Za Axela Fössra / Padesátá osmá kapitola - Hugo

Za Axela Fössra / Padesátá osmá kapitola - Hugo

Anotace: Léta Páně 1722, únor

Boje na ostrově Guille probíhaly ve vší intenzitě už třetí měsíc. Jen kolem Vánoc nastala kratičká odmlka, kdy se obě strany pohroužily do oslav svátků a připomínaly si narození Páně, od něhož uběhlo už více než půl druhého tisíciletí. Po Novém roce se však válka rozběhla přesně od toho bodu, kde se před adventem zastavila. Hugo d’Elzzbierppe se jí účastnil na západní frontě (bráno z hlediska ostrova Guille) po boku Gnea Marcela de Taale pod velením Damona Hulaimé. Na prstech obou rukou by se nedopočítal bitev, které za tu krátkou dobu již proběhly.

Ty bitvy byly Hugovy více sympatické než bezútěšné vysedávání v ležení u ohně, zejména s Marcelem de Taale. Mladý šlechtic si ho zálibně prohlížel a bezostyšně dával najevo, že se mu lékař líbí. Hugo se snažil to ignorovat, ale vadilo mu to čím dál tím víc. I kdyby náhodou udržoval s muži stejné vztahy jako Marcelus, rozhodně by netoužil po vztahu s ním, o dvanáct let mladším než Hugo sám. O to okázaleji si všímal markytánek a bral si je do stanu. Začátkem února narazil noc před bitvou na jednu Röm s jiskřivýma zelenýma očima. Když se spolu milovali, zeptal se jako by mimochodem: „A jak se vlastně jmenuješ?“ Vždy dával přednost znát jejich jména, i když jich většinu neudržel v paměti.

„Faidra,“ odpověděla.

Ztuhl. „Cože?“

„Faidra,“ zopakovala vesele.

„Děláš si ze mě blázny?“

„Ne, proč?“

Zvedl se z ní. „Tam je východ,“ ukázal.

„Co se stalo?“

„Zmlkni a zmiz!“ zasyčel nekompromisně.

Tentokrát beze slova uposlechla.

Hugo vztekle vyšel ze stanu a hledal jinou holku. Nakonec našel jednu, která se mu představila jako Lara. Byla sice blondýnka a ty Hugo moc nemusel, ale v dané chvíli mu to bylo jedno. Lepší blondýnka, než spát poslední noc před bojem sám.

 

Tahle bitva měla být rozhodující. Jestliže zatím proběhlo dejme tomu jedenáct střetnutí, sedm z nich vyhráli Guillané. Bylo to ostatně poprvé za dobu války, kdy se boje přenesly na jejich území, a výhodu zde měli právě oni. Pokud by i v tomto boji Goňané prohráli, měl generál Hulaimé v úmyslu invazi ukončit a odplout domů. Za další ztráty mu pošetilá naděje na vítězství nestála. To chápali všichni přítomní. Motivace k vítězství byla obrovská. Lákavá byla i kořist, kterou by tak mohli získat v nepřátelském ležení. Bohužel stejnou motivaci měli i Guillané. Bylo nabíledni, že tento boj bude dlouhý, vyčerpávající a krvavý.

Když se konečně zapojila i kavalerie, byly na obou stranách již desítky mrtvých pěšáků. Urputné šarvátky se vedly o každý čtvereční centimetr půdy. I trojice kavaleristů – Hugo, plukovník de Taale a jeho syn Marcelus – se musela rozdělit. Hugo se probíjel řadami Guillanů. Zatím narážel jen na pěšáky, kteří pro něj představovali relativně snadnou kořist. Z dálky k němu slabě doléhal hlas generála Hulaimé, který klel a oddechoval námahou, zaměstnán vlastním bojem. Pro Huga byly jeho boje více než obtížné. Většinu ze svých nepřátel znal, spousta jich byla dokonce jeho příbuzní nebo je kdysi vídal coby leníky svého otce, Octaviana d’Elzzbierppe. Dělalo mu nesmírné potíže zvednout paži se šavlí, aby jim rozpoltil lebku, uťal paži nebo je jinak zmrzačil a zabránil tím, aby oni udělali totéž jemu samotnému. Uvažoval, jestli i oni ho poznávají, jestli i je napadá, proč teď stojí proti sobě. Občas se ho zmocňovalo pokušení podívat se jim do očí… ale odolával. Věděl, že by to byla osudová chyba, na kterou by nejspíš doplatil vlastním životem. Nemohl by je zabít, nedokázal by to, vidět jejich oči. Nebyl si ale dost jistý tím, zda by na tom oni byli stejně.

Probil se k černo-zelené uniformě svého spolubojovníka. Poznal v něm Marcela de Taale, který urputně zápasil s jedním jezdcem z řad Guillanů. Ti, aby se odlišili, přidali na své uniformy modř Severního ledového oceánu, jehož vody oddělovaly Guille od vlastních Gon.

Mladý de Taale zoufale vykřikl bezmocí, když se mu při pokusu o úder šavle v ruce rozlomila na dvě půlky. Znehybněl, jako by doufal, že ho tak jeho protivník přehlédne. Bláhový pokus o maskování, kterého se dopustí jen člověk na pokraji beznaděje, zoufale chňapající po nitce, která by mu vrátila budoucnost, výhled na světélko v temnotě, za nímž by se mohl vydat. Guillan se usmál. Zvedl šavli nad hlavu, aby mladému de Taalemu rozpůlil lebku.

„Hej!“ zařval Hugo. „Na neozbrojeného si troufáš? A co na mne?!“ Vmžiku držel v ruce pistoli. U sedla jich měl celou řadu, jako všichni kavaleristé, a na zádech karabinu, přestože jejich hlavní zbraní byla právě šavle. Teď namířil na Guillana a vystřelil. Ruka se mu trochu chvěla rozčilením. Střela zasáhla muže do hlavy. Tělo se zhroutilo do hřívy koně. Hugo si oddechl a přijel blíž k Marcelovi de Taale.

„Dík… díky,“ hlesl roztřeseně mladík. Vděčně na Huga pohlédl. Uhnul před tím pohledem očima.

„Vy byste to udělal taky,“ špitl tiše.

„rozhodně,“ souhlasil Marcelus něžně. „Nenechal bych vás zemřít.“

„Kde je…?“ začal Hugo d’Elzzbierppe, ale už otázku nedokončil. Odpověď na ni sám uviděl. Plukovník de Taale stál sám v kruhu Guillanů. Těžko říct, zda si vůbec uvědomoval, že je tam jediný. Jeho šavle se míhala sem a tam a obratně kryla výpady nepřátel. Souhra paže, prstů a zejména zápěstí, elegantnost pohybů, mrštnost ruky prodloužené tou blýskavou, nepatrně prohnutou čepelí… Bralo to dech. Jenže velitel čtvrtého jízdního regimentu evidentně sváděl tento boj už příliš dlouho. Paže začínala umdlévat. Ztrácela rychlost, energii, sílu. De Taale se točil s koněm hned doleva, hned doprava, odrážel šavle nepřátel. Tato na pohled elegantní, dokonalá souhra dvou bytostí, dvou těl, koně a jezdce, souhra možná i tří těl a tří myslí, neboť šavle jako by byla jakousi vlastní entitou, oživlou v ruce kavaleristy, tato souhra byla způsobena především léty cviku, desítkami, ne-li stovkami křty ohněm, ohněm a ocelí. Jenže vůbec snadná nebyla. Byla obtížná, náročná a vyčerpávající. A de Taaleho vyčerpávala každou vteřinou. Šklebil se usilovným soustředěním a nevnímal nic kolem sebe, jen šavle nepřátel.

Hugo si s Marcelem vyměnil pohled. Oběma jim bylo jasné, že tenhle boj má jediný možný výsledek. Plukovník de Taale neměl šanci.

Hugo tasil pistole, zamířil a vystřelil. Jeden z Guillanů dorážejících na de Taaleho se zhroutil. Koutkem oka postřehl, že i Marcelus sahá po pistolích. Sám rychle prázdné zbraně schoval a chopil se nabitých. Tentokrát vystřelili s Marcelem zároveň a čtyři jezdci z řad nepřátel klesli pod jejich kulemi. To už si jich všiml i plukovník de Taale a krátce na ně vděčně kývl. Pořád ale zbývalo nejméně sedm nepřátel. Hugo s Marcelem ještě dva skolili pistolemi, ale pak jim došla munice. „Nejsem dobrý střelec,“ vzdychl Marcelus trpce.

„Tu máte,“ řekl spontánně Hugo a vtiskl mu do ruky vlastní šavli. „Střílení nechte mně.“

Marcelus se na něj podíval. „Děkuji,“ hlesl. Dlouho na něm visel očima a pak se rozjel otci na pomoc.

Hugo si zatím stáhl z ramene karabinu. Měl ještě jeden náboj, jedinou střelu. Pak bude beze zbraně. Uviděl, jak se k de Taalemu blíží další jezdec, Guillan. Bez rozmyslu na něj vystřelil. Nezabil ho sice, ale střela v paži stačila k tomu, aby jezdec upustil šavli, kterou by jinak plukovníka jistě usmrtil. De Taale uslyšel zvuk za sebou, otočil se a bleskurychle srazil jezdci hlavu. Pak se opět obrátil a věnoval se nepřátelům, kteří na něj nepřestávali zle dorážet, i když je zaměstnával i mladý Marcelus. Hugo využil situace, přijel blíž a vrazil koněm do jednoho z jezdců. Ten automaticky máchl šavlí, Hugo se v sedle nahrbil a sklonil hlavu, nad kterou mu vzápětí prosvištěla šavle. Srdce mu bušilo vzrušením i strachem. Znovu do jezdce vrazil, popadl ho za krk a vší silou ho odstrčil k de Taalemu. Sám se ovšem posunul také. Když velitel čtvrtého jízdního regimentu máchl zbraní, aby zabil nepřítele, zasáhl hrot i Huga. Okamžitě se oba stáhli a chvíli na sebe vyděšeně hleděli. Hugo se natáhl, aby těžce zraněnému Guillanovi sebral šavli. V tu chvíli se ozval varovný výkřik Marcela.

„Otče!“

Plukovník de Taale se vmžiku otočil. Hugo viděl, jak se snaží vyhnout ráně, která na něj v podobě nepřátelské šavle padala.

„Otče!“ vykřikl znovu Marcelus a vyrazil vpřed.

„Marceli, ne!“ zařval de Taale, ale marně. Syn se přiblížil k útočníkovi.

De Taale se pokoušel uhnout smrtící ráně, která mířila na jeho hlavu, ale za ním stál Hugo, a ten neměl kam ustoupit a jak mu udělat místo, protože se na něj tlačili další vojáci.

„Marceli, za tebou!“ svorně varovali mladého příslušníka rodu modrého šípu. Ale on jako by je neslyšel, jako by viděl jen jezdce útočícího na jeho otce. Rozmáchl se a přeťal paži, která plukovníka ohrožovala. Během vteřiny už šavle mířila na jezdcův krk. Hlava jako by mu odskočila sama od sebe. Ozval se bolestný výkřik, ale ze dvou úst. Ve stejné chvíli se do hrudi Marcela de Taale zasekla nepřátelská šavle.

Hugo slyšel, jak de Taale zalapal po dechu. Předjel ho a přispěchal k jeho synovi. Marcelus k němu napřáhl paže jako nedočkavé dítě. Hugo ho objal a opatrně ho k sobě přitiskl. Marcelus se ho křečovitě držel, když vysouval nohy ze třmenů, jako by chtěl nasednout k němu. Začal ale klouzat po boku koně na zem. Když stál v sešlapané trávě, Hugo ho pustil. Marcelus chvíli vrávoral a pak upadl na kolena. Nakonec klesl do trávy celým tělem. To už k němu běžel de Taale a přetočil ho na záda. Paží mu podepřel hlavu.

Hugo seskočil na zem a klekl vedle Marcela z druhé strany. Mladý šlechtic na něj upřeně hleděl a zkoušel něco říct, ale sípal, chrmlal krev a nedařilo se mu promluvit. Hugo sklouzl pohledem k ráně v jeho hrudi, přes kterou držel plukovník de Taale obě dlaně. Vrátil se pohledem na Marcelovu tvář. V jeho očích viděl prosbu. Nějak vytušil, co by chtěl. Zdráhal se však. Vzpomněl si na všechny ty večery, kdy spolu seděli u ohně a kdy odsekával na Marcelovy jen napůl žertem myšlené návrhy. Chvíli bojoval sám se sebou. Pak se rozhodl. Marcelus umíral, nebylo mu pomoci. Proč mu nesplnit poslední přání? S velkým sebezapřením se Hugo d’Elzzbierppe sklonil, zavřel oči a mladého de Taaleho políbil. Jen slabě, ale přece Marcelus jeho polibky opětoval. To už se od něj Hugo odtahoval.

„Děkuji…“ vypravil ze sebe se značnou námahou Marcelus a pak se rozkašlal a zasypal Hugův obličej kapičkami krve.

„Když ho dostaneme do tábora… třeba ho zachráníme… třeba… Hugo!“ Plukovník de Taale byl stále zadýchaný a odkapával z něj pot.

Hugo mu pohlédl do očí. Pomalu, ale důrazně zavrtěl hlavou. Z plukovníkova výrazu pochopil, že to věděl. Svá slova zvolil kvůli Marcelovi.

Tělo mladého de Taaleho se roztřáslo. Marcelus se rozkašlal. Přetočil se na bok a zalykal se kašlem. Pak ztichl a znehybněl, schoulený na boku v trávě.

Doba, která uplynula mezi touto událostí a okamžikem, kdy se konečně jeden z nich pohnul, připadala Hugovi jako celá věčnost, i když to ve skutečnosti mohla být stěží minuta. Plukovník de Taale sevřel šavli a vstal. Pevně se podíval na Huga. „Tak jdeme,“ řekl prázdně.

Hugo přikývl, rovněž vstal a vzal si šavli. Postavili se k sobě zády, chráníce jeden druhého. Pomalu, skoro váhavě začali odrážet nepřátele. To už se k nim přiblížily jejich jednotky a boji jim pomáhaly.

Bitvu u Elzzbierppeského lesa vyhráli přes značné ztráty Goňané. Zajali čtrnáct Guillanů včetně jednoho plukovníka, ale odmítli je vydat i za vysoké výkupné. Večer seděli Hugo s plukovníkem de Taale a Damonem Hugem Hulaimé u ohně a svorně pili a mlčeli, zatímco se ležení kolem nich radovalo z vítězství. Oni se neradovali ani z nabyté kořisti, zejména de Taale ne. Mračil se na plameny a upíjel víno přímo ze džbánu.

„Pane generále, přijel posel z Öölle,“ oznámil jakýsi voják. „Veze tento dopis.“

Damon Hulaimé po něm hmátl a otevřel jej. Zahleděl se do obsahu. „Přineste mi pero a inkoust,“ zamumlal. Voják mu je okamžitě podal. Hugo si přisedl blíž ke generálovi a zvědavě mu nahlížel přes rameno. Slova na papíře mu nedávala žádný smysl. Byla uspořádána do sloupců po třech písmenech a Damon začal systematicky některá písmena kroužkovat nebo podtrhávat.

„Co to je?“ zajímal se lékař.

„Šifra, do které vám nic není,“ odsekl Damon a dloubl do něj loktem, až Hugo upadl na bok. Pokrčil rameny, zvedl se a vrátil se na své místo, kde se dlouhým klackem bezcílně přehraboval v popelu.

„Pánové,“ zvedl po dlouhé chvíli Damon hlavu od pergamenu a v očích mu svítil triumf, „dobyli jsme Öölle!“

„Hurá,“ zabručel bez zájmu de Taale a znova se napil ze džbánu.

Generál spokojeně dopis roztrhal a útržky nasypal do ohniště.

„Omluvte mě,“ zabručel de Taale a se džbánem se vzdálil.

Hugo se rozpačitě ošil. „Já nevím… neměl bych jít za ním?“

„Nechal bych ho o samotě,“ zavrtěl hlavou Damon Hulaimé. „A jestli vám mohu ještě něco poradit, ošetřil bych si být vámi tu ránu na tváři. Vypadáte dost strašidelně.“

„Vidíte,“ vzdychl Hugo. „Úplně jsem na ni zapomněl.“ Na chvíli poodešel. Vrátil se s vlhkým plátnem, kterým si přejížděl líci.

Téměř zároveň s ním k ohni přišla i dívka. Na první pohled to nebyla markytánka, nýbrž urozená slečna. Měla na sobě drahé světlé šaty, pod nimiž se rýsovalo zvětšené břicho, a na ramena jí spadaly blonďaté vlasy. V patách jí kráčel o něco nižší mladý muž o pár let starší než ona. I on měl světlé vlasy a laskavé černé oči.

Damon k nim zvedl pohled a zalapal po dechu. Vyskočil na nohy. „Thereso, co tady děláš?!“ vykřikl rozzlobeně.

Pokrčila rameny. Vzdorně oznámila: „Přišla jsem vám představit vašeho zetě. To je on, Kjell.“

„Kjell?“ nakrčil obočí Damon.

„Ano. Je Švéd.“

„Švéd…“ opakoval pomalu.

„Neříkejte, že vám to vadí!“ zaútočila Theresa. „Už je po válce, už se Švédy neválčíme!“

„Ale to neznamená, že si je hned budeme brát! Navíc… bez mého vědomí! Thereso, myslel jsem si o tobě, že jsi rozumnější.“

„Láska nemá s rozumem nic společného!“ vydechla dramaticky, přivinula se ke Kjellovi a nechala se od něj obejmout.

„No… jak vás tak pozoruji, tak s tebou musím souhlasit…“ ucedil jedovatě Damon Hulaimé. „Tak se posaďte, ať se poznáme. Něco k jídlu?“

Theresa přikývla.

„Přineste něco, prosím, monsieur d’Elzzbierppe,“ naklonil se Damon k Hugovi a do ucha mu špitl: „Vidíte, takhle to dopadá, když je otec ve válce…“

Když se lékař vrátil s mísou pečeného masa a krajíci černého chleba, rozhovor u ohně už běžel na plné obrátky.

„V kolikátém jsi měsíci?“

„V šestém,“ opáčila dívka klidně. „Cesta sem se poněkud protáhla.“

„No, to se tedy opravdu protáhla,“ nelaskavě ucedil Damon a napil se vína. „Ale to jsi musela být těhotná, ještě než jsem odjel do hlavního města!“

„Nebyla jsem si jistá,“ pokrčila rameny ona.

„Aha… a tvůj manžel je němý, nebo proč dosud neřekl ani slovo?“

„Ne, jen jsme se dohodli, že s vámi budu mluvit já.“

„Mluvit… o čem chceš mluvit? Vdala ses sama, to jsi o ničem mluvit nechtěla.“

„Stalo se to prostě spontánně!“ zvolala. „Já Kjella miluji a on mě taky. Tak proč jsem s ním nesměla spojit svou dlaň stuhou?“

Damon pokrčil rameny. „Jak jste se vůbec poznali?“

„Byl zajatec. Po válce ho propustili a on se vracel domů… ale potkali jsme se, zabloudil k nám domů. A zamilovali jsme se.“

„To si zašel pořádný kus na sever,“ utrousil Damon. „Dobrá. Vážili jste sem cestu, budiž vám přáno. Co já s tím už nadělám? Ale hned zítra odsud vypadnete a vrátíte se domů, rozumíte? Tohle není místo pro urozenou dívku, Thereso. Nevidíš, jak si tě vojáci prohlížejí?“

„Vy mne přece nedáte,“ usmála se sebejistě. „Ale nebojte, zítra odjedeme.“

„Monsieur d’Elzzbierppe vás doprovodí.“

Hugo po Damonovi vrhl překvapený pohled.

„Pomůže ti při porodu,“ pokračoval Damon.

Theresa pomalu přikývla. Vstala, přešla k otci a políbila ho na tvář. „Děkuji, papá. Já věděla, že nakonec budete rád. Já vím, že vám není po chuti Kjellův původ, ale my se milujeme a já jsem s ním opravdu moc šťastná.“ Vzala manžela za ruku a odvedla ho do stanu.

Damon se za nimi dlouho díval. Pak se obrátil k Hugovi. „Pojedu s vámi. Přenechám velení plukovníkovi de Taale, je schopný a aspoň ho to přivede na jiné myšlenky.“

V dubnu dorazili na Damonův zámek. Katariina Bour-Hulaimé se s manželem dychtivě přivítala, byla jeho neočekávanou návštěvou nadšená. Na začátku května nadešel čas, kdy Hugo d’Elzzbierppe opět zapojil své lékařské znalosti, schopnosti a zkušenosti, aby pomohl Therese Hulaimé při porodu. Ten byl dlouhý a obtížný. Dokud mohl, přecházel Hugo po pokoji sem a tam, aby si zabránil usnout, dokonce si nechal přinést kávu, kterou jinak nemohl vystát. Přes veškeré jeho snažení ale osud prosadil svou. Nad ránem příštího dne Theresa skonala. Hugo by nejraději praštil dveřmi, odvlekl se do své komnaty a šel spát, zdálo se mu, že by ten spánek trval celý týden. Ale musel ji upravit, nechtěl, aby ji Damon ani její manžel viděli takhle. Trpělivě tedy počkal, až se ohřeje další voda, a začal omývat z její tváře pot a z jejího klína krev a plodovou vodu. Ústa se mu div neroztrhla neustálým zíváním, víčka mu sama klesala přes oči. Skoro ani neviděl, co vlastně dělá. Když otvíral dveře, měl pocit, že usne uprostřed věty.

„Co je?“ zareagoval na jeho ztrhaný a vyčerpaný výraz Damon Hulaimé. Za jeho zády přešlapoval Kjell.

Hugovi se chtělo zívnout, ale uvědomoval si, že by to byla osudová chyba. Kousl se do rtu. „Je… mi to líto,“ hlesl zničeně. I mluvit pro něj bylo vyčerpávající. „Snažil jsem se… Přišly komplikace… a bohužel se mi nepodařilo zachránit ani dítě, ani matku…“

Damon s Kjellem se nahrnuli do komnaty. Kjell klesl vedle Theresy a začal ji hladit po tvářích a vlasech, jako by se ji snažil probudit. Damon se jen mlčky díval, než se obrátil s nepříčetným výrazem v očích k Hugovi.

„Já idiot,“ ucedil. „Já idiot jsem na to chtěl vás! Vás, který jste úplně neschopný!“ Jeho křik vytrhl Huga z lehké dřímoty, do které upadl, sotva se opřel o zeď. „Zemřela kvůli vám!“ křičel Damon a máchal kolem sebe pažemi. „už vás nechci vidět! Nikdy! Vypadněte, zmizte mi z očí! Už jste se mi předvedl dost! Já idiot si nevzal poučení… Ale z tohohle jsem se poučil víc než dost! Nosíte mé rodině smůlu! Napřed pomáháte při porodu mé manželce a ta už mi další dítě nedá! Teď jste byl u porodu mé dcery… a ta už mi vnouče taky nedá, protože je mrtvá! Mrtvá kvůli vám!“ křičel zoufale.

Hugovi v uších zazněla Axelova slova, kterými se ho snažil v listopadu povzbudit. Když zemřela Elsa, vinil z její smrti sebe… Nevinně stočil pohled ke Kjellovi.

Když odjížděl, byl tak vyčerpaný, že usnul v sedle. Probudil se neznámo kde, koník stál na místě a pásl se v trávě. Hugo ho donutil pokračovat v cestě a mžoural kolem sebe ve snaze najít nějaký známý bod. Dřív dojel do přístavu. Taky dobře, pomyslel si. Nalodím se a popluji do Agoulle. Odtam už se na zámek dostanu.

Na lodi ochotně využil holky, která se kolem něj točila. Měla černé vlasy i oči a ty vlasy byly husté a hedvábné a Huga vzrušovaly. Vždycky se mu nejvíc líbily vlasy. Záhy shledal, že holka umí potěšit a ví, jak mu udělat dobře. Měla navíc fantazii a to mu také imponovalo. Dříve ho často napadalo, že se s Faidrou vlastně nudil… Při té úvaze mu připadlo zeptat se jí na jméno.

Usmála se. „Jmenuji se Marie-Catherine. A vy?“

„Hugo,“ vydechl s úlevou.

Během plavby si oba vzájemně často zpříjemňovali chvilky, a zdaleka ne jen milováním. Při hovorech s ní shledal, že si rozumějí, a měl ji rád víc a víc. Když připluli do Agoulle, požádal ji, aby s ním spojila dlaň stuhou. Souhlasila. Udělali to hned ve městě a na zámek ji Hugo d’Elzzbierppe přivedl už jako svou manželku.

Autor Rebejah, 15.11.2022
Přečteno 35x
Tipy 3
Poslední tipující: Marry31, mkinka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

To byla vyčerpávající kapitola

15.11.2022 13:12:49 | Marry31

Velmi těžká doba, plná bojů. Tolik bolesti a umírání.

15.11.2022 09:21:16 | mkinka

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí