Orchidej - Kapitola 3

Anotace: Vracím se k tomuto románu, který jsem nedokončil v roce 2011. Bude tu zatím celkem 6 kapitol, které jsem sepsal v roce 2011 a na ně pak budu navazovat. Přeji příjemné čtení.

Malý proužek světla se vplížil do pokoje, kde stále ještě spala Jane Smithová. Světlo pomalu putovalo od okraje postele směrem k jejímu obličeji, jakoby ji to vyhledávalo. Ale byl to obyčejný přírodní jev. Větve stromu se pod náporem větru nakláněly z jedné strany na druhou a světlo, které se dostávalo skrz žaluzie dovnitř, se houpalo sem a tam. Až si našlo tvář spící ženy. Jane se mžiku probudila, lehce si promnula oči a pohlédla ven.

Ach, to je venku opět krásně,“ pomyslela si. Když v tom ji trklo do hlavy, že v tuto dobu by slunce vycházet nemělo. Hbitým otočením na druhou stranu postele zjistila dvě podstatné věci. Tou první bylo zjištění, že je v posteli sama a tudíž její manžel vskutku odjel do Ženevy, což ji opět vykouzlilo pár vrásek na čele navíc. A tou druhou bylo zjištění, podstatně důležitější, že zaspala a nestihnou představení své dcery včas.

Rychlostí blesku vyskočila z postele, doběhla do dětského pokojíčku, kde stále ještě sladce spala její dcera. Při pohledu, jak sladce spí, se ji ani nechtělo ani budit. Ale musela, dnes je pro její dceru velký den. Přiběhla k posteli a zatřásla se svou dcerou. Jessica pootevřela oči a zeptala se rozespalým hlasem: „Už je ráno, mami?“

„Ano je, vsávej, zaspali jsme,“ vyhrkla ze sebe Jane. Otevřela skříň a vyházela na postel téměř všechny šaty, které její malá holčička měla.

„Na, vyzkoušej tyhle, tyhle a tyhle,“ předhodila před ní tři různě barevné kombinace šatů a odběhla do koupelny. Jessica nechápala, co se děje. Pouze zakroutila hlavou a hlasitě zívla.

„Rychle Jessie, nemáme čas,“ zvolala z koupelny, protože věděla, že její dcera bude chtít ještě zalehnout.

Jane ze sebe shodila celou noční košilku a vběhla do sprchovacího koutu, byť nezakopnula. Provedla rychlou hygienu, během pár minut se nalíčila a došla pro Jessicu. Ta si právě zkoušela jedny květinkové šaty. „Ano, ty si vezmeš, sluší ti to v nich,“ pronesla. A teď rychle nasnídat, vyčistit zuby, obléct a utíkáme, zlatíčko.“

Asi o dvacet minut později seděli v autě, byl třešňově červený Ford eskort. Dala své dceři pokyn, aby se připoutala a rozjela se. Vzápětí na ní Jessica hlasitě zakřičela: „Mamí!!!“

Jane se lekla a prudce sešlápla brzdový pedál a otočila se dozadu. „Co se děje?!“

„Housle mami, zapomněli jsme doma housle,“ zvolala Jessie.

Jane v duchu zaklela a vyběhla z auta zpět do domu pro housle. O pár minut později byla zpět. Dala hudební nástroj do kufru a odjeli do divadla, kde měla její dcera vystoupení.

Na místo dorazily asi za půl hodiny, venku už na ně čekal Jessiin učitel, který ji učil hrát na tento strunný nástroj. „Propána, kde jste tak dlouho? Za chvíli začínáte,“ panikařil muž s řádně prořídlými vlasy na hlavě. „Já odvedu Jessicu za jeviště, ať se může připravit a vy, paní Smithová se usaďte, tady máte lístek k sezení. Je to 38-C,“ předal matce lístek a zmizel s její dcerou v útrobách divadla. Hlasitě si oddychla a pomalu šla si sednout.

Ani ne za pár minut se opona odhrnula a na jevišti se objevil uvaděč.

„Dobrý den, dámy a pánové. S velkou radostí bych vám rád představil místní hudební sbor, který se nazývá Pohádkový kvintet,“ uvedl a rukou ukázal za sebe na přicházející mladé virtuózy. Jessica byla mezi nimi. Sbor se skládal z šesti děti věkové skupiny jako  byla Jessica. Jessica a Thomas hráli na housle, Tamara Clara na violcello a dvojice bratrů na kytaru.

Děti hráli nádherně, plynule, aniž by rušili své kolegy a oči jim zářili štěstím. Po pár minutách skončili a celé divadlo se postavilo a aplaudovalo těmto malým talentům. Dětem tekly slzy štěstím. Avšak, toto nebyl konec. Naopak, byl to začátek pro to, co mělo přijít.

Mikrofonu se chopil muž, který měl vlasy řádně prořídlé a promluvil: „A nyní, dámy a pánové.  Rád bych vám představil jednu osobu. Jednu velmi talentovou osobu. Spatřil jsem v ní budoucnost. Nebudu to dále zdržovat a představuji vám naši nejmilejší sólo houslistku Jessicu Smithovou!“ pronesl a přenechal pódium malé Jessice.

Mladá houslistka se usadila na židli, před kterým stál polohovací mikrofon a spustila svou uším lahodný sonet. Něco tak nádherného Jane doposud neslyšela. Plakala dojetím. Někteří šokování tímto talentem a jiní si jednoduše užívali tento výkvět hudební geniality.

Když Jessica dohrála poslední notu, postavila se a uklonila, stalo se něco, co nečekala. Všichni v sále povstali a tleskali ji. Tleskali a hlasem ji povzbuzovali, včetně její matky. Mladá Jessie Smithová nevydržela ten nával emocí a rozplakala se štěstím. Po dlouhém děkovaní obecenstvu se s nimi rozloučila a zatáhla se opona.

Jane už čekala na svého malého miláčka. Musela si ovšem počkat, hodně lidí ji chtělo pogratulovat. Když konečně Jessica za ní přišla se slzy v očích ji radostně objala a neskrývala své nadšení. Obě se radovaly z dnešního nad míru povedeného dne.

„Víš co, zlatíčko?“ dřepla si k ní a řekla. „Pořádně to oslavíme a něco ti koupíme, jo?“

Jessica nemohla ze sebe dostat ani slovo, jen přikyvovala. Odebraly se tedy směrem k nákupnímu centru. Po cestě si koupily zmrzlinu a sedli si do cukrárny, kde si dali ty nejvýběrovější zákusky, které měli v nabídce. Když si vychutnali tyto dobroty, tak vyrazily po několika eskalátorech do třetího patra, kde se to hemžilo obchody s oblečením, obuvi a hraček. Nejdřív si šly vybrat nějaké oblečení. Jessice se nejvíc líbily jedny růžové šatičky, s kterými nakonec i odešla. Když šli směrem k hračkářství, tak Jessiin pohled utkvěl na muži, který byl nastrojen jako klaun, prodávající balónky. Zatahala maminku za ruku a ukázala na ně.

„Chtěla bys balónek, Jessie?“ optala se jí.

„Ano,“ krátce odvětila. Přesunuly se k prodavači ten se jim okamžitě věnoval.

„Tak který to bude, princezno?“ zeptal se male holčičky.

„Ten červený,“ řekla a povyskočila při snaze na něj ukázat. Prodavač pro něj sáhl a podal Jessice balónek a matce sdělil cenu: „Bude to jeden dolar.“ Jane si najednou vzpomněla, kolik balónky stáli v době jejího mladí. Udivila se a zaplatila.

„Tak, co bys cht….?!“ Otočila se za sebe, kde ještě před chvíli stála Jessica. Nyní tam ale nebyla. Jane se zhrozila, otáčela se na všechny strany. Hlava ji produkovala ty nejrůznější scénáře, které by ji jindy ani nenapadly. Popadla prodavače za ruce a řekla zvýšeným hlasem:

„Kde je má dcera?! Kam zmizela?“ Prodavač jen zakýval hlavou zleva doprava a odpověděl: „Teď tu byla.“

Jane propadla panice, začala pobíhat od jednoho obchodu k druhému a volala její jméno.

„Jessie! Jessie! Jessie!“

Rozhlížela se všude, hledala v každém rohu, ale její dcera nikde.

„Neviděl jste malou holčičku? Měla na sobě květinkové šaty,“ ptala se mnoha lidí, mužů i žen, ale odpověď vždy dostala stejnou. Nevěděla, co dělat. Vzala do ruky mobilní telefon a vytočila Jasona, svého manžela.

„Ať děláme, co děláme, nemůžeme s volaným číslem spojit,“ ozvala se reproduktoru. Jane zuřivě tipla telefon s velmi vulgární poznámkou a dala se do běhu. Doběhla k eskalátorům, opřela se zábradlí, vyklonila se přes něj a vyhlížela svou dceru. Nikde ji neviděla, až do chvíle, kdy zahlédla balón, červený balón.

To je Jessica, to je ona, pomyslela si v duchu. Vrhla se na eskalátor, který ovšem jel v protisměru, tudíž nahoru, nikoliv dolů. Volala jméno své dcery. Lidi, kteří stáli na jezdících schodech odstrkovala, za co si odnesla několik peprných výrazů na svou osobu. Ona to ale nevnímala. Jediné, co registrovala, byl červený balónek, který v ruce držela její dcera.

Prodírala se přes hustý dav lidí. Čím byla blíž, tím dal hustší. Když už byla jen pár metrů od balónku, viděla i osobu, která ho drží. Jednoznačně to byla malá holčička v květinkových šatech. Doběhla k ní, prudce s ní otočila.

„Jessie, co jsi to…?“ nedopověděla, když malé holčičce pohlédla do tváře. Nebyla to její dcera.

„No dovolte,“ osočila se pravá matka malého děvčátka.

Jane se zvedla a v zoufalosti se ohlížela všude kolem. Slzy jí tekly po tváři, plakala. Nyní to ovšem nebylo štěstím. Teď plakala hrůzou. Stále dokola volala její jméno, ale Jessica nikde nebyla.

Nechtěla se vzdát, hledala všude. Odstrkovala kolemjdoucí lidi, jakoby byli stojící figuríny, až vyběhla na ulici.

„Sakra, sakra, sakra,“ nadávala na sebe. Proklínala se. Co se to právě stalo? Jak se to mohlo stát? Právě ztratila svou jedinou dceru. Najednou nevěděla, co dělat. Složila se chodník. Seděla na obrubníku, hlavu složenou do kolen a plakala.