Za Axela Fössra / Osmdesátá šestá a osmdesátá sedmá kapitola - Damon a Kiera

Anotace: březen a prosinec, léta Páně 1726. Ráda bych požádala o komentář ke každé z kapitol zvlášť. Děkuji.

Osmdesátá šestá kapitola – Damon

Hraběnka seděla u lůžka, na němž na břiše ležel Axel Fössr. Plátýnkem smočeným v bylinném odvaru mu opatrně a co nejněžněji přejížděla záda. Důstojník hryzal polštář. Tu a tam se jeho tělo bolestí mocně otřáslo. Bič zanechal na jeho zádech hluboké rudé cestičky, učiněné bludiště křižujících se chodbiček vedoucích hluboko do živé tkáně, jako by tu své chodbičky do podzemí vyvrtal krtek. Damon Hulaimé se na dvojici díval ode dveří. Uvažoval, jestli mezi nimi něco není… ale hraběnka by se přeci nezapletla s někým, jako je ten Švéd. Povzdechl si. Čekal ho nesnadný úkol. Nemohl se k tomu odhodlat. Sbíral odvahu pohledem na kapitánovy rány. Obdivoval gardisty. On by se zbláznil bolestí, kdyby byl na kapitánově místě… a kapitán? Nevydá skoro ani hlásku…

Otočil se na podpatku a důstojně a vznešeně přešel do síně, kde se u krbu hřál jeho syn. Začal přecházet sem a tam, od okna k obrazu krajiny se skalami v pozadí, od obrazu krajiny se skalami v pozadí k oknu. Vycítil na sobě synův pohled.

„Otče, co je vám?“

Dlouho mlčel. „Uvažuji,“ odtušil pak.

„Nad čím?“ zvědavě se zeptal Charles.

„Nad tím,“ šlehl po něm Damon nelaskavým pohledem, „jak je možné, aby nějací lapkové kapitána zbičovali. Prostě jsem se s tím nesetkal. Je to divné. A jsou divné ještě jiné věci. Například kapitánův rapír.“

„Co s ním?“

„Říkal jsi, že když jsi ujížděl, kapitán se lapkům bránil. Tak jak mi vysvětlíš, že když jsme ho našli, měl zbraň v pochvě?“

„Třeba ji tam po boji zase schoval?“ navrhl Charles pomalu.

„Možná… i když si myslím, že byl bolestí tak bez sebe, že se sotva odplazil k řece. Rapír by podle mě nechal ležet v trávě. Ale dejme tomu, že to bylo, jak říkáš ty. Pak je tu ovšem další problém. Jak to, že mu rapír vůbec zůstal?“

„Jak zůstal?“ nechápal Charles.

„No přepadli ho přece lapkové. Ukradli mu brašnu, jak jsi vypověděl. Tak proč mu nechali rapír? Mohli by jej velmi dobře zpeněžit.“

„Tak to asi byli pitomí lapkové, jak to mám vědět?“

Damon se zastavil a zpříma se na syna podíval. „Víš, co si doopravdy myslím, Charlesi? Myslím si, že tam žádní lapkové nebyli. Nikdo vás nepřepadl. Používáš na svého koně bič. Možná jsi ho použil i na kapitána Fössra.“

Charles se napůl zvedl ze židle, v očích blesky. „Cože?!“

„Ano!“ překřičel ho Damon. „Vím, že kapitána nemáš rád. Možná to i chápu…“

„Možná to chápete?“ ušklíbl se mladík. „Vy to možná chápete? Jak ho můžete trpět?! Vždyť je to Švéd, nepřítel!“

„Válka skončila před pěti lety, Charlesi!“

„Pro mě ne! Švédi mi zabili matku, vaši manželku! Proč dovolíte, aby byl Švéd kapitán gonské gardy? Je to mrzák, neměl by u gardy co dělat!“

„Když jsem před téměř třemi lety souhlasil, že budu regentem, Charlesi, přísahal jsem, že Jeho Výsosti Gneu Marcelovi Hulaimé předám království v takovém stavu, bude-li to možné, v jakém jsem jej obdržel, a hodlám to splnit. Kapitánem byl už tehdy monsieur Fössr, ať se nám to líbí nebo ne. A zůstane jím, protože jsem to slíbil. Říká se tomu úcta ke starším příbuzným.“

Mládenec potřásl hlavou a ironicky zkroutil rty. „Jistě. Takže s tím nic neuděláte, i když byste mohl.“

„Ale udělám,“ slabounce se zle usmál Damon. „Jistěže udělám, Charlesi. Teď vím, že kapitána nesnášíš. Takže jestli se mu něco stane, cokoliv, tak nebudu pátrat po příčině, myslím tím skutečné příčině, a obviním tebe. I kdyby třeba jen spadl ze schodů, budu automaticky předpokládat, že ho někdo dolů srazil a že jsi to byl ty. Zapiš si to za uši.“

Nevěřícně na něj zíral. „To nemyslíte vážně? Opravdu máte toho zatraceného Švéda raději než mne, vlastního syna?!“

„Ne, Charlesi. Ani mně není po chuti, ale nemohu s tím nic dělat. Zjevně je zbytečné ti to vysvětlovat. Vládnutí je politika, my jsme jen pár let po válce, nemůžeme si dovolit proti sobě Švédy zase poštvat.“

„A proto tady skrýváme přeběhlíka?“ nechápal Charles.

Damon mávl rukou. „To nemá smysl. Jdi si po svém. Ale apeluji na tebe, běda ti, jestli bude panu kapitánovi zkřiven jediný vlas na hlavě!“

Vrátil se ke kapitánově komnatě, kde stále dlela hraběnka Tërrová. Tentokrát si ho všimla. Zvedla k němu tvář.

„Jak je na tom?“ zeptal se mírně panovník.

Potřásla hlavou. „Jak by na tom asi mohl být? Vidíte ta záda? Bude se to dlouho hojit… Má horkost a bolesti. Bude muset přinejmenším pár dní ležet.“

Damon pozoroval její ruce, které při řeči neúnavně vtíraly do ran jakousi mast.

„Generále Hulaimé,“ oslovila ho hraběnka, „pokud mohu vyjádřit svůj názor na tuto… politováníhodnou… událost… zdá se mi dosti nepravděpodobné, že by lapkové – “

„Už jsem to vyřídil,“ přerušil ji mírně Damon. „Nemusíte si tím už lámat hlavu.“

Chvilku se mu dívala do očí a on vychutnával pohled těch krásných šedých očí… Pak přikývla.

Sklopil hlavu, když se zase začala plně věnovat Axelu Fössrovi. „Půjdu říct plukovníku Symovi, aby za něj zase našel náhradu ve svém synovi,“ utrousil a vzdálil se.

Prosinec

Osmdesátá sedmá kapitola – Kiera

Na Štědrý den dostala od generála další dárek. Stal se z toho už jakýsi zvyk. Tentokrát jí věnoval brokátové modré šaty. Ihned si je šla vyzkoušet a vzala si k nim zlaté dlouhé náušnice, které jí daroval přede dvěma lety. Vlasy měla jako obvykle ve dvou copech přes ramena. Oděv doplnila bílým hedvábným šátkem prošitým zlatem, který si umně zavázala přes dekolt. Ten jí darovala pro změnu Katariina Bour. Takto vystrojená se vrátila do sálu. Generál jí políbil ruku. „Jste překrásná, půvabná… ne, proč se snažit. Jste prostě nevýslovná,“ usmál se.

Úsměv mu nacvičeně opětovala, ale přitom vrhla útrpný pohled na Damonovu manželku. Ta se na ni soucitně usmála.

U tabule se sešli ve velkém. Panovník, jeho manželka, jeho tři děti a Marionin švédský manžel, choť jeho zesnulé dcery Theresy, Kjell, dále byl pozván monsieur Lör, zámecký lékař a konečně také oba nejvyšší reprezentanti královské gardy, plukovník Venceslav Sym a kapitán Axel Am Fössr. Letos s nimi však večeřel rovněž devítiletý princ Mikuláš Arianovič Hulaimé. A samozřejmě hraběnka Tërrová.

Díky pestrosti hostů bylo možné vést během jídla diskuse na různá témata, od různých lékařských záležitostí, kterým vůbec nerozumněl kupříkladu kapitán Fössr, po téma vojenství a zbraní, o kterém zase věděli pramálo monsieur Lör i zámecký lékař. Dámy v čele s Marion a Katariinou Bour švitořily o šatech. Přitom si všichni pochutnávali na horké polévce, potom rybě, kterých bylo na gonských stolech vždycky dost, následně na moučníku, který Marion Hulaimé vynechala, zato její choť a kapitán Fössr si ještě přidali. Nakonec byly na tabuli rozestaveny mísy křížal, oříšků, gonských medových koláčků, které byly nebezpečné svou drobivostí a obdivuhodně tenkých plátků hrušek ponořených v medu. Na těch si zase pochutnával zámecký lékař. K tomu se podávalo bílé i červené svařené víno. Lektor švédštiny oba druhy pravidelně střídal.

„Mám o vás starost, mladý muži,“ pronášel právě lékař. „Vůbec se mi v poslední době nelíbíte. Nejste nachlazený?“
„Ne,“ lakonicky odpověděl on.
„Když to říkáte,“ pokrčil rameny.
„Doktore, mně je něco mnohem vážnějšího než pouhé nachlazení.“
„Skutečně?“
Švéd přikývl a upil svařeného vína. „Je to zlá nemoc. Kdo ví, jestli na ni někdy bude lék. Nejhorší je maskovat příznaky. Před pár týdny to se mnou bylo hodně zlé.“
„A že jste normálně vyučoval…“
„Působí pomalu. Ale neumíte si představit, jak trpím. Ta bolest se skoro nedá vydržet. Bolí skoro víc než rány, jež bych zajisté utržil, kdybych ji chtěl vyléčit.“
„Má ta nemoc jméno?“
„Má, ale kdybych je vyslovil, musel bych odsud odejít.“
„Cože?“ Lékař se tvářil zmateně.
„Víte, ona ta nemoc má pro každého jiné jméno,“ vykládal Lör. „A mně to jméno může přinést zkázu.“
„Aha, už chápu,“ zazubil se doktor. „Jo, tahle nemoc je potvora.“

S tím nápadem přišel Mikuláš Arianovič. Prý to viděl u několika gardistů. „Je to snadné,“ usmíval se dobromyslně. „Prostě jen rozkrojíte jablko. Máte-li tam hvězdu, čeká vás štěstí. Pokud ale uvidíte křížek, štěstí se vám bohužel vyhne…“

„Proč to nezkusit,“ rozhlédl se po všech Damon Hulaimé. Měl evidentně výtečnou náladu a každou chvíli hodil okem po Kieře v nových modrých šatech.

Ta přikývla. „Souhlasím, zní to zajímavě.“ Oči jí zářily.

Přinesli košík s jablky a každý si jedno vybral. Jen Katariina Bour a zámecký lékař se zdrželi okamžitě. Potom si to rozmyslel Kjell a vrátil jablko zpět, aniž by se ho byl nožem vůbec dotkl.

„Jé, hvězda!“ rozzářil se malý Mikuláš.

„I já mám hvězdu,“ ukázal hrdě Damon Hulaimé.

„I já,“ souhlasila hraběnka Tërrová. „Co máte vy, pane kapitáne?“

„Kříž,“ hlesl tiše.

„Kříž mám i já,“ mračil se Marionin manžel. Vzápětí mávl rukou. „Ale to přeci nic neznamená. Je to jen hloupá pověra!“

„Jste si jist?“ otázal se monsieur Lör, i on se této kratochvíle odmítl účastnit. Byl to mimořádně nevzhledný muž, který kazil estetický dojem scény. Mnoha lidem, kteří se s ním setkali, probíhalo hlavou, že kdyby existoval nějaký skutečný černokněžník, měl by podobu tohoto lektora švédštiny. Am Ingmar Lör měl pergamenově nažloutlou pokožku, mastné řídké rovné tmavě kaštanové vlasy, které mu většinou splihle visely kolem pohublé nažloutlé tváře, hrbatý nos a uhrančivé tmavé oči.

Než mu stačil jeho krajan odpovědět, ozvala se Marion. „Já mám také kříž.“

„Já má hvězdu,“ ukázal jí Charles.

„Ještě to tu škodolibě zdůrazňuj!“ vřískla Marion, v obličeji celá rudá. „Ne, s tím se nesmířím. Pojďme, papá, pouštět lodičky!“

„Dobrý nápad,“ souhlasil kapitán Fössr. Výjimečně se ti dva shodli.

Nachystali si lodičky z ořechových skořápek. „Máte všichni otázku?“ zeptala se hraběnka, když přinesli velkou mísu s vodou.

„Ano, máme,“ přitakali.

Mikuláš Arianovič vykřikl. Všichni se po něm okamžitě podívali. Princ úlekem div nespadl ze židle. Kiera vstala a přispěchala k němu. Sledovala jeho vyděšený pohled, který se upíral na loďku potopenou v míse. „Já…“ zajíkl se mladík. „Já chtěl vědět… kdy se můj bratr… ujme vlády…“ Byl bílý jako plátno.

Dlouho bylo ticho. Všichni pomalu vstřebávali význam těch slov a toho znamení.

Do nastalého ticha skoro neslyšně zalapala po dechu zrzavá Marion. Zraky všech se obrátily k ní a její lodičce, která se potopila kousek od okraje nádoby. Dívka na ni nevěřícně třeštila oči.

„A na co jsi se ptala ty, dítě?“ optal se konejšivým tónem generál.

„Na budoucnost… s mým manželem…“ špitla ochromeně.

Teď zalapal po dechu zmíněný muž. To už ale všichni ignorovali a už bedlivě sledovali každý svou skořápku. Kiera s veselýma očima sledovala, jak se její lodička směle ubírá k opačnému kraji mísy. Už byla téměř v cíli, když do ní lehce, jako by nesměle ťukla lodička Damonova. Pluly pak ke kraji vodní plochy bok po boku. Hraběnka užasle zvedla oči a setkala se s pohledem generála Hulaimé.

Do toho zajásal Charles, kterého skořápka rovněž bez úhony vodu překonala.

„Pane kapitáne?“ obrátila se hraběnka na Axela Fössra. Seděl nehnutě, bezvýrazně se díval na svou loďku z ořechu. Na jakou otázku odpovídala jemu, odmítal prozradit. Ať už to bylo jakkoli, skořápka ležela potopená na dně nádoby.

Ale hraběnka kapitána brzy pustila z hlavy. Musela myslet na to, co skořápka s voskovicí předpověděla jí. Nemohla tomu uvěřit. Dotazovala se jí totiž, zda se ještě dočká dítěte. Dělalo jí potíže uvěřit, že jí ta skořápka dávala naděje. A přesto by tomu uvěřila hravě v porovnání s tím, že ořechové skořápky svedly dohromady plavidlo její a generálovo.