Za Axela Fössra / 1. kapitola - Arian

Anotace: ...

V kamnech hučel oheň, což byl v této roční době zvuk nadmíru příjemný. Už jen ten zvuk evokoval pocit tepla. A pomáhal snáze ignorovat pleskání sněhu dorážejícího na skleněné tabulky oken, ať už soukromé komnaty, nebo – jako nyní – jídelny. V posledních pár dnech padal z nebe těžký mokrý sníh, vlastně spíš voda než sníh, jako by se ani nebe nemohlo rozhodnout, jestli bude sněžit, nebo pršet. A to, co se ještě ve vzduchu mohlo nazývat sněhem, po dopadu na zem beztoho okamžitě roztálo na vodu. Byla to typická „agoulleská zima“, jak tomuto počasí na jihu říkali Goňané (především pak Goňané ze severnějších částí země). Zima velmi mírná, víceméně beze sněhu.

Plukovník d’Agoulle seděl coby pán domu v čele stolu uprostřed místnosti. Byl to vysoký třicátník na pohled ušlechtilé tváře, měl tmavě kaštanové vlasy, které mu již mírně šedivěly a byly pečlivě ostříhané. Stejně pečlivě měl upravený i knírek a kratinkou bradku. Z té  tváře se dívaly oči zelené jako dva smaragdy, laskavé a snad i s jiskřičkou humoru. Plukovník měl na sobě jednoduchý domácí oděv. Bílou košili a punčochy, tmavou vestu a nohavice ke kolenům. Na levé ruce se mu třpytily tři prsteny: na prostředníku a prsteníku pečetní, jeden se znakem šavle (erbu to plukovníkova rodu), jeden se znakem květu goi (symbolem to Gon). Třetí prsten objímající jeho malík v sobě měl zasazený drobný smaragd. Byl to jediný šperk, který pán domu nosil pro radost. Druhé dva prsteny zdobily jeho ruku z povinnosti. Nikdy, pokud skutečně nemusel, je nesnímal.

Sáhl po číši svařeného bílého vína. Sklenice ho příjemně hřála do ruky. Po těle se mu rozlilo mravenčivé teplo, když upil a polkl. Nápoj se hřejivými prstíčky dotkl holé dásně v místě, kde před dvěma lety přišel o třenový zub. Vlastně jsem tomu rád, pomyslel si. Stejně mě v posledních dnech bolel.

Byl jediný, kdo měl u stolu víno. Jak jeho druhá manželka Světlana, tak jeho nejstarší syn Alexandr pili jen vodu. Světlana seděla po jeho levici a právě od sebe odsunovala prázdný talíř. Alexandr sedící po pravici si doléval do číše. V jídelně byl ještě jeden člověk – vedle skříně s vystaveným porcelánem stála, v tu chvíli na očích jen plukovníkovi a jeho ženě, Agrippina Aersová. Svoji hlavní práci již splnila a teď tiše rozechvívala struny loutny. Na sobě měla obvyklé oblečení, u volného opasku se jí lehce pohupovala zvláštní lžíce, znamení to její služby u plukovníka. Jako většinou měla zahalenou tvář bledě růžovým šátkem. Z jejího obličeje bylo vidět prakticky jen veselé zelené oči. Zpod šátku jí na zádech vyčuhovaly konečky hustých černých loken. Takhle rozpuštěné byly divoké a zdánlivě nezkrotné. Pán tvrze se slabě usmál při vzpomínce na to, proč je přede dvěma lety začala krotit a úzkostlivě stahovat do pevného uzlu. Jemu osobně to přišlo pouze jako zajímavá změna účesu. Byla to jeho žena, koho to upozornilo na Agrippinino těhotenství dávno předtím, než se jí pod volnými šaty začalo vystavovat na odiv rychle rostoucí břicho. Když o svém stavu plukovníkovi řekla, byl už na ní dobře patrný. Oni dva také jediní věděli, kdo je otcem. Plukovník ochutnavačce samozřejmě okamžitě nabídl, že ji sprostí jejího úřadu, který teoreticky mohl ohrožovat ji a nyní i nenarozené dítě. Ale ona to odmítla se slovy, že přeci žádné nebezpečí nehrozí. Ráda si z toho dělala legraci, třebaže to pravděpodobně nikomu jinému vtipné nepřipadalo. Zvláště plukovníkovi ne.

Bylo ponuré šeré ráno a jediné zdroje světla v místnosti byly svícen se třemi voskovicemi na stole a kamna. Hodiny ukazovaly devět hodin. Snídali dnes později než jindy, protože pán domu dospával špatnou noc.

Proto se stalo, že Richard, velitel ozbrojené posádky panství Hulé, zastihl rodinu ještě u stolu. Vstoupil právě ve chvíli, kdy se Světlana Nikitovna se slovy, že jde obstarat děti a zejména Antoina, zvedla od stolu.

„Co si přeješ?“ otázal se plukovník poručíka, když stanul na prahu.

„Odpusťte, pane plukovníku, že vás ruším u snídaně, u brány je nicméně nějaký jezdec a žádá o povolení jet dál.“

„Představil se vám?“ zajímal se pán domu a pohrával si v prstech se sklenicí. Pomocí prostředníku a prsteníku jí otáčel a ukazovákem do ní zlehka poťukával. Sklenka slabě zvonila o prsteny.

„Ano, pane,“ oznámil poručík. „Tvrdí, že je váš schovanec, monsieur Fössr.“

Plukovník na poručíka zvědavě pohlédl. Alexandr se neudržel a nadšeně vypískl Švédovo jméno. Oči se mu rozzářily. Jeho otec po něm střelil láskyplným pohledem, ale hned se zase věnoval svému poručíkovi.

„Pusťte ho dál,“ přikázal. „Ať se hlásí tady.“

Světlana Nikitovna už byla pryč, když první krok do jídelny udělal mladý Švéd. Byl vyšší postavy, svalnatý, ale plukovník si okamžitě všiml, že dost přibral. Měl dlouhé, štíhlé a rychlé nohy, široká ramena a záplavu světlých vlasů spletených do krátkého copánku na zádech. Těmi vlasy se táhl bílý pramen. Na hlavě seděla třírohá čapka se splihlým pérem a byla plná sněhu. Z mladíka zvolna odkapávala voda, jak na něm sněhové vločky rychle tály. Také proto se zdržel ve vchodu, v blízkosti hřejivých kamen. Ledově modrýma očima rychle přejel místnost, postavil se do pozoru a plukovníka pozdravil salutací.

„Pane!“ pronesl řízně. Vzápětí se zapotácel, protože se k němu přihnal Alexandr a přilepil se k jeho noze. K jeho zdravé noze. Švédova ruka vystřelila do strany, aby se zachytila rohu zdiva ve vchodu a on neztratil rovnováhu. Když zase stanul pevně na zemi, zmrzačenou rukou letmo chlapce pohladil po vlasech. Prchavě se na něj usmál. „Měl byste jít, Alexandře. Rád bych s vaším otcem mluvil o samotě.“ Jelikož ze svého stanoviště neviděl Agrippinu, kterou před jeho zraky skrývala skříň, promluvil tak, že ho slyšel jen plukovníkův syn. Vykal mu, protože i když byl mladší než on a neměl by v budoucnu nárok na trůn, byl to přece jen syn korunního prince a tedy člověk vyššího postavení než on.

Chlapec krátce, i když mrzutě přikývl, neochotně pustil jeho nohu a se svěšenými rameny odcházel.

„Co se děje, Axeli?“ zeptal se plukovník vážně. Pochopil, že se něco děje. Rychlým pohledem střelil po Agrippině, která přestala hrát. Zelené oči měla stočené Axelovým směrem, a i když jí zbytek obličeje halil šátek, vytušil plukovník, že kromě spodní poloviny obličeje tají i ruměnec, který se jí rozlil po lících.

Mladík plukovníkovi věnoval utrápený pohled. „Můj pane…“ začal, ale selhal mu hlas. Polkl a rozhodl se to prostě říct, aby to už měl za sebou. „Elsa zemřela. Dnes ráno. Štvu koně, abych tu byl co nejrychleji.“

Plukovník za stolem učinil na okamžik pohyb, jako by chtěl vyskočit ze židle, ale pak zůstal sedět. Rukou mu pokynul, aby si šel sednout k němu, ale on zakroutil hlavou.

„Jak…?“ vypravil ze sebe pán domu.

Mladík sklopil oči. „Při porodu.“ Letmo se pousmál. „Mám další dvojčata. Syna a dceru.“

Chvíli bylo ticho.

„Rozhodl jsem se, že děvče pojmenuji po Else. A chlapec bude Ingmar.“

„Zajímavé jméno,“ připustil plukovník.

„Švédské,“ usmál se on a oddaloval tak okamžik, kdy bude muset vyslovit prosbu. Nakonec se nadechl a opatrně se otázal: „Pane… směl bych se vrátit? Myslím… sem, k vám. Ten zámek, kam jste mě poslal… je tam příliš mnoho vzpomínek a… já bych tam s nimi asi nedokázal žít.“

Plukovník hodnou chvíli přemýšlel. Na okamžik se ho zmocnilo pokušení Axela vyhodit. Koneckonců, to, že ho učinil správcem svého zámku, bral pro toho mladíka jako potrestání. Jenže na druhou stranu si uměl představit, jak mu tam asi musí být. Pohlédl na mokrou postavu na prahu s mírem v očích.

„Tvoje komnata je ti k dispozici,“ řekl trochu pohnutě. Pak nedokázal skrýt úsměv. „Alexandr bude nadšený, že ses vrátil. Chyběl jsi mu.“ A po krátkém zaváhání připojil: „I mně jsi scházel.“

Ruka vojáka vyletěla k salutaci. „Děkuji, pane,“ oznámil s přehnaným důrazem, otočil se na podpatku a vracel se ve vlastních mokrých stopách ke schodům do druhého patra, kde se nacházely komnaty plukovníka a jeho nejbližších.

Dva páry zelených očí si v jídelně vyměnily pohled. Plukovník si všiml, jak Agrippina drží loutnu, a pochopil, že už hrát nechce. Ani on už se tu nechtěl zdržovat. „Můžeš jít, děvče,“ pokynul jí. Ochutnavačka kývla, vrátila loutnu nahoru na skříň, lehce se mu uklonila a zmizela. Nato vstal sám pán domu a následoval Axela nahoru.

Když stanul na prahu jeho komnaty a klouby lehce zaťukal na otevřené dveře, voják právě rozprostíral na podlahu před krbem promočený plášť. Plukovník si všiml, že látka, kterou v šeru jídelny považoval za černou, je ve skutečnosti tmavě modrá, a že má na sobě Axel své oblíbené pastelově žluté odění. Modrá a žlutá, pomyslel si. Barvy Švédska. Nepochyboval, že shoda barev je zcela náhodná. Aniž by se obtěžoval s ohlášením svého příchodu, sledoval, jak Axel vstává od hučícího a praskajícího ohně a za chůze si povoluje a přes hlavu přetahuje bandalír s rapírem. Odložil Zbraň na stůl, a aniž by zpomalil, přešel k přenosné truhlici, otevřel ji a na podlahu vedle nízkého širokého lože s temně fialovými závěsy položil vlčí kožich. Poté se vrátil ke svému zavazadlu a začal z něj do pokojové truhlice přesunovat hromádky oděvu. Plukovník o něj na okamžik ztratil zájem, přešel ke stolu, zvedl rapír a elegantním pohybem jej tasil z pochvy. Vyčištěná čepel se zaleskla v záři plamenů z krbu. Muž si ji zaujatě prohlížel. Pořád žasl nad tou prací. Zbraň byla možná lepší než jeho vlastní. A taky zatraceně drahá, vzpomněl si. Ještě že si může dovolit dělat radost přátelům takovými dárky… A Axelovi radost udělal…

„Ach, pane,“ vydechl mladý voják, když se otočil. „Vy… jste tady…“

Vzhlédl a trochu provinile zasunul zbraň zpátky do pochvy. „Promiň. Chtěl jsem… se podívat, jak se mu vede.“

„Dobře,“ slabě se usmál on. „Líbí se mi možná víc než můj starý rapír. A slouží mi výtečně, to je jeho práce,“ kývl směrem k vlčímu kožichu.

Zavládlo delší ticho, v němž plukovník horečně hledal téma, kterým by oddálil pro Axela bezpochyby nepříjemný hovor, který je čekal, a mladík trpělivě vyčkával, s čím jeho pán přijde. Konečně plukovník zahlédl v otevřené truhlici záblesk kovu. Zvědavě popošel blíž.

„Vzal jsi s sebou i ten starý?“ užasl a vyňal druhý rapír. Na první pohled vypadal v pořádku, měl zdánlivě bohatěji a lépe vypracovaný koš a vůbec celý jílec. Když jej ale plukovník tasil, tentokrát levou rukou, ukázalo se, že této zbrani schází hrot. „Nechal sis ho?“

„Ano. Nějak se ho… nedokážu zbavit.“

Ale plukovník jeho odpověď vnímal jen matně. Bezmyšlenkovitě odložil zničenou zbraň na podlahu před truhlici a znovu do zavazadla pohroužil ruku. Zahlédl další kov, a když ruku vytáhl, ztěžkla mu dlaň stříbrným náhrdelníkem. Polovinu tenkého, nákladného stříbrného řetízku rozrušovalo devět stříbrných destiček, do nichž byly střídavě zasazeny ametysty a safíry. Ametyst uprostřed byl nepatrně větší než ostatní. Pána domu neudivil ani tak šperk jako takový, už spolu měli tu čest. Udivilo ho, že náhrdelník, který chtěl Axel tehdy dát Else, je v dokonalém stavu. Stříbro nebylo nikde zčernalé, kov byl chladný a z cesty mrazivě pálil do kůže. Plukovník d’Agoulle jej sevřel v obou dlaních a hřál jej teplem vlastního těla.

„Nedostal jsem se k tomu jí ho dát,“ řekl Axel, když postřehl, co jeho společník drží. „A nevím, co s ním. Nechci ho, ani pro malou Elsu. Víte, co? Na hrdle vaší ženy se bude vyjímat.“

Plukovník přikývl. Od první chvíle, kdy šperk uviděl, se mu líbila představa, jak by se hodil ke Světlaniným šedým očím. Až dosud si ale takové představy zakazoval, protože náhrdelník nepatřil ani jemu, ani Světlaně, a byl určen jiné. Nyní se se stříbrným skvostem v hrsti vydal ke dveřím.

„Pane?“

Axelův hlas ho zarazil. Otočil se k němu. „Jen jsem se přesunul ke dveřím, abych ti nepřekážel,“ řekl mírně.

„Prosím, neříkejte princezně Saforovové, že je ode mne.“

„Dobře. Ale děkuji, Axeli. Snad ji rozveselí.“

„Má snad nějaké chmury?“

„Oba máme,“ zvážněl plukovník. „Antoine churaví. Přes veškerou Jankovljevovu péči to s ním nevypadá líp. Doufám, že se z toho dostane. Jeho Veličenstvo by zuřilo, kdyby zemřel… A bylo by to už třetí dítě, o které bych přišel.“ Naoko mluvil smířeně, ale za jeho slovy přesto bylo možné vytušit vír emocí, který v sobě nosil. Byl však vychován tak, aby před nikým své city nedával najevo.

Axel pokračoval ve vybalování. Přitom jako by mimochodem nadhodil: „Na chodbě jsem cestou z jídelny minul nějakou Röm… Máte novou služebnou?“

„To je koj…“ Plukovník se zarazil příliš pozdě. Rozpačitě umlkl.

Axel se k němu otočil s překvapeně zdviženým obočím. „Koj… co přesně?“ zeptal se se zdůrazněným zájmem.

Pán domu poznal, že je v pasti. „Kojná,“ kapituloval.

„Kojná?“ opakoval Axel zaujatě. Plukovník z jeho tónu poznal, že Švéd hodlá zjistit, proč se to slovo před ním zdráhal vyslovit, a poklesla mu ramena. Několik vteřin oba zarputile mlčeli a snažili se tak přinutit toho druhého, aby se vyslovil první. Nakonec se plukovník pokusil o úskok.

„Je dobře, že jsi přijel,“ řekl náhle veselejším tónem a už bez rozpaků. „Něco pro tebe mám.“ A rychle utekl do své komnaty. Tam si pár vteřin vychutnával slastný pocit, že se mu podařilo na dalších několik chvil uniknout ošidnému tématu, které on s Axelem rozebírat nehodlal. Vlastně mu do toho asi ani nic nebylo… Jenže se tak hloupě podřekl. Uvažoval, jak z toho diplomaticky vybruslit, nakonec našel uspokojivé řešení a zašel do sklepa. K Axelovi se vrátil s malým džbánkem rudé tekutiny.

„Dostal jsem tohle víno od mladé madame du Rån. A já takové nepiji. Ve sklepě je ho celý soudek. Když ti bude chutnat, je jen tvůj.“

Byl rád, že si rychle vymyslel i záložní plán, protože tenhle mu nevyšel. Axel sice po džbánku dychtivě a s rozzářenýma očima vztáhl ruce, ale pak se vzpamatoval a div neodskočil. Blýskl po plukovníkovi pohledem. „Ale jestli si myslíte, že pak upustím od své otázky na tu kojnou, tak si to víno hned nechte!“

Plukovník se unaveně usmál. „To by mě ani nenapadlo,“ prohlásil s přehnaně kamennou tváří.

„Pane plukovníku,“ důrazně ho oslovil Axel. „Tak proč jste mi váhal povědět o kojné? A proč tu vůbec kojná je? Myslel jsem, že vaše žena vaše děti kojí sama.“

Jeho pán se usmál při vzpomínce. Pamatoval si na ten den zřetelně. ta vzpomínka se mu často vracela. jak dychtivě vztáhl ruku po klice a otevřel dveře, jak vstoupil do její komnaty na královském zámku. ležela na lůžku, tvář ještě celou zrůžovělou a v očích únavu, zároveň však štěstí. přistoupil blíž, Dřepl si u jejího lůžka, zvedl k ní tvář, jako by ji vzýval jako bohyni. podala mu ji. Světlanu Arianovnu. jejich první dceru. nezmohl se na slovo, jen vydechl. krásná, zdravá dcera. a manželka jakbysmet. něco, co mu jeho první žena dát nedokázala. jejich první dvě dcery zemřely. a při porodu třetí zemřela Germaine sama. ale se Světlanou to bylo jiné. dobré znamení. příslib lepších zítřků.

"Smím vyslovit přání, můj pane?" zeptala se ruská princezna.

"Do toho," řekl měkce.

A nato uslyšel ta slova, která lehce sklouzla po jejích rtech, jako jeho ruka, když ji pohladil. stejně tak ho zahřála u srdce. Měl pocit, že je znovu mladík, i když ještě nebyl stařec, hlava se mu skoro zatočila a jeho se zmocnil dojem, že ji znenadání miluje ještě víc než dosud.

"Chci naši dceru krmit sama.“

A vzpomínka se rozplynula, stejně náhle, jako se kolem něj takřka zhmotnila. Hleděl do Axelových neústupných očí barvy ledu. „Kojná,“ připomněl významně Švéd.

„Ano,“ kývl plukovník smířeně. „Ano, Světlana naše děti kojila sama. Ale ne Sabine.“ V duchu ho napadlo, jaké je štěstí, že je jeho nejmladší dcera ještě tak malá, aby ji mohl zaplést do své lži. Pak si uvědomil, že na tom vlastně nezáleží. Kojné většinou zůstávaly ve šlechtických rodinách jako chůvy, takže by tu klidně mohla být i kvůli Antoinovi… Slabě pokrčil rameny. Důležité bylo, že mu nyní Axel lež zjevně spolkl i s navijákem. Není na plukovníkovi, aby ho vyváděl z omylu.

Axel kývl, že je s odpovědí opravdu spokojen, a vrátil se k přeskládávání několika mála náhradních spodků, punčoch, nohavic, vest a košil a podstatně větší hromádky fiží a manžet z truhlice do truhlice.

„Jak se má Jankovljev?“ zeptal se a rychle se opravil: „Oba Jankovljevové?“ Dlouhé ruské jméno pro něj bylo obtížným jazykolamem. Téměř je slabikoval.

Plukovník se usmál. „Výtečně. Vladimír se hodně spřátelil s mým Alexandrem.“

Axel opět kývl, jako by se to rozumělo samo sebou. „A co Helmut s Horstem?“

„I jim se daří dobře…“ Usmál se. „A já je od sebe vůbec nerozeznám.“

Axel se zasmál. „Ani já od sebe Gabrielu s Antoinette nerozeznal. Snad rozeznám aspoň malou Elsu od Ingmara.“ Zavřel obě truhlice a na zdejší se posadil. Náhle zvedl k plukovníkovi Vážný pohled. „Pane…“ Zaváhal. „Viděl jste svou první ženu? Poté, co…“

Plukovník d’Agoulle už vrtěl hlavou. „Ne,“ přiznal. „Nebyl jsem tady. To ostatně víš sám. A pak jsem… nějak jsem nestál o to ji vidět.“

„Já Elsu viděl,“ hlesl mladý voják. „Vypadala… tak… Jako voják jsem viděl mrtvoly, viděl jsem těla zalitá krví a posetá ranami, ale Elsa… Vypadala docela jinak…“

Plukovník k němu přistoupil, sedl si na truhlici vedle něj a objal ho kolem ramen. Věděl, co chce mladičký Švéd říct. Smrt při porodu v sobě měla jakési tajemno, jakousi mrazivou záhadu. Když se člověk podíval na vojáka a viděl smrtelnou ránu, pochopil, proč asi zemřel. Jenže na ženě, která skonala při porodu, nic vidět nebylo.

Pár minut tak setrvali v mlčení. Pak plukovník Axelovi stiskl rameno a vstal. Voják zůstal sedět s mírně skloněnou hlavou. Odolával pokušení si do Axela rýpnout ohledně Agrippiny. Pak se nad ním smiloval.

„Nechám tě o samotě,“ řekl. Ještě než došel ke dveřím, přesunul se Axel na polštářek u okna a prsty přitom hladil pochvu rapíru, který si vzal s sebou. Pohled upíral na nádvoří.