Za Axela Fössra / Devatenáctá kapitola - Ernst

Za Axela Fössra / Devatenáctá kapitola - Ernst

Smrt Vadima Maximoviče Jankovljeva nečekaně zapůsobila i na Ethana Örmsteina. Ctil muže, kteří byli na svém místě, a jedním z takových plukovníkův bývalý lékař bezesporu byl. Příliš ho neznal, a tak bylo těžko soudit, ale při těch pár příležitostech, kdy se setkali a promluvili spolu, dělal ruský lékař na monsieur Örmsteina dojem.

Ačkoliv by to sám nejspíše nikdy nepřipustil, jedním z mužů na svém místě byl i sám Ethan Örmstein. Díky šťastné náhodě se z obyčejného vojáka stal pomocníkem a osobním ochráncem hraběnky Tërrové, nyní manželky krále Richarda VI., dostal se ke královskému dvoru a získal nevysoký šlechtický titul, k němuž náležel výstavný, i když trochu stísněný dvorec a čtyři vesnice, postavené podél roku řeky Me u úpatí skal. Před sedmi lety se oženil s mladou ženou, u níž ho fascinovalo už jen její jméno. Bylo dlouhé, ale Deianeira jej jako většina Goňanů odmítala zkracovat. Žena to byla půvabná, i když – jak se jednou manželovi svěřila – už nedoufala, že se vůbec kdy vdá. Rodiče se nijak netajili, že svou dceru nepovažují za příliš krásnou, neboť její půvaby shledávali spíše venkovskými než šlechtickými. Ethanu Örmsteinovi se však líbila. A miloval ji ještě více, když mu roku Páně 1709, přesně v den, kdy se konaly dvojité zásnuby krále a jeho syna, porodila dceru. Dostala jméno Anna a a čím dál více bylo zjevné, že zdědila zvláštní půvab své matky.

Jak již bylo zmíněno, pohyboval se monsieur Örmstein na královském dvoře, a přestože nebyl členem královské rady, nebyl žádným generálem ani plukovníkem a přísně vzato ani synem nikoho příliš významného, našel si přes svou paní cestičku až k samotnému králi, který na jeho služby nedal dopustit a svěřoval mu různé delikátní úkoly, které by možná nesvěřil ani plukovníkovi své gardy.

Proto byl nyní již čtvrtým dnem na cestě na jih na Hulé, panství korunního prince Ariana, spíše známého jako plukovníka d’Agoulle. Ethan Örmstein se pokládal víc za vojáka než rytíře, a tak na cestách dával přednost spaní pod širým nebem a rozhodně nepotřeboval vyhledávat drahé luxusní zájezdní hostince. Občas si dokonce jen zdříml v sedle. Tak si počínal i tentokrát.

Druhý den přebrodil na vhodném místě řeku Sülvu a podél břehu se vydal na jihovýchod. Seděl uvolněně, nechal koni povolené otěže a svačil sušené ovoce, které si s sebou vezl. Moc mu pravda nechutnalo, jenomže se musel sbalit a na cestu vydat velmi rychle s ohledem na zprávu, kterou vezl.

Chvíli si prohlížel svůj odraz v poklidné hladině řeky po své levici a pak zvědavě obhlížel okolí. Tady téměř nebyl sníh a během cesty také poznal, jak citelně se oteplilo. Díval se na stromy s holými větvemi, na ponurou krajinu. Ethan Örmstein neměl zimu rád. Miloval léto, jeho teplo a barvy…

Najednou prudce přitáhl koni otěže. Zvíře poslušně zastavilo. Jezdec ho popleskal po krku, ale nedíval se na něj. Pohled upíral nalevo k louce. Pásl se tam nádherný grošák, nedaleko od něj seděl v trávě muž a obdivoval ho očima. Örmstein měl na koně oko. Pochopil, že tohle vznešené zvíře může jen těžko patřit někomu ze vsi. Koník mu připadal i jinak povědomý… Opět si vzpomněl na starého Jankovljeva. I on měl takového grošáka. Takového… možná přesně takového, ano! Ethan Örmstein rychle strčil do úst zbytek ovoce, chopil se uzdy a stiskl koni boky. Zvíře vyrazilo vpřed. Plavák ladně klusal podle řeky, ale bylo jen na něm, aby hlídal cestu. Jeho jezdec se stále díval na grošáka naproti. Když se mu naskytl nový úhel, spatřil, čeho se napůl obával. Jankovljevův kůň měl na levé zadní noze větší bílou skvrnku. Stejnou mělo i zvíře pasoucí se na louce. Zastavil svého plaváka, seskočil, svlékl plášť a drahý kabátec a vrhl se do vody. Byla ledová. Zalapal po dechu, skoro se nedokázal nadechnout, tak ho chlad ochromil a ohromil. Rychle se ale vzpamatoval.

Když přeplaval na druhý břeh, všiml si, že muž už nehledí na koně, ale na něj a zvědavě a trochu pobaveně si ho měří. Ethan Örmstein bezděčně položil ruku na jílec rapíru, který dostal, když se stal šlechticem. Chvíli trvalo, než se s ním naučil zacházet. Teď se mírně rozkročil a pevně pohlédl muži do očí.

„Jsem rytíř Örmstein, zástupce hraběnky Tërrové.“ Protože mu bylo jasné, že jen její jméno tu asi mnoho povyku nezpůsobí, významně upozornil: „To je manželka Jeho Veličenstva, krále Richarda VI.“

Vesničan na okamžik ztuhl.

„Kdo jsi ty?“ houkl na něj trochu nepřátelsky Ethan.

„Julius… Yanna, vzne… monsieur…“ zablekotal muž.

„To je moc krásný kůň,“ podotkl jako by mimochodem Ethan a pohledem ukázal ke zvířeti. To zvedlo hlavu a zastříhalo ušima, jako by vytušilo, že se hovoří o něm.

„Ano, to je, monsieur,“ souhlasil Julius Yanna. „A je můj,“ dodal pyšně.

„Hm…“ zabručel Ethan Örmstein. „Kde jsi přišel k takovému zvířeti?“

„Našel jsem ho…“ pokrčil rameny muž.

Ethan už ho měl plné zuby. Tasil rapír a jeho hrot opřel Juliovi Yannovi o ohryzek. Kdyby muž chtěl, možná by mohl utéct, prostranství bylo rozlehlé. Jenomže ten naprosto znehybněl. V očích se mu mihl strach.

„Zeptám se znovu,“ přísně promluvil Ethan. „Jak jsi k němu přišel? Nepatřil dříve náhodou jistému lékaři?“

„Jak to mám vědět?“ zabručel Yanna.

„Ten lékař byl přepaden, když jel na tomhle koni. Existuje jediný způsob, jak se ti dostal do rukou. Byl jsi jedním z těch, kdo onoho doktora přepadli. Je to tak?“

„Snad nečekáte, že vám to potvrdím!“ ušklíbl se Yanna.

„Na chlapa, co má na krku hrot rapíru, mluvíš nějak drze,“ opáčil Ethan. „Proti mně nemáš šanci. Toho lékaře přepadli, to je fakt. A takového koně by zloději rozhodně utéct nenechali. Nemohl jsi ho tedy jen tak najít. Nejspíše si takovou chloubu nechali. Musíš být jeden z těch, kdo Jankovljeva přepadli. A měl jsi tu smůlu, že jsem koně uviděl já, který ho znám.“

„No, to jsem tedy měl, vzhledem k tomu, že už ho mám skoro rok,“ rezignoval Yanna a odplivl si.

„Výborně,“ ušklíbl se Ethan. „Takže zdvořilostní fráze bychom měli za sebou. Teď k věci. Kdo ti při přepadení pomáhal?“

 

Když přijel na Hulé, vedl za sebou na provaze dva spoutané muže. Oba mlčky klopýtali se svěšenými hlavami.

„Monsieur Örmstein,“ uvítal ho Richard, velitel ozbrojené posádky tvrze, když ho pustil dovnitř. „Kohopak nám to vedete?“

„Vrahy vašeho lékaře,“ odvětil Ethan. „A taky koně Vadima Jankovljeva. Kde je plukovník d’Agoulle?“

„Vy to nevíte? Už tu nežije,“ opáčil Richard a nabídl Ethanovi vodu. Ten ochotně přijal a žíznivě se napil.

„Cože?“

„Před několika málo dny se odstěhoval na sousední zámek, jak kdysi patřil vévodovi d’Agoulle,“ vykládal Richard dobromyslně.

„Okamžitě pro něj pošli. Já zatím tyhle dva lotry zavřu do vězení.“

Na Hulé byla jediná cela, a tak ji museli Julius Yanna i jeho komplic sdílet. Netísnili se tu však dlouho. Plukovník přijel ještě ten den k večeru. Ráno stál spolu s Ethanem Örmsteinem, Richardem a dvěma vojáky na hradbách.

„Jak se jmenujete?“ otázal se jich plukovník. Chladně se na ně díval a bezvýrazně přihlížel, jak oběma mužům kolem hrdel uvazují oprátky.

„Když to povíme, pustíte nás?“ zeptal se Juliův druh.

„Budu o tom uvažovat,“ slíbil nehnutě plukovník. „ale soud je tu on,“ ukázal na Ethana Örmsteina.

„Já jsem Julius Yanna,“ začal Yanna. „Tohle je Auguste Dubert, tchán mého syna. Asi před rokem jsme šli na ryby, když nás oslovila jakási žena. Dala nám peníze za to, abychom někomu ve vesnici namluvili, že se někdo zranil, a poslali ho pro zdejšího doktora. Pak jsme si na toho doktora měli počíhat a oloupit ho. To byla naše odměna. Vzali jsme s sebou ještě Olbrama, nejvyššího a nejsilnějšího chlapa ze vsi, ale… ten doktor ho zabil. Tedy zranil ho tak zle, že za pár dní Olbram vypustil duši. Zranil i mě, ale ne tak vážně. Ta žena nám řekla, že je náš. Můžeme si s ním dělat, co je nám libo. Tak jsme ho trochu pořezali a nechali ho v tom lese.“ Pokrčil rameny. Hovořil rezignovaně, ale ne lítostivě. Jeho druh mlčel, ale naopak se tvářil zkroušeně a v očích měl slzy.

„Jak ta žena vypadala?“ zajímal se Ethan.

„Vznešený pane,“ ozval se neuctivým tónem Auguste Dubert, „Copak si to po roce pamatujeme? Nejsme už sami mladíci. Ta holka byla po čertech pěkná, ale… něco na ní bylo divného. Jen si opravdu nevzpomenu, co to bylo.“

„Pravda,“ souhlasil Yanna. „za hřích by stála. Byla by moc pěkná, nebýt té drobné vady.“

„Jaké vady?“ zajímal se Ethan.

Oba muži pokrčili rameny. „Něco na ní bylo prostě… zdálo se nám, že to kazí její krásu. Ale jestli to byla bradavice na nose, vši ve vlasech nebo snad šilhavé oko, to už vážně nevím.“

„Ale až na to, že měla bradavici, vši nebo že šilhala, byla opravdu moc pěkná, že?“ sarkasticky se ušklíbl Ethan Örmstein. Podíval se na plukovníka. „Pane?“

Majitel Hulé zvedl paži a jeho palec namířil k plochým kamenům pod jejich nohama.

„Tak, viděli jste,“ přikývnutím potvrdil rozsudek Ethan. Dva vojáci na Richardův povel zvedli halapartny a ratišti dloubli do dvou vězňů. Ti se s výkřikem svezli z okraje hradeb. Yanna si zlomil vaz. Dubert tolik štěstí neměl a dlouho kopal a svíral rukama provaz, který se mu zařezával do krku, než ho pomalu udusil.

O několik chvil později tlumočil Ethan Örmstein při svařeném víně plukovníkovi zprávu, s níž za ním původně přijel. „Jeho Veličenstvo od Nového roku stoná. Těžce se nachladilo a nejspíše má zápal plic. Nikdo neví, co z toho bude. Přeje si vás vidět a mluvit s vámi."

Autor Rebejah, 16.09.2022
Přečteno 77x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí