Za Axela Fössra / Dvacátá třetí kapitola - Denis

Anotace: březen

Koncem února vstal konečně po více než dvou měsících nemoci z lůžka a ihned byl zaplaven starostmi a povinnostmi. Přesto si hodlal oslavu svých devětapadesátých narozenin náležitě užít.

Zima byla toho roku tuhá a dlouhá a ještě teď ležela na zemi se svým bílým mrazivým vojskem a ne a ne odtáhnout. Galejníci nepracovali na ničem jiném než na lámání kamene na drobné kousíčky, kterými se posypávaly namrzlé silnice.

Sáně s jeho synem a jeho rodinou se objevily před polednem. Byly tažené třemi grošáky, po směru jízdy seděl plukovník d’Agoulle a vedle něj – Denis se překvapeně zarazil – jeho manželka Světlana. Naproti nim si hověl Axel Fössr a k němu se tiskla jeho žena, Agrippina Aersová-Fössrová. Ti však Denise nezajímali. Pohled na jeho snachu ho rozzuřil. Dal synovi chvíli čas, aby se odebral do komnat a odstrojil se a pak tam rázně vtrhl. Ztuhl na prahu, protože místnost byla prázdná. Přesněji řečeno v místnosti nebyl jeho syn, ale služebník. V rukou držel noční nádobu a měl nakročeno ke dveřím, když se v nich Denis zjevil. Sluha ztuhl a udiveně polkl, ale ihned se nepatrně uklonil.

„Kde je náš syn?“ zajímal se pánovitě Denis.

„V… v lázni, můj pane.“

Denis přikývl, otočil se a šel k lázni. Vrazil do místnosti. Arian si hověl v horké vodě, upíjel svařené víno a zahříval se zvenčí i zevnitř. V místnosti to omamně vonělo bylinami přidanými do vody. Denis trochu malátně došel k zapuštěné lázni a dřepl si na okraj. Syn k němu zdvihl oči.

„Veličenstvo,“ vydechl. „Jsem rád, že už je vám lépe…“

Denis netrpělivě mávl rukou. Zamračil se a přísně vyštěkl: „Světlana Saforovová. Co to má znamenat?“

„Je to moje manželka, už skoro pět let. Přijela se mnou na vaše narozeniny…“

„Jsme král!“ okřikl ho Denis. „Nedělají si z nás blázny! Dobře vědí, o čem mluvíme! Jak to, že je princezna Saforovová zde? Měla by ležet v posteli, jestli ne už po porodu, tak těsně před ním!“

„Porod už proběhl,“ s ledovým klidem odvětil plukovník d’Agoulle a upil vína.

„A to říkají tak klidně?!“ vybuchl Denis nevěřícně. „Mluví, sakra! Co se narodilo?“

„Nevím, můj pane.“

„Jak to zatraceně můžou nevědět!“ zaječel už nepříčetný Denis.

„Nebyl jsem u toho,“ ušklíbl se s nádechem jízlivosti plukovník, ale hned zvážněl a prázdným hlasem řekl: „A pak jsem se neptal. Nezáleží na tom. Dítě bylo mrtvé.“

„Cože?!“ zaburácel Denis. Udělalo se mu černo před očima, musel se chytit okraje lázně pevněji. Bezděčně si položil ruku na srdce. Zavřel oči a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil.

„Světlana za to nemůže, papá,“ měkce řekl plukovník d’Agoulle. „To dítě někdo zabil. Otrávil…“

Denis mávl rukou. Nezajímalo ho to. Nezajímalo by ho to, ani kdyby mu to vykládal sám sudí Örmstein. Podstatné bylo jen to, že se to stalo. Třeba to byl jeho vymodlený vnuk, Richard VIII. Pevně se zadíval synovi do očí. „Mají rok. Jestli nám za rok neukážou zdravého potomka, nemusíme doufáme podotýkat, že mužského pohlaví, necháme jejich sňatek s tou Ruskou anulovat! Trůn potřebuje dědice!“

„Ne!“

Denis se zamračil. „Co prosím?!“ vyletěl.

„Ne,“ řekl pevně plukovník d’Agoulle. Neuhnul pohledem a klidně, ale se zlobou v očích se na něj díval.

„Jak se opovažují…“

„I já mám v sobě královskou krev,“ ledově upozornil plukovník. „Dosud jsem, byť nerad, počítal s tím, že po vás usednu na trůn já. Jestli ale necháte mé manželství se Světlanou zrušit, přísahám vám, že v momentě, kdy mne korunují, abdikuji.“

Denis na něj zíral. Kypěl v něm vztek. Taková drzost!

„Asi patová situace, nezdá se vám?“ pronesl chladně až samolibě plukovník.

„Jaká patová situace?!“ vyletěl Denis popuzeně. „Jsme král a jejich otec, poslechnou!“

„To není tak jednoduché. Oba víme, můj moudrý otče, že nejlepším východiskem je kompromis. Já usednu na trůn, vy mi necháte Světlanu. Buď nastanou obě skutečnosti, nebo žádná. Jiná možnost není. Je to můj život a mé právo, ano, jsem královské krve, ale to mi dává právo, nikoli povinnost vládnout.“

„Když jste jediný potomek, tak je to povinnost!“

„A že vy mi kážete o tom, kolik mám mít dětí a hlavně synů,“ ušklíbl se s převahou plukovník.

„Zatraceně, Ariane!“

Ood okna se ozvalo významné zakašlání. Oba muži se podívali tím směrem. Denis nevěřil svým očím. Na mramorovém sedátku si hověl ministr války zabalený v ručníku a se sklenicí horkého vína v ruce. Nenuceně se usmíval a evidentně je celou dobu poslouchal.

„Co tu dělají, Felixi?!“ vybuchl nakvašeně.

„Já se tu před chvílí koupal také,“ pokorně odpověděl ministr války. „Odpusťte, nechtěl jsem poslouchat, ale… nebylo možné neslyšet. A není má vina, že jsem zůstal nepovšimnut. Jsem diplomat a ze zásady nemám hádky rád, Veličenstvo. Vdáš syn má pravdu, chce to kompromis, jinak se nehnete z místa.“

„A co máme dělat?!“ rozhodil rukama Denis.

„Ještě máme rok,“ mírně podotkl plukovník. „Světlana podle mého lékaře neztratila schopnost rodit děti. Může obtěžkat a dát mi syna…“

„Tím se náš spor nevyřeší, jen se o rok odsune!“ zarazil ho Denis. Nevěřil, že by mu Světlana do té doby vnuka porodila.

Otec a syn opět ovládli situaci. Denis se nespokojeně mračil. „Dobrá,“ zabručel neochotně. „Necháme jim tu jejich Rusku… ale oni po nás usednou na trůn, jak slíbili! A my se budeme modlit, aby se stal zázrak a vnuk se přeci jen narodil.“ V duchu rezignovaně dodal: Co mi taky zbývá.

Plukovník spokojeně kývl. „Ale ještě něco,“ upozornil. „Vás nic nestojí, že Světlana zůstane mou chotí, kdežto na mne jednou vládnutí uvalí spoustu povinností a starostí. Proto mám jistě nárok žádat něco nádavkem.“

„Jejich žena nás stojí hromadu trpělivosti,“ zasyčel Denis. „Ale budiž. Co chtějí?“

„Axel Fössr,“ skoro se usmál plukovník. „Chci, aby se stal členem vaší gardy.“

„To nejde,“ odmítl to okamžitě Denis.

Plukovník pokrčil rameny. „Nejde, nejde… Nejde více věcí…“

„Zatraceně, neštvou nás!“ zařval Denis. „To opravdu nejde! Fössr se nemůže stát členem gardy! Pomineme-li jeho původ, je mrzák, prakticky nemá ruku! Garda je elita elit, lidé jako on tam nepatří!“

„Myslel jsem, že je důležité, aby měl trůn následníka,“ opáčil plukovník. „Ale když nejde zařídit něco pro vás tak jednoduchého…“

„Proboha, Felixi, řekněte mu něco!“ obrátil se zoufalý Denis na ministra války.

Felix Renaird se podíval z jednoho na druhého. Sevřel rty.

„Mlčí, protože ví, že mám pravdu,“ triumfoval plukovník.

„Nebo mlčí, protože máme pravdu my,“ nezůstal pozadu Denis.

„Mohl by cvičit kadety,“ pronesl najednou ministr války.

„Cože?“ podíval se po něm nevěřícně Denis. „Vy jste na jeho straně?!“

„Jsem na straně své vlasti, Veličenstvo,“ opáčil klidně diplomat. „K čemu by vám bylo, pokud byste prosadil, že manželství vašeho syna s princeznou Saforovovou bude anulováno? Ano, váš syn by možná měl jinou manželku, která by mu možná dala syna, ale opět: k čemu by to bylo, pokud by po vás nenastoupil na trůn? A zapomínáte ještě na jednu věc, oba dva. Princezna Saforovová je Ruska. Její manželství s plukovníkem d’Agoulle reprezentuje spojenectví ve válce. Pokud by bylo zrušeno, může Rusko stejně lehce zrušit spojenectví. A my si opravdu nemůžeme dovolit bojovat na dvou frontách. Nedej Bože na třech, mír s Británií je křehčí nežli porcelán a je jen otázkou času, kdy opět dojde k nějakému vojenskému konfliktu. Jistě, mohli bychom změnit strany a přidat se ke Švédům… nicméně pokud by Rusové válku vyhráli, je s námi amen. Ztratíte v horším případě raději trůn, nebo svoji zemi, můj pane?“

Oba se na sebe podívali. Tento úhel pohledu je nenapadl.

„Ani nebylo třeba do toho zatahovat Angličany,“ zabručel plukovník.

„Brity,“ opravili ho unisono Denis s ministrem. „Od roku 1707 už Brity.“

„To máte jedno,“ mávl rukou unaveně plukovník. „Jsou to ti stejní, kteří nás pod jménem Angličani otravují celá staletí. Jako by měli málo ostrovů… Takže co bude?“ zeptal se s kamenným výrazem Denise.

„Budiž,“ špitl sotva slyšitelně Denis. „Felix má pravdu, že to proklaté manželství je symbolem spojenectví. Jak to předtím říkali? Jedno bez druhého nemůže existovat.“

„A Axel?“ zeptal se nehnutě plukovník.

„Ať je u gardy. Ale jak říkal Felix, bude jen cvičit kadety.“

„Ale dostane uniformu a s ní všechny výsady. I povinnosti.“

„Samozřejmě. Ale musí projít výcvikem!“

„Budiž,“ přikývl plukovník a vstal. „Tak se pojďme přichystat k zábavám.“

Ples probíhal v příjemné náladě, po hádce jako by mezi otcem a synem nezůstalo stop. Oba byli ovšem mistry v tajení skutečných emocí, pokud to bylo zapotřebí. Denis si dokonce zatančil se svou snachou, zatímco plukovník tančil se svou schovankou Agrippinou Aersovou-Fössrovou. Právě se odebrali společně k občerstvení, aby si nalili víno, když do sálu vrazil muž. Byl zaprášený a provlhlý z cesty, ve tmavých, mírně prošedivělých vlasech mu tál sníh. Na noze měl krvavý šrám ledabyle převázaný špinavým pruhem plátna. Urozená společnost mu sama uvolnila cestu a on došel až k panovníkovi a jeho nejbližším a trochu toporně před ním zasalutoval a pak poklekl, aby se rty nepatrně dotkl prstenu s erbem rodu Hulaimé. Teprve tehdy ho poznali.

„Gnee!“ nestihl potlačit výkřik plukovník d’Agoulle.

„Vaše…“ zajíkl se plukovník de Taale a rozkašlal se. Plukovník d’Agoulle mu podal svou číši s vínem a jeho přítel mu pohledem poděkoval a žíznivě se napil. Teprve potom konečně promluvil: „Vaše Veličenstvo, nesu zlé zprávy. Na severu řádí Švédové. Bojujeme s nimi už rok, ale před Vánoci pronikli do La Fort.“

„Cože?!“ zařval Denis. „Jak se tam dostali?!“

„To je to, Veličenstvo,“ pokorně odvětil de Taale. „Někdo je tam musel pustit. Nebo abych nemluvil neosobně, musel je tam pravděpodobně pustit vévoda d’Agoulle. Od roku 1704 je La Fort majetkem rodu zeleného šípu.“

„Do háje…“ ucedil Denis a vyměnil si pohled se svým synem. Porozuměli si.

„Potřebujeme tam pomoc, velkou pomoc,“ chraplavě pokračoval de Taale. „Před týdnem provedli Švédi výpad, měli na své straně tmu a překvapení. Neproklouzli pryč, ale spoustu nás pobili, a co je nejhorší, zmocnili se děl. Teď nás ostřelují. Dlouho nevydržíme.“

„Dostanou posily,“ přikývl Denis.

„Já pojedu,“ řekl plukovník d’Agoulle.

„Ne!“ rázně štěkl Denis. Nedovedl si představit, že by o jediného syna přišel tak záhy poté, co spolu opět nalezli společnou řeč. Významně se mu zahleděl přes rameno. „Pojede on. Monsieur Fössr, máte příležitost dokázat loajalitu.“