Za Axela Fössra / Padesátá čtvrtá kapitola - Olbram

Za Axela Fössra / Padesátá čtvrtá kapitola - Olbram

Manžel Olívie Renairdové, vnučky Felixe Renairda, pocházel z obyčejné měšťanské rodiny a byl v porovnání se svou manželkou téměř nemajetný. Ochotně a téměř z vlastní vůle tedy přijal její jméno. Před pár lety se dokonce po smrti jejího děda stal novým ministrem války. Ta funkce ho mimořádně nebavila. Raději by trávil čas se svou rodinou. Olívii hluboce miloval. Jejich sňatek se sice uskutečnil v nešťastném roce 1708 a byl poznamenán tím, že právě při něm obdržel tehdejší ministr války Felix Renaird dopis od plukovníka d’Agoulle, který odhaloval katastrofální situaci ve východních Gonách na švédské frontě. Manželství tak bylo tiché, váhavé, nejisté, jako by se bálo radosti a veselí, zahájeno takovou událostí. Vše se ale spravilo, když se o dva roky později narodil Victor. Ten teď stál před zrcadlem a sluha mu splétal z vlasů barvy obilí copánek. Olbram Renaird si Victora chvíli prohlížel, pak se odvrátil a konečně se odebral na chodbu, aby se dostavil k jednání. Málem vrazil do Ethana Örmsteina.

„Promiňte,“ vyhrkl a úkosem se na sudího podíval. Ti dva se neměli vůbec v lásce, naopak. Vzájemně si záviděli své pozice. Zatímco vojáckému Prusovi by spíše vyhovovalo místo v radě a post ministra války, Olbram Renaird by se svého postu ochotně vzdal, kdyby se mohl stát sudím. Neměli se rádi i přesto, že ani jeden z nich nepocházel z řad šlechty. Ani jeden také nemohli tušit, že přes jejich vzájemnou averzi se o pár let později stane Anna Örmsteinová manželkou Victora Renairda, budou spolu mít syny Évarista a Maria a o generace později bude jediným příslušníkem stejného rodu jistý zadlužený novinář a levoboček Murat Felix La Farge. Ani neponese jméno rodu, jež tehdy zachránil právě Olbram Renaird.

V sále už stáli Richard VI., generálové Hulaimé a Saforov a mnozí jiní důstojníci. Nejnižší hodností disponoval z přítomných plukovník Gneus Marcelus de Taale.

Plukovník de Taale udělal krok vpřed, ale generál Saforov ho předběhl a nabídl Olbramovi vlastní číši červeného vína. „Prosím, pane ministře,“ pronesl zvučně svojí zvláštně vyslovovanou francouzštinou.

„Děkuji vám,“ přikývl Olbram a sklenici přijal.

„Vy jste si opravdu vzal víno od Ivana Nikitiče Saforova?? Podivil se generál Hulaimé naoko vážně.

Všichni kolem se rozesmáli.

„Není to přece vodka, že,“ utrousil jaksi škrobeně Saforov a nuceně se také zasmál, zatímco si naléval novou číši.

„Co jste to udělal, monsieur Renairde!“ ostře se ozval de Taale.

Olbram k němu líně otočil hlavu. „Stále máte na mysli to víno od pana generála, pane plukovníku?“

„Ne! Mám na mysli tu invazi!“

V Olbramově tváři se nehnul ani sval.

„Proč?!“ nepříčetně vykřikl Gneus Marcelus de Taale. „Už bylo nakročeno k míru!“

„Proč na mě křičíte, jako by to bylo z mé hlavy?“ ušklíbl se s převahou Olbram.

„Vždyť jste to nařídil!“

„Na rozkaz Jeho Veličenstva,“ přikývl klidně ministr války.

„To jste nařídil vy?“ užasle se plukovník de Taale obrátil na panovníka.

„Ano,“ přisvědčil ten.

„Pro… proč?“ hlesl nechápavě šlechtic.

„Oni začali. Byl to rod červeného šípu, který nás napadl jako první. Oni chtějí trůn. My zase chceme ostrov Guille. Oni nás napadli, tohle je jen obrana.“

„Invaze?!“

„Vpadneme jim do zad. Rozdělíme jejich síly. Oslabíme je.“

„Já nevěřím vlastním uším!“ zvolal de Taale.

„Ale měli by,“ zpražil ho král. „Vrchním velitelem bude generál Hulaimé. Jemu bude sekundovat generál Saforov. Na moři je jako doma.“

Ve tmavých očích jmenovaného důstojníka se zablýsklo. „Velice děkuji, Vaše Veličenstvo,“ prohlásil obezřetně, „nicméně nemám v plánu se osobně účastnit. Přesněji řečeno… nemám na to čas.“

„Doufali jsme, že je potěší, když se budou moci osobně zapojit do plánu, s nímž nám pomohli,“ utrousil panovník zaraženě.

„Skutečně by mi to udělalo radost, Vaše Veličenstvo,“ pohotově zareagoval generál Saforov, „nicméně můj pobyt zde je časově omezen a doba mého odjezdu se přiblížila.“

Olbram Renaird měl pocit, že slyší, jak o sebe skřípou zuby v ústech Richarda VI. Nebyl ale vůbec diplomat jako děd jeho manželky a nenapadalo ho, jak situaci zmírnit.

Navíc generál Saforov onu situaci ještě zhoršil: „Hodlám s sebou odvézt i svou sestřičku.“

Panovník přikývl. „Samozřejmě, na to mají právo.“

V té chvíli vstoupil do místnosti Venceslav Sym, plukovník královské gardy a (po Olbramu Renairdovi) nejvyšší vojenský velitel v království. „Omlouvám se,“ pronesl zvučným hlasem. „Zdržel jsem se jistými záležitostmi s Ledním medvědem.“

„S kým?“ podivil se pobaveně generál Saforov.

„Tak jsem překřtil kapitána Fössra,“ vysvětlil s úsměvem plukovník Sym. „Je takový celý světlý, málem průhledný… a všichni o něm říkají, že má něco divného v očích, něco číhavého, nebezpečného… jako šelma.“

„To je trefné!“ zvolal Richard VI. „Asi už Lednímu medvědovi nikdy neřekneme jinak!“

„Takže on už je zpět?“ ozval se Gneus Marcelus de Taale.

„Ano, před chvílí přijel v doprovodu princezny Saforovové a toho jejich d’Elzzbierppa.“

„Náš vnuk je s nimi také?“ zajímal se král.

„Ano, Vaše Veličenstvo.“

„Zavolají je. Všechny.“

„Když dovolíte, Vaše Veličenstvo,“ zdráhal se poněkud plukovník gardy.

„Ano?“

„Už jsem udělil kapitánu Fössrovi nějaké rozkazy…“

„Jeho můžeme postrádat. Ostatní ať sem přijdou.“

Tři osoby vešly za deset minut. Světlana Nikitovna Saforovová měla na sobě sametové zelené šaty, které se k ní podle názoru Olbrama Renairda vůbec nehodily, a vlasy jí visely přes záda v jednoduchém copu. Hugo d’Elzzbierppe byl dokonale ustrojený jako vždy, Olbramovi připadal stejně marnivý jako Damon Hulaimé. I když nahlas to ani o jednom z nich říci nemohl. Nejskromněji z nich byl ustrojen malý princ Mikuláš Arianovič Hulaimé. Vlasy měl rozčepýřené větrem a na sobě pastelově žluté šaty, které byly (jak to tehdy chodilo) určené pro dívku. Chlapec se živě rozhlížel kolem. Olbram si chvíli prohlížel místnost s ním. Dřevěné obložení stěn, v němž téměř zářily dvoje bílé úzké dvoukřídlé dveře, kazetový strop, z něhož vyrůstal jako strom vzhůru nohama lustr z benátského skla.

„Je dobře, že jste sem Led… totiž kapitána Fössra doprovodili,“ promluvil král. „Zvláště oni, princezno, a jejich syn.  Tady jejich bratr, generál Saforov, nám právě oznámil, že se s ním vracejí do Ruska.“

Princezna vrhla pohled na bratra a ten mlčky přikývl, aniž by to jakkoli hnulo výrazem v jeho tváři. „Pokud je to generálovo přání…“ odtušila nejistě.

„Ještě malý moment, princezno,“ zarazil ji král. „Mikuláš Arianovič zůstane zde. Je to náš vnuk, princ, i když ne dědic trůnu.“

Zamrkala. „Cože?“ vyhrkla a bezděčně k sobě syna přivinula. „Už zase? Zase mi ho chcete vzít?“

„Světlano Nikitovno!“ okřikl ji generál Saforov a udělal výhružně krok k ní.

„Spikli jste se…“ hlesla třesoucími se rty. „Opravdu mne připravíte o to poslední, co mi po manželovi zbylo? A kdo vlastně bude spravovat jeho majetek, když já odjedu?“

„On,“ ukázal bez zaváhání panovník za ni. Jeho prst mířil jako hlaveň muškety na Huga d’Elzzbierppe.

„My s tím rodem válčíme a vy chcete jeho příslušníka učinit správcem majetku svých vnoučat?“ zvolal Olbram.

„On je nám loajální,“ unisono se Huga d’Elzzbierppe zastali Světlana Nikitovna i Richard VI.

„Což,“ pokračoval panovník rozšafně, „bude mít příležitost dokázat. I on se bude účastnit invaze na ostrov Guille.“

„Veličenstvo,“ ozval se nuceně klidným tónem monsieur d’Elzzbierppe. „Pokud dovolíte, právě jsem se z jednoho ležení vrátil. Rád bych trochu času, než zase pojedu do dalšího. Doma mám manželku a novorozenou dceru.“

„Na to si stěžují někomu jinému,“ odmítl to král. „Tak, teď, když jsme tu konečně všichni, že, plukovníku Syme, můžeme snad začít s plánováním. Tady generál Saforov přišel se skvělým nápadem. Prosím, generále, pochlubí se.“

„Děkuji, Veličenstvo,“ přikývl Ivan Nikitič a přistoupil k mapě rozprostřené na velikém stole. „Odkud byste zaútočili?“

„Samozřejmě odtud,“ ukázal plukovník Sym na východní pobřeží Gon. „Je to nejkratší cesta po moři.“

Renaird, Hulaimé a de Taale souhlasně přikývli.

„A v tom je právě kámen úrazu,“ pravil k údivu všech Saforov.

„Proč?“ zeptal se Hulaimé.

„Protože pokud jsem slyšel správně, právě přes tento nejužší pás moře mezi oběma pevninami posílají své lodě Guillané. Jak sami říkáte, je to nejvýhodnější a nejsnazší přístup ke druhé pevnině. Je tedy logické, že by se měl útok vést tudy.“

„Ale?“ vyslovil nahlas Olbram Renaird myšlenku, která visela ve vzduchu.

„Pro nás je nejvýhodnější je překvapit. To bychom neudělali, pokud bychom útočili odsud.“ Saforov se triumfálně usmál. „Proto tudy pošleme jen symbolické vojsko. Hlavní část armády popluje oklikou k východnímu pobřeží Guille. Můžete vyrazit z Me nebo ze Soix, to je jedno, přístavů je tu dost. Je ale třeba Guille obeplout a vylodit se na východě.“

„Čeho tím dosáhneme? Plavba může trvat kdo ví jak dlouho a Guillané mezitím rozdupou naši armádu, terá přistane na západě.“

„Ale vy samozřejmě napřed vyšlete ty lodě, které poplují déle,“ trpělivě vysvětloval svůj plán ruský generál. „Na východě jim vpadnete do zad. To je přeci výhodné, ne? Zmatete je, znejistíte je, překvapíte je. Musíte zapojit svou taktiku, ne jen opakovat tu jejich!“

„Klíčovým bodem je zde město Öölle,“ zabodl Olbram Renaird prst do mapy. „Je to druhé největší město Guille. Jeho ztráta na Guillany pořádně zapůsobí.“

„Výborně, pan ministr už chápe,“ usmál se trošinku škodolibě generál Saforov.

„Rozdělíme tak jejich síly, jako to předtím udělali oni nám…“ mumlal nahlas generál Hulaimé a pokyvoval hlavou. „Generále Saforove, rád bych, kdybyste mne potom navštívil v mé komnatě. Vypijeme si spolu svařené víno. Jako vrchní velitel téhle akce musím znát plán útoku do nejmenší podrobnosti.“

Autor Rebejah, 11.11.2022
Přečteno 35x
Tipy 3
Poslední tipující: Marry31, mkinka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Lední medvěd, to je dobrý, jak můj manžel :D

13.11.2022 10:23:52 | Marry31

Války jsou drsné. Lituji i Světlanu, že musí odevzdat syna a vrátit se do Ruska.

11.11.2022 20:51:10 | mkinka

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí