Za Axela Fössra / Třicátá osmá kapitola - Axel

Anotace: květen

Své dcery dal Axel pokřtít v květnu na Agrippinino přání jako Fleur a Mare. Toho měsíce navštívily jih země prudké a vydatné deště. Jedním z jejich důsledků bylo i to, že prochladl a onemocněl jakýsi čeledín. Axel o tom jen pasivně zaslechl a nikterak ho nezajímalo, ani když onen čeledín koncem května zemřel. Začalo ho to zajímat až ve chvíli, kdy přkevapeně shledal, že ho Agrippina tuze oplakává. Nakonec z ní dostal, že se jmenoval Louis a že jí často zahříval lože, když byl Axel ve válce. Pokrčil nad tím rameny a Agrippinu utěšoval. Utěšoval ji tak důkladně, že mu v červenci, shodou okolností v den, kdy slavil své devětadvacáté narozeniny, oznámila, že je opět těhotná.

„Se mnou?“ povytáhl obočí. Myslel to upřímně, oba o sobě navzájem věděli, že si věrní rozhodně nejsou.

„Ano, s tebou,“ opáčila ledově.

„Jak mám vědět, že není třeba Alfrédovo?“

„Od porodu jsem s ním nespala. S nikým. Jen s tebou.“ Řekla to takovým tónem, že jí musel uvěřit.

Stáli proti sobě na nádvoří, hleděli na sebe a věděli, že tímto je mezi nimi konec. Ani jeden se neodvažoval to říct nahlas. Nakonec promluvila Agrippina.

„Opakovaně jsem tě prosila a zapřísahala, aby sis dával pozor. Neposlouchal jsi mě. Asi možná chápu, že tebe netrápí, kolik máš dětí, věčně bojuješ někde ve skalách na severu a já jsem ti úplně jedno, nezajímá tě, že kromě našich dětí se starám ještě i o ty, které ti porodila tvoje první žena. Chápu to, tedy… nejspíš to chápu. Ale byla bych ráda, abys ty pochopil, že zatímco ty tam někde bojuješ, já tady mám jiný boj. Pro tebe je to snadné, ty si s dětmi chvíli pohraješ a pak tě přestanou zajímat, zase musíš odjet a máš jiné starosti, ale já je nemám. Mou starostí jsou jen ty děti, a čím víc jich máme, tím víc mám starostí. Nechci jich mít ještě víc. Zopakuji ti to, co jsem ti říkala už několikrát, nechci další děti, Axeli. Tak proč užzase další nosím pod srdcem?“

„Jsi žena. Mou povinností je bojovat, tvou rodit děti. Tak je to dáno,“ opáčil Axel. „A jsi nejen žena, ale moje žena, moje manželka. Máš mi rodit děti. Když jsme spolu spávali jen tak a naše lože nebylo ložem manželským, sama víš, že jsem se snažil opustit tě včas. To, že se to občas nepovedlo, myslím můžeme nechat stranou. Nepovedlo se mi to občas s více ženami, třeba s Röm. A jak ochotně jsi jí při porodu pomohla. Možná by tu bez tebe už nebyla. Ale my dva jsme manželé, Agrippino, a v manželském loži s tebou budu spát pořádně, jak se sluší. Dělal jsem to i s Elsou, budu i s tebou.“

„Patová situace,“ ucedila zlostně. „Já něco chci, ty neustoupíš, ty něco chceš, já neustoupím. To, co chceme, se totiž vzájemně vylučuje. Nelze najít kompromis.“

„Výborně,“ přikývl Axel. Věděl, že je to pravda. „Takže co chceš dělat?“

„Opustit tě.“

Ušklíbl se. „To nemůžeš. Nikdy nám nedovolí rozvod. Dala jsi mi děti, jsi plodná a já jsem schopný tě obtěžkat. Nenapadá mne jiný důvod, pro který by nám bylo možno uskutečnit rozluku manželství od lože i od stolu. A dokud se tak nestane, jsi moje manželka a já s tebou budu spát, s tím počítej.“

Agrippina se na něj zle podívala a štěkla: „Je ještě jiný způsob. Manželství zaniká rovněž smrtí jednoho z manželů.“

Axel sebou trhl. Výhružka, která zaznívala z jejího hlasu, byla nepřeslechnutelná. „Co chceš dělat?“ zeptal se trochu staženě.

Netušil, jestli to, co se mihlo po jejích rtech, byl úšklebek nebo úsměv. „Chci zemřít,“ opáčila vesele. Oči jí zajiskřily žertem, ale jen na okamžik.

Nechápavě na ni hleděl. „Agrippino…“ oslovil ji pomalu. „Co máš za lubem?“

Zvážněla. „Nech mě jít,“ špitla. „Moc tě prosím, nech mě jít, Axeli. Zůstanu tady, dokud neporodím, ale pak odsud odejdu pryč. Mrzí mě to vůči plukovníkovi, ale… jsi tak tvrdohlavý, že jiné východisko evidentně prostě není. Když budu pryč dostatečně dlouho, budu prohlášena za mrtvou. Oba budeme mít klid.“

Pomalu pochopil její plán. Bylo na bíledni, že ho promýšlela řadu měsíců. „Kam chceš jít?“ zeptal se.

Usmála se. „To ti neřeknu. Nesmíme se už nikdy setkat a já se sem už nikdy nesmím vrátit. Axeli, uznej sám, co zbylo z naší lásky, z našeho manželství? Podívej na manželství plukovníka a na to naše. Ty jsi pořád pryč, já tady, vidíme se pár dní, týdnů v roce. Podobně žil i plukovník, když byla jeho manželkou madame Germaine. Pak zemřela, a teď žije se svou novou manželkou spokojeně a nemá potřebu mizet pryč. Dřív ji míval a stejnou potřebu mám teď i já.“

Povzdechl si. „Jak říkáš,“ přiznal neochotně. „Není jiná možnost. I když je mi líto, že už se neuvidíme.“

„I mně,“ souhlasila a přistoupila k němu. Sama ho objala. „Ještě pár měsíců tu zůstanu. Teď už otěhotnět nemůžu, tak se můžeme důkladně loučit.“

Přikývl.

Během následujících měsíců se opravdu pečlivě loučili. Agrippina mu dovolovala, aby se s ní loučil, i když byla v pokročilém stupni těhotenství, čehož si opravdu vážil. Na začátku října přibyl na zámek opět Hugo d’Elzzbierppe. Plukovník se na něj sice zlobil, ale rychle se nechal obměkčit a lékaře přijal zpátky, protože dosud nového nenašel. V rozhodování mu pomohla i Hugova manželka Faidra a její těhotenství.

Vánoce proběhly ve veselém duchu. U stolu výjimečně seděla také Faidra, Hugova manželka, a Vladimír Nikitič, vnuk bývalého lékaře Jankovljeva. Nikdo netušil, jak dramaticky se situace změní během následujícího roku a že o příštích Vánocích už jich tu spousta sedět nebude. Jak moc mu následující rok promění život a obrátí ho vzhůru nohama, netušil ani sám Axel.