Za Axela Fössra / Třináctá kapitola - Arian

Za Axela Fössra / Třináctá kapitola - Arian

Letmo si panovníka prohlédl. Na hlavě měl paruku černou jako jeho skutečné, i když už řídké a značně prošedivělé vlasy, v hnědých očích měl hněv a smutek. Tvářil se neproniknutelně. Na sobě měl drahý brokátový oděv bohatě prošívaný zlatem. Bylo třiadvacátého března roku Páně 1713 a on slavil osmapadesáté narozeniny.

Všiml si, že si ho vladař prohlíží podobně zkoumavě jako on jeho. Rychle sklopil pohled, pomalu přešel ke stolci a poklekl před ním, ale jen na jedno koleno. Monarcha mu mechanicky podal ruku, plukovník se jí letmo dotkl a přiložil rty k prstenu se znakem šavle, erbem rodu Hulaimé. Hrdlo měl stažené, nebyl si jistý, zda dokáže něco vyslovit. První se však ujal slova Richard VI.

„Doslechli jsme se o skonu našeho vnuka. Jak že zemřel?“

„Byl… dlouho nemocen, Veličenstvo,“ zachroptěl plukovník. Už se neodvážil zvednout ke králi oči a hovořil ke špičkám svých bot.

„Jak to vypadá s dalšími našimi legitimními vnuky?“ přísně se zajímal monarcha.

Plukovník se nespokojeně ošil, vůbec se mu nezamlouval důraz, který Jeho Veličenstvo položilo na slovo „legitimními.“ Zhluboka se nadechl. „Pracuje se na nich,“ odpověděl a snažil se ovládnout tón hlasu, aby do něj neproniknula ani špetka hněvu.

„Tak na nich pracují usilovněji!“ poručil panovník. „Rádi bychom se dožili toho, že nám dají dědice a zajištění našeho mocného rodu.“

„Mám Světlanu Arianovnu,“ upozornil významně, i když mírným tónem plukovník. „Naše zákony nezakazují, aby na trůn nastoupila žena. Moje dcera je legitimní korunní princezna.“

„Jistě,“ skoro se ušklíbl Richard VI., „nicméně žena na trůnu neseděla přes sto let. Všichni tomu odvykli. Spíš než za zákon to považují pouze za tradici, za dávný a zastaralý obyčej.“

„I na ty je třeba brát ohled,“ namítl chabě plukovník.

„I na šlechtu a její mínění je třeba brát ohled,“ napodobil jeho tón král. „Odmítáme se smířit s tím, že jedinými dědičkami trůnu zůstanou jejich dcery. Chceme po nich mužského následníka, Richarda VIII.“

Plukovník ztratil trpělivost a dokonalou sebekontrolu. Nakvašeně, byť nezdvořile odsekl: „Je mi šestatřicet, Vaše Veličenstvo. Je možné, že už syna mít nemohu.“

„Nesmysly!“ odmítl to rázně on. „Kolik je let nám? A ještě jsme zplodili syna, jejich bratra Lucia. Když jsme to dokázali my, oni, když je jim o dvacet let méně, nesmějí mít problém zvládnout totéž.“

Plukovník se kousl do rtu. „Budu dělat, co bude v mých silách, Veličenstvo,“ procedil skrz zaťaté zuby.

„No, hlavně aby jejich snaha přinesla ovoce, že? Protože naše trpělivost je již téměř u konce. Kolik let už čekáme na vnuka? Ale něco jim povíme, tak ať si to hledí zapamatovat. Dnes máme narozeniny. Osmapadesáté. Jestliže v den našich šedesátých narozenin nebudeme mít legitimního vnuka, prohlásíme jejich manželku za neschopnou tohoto úkonu a dáme je rozvést od lože i od stolu! Najdeme jim jinou manželku, která jim syna dokáže dát. Znají například mademoiselle Evu du Rån? Mohla by být dobrá záruka.“

„Ano, Veličenstvo, beru na vědomí,“ kysele prohlásil plukovník. Polil ho pot. Byl to nekonečný kruh. Ano, Světlana by mu mohla dát syna, mohli by to stihnout do stanoveného termínu, jenže… to, že v den svých kulatin bude mít panovník vnuka, nic nezaručovalo. Ještě před měsícem měl Antoina. Teď byl Antoine mrtvý. Stejně mohl zemřít i jeho případný další potomek. Věděl, proč král zmínil Evu du Rån. Její starší sestra Sabine už měla šest dětí, mezi nimiž pro změnu nebyla jediná dcera.

„Vaše Veličenstvo…“ zkusil to chabě. „Nedalo by se… nějak zařídit, aby… se následníkem mohl stát Alexandr? Nebo Pierre Louis?“

Richard VI. vstal a přistoupil těsně k němu. Uchopil ho za nadloktí a přinutil vstát. Plukovník ho o víc než hlavu převyšoval. Král se mu chladně zadíval do očí. „To by tedy nedalo,“ zasyčel. „A teď se s námi půjdou bavit. Je přeci ples.“

 

Na plese se plukovník statečně přetvařoval, byl zábavný společník, tančil a pil. Ve skutečnosti se ale vůbec nebavil. Rozhovor s otcem jako by mu vzal všechnu chuť do zábav, smích, energii. Cítil se vyčerpaný. A měl vztek. Když za ním přišla Světlana a navrhla, že by se možná mohli na chvíli ztratit do ložnice, nepřívětivě oznámil, že se rád do ložnice ztratí, jenže sám, je unavený a chce spát. Světlana po něm vrhla překvapený pohled, ale přikývla a vzdálila se. Plukovník sám sál opustil, ale cestou zašel do kaple. Dlouho se modlil, a když už mu hlava klesala na prsa, zjistil, že už není s to ani vstát. Lehl si tedy na tvrdou studenou lesklou lavici a rychle usnul.

Ráno bezprostředně po snídani Château La Maison du Roi opustil a se svým doprovodem se vracel na Hulé. Nerozloučil se ani s Luciem. Dorazili tam poslední den měsíce března. Když do jeho komnaty přišla vyčistit kamna, oznámila mu služebná Theresa, která si pro své zrzavé vlasy nenechala říct jinak než Röm, že čeká dítě Axela Fössra. To ho jen popudilo. Večer doslova vrazil ke Světlaně do komnaty, sevřel ji v náruči a dychtivě pomiloval. Umínil si, že jí o otcově hrozbě neřekne ani slovo, ale bude si jí víc hledět, především v manželském loži.

Autor Rebejah, 08.09.2022
Přečteno 73x
Tipy 3
Poslední tipující: Marry31, mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí