilé a marné naději, že ráno revoluce nečekaně skončí a Lavion tu bude moci zůstat. V duchu si pomyslím, že taková bláhová přání jen dokazují, že ještě opravdu nejsem dospělý, že jsem jen naivní chlapec, skoro dítě.
Ráno vyprovodím Lavion na vlak. Naposledy ji pevně svírám v objetí, naposledy ji vroucně políbím. Pak bezmocně sleduji, jak nastupuje do vlaku a jak se mi vzdaluje. Dívám se za jejím vagónem, dokud mi definitivně nezmizí z dohledu. Zanechává mne na nádraží s pocitem smutku a osamění.
Loudám se zpátky a hlavou se mi honí nejrůznější katastrofické scénáře. Že vlak zase najede na minu, že jej obsadí gardisté a odhalí Lavion… Čím dál víc lituji, že jsem ji poslal pryč. Aspoň je ale nyní v bezpečí, to je to nejdůležitější.
„Odjela?“ ptá se tiše Ethan, když se vracím.
„Odjela,“ vzdychám. Sedám do křesla a připadám si vyčerpaný. „Odjela… Už teď se mi po ní stýská.“ Znova si opakuji, že na severu jí nic nehrozí.
Ethan mne mlčky pozoruje. Trvá hodnou chvíli, než opět promluví: „Takže… co budeš dělat?“
Dívám se do kamen. „Ukončím to,“ cedím skrz zaťaté zuby.
„Jestli chceš,“ pronese opět po chvíli on, „rád ti s tím pomůžu.“
Pohlížím na něj. Nejsem si pořád zcela jistý jeho loajalitou k republice, ale jak zjistím, kde leží pravda, pokud mu nedám šanci ukázat, na čí straně stojí? Uvědomuji si, že možná právě proto ho Rosk přivedl.
„Dobře.“

Odpoledne se vydáváme k místním povstalcům. Ani jednomu z nás příliš nedůvěřují, a není divu, já odjel bez jakéhokoliv vysvětlení z města a Ethan byl dlouho považovaný za zrádce. Teprve když se objevují ostatní rebelové z Agoulle, uvěří nám. Šťastně se vracíme poté, co naplánujeme pochod na zámek, kde sídlí Olbram.
Cestou se zastavujeme u kováře. „Dobře, že jste přišli. Murat už by si mohl začít myslet, že snad jsem jeho otec já,“ směje se.
„Ach, můj Murate!“ vydechuji a beru ho do náručí.
„Jako by ti z oka vypadl,“ usmívá se Ethan a pohladí ho po tmavých vláskách. „I oči má tvoje…“
„Nebo Heloisy, byli jsme si hodně podobní,“ říkám s nostalgickým pousmáním. Obracím se na kováře Edtragga. „Budeš ho muset ještě nechat u sebe, dokud to neskončí. A možná… i potom…“
„Mám ho rád, nicméně doufám, že to nebude nutné,“ lehce se usmívá on. Pak se ale zachmuří a významně po mně střelí pohledem. „Nedělej to.“
„A co?“ usmívám se nervózně.
„Tohle. Vím, že tu nejsi jen tak. Chceš se s ním rozloučit. Loučíš se se vším, myslíš, že zemřeš a že není jiného východiska.“
„A ono snad je?!“
„Vždycky existuje naděje. Je to jediné, co nám zůstává, když už všechno ostatní ztratíme.“
„Promiň, ale na začátku tohohle všeho jsem taky věřil, v republiku. Teď pochybuji, tak mě nenuť věřit v něco dalšího.“
Kovář mlčí, i když se na mě významně dívá. Já si ovšem pevně stojím za svým. S Ethanem od něj odcházíme mlčky a mlčíme po zbytek dne.

Druhého rána se chystáme na zámek. Tentokrát nejdeme zabít krále, ačkoliv by bylo hezké, kdyby se mi to omylem opravdu podařilo. Jen demonstrujeme. Oproti jiným akcím revoluce se tohle jeví jako neškodná dětská zábava. Co nejhlasitěji do oken křičíme hesla jako: „Chceme tvoji abdikaci!“, „Vzdej se nám, Olbrame!“ a variace na naše oblíbené „Pryč s monarchií, sláva republice!!“ Svým způsobem nic neděláme, pouze povykujeme. Musím říct, že tohle jsme měli zkusit už dřív, tedy já to měl zkusit už dřív, protože ostatní samozřejmě takovéto protestné demonstrace na nádvoří uskutečňovali dávno. Já si ovšem myslel, že je to jen ztráta drahocenného času a raději jsem republiku hájil s mečem a lukem v ruce. Teď se mi tento nenásilný způsob zamlouvá víc.
Nenásilným ovšem akt zůstává jenom do chvíle, než kdosi hodí do okna zápalnou lahev. Další tři přistanou v jiných oknech ve druhém patře. „Ne!!“ vykřikuji, ačkoliv už je pochopitelně pozdě. Velím k ústupu, nicméně má vlastní revoluce se proti mně bouří.
„Propusťte zajatce! Chceme vydat uvězněné povstalce!“ volají desítky hlasů. Tahám za rukáv nejbližšího revolucionáře.
„Vypadněme, zmizme odsud, nebo je s námi ámen!“ syčím.
Ethan ke mně běží. „Árno, copak jsi tohle nechtěl? Jde ti přeci o to revoluci ukončit, a to právě děláme. Kdy jindy zaútočit, teď jsou oslabení!“
Vybíhám před rozvášněný dav, rukou se snažím zkrotit odbarvené světlé kadeře. Na záda mi ze zámku sálá nesnesitelné horko. „Přestaňte! Přestaňte!!“ křičím z plných plic. „Všechny je zabijete, i ty, na kterých vám záleží!“
Konečně si získávám jejich plnou pozornost. „Cožpak nic nechápete? Tímhle ničeho nedosáhnete, jen je popraví rychleji!“ Po tváři mi stéká pot. Na chvíli dav umlkne a my slyšíme praskání ohně i hlasy gardy snažící se požár uhasit. „Můžeme sem vyrazit zase zítra, nespěcháme až tolik!“
„Má naše rodiny, nemůžeme to nechat jen tak být!“
„Já… já vím!“ říkám a zoufale se snažím zadržet slzy, které mne pálí v očích díky štiplavému kouři, jenž prosycuje podzimní vzduch. Proti své vůli si musím představit, jak bych se choval já, kdyby mezi zajatými povstalci byl třeba i kovář s Muratem… „Já vím,“ opakuji, „ale prosím, poslechněte mne! Není nás dost, zítra přivedu i povstalce z Agoulle a půjdeme sem znova, ale dnes ještě nic nezmůžeme.“ Chvíli nechávám svá slova působit a pak se rozkřiknu: „A příště, příště nedělejte nic, co do prdele nebylo vůbec v plánu, jasný?!“
Neochotně se rozcházíme a necháváme hořící zámek za sebou. Ať si roajalisté s požárem poradí sami. Míříme s Ethanem domů. Myslím na Lavion. Kéž je v bezpečí… Jak rád bych ji objal a políbil!
„Neudělal jsi nic špatného,“ promlouvá konečně on. „Jenže… To ty jsi jim prvně dal naději, to ty jsi důvod, proč bojují. Aby se věci, které král udělal tobě, už nikdy neopakovaly nikomu jinému. A najednou jako bys stál proti nim. Copak už nechceš, aby král trpěl za to, co ti udělal?“
„Chci jen, aby mé dítě vyrůstalo ve světě, kde mu bude hrozit co nejmenší nebezpečí! Začíná mi být jedno, jestli ten svět bude zahrnovat krále, či nikoliv!“
„Tohle oni ale nechápou, Árno.“
„A co s tím mám já dělat, Ethane?!“ vybuchuji.
„Nevím,“ připouští. Zničehonic se zastavuje. „Gardista na desáté hodině,“ sykne. Ve vteřině mám v ruce pistoli, vrhám se k němu a přikládám mu zbraň na břicho. On mne ale chytá, přitáhne si mě k sobě a tiskne mi nůž na hrdlo. Tajím dech a srdce cítím až v krku. Co se mnou bude, co mi udělá?
Odpověď zaslechnu záhy. Ethan tasí šavli i pistoli, ale gardista se jen směje: „Jestli něco zkusíš, podříznu ho!“
Ethan stojí naproti nám a bezpochyby svádí boj sám se sebou, zvažuje, jestli dokáže propálit muži kulku hlavou dřív, než mi on stačí proříznout krkavici. Zatím pomíjí můj prvotní šok a já si plně uvědomuji, že mi skutečně hrozí bezprostřední nebezpečí. Začínám se bránit, svírám gardistovu ruku a zabořím mu nehty do masa, ale k ničemu to nevede, neboť je mám dokonale okousané. „Zastřel ho! Zabij ho! Ethane!!“ ječím. Svá vlastní slova nicméně neslyším. Neslyším nic než tlukot svého srdce, vyplašeného stejně jako já sám. Doufám, že kdyby se mi něco stalo… ne, tady žádné KDYBY není. Doufám, že AŽ se mi cokoliv stane, Ethan se o mou rodinu postará. Taky bych si přál před smrtí zjistit, na čí straně doopravdy je. „Ethane!! No tak, střílej!“ zvolám znova. Ruka s pistolí se mu třese. „Ethane! Eth…“ Nedořeknu. Jako by z veliké dálky ke mně zaznívají dva výstřely. Ve stejném okamžiku cítím, jak se mi nůž zařezává do krku.
Padám na kolena a tisknu si dlaň k ráně, pod prsty mi protéká teplá lepkavá krev a mně naskakuje husí kůže, když si konečně plně uvědomuji, že ta krev je moje.
„Árno!“ Ethanův zoufalý výkřik mne trochu přiměje znova se soustředit na své okolí. Vzhlížím a vidím, že se ke mně blíží, ovšem z ulice šikmo za ním taky vybíhá voják a je u mne dřív než on.
„Páni, mám to ale štěstí, zabiju samotného vůdce revoluce,“ ušklíbá se a hrotem šavle ukáže na můj hrudník, ale vtom se Ethan postaví přede mne a čepele obou zbraní se střetnou s nezaměnitelným zazvoněním.
„Jen přes mou mrtvolu!“ zařve. „Jestli chceš Árna zabít, musíš se nejdřív dostat přese mne!!“ Nečinně pozoruji, jak se Ethan utkává s vojákem v krátké potyčce, dokud se nepřítel po utržení rány na tváři nedává na útěk. Můj kamarád ke mně přistupuje a pomáhá mi vstát. „Doufám, že ta rána vážně nezasáhla tepnu,“ říká a kývá směrem k mému krku.
„Kdyby ano, asi bych už byl mrtvý.“
Ethan se lehce usměje. „Štěstí, že nejsi,“ říká. „Tak pojď, až dorazíme, ošetřím tentokrát já tebe.“
Doma chystá horkou vodu a čistým plátnem začíná omývat zaschlou krev kolem rány. „Díky… za záchranu života,“ říkám. „Myslím, víš, že tímhle… jsi vážně dokázal svou loajalitu.“
„Jo, to byl až můj sekundární cíl. Především jsem chtěl zachránit tebe… Nesnesl bych, kdybys zemřel.“
Zakláním hlavu, abych mu udělal prostor.
„Nic na to neřekneš?“ diví se.
„Nic mě nenapadá.“
„Někdy se divím, jak jsi ze sebe dostal tehdy ten příběh na náměstí, když jsme před rokem utekli z lesa.“
„Jen jsem vyprávěl,“ krčím rameny.
„A stačilo to na to, aby si tě vybrali za vůdce.“
„Já nejsem vůdce, spíš… Důvod revoluce. Ano, to jsem já.“
„Mně bys dostal k revoluci, i kdybys neřekl ani slovo,“ pronese. „Šel bych za tebou kamkoliv. Myslel jsem, že musím být u roajalistů kvůli Kamile, ale… Teď už vím, že to byla chyba. Sice by ji jinak zabil, ale tvoje smrt by mě asi zasáhla mnohem víc.“
„Ethane,“ vydechuji a ustupuji o několik kroků, „proč říkáš takové věci?“
Ethan ke mně přistoupí a ještě jednou přejede prsty přes hadřík mou ránu. Sklání hlavu a naše nosy se dotknou. V kamnech praská oheň a venku projíždějí automobily zámožných měšťanů a šlechty. Ethan naklání hlavu ke straně a tentokrát se dotýkají naše rty. V myšlenkách jsem u Lavion, představuji si, jak za ní přijedu, jak mi běží v ústrety a jak ji svírám v náručí. „Árno!“ oslovuje mne a zkusmo políbí. Pak mě líbá znova, vášnivěji.
Otevírám oči a ke své hrůze si uvědomuji, že mě neobjímá Lavion, nýbrž Ethan, a že to jsou jeho rty, jež se tak vroucně tisknou k mým. Odtrhuji se. „Ethane…“ Zmateně zamrkám. „Co to…?“
„Tiše…“ zamumlá a mhouří oči. „Miluju tě… Už dlouho…“
Jsem tak zmatený, že se ani nebráním, když mě znovu políbí, a tak jen stojím naproti němu a mračím se. On však jako by nevnímal nic jiného než mě. V hlavě mi znějí jeho slova: Miluju tě… Už dlouho… Vzpomínám, jak se postavil mezi mne a šavli toho gardisty. Jak křičel, že mi nesmí ublížit. Jak říkal, že si ze všeho nejvíc přál, abych zůstal naživu. Jak se mu viditelně ulevilo, když shledal, že mé zranění není nikterak vážné. A vybavuji si, že když jsem se na něj rozzuřeně vrhl tehdy u vlaku, bránil se jen tak, aby mi příliš neublížil. Je možné, že když za námi tehdy v noci přišel zraněný, nešel za Lavion, ale za mnou? Protože mi věřil, protože doufal, že mu budu s to odpustit jeho činy proti republice, protože… protože… do mě byl celou tu dobu zamilovaný?
Miluju tě… Už dlouho…
Chci mu říct, že tohle všechno vím, že si uvědomuji, co ke mně cítí, že je mi líto, co všechno protrpěl na královském zámku, když jsme ho všichni považovali za zrádce republiky. Otvírám ústa, ale nevychází z nich ani hláska. Ethan se na mě dívá napůl tázavým, napůl starostlivým pohledem. Snažím se něco povědět, ale nemohu. Nakonec nacházím výmluvnější způsob než slova. Rázně k němu přicházím a jemně ho políbím. Tiše zavrní a přivírá oči. Jeho rty chutnají po vzpomínkách a starých časech, kdy jsme spolu trávili spoustu chvil a já k němu vzhlížel jako ke staršímu bratrovi. Bratrovi… Co se změnilo, že se k němu nyní chovám takto? Sám pořádně nevím. Lavion je ale pryč a nechala mne tu samotného uprostřed bojů. Potřebuju naději, potřebuju… lásku… Možná brzy zemřu, tak proč odmítat příležitost, když se mi nabízí?
Vroucně líbám rty, o kterých jsem si nikdy nepředstavoval, že se budou dotýkat těch mých, a prsty zkoumám svalnaté, trochu pohublé tělo, jež jsem nikdy nepředpokládal, že se bude někdy tisknout k mému. Ethanovy prsty si hrají s mým opaskem. Svírá mou tvář v dlaních a nohou odkopává vědro s vodou, jíž mi před chvílí čistil ránu. Rozepínám mu košili. Překročil jsem Rubikon a jedinou otázkou zůstává, co mne čeká ráno.

Autor Rebejah, 08.12.2019
Přečteno 236x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí