Za Axela Fössra / Devadesátá druhá kapitola - Axel

Anotace: Prosinec

Bývalému kapitánovi královské gardy bylo rovných čtyřicet let. Jeho světlé vlasy byly obohaceny četnými šedinami, stejně tak vousy. Jeho bílé skvrny na těle jako by ztratily na zřetelnosti, protože zimou v žaláři muž pobledl všecek. Vlasy měl zvlhlé a splihlé, v očích pohled uštvaného zvířete. Pořádně ani stále nechápal, proč je ve vězení. Pochopil, že Marion Hulaimé zemřela, to ho samozřejmě mrzelo, byla to půvabná mladá bytost… a byla to Röm, těch je přece vždycky hrozná škoda… Když seděl v tom chladu a vlhku své cely, nejednou se mu ve vzpomínkách vrátila scéna, jak s ní tančil na její svatbě… jak jí to slušelo v růžových šatech…

Už se pomalu smiřoval se svým osudem. Vlastně můžu být rád, že zůstalo u žaláře, říkal si. Zaslechl totiž něco o tom, že panovník uvažoval o jeho vydání Švédům. Z toho měl muž hrůzu… dílem ze samotných svých krajanů, dílem z cesty po moři… měl rád moře… Pokud se na ně díval pěkně z pevného břehu. Netrpěl mořskou nemocí, to ne, ovšem k jeho vzteku se mu nikdy nepodařilo naučit se plavat. Od představy slaných vln převalujících se kolem korábu už byl jen krůček k vidině toho, jak stejné vlny zkoumavě olizují jeho utonulé tělo…

Právě se krčil v koutě cely a drobil krajíc suchého chleba, tedy pokrmu, který teď vídal denně, kromě něj ovšem už nic, když zarachotily klíče. Líně zvedl hlavu a s unilým zájmem se podíval na žalářníka, kterého doprovázel… Simon Sym. Axela k jeho údivu ani nepřekvapilo, že měl na sobě syn Venceslava syma uniformu kapitána gardy.

„Vstaňte,“ vybídl ho naprosto neutrálním tónem ryšavý důstojník.

Axel pomalu uposlechl a vztyčil se.

„Pojďte,“ nezměněným tónem řekl gardista.

Axel mechanicky vyšel z cely, kterou za ním žalářník zase zavřel. Mírně svěsil hlavu. Je to tady, vzdychl v duchu, pojedu do Švédska…

„Jste volný,“ potřetí stejným způsobem promluvil Simon Sym.

Překvapeně na něj pohlédl. Uvědomil si, že v ruce mačká zbytek chleba. Bezděky vzpomínku na žalář upustil.

„Byl jste omilostněn,“ trpělivě řekl nový kapitán gardy.

Axel se díval na muže na svém dřívějším postu, jako by v žaláři zapomněl francouzský jazyk a nerozumněl mu ani slovo. Kdo ví proč mu pohled sjel na tu uniformu.

„Ke gardě se nevrátíte,“ nehnutě opáčil Simon Sym. „Nemusím doufám vysvětlovat, že vám byl zkonfiskován majetek. Z milosti našeho panovníka vám však byla navrácena alespoň komnata zde v paláci.“

Nedokázal odpovědět. Zmohl se jen na přikývnutí. „Takže ze Syma, kterého chtěl plukovník tak dlouho mít poručíkem gardy, je teď rovnou kapitán…“ mumlal si pro sebe, když přecházel nádvoří k protější straně paláce. Bylo časné ráno, ještě ani nevyšlo slunce, i když obloha matně svítila modrým rozbřeskem.

Jeho komnata zůstala nedotčená. Axel ihned poručil služebné, aby mu připravila lázeň, a pak se kriticky zhlédl v zrcadle. Nůžkami si upravil přerostlé vlasy a pak břitvou odstranil vousy. Cítil nutkavou potřebu se jich zbavit, příliš mu připomínaly pobyt v žaláři.

Blaženě se umyl a převlékl. Šaty ze žaláře spálil v kamnech. Upevnil si bandalír s rapírem. Jako na zavolanou vklouzla do komnaty Kiera Tërrová se džbánem svařeného vína a dvěma číšemi.

„Jak jste to dokázala?“ žasl, když spolu víno pili.

„Jak víte, že jsem to byla já?“ Oči se jí smály.

„Moc se mi nezdá, že by mě panovník omilostnil z vlastní vůle,“ pousmál se on.

Ona se jen pousmála.

 

V polovině listopadu dorazil z Paříže dopis od Alexandra Salla. Na epidemii v létě zemřela nejen jeho rodina, ale i jeho nevlastní sourozenci, tedy korunní princ Gneus Marcelus Hulaimé a jeho sestry a bratr. Jediným dědicem trůnu se tak stal desetiletý Mikuláš Arianovič.

Od svého propuštění z vězení cítil Axel potřebu užívat si, užívat si života, svobody… Jako by omládl. I když už nebyl žádný mladík, jak na svůj věk vypadal, tak se podle toho nechoval. Nejmilejší mu byly vyjížďky. Ani tak ho nemrzelo to, že přišel o post kapitána gardy, ale chyběla mu Agrippina. Tu mu samozřejmě vzali také. Zatímco byl ale Axel ve vězení, porodila hříbátko. To se bývalému důstojníkovi gardy po delších sporech podařilo získat a hned věděl, co s ním udělá. Nechal si osedlat svého hnědáka a přizval na vyjížďku i oba lékaře, Vladimíra Nikitiče Jankovljeva a Lucia Tërra. Společně ujížděli na jih. Předváděli se, pořádali závody a vymýšleli trest pro toho, kdo prohrál. Hráli si jako tři malí kluci. Těm dvěma lékařům by se to ještě prominulo, Luciovi bylo ostatně necelých šestnáct let a Vladimírovi třiadvacet, ale u čtyřicetiletého muže to působilo notně podivně. Hazardovali tak se svým zdravím… a občas takřka životem.

Po půl dni, který takto strávili, je Axel Fössr opustil a pokračoval dál na jih. Mířil do hostince U Voňavého džbánu za šenkýřovou vnučkou Alexandrou a také svými dcerami Louise a Dänielle.

Byl z děvčat nadšený. Zatímco čekal, až Alexandra skončí svou práci, seděl u stolu, na klíně mladší Dänielle, po své pravici starší Louise, objímal je a hladil po vláskách a dokonce jim dal cucnout vína. Sám pil mnohem víc. Když Alexandra vyprovodila posledního hosta, byl už docela opilý. Snad v důsledku toho v něm Alexandra dokázala probudit obvyklou vášeň jen s obtížemi. I pak to nestálo za nic. Ráno to ale nevypadalo, že by se na něj zlobila. Dlouho se líbali, než konečně vstal a šel se rozloučit s dcerami. Pak nasedl na svého hnědáka. Hříbě nechal děvčatům.

Nespěchal. Původně ho lákalo jet se jen tak rozhlédnout po okolí, po vlídném něžě zeleném jihu, kde strávil tolik let pod ochranou plukovníka d’Agoulle… Ten by se asi divil, jak dopadl… Ale byl na území Charlese Hulaimé a nehodlal pokoušet štěstí. Proto si krátkou potulku nechal až na sever a okolí hlavního města. Ykkhó pro něj byla bezpečnější. Proháněl svého hnědáčka po lukách v okolí vesnic a tu a tam zajel až ke skalám. Tak strávil dva dny. Vychutnával omamnou svobodu.

Klusal kolem jedné skalnaté hory, v níž si všiml větší pukliny. Minul ji a chtěl se rychle pustit po louce zakryté sněhem. Mrzlo, Axelovi však ledový vzduch v tu chvíli imponoval. Náhle okolní klidné rozjímavé ticho prořízl výkřik. Jednoznačné volání o pomoc. Zdálo se, že vychází právě z oné pukliny.

Bývalý kapitán otočil koně a ještě větší rychlostí se vracel ke skále. Věděl, že dál na koni nemůže, zastavil proto, seskočil a utíkal k puklině. Už cestou tasil rapír. Jenže si ve spěchu neuvědomil důležitou okolnost. Puklina byla dlouhá, ale úzká. Pro boj zde byl rapír prakticky nepoužitelný. Směle postupoval Axel Fössr vpřed, špičku zbraně napřaženou před sebou, druhou rukou se lehce přidržoval hrubých ledových stěn. Jako by skála nebyla z kamene, leč z ledu.

Zaútočili téměř okamžitě, jakmile vkročil. Byli tři. Axelovy oči si hned nezvykly na tmu, a tak nevěděl, že jsou to jediné osoby v té puklině. Dva na něj šli zleva, jeden zprava. Téměř hned ho porazili. Muž neměl s rapírem šanci. Snažil se bránit, také rozdal pár ran, ale oni byli mladší a v přesile. Zbili ho, zkopali, zvalchovali. Pak ho za nohy vyvlekli z pukliny, přehodili ho přes hřbet jeho koně a pomalu odváželi. Předtím mu však svlékli kabát i vestu a od sedla odepjali brašnu. Byli důkladní. Výše ve skalách ho pak ze sedla stáhli a hodili do rokle.