Za Axela Fössra / devadesátá kapitola - Alexandr

Za Axela Fössra / devadesátá kapitola - Alexandr

„Výborně, Pierre Louisi,“ zazvonily nejen střetnuvší se čepele rapírů, ale i Alexandrův hlas. „Tak znova do střehu! Ještě chvíli!“

Jeho mladší bratr si povzdechl.

„Nech toho!“ překvapivě drsně ho okřikl starší sourozenec. „Nebo si mám myslet, že jsi po otci zdědil jen jméno a vzhled?“

„Dovol!“ vyletěl Pierre Louis a vrhl se na něj.

Alexandr lehce odrazil jeho výpad a přitom se tiše smál.

„Že ti není hanba, Alexandře, takhle mne urážet, navíc před dámou,“ supěl námahou tlustý mladík.

Alexandr vytušil nebezpečí a rychle uskočil. Vzápětí vzduchem prosvištěla čepel rapíru jeho bratra a rozťala košili na jeho břiše, hrot se však ani nedotkl kůže. Starší z bratrů se rychle opanoval, vzhlédl a pochvalně kývl.

„To už by stačilo, ne?“ navrhla s úsměvem hraběnka Tërrová. „Váš bratr ještě není plně zdráv.“

„Pravda,“ přikývl Alexandr a sklonil hrot rapíru k zemi. „Nepůjdeme na ochoz?“

Svolila. Vyšli francouzskými dveřmi na ochoz z bílého mramoru vedoucí nad vnitřním nádvořím. Alexandr se zadíval na protější stranu. Vždy si na to při tom pohledu vzpomněl, vždy si vzpomněl, jak ji tu poprvé uviděl. Kráčela kdo ví odkud a kdoví kam a vypadala překrásně, oděná v jednoduchých bílých šatech, s voskovicí v ruce a smutkem ve tváři, s hladkým temně zrzavým copem plazícím se po zádech… Svítilo do něj horké letní slunce… Šílel z ní, okouzlila ho tak, že by pro ni zahodil svůj majetek v Paříži, zřekl by se manželky i svých dcer… „zabil by pro ni, zemřel by pro ni, udělal by pro ni cokoliv,“ jak jí jednou řekl. Nakonec nestihli víc než pár letmých polibků, teď byla Marion Hulaimé mrtvá, jako by z trestu za jejich hříšné myšlenky a představy.

Posmutnělý těmi vzpomínkami se obrátil na hraběnku. Důvěrně ji uchopil za ruku, usmívala se. On o úsměv přišel, vzala mu jej protější strana ochozu. „Madame Tërrová,“ oslovil ji. „Pojeďte s námi do Paříže. Tak rád bych vám představil svou rodinu, svou Christine a své dcery… mám už tři.“ Trochu se zarazil. „No, uznávám, ta nejstarší nevzešla z lůna mé ženy… ale to sem teď nepatří. Přijměte prosím pohostinství v mém domě, rádi bychom s vámi poseděli, zavzpomínali na staré časy, na otce… vždyť vy jste nás naposledy viděla ještě co malé chlapce, a nyní už jsme sami otci.“

Vzala jeho ruku do svých. „Ráda bych s vámi jela, věřte mi, ale nejde to. Stalo se toho tolik, sami víte. Musím pomáhat sjednat nápravy. Škoda, že se nemůžete zdržet na soud, byli byste nejlepší svědci. Vždyť Pierre Louis je vlastně jednou z obětí.“

„Milostivý panovník nám dovolil odjet a my onoho svolení využijeme,“ pokorně odvětil Alexandr. „Už se nám také stýská po našich rodinách…“

„Chápu,“ přikývla s úsměvem. „Jednou za vámi na návštěvu přijedu, moc ráda, ale teď opravdu není vhodná doba.“

Přikývl.

Po ochozu k nim mířil Damon Hulaimé. Bratři před ním poklekli a zdvihli k němu ruce s dosud obnaženými rapíry, jako by mu je nabízeli. A vlastně mu je skutečně nabízeli, své rapíry, své životy. Byli přeci stále Goňané, i když žili ve Francii.

„Vstaňte,“ pokynul jim laskavě Damon Hulaimé. „Bryčky jsou připraveny, stojí na vnějším nádvoří. Děti se oblékají na cestu.“

Přikývli. Pierre Louis si s sebou totiž odvážel nejen své neteře Josephine a Beatrice, dvojčata s bledýma modrýma očima Axela Fössra a hustými tmavě kaštanovými vlásky Jeanne Françoise, ale také ostatní Axelovy potomky. Chtěl mít velikou rodinu, ale jeho žena Yvonne měla těžký porod a lékař řekl, že už další děti mít nebude. Teď jí Pierre Louis osm dětí přiveze.

Alexandr s hraběnkou na sebe na pozdrav pokývli. Pak Kiera Tërrová objala jeho bratra a pohroužila rty do jeho tmavě hnědých vlasů. Konečně se odtáhli. „Kéž se brzy opět shledáme,“ usmála se.

„V mém domě v Paříži,“ vesele řekl Alexandr. Obrátil se k panovníkovi, aby mu ještě jednou vyjádřil lítost nad tím, co vše jejich příjezd způsobil. To on odstartoval sérii událostí vedoucích ke smrti monsieur Löra, která mohla povážlivě ohrozit mír se Švédskem, a vlastně také ke smrti krásné Röm Marion. Ale Damon Hulaimé jen lehce pokrčil rameny a v jeho očích bylo lze číst, že nic takového slyšet nechce. Mladík chápavě přikývl. Sešli tedy na nádvoří a nasedli do bryčky, která je odvezla do přístavu, kde se nalodili.

„Co ti komtesa Tërrová šeptala, když jsme odjížděli?“ nevydržel to už Alexandr.

Pierre Louis se na něj překvapeně podíval. „Jak to víš?“

„Objala tě, mně ne. A to, jak si tvými vlasy zakryla rty, bylo dost výmluvné.“

Mladík pokrčil rameny. „Jen takovou hloupost. Povídala, že nemáme s Yvonne ztrácet naději. Manželka Damona Hulaimé prý také měla těžký porod, po němž jí bylo řečeno, že už děti mít nebude, a přesto je pak ještě měla. Ale takové zázraky se stávají jen občas. Chtělo by to další zázrak, aby se podobná situace zopakovala i u mne.“

 

Protože byli cestou unavení, rozhodli se bratři ještě jeden den vydržet svůj stesk po rodinách a přenocovat ve svém domě ve městě. Otevřela jim malá Bernadette.

„Kde je tvoje matka?“ podivil se Alexandr a prohlížel si svou dceru. Vypadala nějak podivně. Byla trochu pohublá a hodně smutná.

„Ve městě vypukla nějaká choroba,“ rozpovídalo se děvčátko nešťastně. „Teď už je z města chvála Bohu pryč, ale na ústupu zachvátila ještě část předměstí a okolní dvorce. Také váš zámek, papá… V srpnu sem přišel posel s tím, že tam nemoc napáchala ohromné škody. Kteří služebníci jí nepodlehli, zalekli se jí a utekli. Matka mi řekla, abych tu zůstala, a sama se tam vypravila, aby pomohla… Dosud se nevrátila, mám už hrozný strach…“

Alexandr si vyměnil pohled s bratrem. „Zůstaň tu, prosím tě, s ní. Prožila si svoje. Já se zajedu podívat na obě naše panství, jak na své, tak na to tvoje. Přinesu zprávu.“

Vrátil se až k ránu, padaje únavou. Mátožně se svezl z koně a vkročil do domu. Ve vstupní síni čekal jeho bratr, Bernadette a Hugo d’Elzzbierppe se svou rodinou… Alexandra bodl osten žárlivosti. „Tvoje rodina je v pořádku, tam ta nemoc zavítala jen letmo,“ sdělil Pierre Louisovi.

„A tvoje?“ okamžitě zareagoval on.

Alexandr proti své vůli cítil, jak se mu oči opět zalévají slzami. Nemohl však dovolit, aby ho Bernadette a lékař s rodinou viděli plakat. Polkl a chvíli trvalo, než ze sebe dokázal ztěžka vyrazit: „Nikdo nepřežil… Christine… děvčata… nikdo…“

„Je… mi to líto,“ řekl Hugo d’Elzzbierppe.

Alexandr se na něj divoce otočil. „Líto?“ zasyčel. „Vy na mě vůbec nemluvte! Jste lékař, do pekla! Měl jste tam být a pomáhat!“

„Já tam byl!“ ohradil se dotčeně šlechtic. „Nemůžu za to, že jsem se nenakazil! Nevíte, čím jsem si prošel, jak jsem se bál, abych tu nemoc nezavlekl sem, neohrozil svou rodinu a zbytek té vaší! Tak se neopovažujte dávat mně něco za vinu!“

„Prý že jsou si lidé rovni,“ ušklíbl se trpce Alexandr. „nejsou, ani před Bohem. I náš Pán evidentně někomu přeje a někomu ne.“ A s tím odešel nahoru.

Autor Rebejah, 29.12.2022
Přečteno 86x
Tipy 5
Poslední tipující: Marry31, Fialový metal, mkinka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

V téhle době to měli lékaři těžké

30.12.2022 17:52:06 | Marry31

Nemoci, složitá doba.

29.12.2022 07:05:48 | mkinka

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí