Za Axela Fössra / Dvacátá kapitola - Arian

Za Axela Fössra / Dvacátá kapitola - Arian

Třebaže by mohl ujíždět okamžitě směrem na severozápad k hlavnímu městu, plukovník d’Agoulle se zachoval jinak. Jako by měl předtuchu, zastavil se ve svém novém sídle. Zamířil ke komnatě své ženy, aby jí vše řekl a rozloučil se s ní. Na prahu ho čekal Axel Fössr. Podle výrazu jeho tváře pán domu pochopil, že se něco přihodilo.

„Co…?!“ vykřikl zoufale a rozběhl se ke svému důvěrníkovi.

„Je mi… to moc líto, můj pane…“ hlesl Švéd bledými rty.

Plukovník ho chytil za ramena. „Co je ti líto?!“ zahřměl.

„Vaše žena…“

Arianovi d’Agoulle z tváře vyprchala barva. „Co…?“ zasípal.

„V noci ji přepadly bolesti. Pane, prosím, nekřičte na mě, já za to nemůžu! Sám jsem se to dozvěděl před chvílí!“ Sklopil pohled. „Mrzí mě to. Přišla o dítě. Víc nevím, přísahám.“

Plukovník ztuhl. Několik vteřin jen oněměle civěl do Švédových očí, pak ho hrubě odstrčil, až mladý voják slabě vyhekl překvapením. Majitel panství hmátl po klice.

„Ne!“ zaprotestoval Axel ostře. „Spí!“

Ale plukovník už vrazil do komnaty. Bylo tu šero a vzduch se navzdory otevřenému oknu skoro nedal dýchat. Z pachu krve a zejména toho, co symbolizoval, se plukovníkovi zvedal žaludek. Kýchl.

K lůžku bylo přitažené pohodlné křeslo z leštěného tmavého dřeva. V něm seděl Hugo d’Elzzbierppe. Netečně k plukovníkovi vzhlédl. Měl prázdný pohled a plukovníkovi se na okamžik zdálo, jako by v odlesku jeho očí zahlédl vinu. Nepřišel sem ale kvůli Hugovi d’Elzzbierppe.

Zpoza zatažených závěsů lůžka se vynořila ruka. Uchopil ji a poodhrnul těžkou látku. Světlana Nikitovna byla bledá, působila hubenější, menší, slabší. Oči měla opuchlé od pláče a unavené.

„Výborně, probudil jste ji,“ procedil Hugo d’Elzzbierppe prázdným hlasem.

„Promiňte,“ hlesl plukovník, ale slova věnoval své ženě. Znova kýchl. Uchopil její ruku do svých dlaní a dřepl si vedle slamníku.

„Můj pane…“ řekla zlomeným hlasem. Upírala na něj zoufalý smutný pohled. Nejraději by na ni vychrlil desítky otázek, ale opanoval se. „Je mi tak hrozně, že už ani nezvládnu plakat. Všechny slzy jsem už použila…“

Tak tiše, aby to mohla slyšet jenom ona, špitl: „Já jich mám dost za nás oba,“ a protože cítil, že ho skutečně pálí oči, rychle sklonil hlavu a opřel čelo o slamník. V nitru jako by se rval na dvě půle. Cítil povinnost a dokonce touhu jet za otcem, který možná ležel na smrtelné posteli, jenže zároveň si nedokázal představit, že by za této situace opustil Světlanu. A to si myslel, že všechno zlé nechali na Hulé. Jak jen byl naivní…

Ucítil, že ho Světlana slabě hladí po vlasech. Zastyděl se. To on by měl být ten silnější. Rychle zamrkal, zvedl hlavu, z nohou skopl boty a lehl si vedle ní na lůžko. Okamžitě k němu natáhla paže a přivinula se k jeho tělu. S pocitem mírného podráždění opět kýchl. Pevně ji objal. Propletla prsty jejich rukou a zavřela oči. Zanedlouho ve spánku pravidelně oddechovala. Její manžel ji pomalu a opatrně položil na polštář a otočil se na lékaře.

„Co se stalo?“ zeptal se polohlasně. Hlas měl trochu zastřený.

Mladý šlechtic chvíli neodpovídal. Pak ze sebe vypravil: „Nebylo to samovolné.“ Olízl si rty. „Vlastně za to asi můžu já.“

„Co… Cože?!“ Plukovník se zprudka posadil. Pokusil se co nejnenápadněji otřít si z očí stopy slz.

Příslušník rodu červeného šípu promluvil sotva slyšitelně. „Jedno z koťat…“

„Aha,“ tvrdě procedil plukovník. Pochopil, proč ho tu něco neustále nutí kýchat a slzet.

„Proklouzlo mi, když jsem se vracel z nádvoří do jizby. Když jsem ho začal honit, uteklo nahoru do patra a… já viděl, že zmizelo v těchto dveřích,“ pokračoval mírným tónem Hugo d’Elzzbierppe. „Požádal jsem vaši ženu, zda by mi dovolila zde kotě chytit a odnést zpět do mé jizby dole. Souhlasila. Přiznávám, pátral jsem po tom kocourkovi, a tak jsem tehdy nevěnoval příliš pozornosti tomu, že tu vaše žena má čaj a hotoví se napít.“ Potřásl hlavou. Hovořil sklesle a rezignovaně. „Tu… jak vy říkáte, chlupatou potvoru, jsem našel až po hodné chvíli. Soustředil jsem se na to ji vylákat zpod postele. Přiznávám, že mi možná přišlo něco podivné celou dobu, nicméně bohužel až ve chvíli, když jsem držel kotě v náručí – „ plukovník znova kýchl „ – mi došlo, co mi nesedí. Cítil jsem omamný sladký… ano, sladký zápach, pane plukovníku. Opravdu mě to mrzí. Ještě jsem viděl, jak princezna pije z toho hrnku… jenže mi to hned nedošlo!“ V hlase mu zaznívalo zoufalství. „Pach goi jsem poznal, až když bylo pozdě. Naivně jsem vaší ženě zabránil znova se napít – musel jsem jí hrnek vyrazit z rukou – ale… už bylo pozdě. Znovu doznávám, je to má vina, můj úsudek byl pomalejší, než by bylo bývalo… dobré…“

„Ehm… cože se to stalo?“ zeptal se krajně zmateně plukovník. Cloumal s ním vztek na Huga d’Elzzbierppe, paradoxně více proto, že se sem dostala ta jeho pitomá kočka, než proto, že si nevšiml nějakého pachu.

„Tady, pane plukovníku,“ podal mu Hugo několik porcelánových střepů. „Šálek se rozbil… Ale když k nim přivoníte, jistě ještě ucítíte vůni goi.“

Pán domu to téměř bezděčně udělal. Pach byl skoro nenápadný,a le vtíravý. Když si je vůbec uvědomil, už se mu trochu točila hlava.

„Říká se,“ pokračoval monotónně lékař, „že i ta vůně je jedovatá. Už po několika málo minutách z ní bolí hlava, a přitom ji zpočátku opravdu skoro nevnímáte, to snad uznáte sám. Budiž mi to malou omluvou, pane plukovníku. Trvalo mi, než jsem si uvědomil, co to je a odkud ten pach… vychází. Kdybych byl rychlejší… naivně jsem si přál, aby… toho princezna nevypila dost… jenže u té proklaté byliny stačí pár krůpějí. Ještě, že jsem s princeznou pro jistotu zůstal. Netrvalo to ani dvě hodiny a… dostavily se křeče.“

„Kdybych tu býval byl… nejspíše bych také nic nepoznal, jako vy,“ přiznal nerad plukovník. Mírně kývl na svého lékaře na znamení, že vinu nepřičítá jemu. „Pokud jsem ale pochopil, naznačujete, že… goi byla v tom čaji. Tedy… nemohlo jít o náhodu.“

„Nemohlo,“ přisvědčil d’Elzzbierppe. „Je tu ovšem ještě jedna okolnost, plukovníku. Stydím se ji doznat. Ta goi, která… zabila vaše dítě, byla… s největší pravděpodobností moje. Respektive z mýh skromných zásob.“

Plukovník k němu zvedl překvapený a pohněvaný pohled.

„Já o tom hned nevěděl!“ rychle upozornil lékař. „Napadlo mě to až později, ani nevím, proč. Snad že je zima a… goi je těžké teď sehnat. Jakmile jsem… se mohl od princezny na okamžik vzdálit, běžel jsem překontrolovat své zásoby této… věru nebezpečné byliny. Ke svému zděšení jsem shledal, že velká část mi chybí. Nechápu, jak k tomu mohlo dojít. Do mé komnaty chodím jen já.“

„Opravdu jen vy? Jak si můžete být tak jistý?“

„Služebnictvu jsem nakázal, aby tam nechodilo. A pro jistotu jizbu zamykám. Dvě z koťat se totiž nějak naučily skákat po dveřích a otevírat je.“

„Jen těžko ale může být náhoda, že vám zmizí goi a moje žena potratí… právě díky této bylince,“ upozornil plukovník. Hovořil skoro plačtivě, pozůstatky přítomnosti srsti toho malého kocouřího uličníka na něj útočily víc a víc.

Hugo pokrčil rameny. „Jak říkám, pane plukovníku, osobně pro to nenacházím vysvětlení.“

Plukovník se smutně otočil ke své ženě a pohladil ji po vlasech. Ruka se mu trochu chvěla. Aniž by se na lékaře podíval, tiše se zeptal: „Bude moct znovu obtěžkat?“

„Nepochybuji, že samozřejmě ano, pane,“ souhlasil okamžitě Hugo d’Elzzbierppe. „Goi nepoškodí ženu natolik, aby nemohla porodit další děti, avšak bohužel nevyhnutelně způsobí smrt dítěte, které zrovna nosí.“

„Nešťastná Světlana,“ špitl plukovník. „Nemohla nic tušit…“ Těžce si povzdechl. Na delší dobu se odmlčel. „Budu muset odjet,“ řekl potom. „Jde o rodinnou záležitost v hlavním městě. Vrátím se nejdříve za měsíc, možná i za delší dobu, cestou se zastavím na svém severním panství. Nebude od věci to tam zkontrolovat… Dejte prosím do té doby pozor na mou ženu.“

„Samozřejmě,“ přikývl d’Elzzbierppe. Plukovník v jeho hlase zaslechl stopu pýchy a hrdosti.

Kýchl. „Ale ty své chlupaté přátele sem nepouštějte, rozumíte?“ napomenul ho přísně.

D’Elzzbierppe věcně přikývl.

 

O šest dní později přijel plukovník v doprovodu Ethana Örmsteina k Château La Maison du Roi. Z okna komnaty jeho otce ho vyhlížela, jak si všiml vojácký Prus, hraběnka Tërrová. Potkal ji na schodech.

„Chvála Bohu!“ zvolala s dlaní na srdci.

„To je to tak zlé?“ zeptal se s obavami, když ji následoval do otcovy ložnice.

Mlčky kývla. Rozevřel obě křídla dveří, vkročil do komnaty. Ona za ním zavřela.

„Před malou chvílí usnul,“ hlesla. Jako by popírala možnost, že si jí už všiml, přešla k lůžku, opatrně vzala svého manžela za ruku, jejíž zápěstí bylo obvázané tlustou vrstvou obvazů, a skryla ji pod přikrývku. Její nevlastní syn si ji prohlížel. Měla na sobě světlé jednoduché vkusné šaty s dlouhými rukávy zakončenými krajkou. Bezpochyby hluboký výstřih zakryla bílým šátkem, který si přehodila přes ramena. Vlasy měla spletené do dvou volných copánků, takový účes měla, jak věděl, nejraději. Oči měla unavené a ve tváři se jí usídlil posmutnělý výraz. Koutky nádherných úst měla nepatrně svěšené dolů.

„Jak mu je?“ zeptal se plukovník. Aniž by se dovolil, svlékl plášť a rozložil jej na podlahu před hučícím krbem, aby se usušil. Pohodil na něj i své rukavice. Pak si přitáhl k otcovu lůžku pohodlnou židli a posadil se.

„Nic moc,“ konstatovala smutně Kiera Tërrová.

„Co říká lékař?“

„Lékař říká, že se nedá říct nic.“

„Ano, to říkají rádi,“ pokýval hlavou plukovník. Smutně si prohlížel tvář svého otce. Jako téměř všichni ho i on vídal vždy nalíčeného, napudrovaného, honosně oděného, navoněného a s parukou na hlavě. Teprve teď si ale tíživě uvědomil otcův věk. Samozřejmě věděl, kolik mu je, ale vidět to, to bylo něco jiného.

Richard VI. sebou trhl a probudil se. Chvíli se zmateně rozhlížel, zjevně mu trvalo, než si pořádně uvědomil, kde a kdo je. „Chlapče,“ hlesl slabě, když se jeho pohled setkal s pohledem plukovníka d’Agoulle. Malátně zvedl obvázanou ruku a jemně pohladil syna po tváři. Ten se nebránil a jen na něj smutně hleděl. „Co naše snacha?“ zeptal se slabounce Richard VI. „Už se dítě narodilo? Máme vnuka?“

Plukovník d’Agoulle vrhl zmatený pohled na svou macechu.

„Je zmatený, blouzní, nejspíš ani neví, co je vůbec za rok.“

Mírně přikývl a pohlédl zpět na otce. Zhluboka se nadechl. Ne, neměl to srdce mu v jeho stavu povídat o tom, co se Světlaně stalo. „Ještě… ještě ne, Vaše Veličenstvo.“ Těžce polkl. „Ještě má nejméně dva měsíce.“

Setrval u otce ještě zhruba čtvrt hodinky, než panovník znovu usnul. Hraběnka Tërrová mu ukázala jeho komnatu. „Zněl jste divně, když jste Jeho Veličenstvu říkal o své ženě a dítěti,“ podotkla.

„Zněl,“ přikývl plukovník sklesle. Jí se svěřit mohl. „Protože se žádné nenarodí. Světlana o dítě přišla.“ Podíval se na svou macechu. „Nejspíše ji někdo otrávil.“

Autor Rebejah, 17.09.2022
Přečteno 81x
Tipy 3
Poslední tipující: Marry31, mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí