Za Axela Fössra / Prolog - Axel

Za Axela Fössra / Prolog - Axel

Anotace: osudy nejen Axela Fössra po roce Páně 1712.

Léta Páně 1713

 

Únor

 

Prolog - Axel

 

Bílý hustý sníh ho palčivě studil do nohou. Vyběhl ven do mrazu tak, jak byl, bosý a jen v košili. Jen rapír pevně uchopil do ruky. Na nic jiného nebyl čas. Nepamatoval si ani, co předtím dělal. Slyšel jen jejich křik. Zoufalý nářek, volání o pomoc. Jejich hlásky poznal okamžitě. Rozeznal je, nevěda, jak. Antoinette vykřikla jako první. Potom, o vteřinku později, se k ní přidal i nářek Gabriely. Vystřelil ven a zbavený smyslů se hnal po sluchu. Nevěděl, co se děje, a nezáleželo mu na tom, chtěl jen být u nich a ochránit je. Před čímkoli. Jak se dostaly ze zámku, navíc tak daleko, v tu chvíli nehrálo roli. Teď je slyšel, běžel jim na pomoc a hodlal je chránit vlastním tělem, vlastním životem. Vpřed ho poháněly dávné instinkty, silnější než pud sebezáchovy, silnější než touha zachovat při životě sebe sama. Matně ho přitom napadlo, kde je vlastně Elsa, proč i ona neběží po jeho boku, ale další výkřik, tentokrát se mu zdálo, že bolestný, jeho myšlenky rychle přetrhl. Zrychlil.

Jako by zničehonic se před ním objevil ten výjev. Na vteřinku zpomalil, ztuhl. Antoinette stála na nejspodnější větvi stromu, křečovitě se držela větve nad sebou, až měla klouby prstů úplně bílé. Gabriela se zřejmě pokoušela o tentýž manévr, ale uklouzla, protože nyní visela z větve, nožkama klátila těsně nad zemí a marně se snažila vydrápat nahoru. Viděl z ní jen dvě věci  zoufale vytřeštěné bledé modré oči a jednu nohu, ze které jí kanula krev. A viděl také, že krev špiní i chlupy kolem tlamy jednoho z vlků.

Vlci byli tři. Doráželi na děvčata na stromě, vyhublí, nepříčetní hladem. Oči jim žádostivě žhnuly. Nevěděl, jestli ho zaslechli nebo ucítili, ale nyní se k němu otočili. On ale věnoval pozornost jen jednomu z nich – vlkovi nalevo, s krví ušpiněnými chlupy. Držel si je od těla napřaženým rapírem, který se blýskal zimním sluncem. Teď, když se zastavil, pochopil mladý voják, že už se znova nedá do pohybu. Nohy měl úplně znecitlivělé, vše, co vnímal, byl mráz, který pálil stejně intenzivně, jako by stál nohama ve žhavém uhlí.

Vlk napravo ho chtěl obejít a napadnout zezadu, ale mladý voják odhadl jeho úmysl a ohnal se po něm rapírem. Cítil, jak zbraň zapružila, když narazila do vlčích zubů. Zvíře odlétlo stranou a jazykem si oblizovalo žlutý chrup. Prostřední vlk po vojákovi skočil, ale on byl dost rychlý na to, aby mu nastavil rapír. Zvíře už ale zastavit nemohlo. S ohavným zvukem se na zbraň nabodlo. V tu chvíli ucítil voják prudkou bolest ve druhé ruce. Když se do ní zaryly zuby třetího vlka, spíš slyšel, než cítil křupnutí.

 

Se slabým výkřikem na rtech se probudil. Neležel v posteli, nýbrž seděl za stolem, paže a hlavu opřené o jeho desku. Připadal si celý ztuhlý a rozlámaný. Jak dlouho spal? V místnosti nebylo hodin, a on si okamžitě uvědomil, že je to dobře, protože ve skutečnosti si odpověď na svou otázku vůbec znát nepřeje. Srdce mu zprudka bušilo. Potem měl vlhké dlaně a jistě také čelo. V krku měl sucho. Natáhl levou ruku po číši z křišťálového skla, do poloviny naplněné bílým vínem a odrážející plamínky voskovic ve svícnu stojícím opodál na stole. Chvíli hmatal do prázdna, nedařilo se mu sklenku uchopit. Zmateně se podíval a rychle si uvědomil svou chybu. Otřesený a trochu rozespalý na to zase pozapomněl. K jeho častým omylům přispívalo i to, že prsty mnohdy stále cítil, protože se jeho mozek odmítal s částmi jeho těla, které měl čtvrt století k dispozici, rozloučit. Přispívalo k tomu i to, že byl mladík navyklý dělat věci levou rukou od doby, co měl v souboji těžce zraněnou ruku pravou. Přestože už se zotavila, jizva na předloktí ho stále nutila pravou ruku instinktivně šetřit. Ach ano, povzdechl v duchu. V tom souboji ztratil mnohé a mnohé dal v sázku. Málem přišel o ruku, potažmo o život, zničil svůj rapír a – jak mu došlo mnohem později, než by možná mělo – zabil člověka. Vzal lidský život. Byl vrah? On to tak neviděl. Konečně, byl to čestný souboj… Zaváhal. Byl čestný? Beze svědků? Všechno se to seběhlo tak rychle, neměl čas o tom vůbec přemýšlet. Kdyby ho zkušenosti z bitvy a instinkty nevarovaly, byl by mrtvý. V jednu chvíli se mazlil s Elsou… a v další držel v ruce rapír a bránil se útoku vévody Peera. Jasně si to vybavoval. Soustředil se pochopitelně na něco jiného, přesněji na hebké rty, které se tiskly a otíraly o ty jeho. Z jejích polibků poznával, že ta husička se do něj zamilovala. Pro něj byla jen pobavením. Další hezkou dívkou, která mu podlehla. Hodlal ji pomilovat a zmizet. A pak voják v něm téměř prorocky uslyšel cvaknout kliku a o několik vteřin později takřka nezaměnitelný zvuk rapíru vysunovaného z pochvy. Okamžitě se skulil z postele, hmátl po svém meči, také tasil a postavil se do střehu. Trvalo mu to sotva tři vteřiny. Udělal to naprosto automaticky. A vlastně za to nemohl ani tak fakt, že býval vojákem, jako spíše plukovníkův výcvik. Vzpomněl si – tehdy i teď – na jejich rozhovor to ráno, kdy ho žádal, aby dnes necvičili. A nakonec se bil stejně. Jenže to nebylo cvičení, tentokrát ne. Mladý voják lehce balancoval na špičkách a nespouštěl z vévody oči. Viděl, jak muž zaváhal, na zlomek vteřiny, ale přece. Nejspíš počítal, že ho probodne ještě své manželce v náruči. Teď, když tu před ním mladík stál, na pohled ledově klidný a odhodlaný, si vévoda zjevně rychle uvědomil, že před sebou nemá úplně nezkušené budižkničemu. A jak si to vůbec kdy mohl myslet? Ten kluk byl přece schovanec korunního prince, a co víc, plukovníka. Jenže pak si muž vybavil výjev, který spatřil, když otevřel dveře (tak nějak si alespoň mladý Švéd jeho úvahy představoval), a rychle se opanoval. Znova zaútočil a zbraně se s třeskem střetly. Mladík do krytí dal svou sílu a oba se chvíli přetlačovali, až jim zbraně pružily v rukou. A pak vévoda uslyšel prudká, rázná a téměř velitelská slova z úst toho o dvacet let mladšího kluka.

„Tady ne!“

Ta slova byla pronesena klidným, naprosto, mrazivě klidným tónem. Vévoda uhnul očima, aby skryl překvapený a možná dokonce i mírně uznalý pohled. Když se opět na vetřelce zahleděl, měl v očích otázku. Dlouho se díval mlčky do očí svého soupeře a na nevyslovenou otázku dostal nevyslovenou odpověď. Oba pomalu spustili zbraně. Vévodův sok střelil rychlým pohledem po Else. Seděla na posteli, Bůh ví proč si zakrývala tělo přikrývkou a byla bledá a zpocená. Okamžitě obrátil pohled na jejího manžela. „Ne před ní,“ řekl. „Vyřídíme to venku.“

V očích vévody d’Agoulle uviděl jiskřičku vzdoru, ale ta rychle pohasla. Nahradil ji nápad, zlý, mazaný nápad. Zaječí úmysl. „Dobře,“ souhlasil starší muž. Pozorně se díval do Axelových očí. Jak se Švédovi ulevilo, když z jeho odpovědi poznal, že ho odhadl dobře. Klid jen předstíral, byl stejně napjatý, rozčilený a rozrušený jako on. Ani jeden ani nepomyslel na sekundanty.

„Kde?“ zeptali se téměř současně.

„Pojď za mnou,“ řekl vévoda a obrátil se k odchodu. A to bylo naposledy, kdy Elsa svého manžela viděla živého. Svého prvního manžela. Jejím druhým manželem se stal, nikoli z vlastní vůle, Axel Fössr. A litoval toho téměř každý den. Zoufale se nudil. Jedna noc, to snesl, ale po každém dalším milování ho bavila méně a méně. Uvědomil si, jak těžký a nudný život musela mít s vévodou. Obyčejně se jen položila a lhostejně nechala svého manžela, aby si s ní dělal, co chtěl. Sebemenším náznakem nedala najevo, jestli se jí to líbí, nebo ne. Kdykoli si řekl, byla mu po vůli. Axelovi v takových chvílích připadalo, jako by se miloval s nějakou sochou. Možná proto si v poslední době bral do postele spíše Annu, Laru, Lucianne a jiné služebné než svou ženu. Nemohl se jí však vyhýbat úplně. Obzvlášť chtěli-li další děti. A elsa chtěla a on se tomu nebránil. Už předtím se dohodli – na Elsino přání – že dcery pojmenují podle Elsiných sester. Tím bylo jisté, že spolu budou mít nejméně čtyři dcery. Dvě jména již uplatnili – Antoinette a Gabriela, Elsiny sestry, byly dvojčata, a proto i Elsa, když se jim předloni v září narodila dvojčata dcery, chtěla, aby nesla tato jména. Za půl roku Elsa otěhotněla znova. Zpočátku se hádali, jestli upřednostní tentokrát jméno Elsa nebo Beatrice, nad tím, že by měli syna, ani neuvažovali. Potom Elsa, snad ve snaze se smířit, začala prohlašovat, že to – nejprve třeba a později dozajista – budou zase dvojčata, a že tedy budou mít i malou Elsu i Beatrice. Axel se tomu jen smál, zdálo se mu to příliš nepravděpodobné. A potom přišla pohroma. Děsivá událost a období po ní, kdy si Axel myslel, že snad Elsa potratí. Nedokázal ji utišit, a i když sám cítil vztek a smutek, naučil se být silný kvůli ní. Naučil se to rychle, protože od té tragédie uběhly necelé dva měsíce.

Ta tragédie se mu připomněla ve snu, třebaže ten do sebe spojil dvě události, které spolu ve skutečnosti vůbec nesouvisely. Ve skutečnosti byl Axel zmrzačen ještě předtím. A vlastně za to mohla právě jedna z jeho dcer. Nevěděl, jestli to byla Gabriela nebo Antoinette, nerozeznal je od sebe. Když nad tím tak uvažoval, nebyl si jistý, proč je ve snu dokázal odlišit a přesně věděl, která je která. Pamatoval si, jak na dceru hledí a hlídá ji, jak ji polohlasně okřikuje, kdykoli se její palec přiblíží k jejím rtům. Přitom nabíjel pistoli, a když ji pak potřeboval a vystřelil… V ruce mu cuklo bolestí. Obdařil ji zlostným pohledem. Její bizarní tvar… Z ukazováku a prostředníku nezbylo nic. Ze zbylých tří prstů Jankovljev zachránil poslední články. Plukovník mu nařídil, aby zachránil, co jen jde. Axelovi ale připadalo, že to bylo k ničemu. Mohl stejně dobře přijít o ruku až u zápěstí a končetina by mu byla zhruba k témuž bezmocnému nic, jako mu byla i nyní.

Konečně natáhl druhou ruku, úspěšně sevřel sklenici a upil tekutiny v ní. Cumlal víno, pohodlně se opřel v židli a bez pomoci rukou si zul boty. Najednou mu připadalo jako nevýslovná škoda šlapat po kožichu pod židlí obutý. Vždy, když svěřil chodidla té vlčí srsti u stolu, pocítil satisfakci. Připomínal si tak pomstu svých dcer i křest svého nového rapíru. Byl to křest vlčí krví.

Pohlédl do rohu místnosti, kde francouzské dveře vybízely ke vstupu na terasu. Byla to jeho terasa, jeho a Elsina. Jeho a Elsin pokoj byly jediné dvě místnosti, z nichž byla terasa přístupná. Jak ho lákalo tam vkročit a Elsinými francouzskými dveřmi nahlédnout, co se děje… Ale to mu nepříslušelo. Nebyla to jeho věc. Nic mu do toho, co se tam dělo, nebylo. Jeho místo bylo tady. Nebo kdekoli jinde, kde by trpělivě a důstojně čekal na zprávy. Na několik vteřin mu už podruhé v životě přišlo líto, že není lékařem, jen tak by teď mohl vědět, jak celá věc probíhá. V Gonách totiž směl být u porodu přítomen i lékař mužského pohlaví. Na lékařských univerzitách po celé zemi byli muži vzděláváni i v umění porodních bab. Gonský jazyk paradoxně ale neměl pro takovou osobu označení. Neexistoval žádný „porodní děda“. Byl to prostě lékař.

Z myšlenek mladého pána domu vytrhlo zaklepání na dveře.

„Dále,“ pronesl a o vteřinu později se mu hrdlo sevřelo očekáváním tak, že byl rád, že stačil to slovo vyřknout ještě včas.

Dveře se zlehka otevřely a dovnitř vstoupil Romulus Mart, zdejší lékař tuctového vzhledu s mírně ustupujícími krátkými tmavě hnědými vlasy a hnědýma gonskýma očima. Z profesionálního výrazu jeho tváře jako obvykle nedokázal mladík nic vyčíst.

„Už?“ vyhrkl a zvedl obočí na znamení, že očekává co nejvčasnější odpověď.

„Ano, monsieur Fössr.“ Lékař se odmlčel.

„No tak mluv!“ zvolal on a zdravou rukou sevřel okraj stolu. Vnímal dotek vlčí srsti na bosých chodidlech, hladké dřevo pod bříšky prstů. Čich mu obcházel pach vína ve sklenici a slabounká vůně vosku. V nitru se mu tetelila nedočkavost, dychtivost, vzrušení, zvědavost. Konečně, stal se podruhé otcem.

Romulus Mart promluvil svým zajímavým hlasem, který se navzdory tomu, že zněl, jako kdyby měl muž trochu rýmu, příjemně poslouchal. „Narodila se dvojčata, monsieur. Máte dceru a syna.“

Muži za stolem se rozbušilo srdce. Chlapec a děvče… Tak Elsa měla nakonec pravdu, napadlo ho. Elsa! Rychle vzhlédl k lékaři, který naštěstí stále postával ve dveřích. Předtím sklonil hlavu, aby skryl úsměv, který se vehementně vnutil jeho rtům. Nyní se se slabým zaváháním naznačujícím obavy zeptal: „Co Elsa? Je moje žena v pořádku?“

Delší chvíli lékař nic neříkal. Potom tím svým příjemným hlasem oznámil: „Je mi líto. Madame d’Agoulle nepřežila.“

Autor Rebejah, 23.08.2022
Přečteno 81x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

V té době to opravdu nebylo lehké. Vystižené bravurně s důrazem na naléhavost situace. Čte se s otevřeným dechem.

23.08.2022 16:04:55 | mkinka

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí