Za Axela Fössra / Devadesátá čtvrtá kapitola - Damon

Anotace: Léta Páně 1728, leden. Poslední kapitola

Damon Hugo Hulaimé zlehka držel hraběnku za boky, občas ji letmo pohladil, více se však věnoval jejímu klínu. Přitom pozoroval její tvář, lemovanou havraními vlasy protkanými stříbrem, spočívajícími na polštáři. Ta tvář nebyla krásná, alespoň ne tak, jak by ji za krásnou označil on. Kiera rozhodně nebyla tak hezká jako třeba jeho první žena Vera, Damona Hulaimé k ní však nepřitahovala ani tak krása. Miloval na ní její důvtip, její moudrost, její schopnosti, její um.

Roztržitě opustil její lůno, lehl si vedle ní a nechal své sémě znečistit prostěradlo. Chvíli oba mlčeli. Potom panovník rázně pronesl: „Takhle to dál nechci, Kiero.“

Otočila k němu tvář. „Jak takhle?“ podivila se upřímně.

Mávl rukou ke svému klínu. „Takhle! Chci s vámi spát pořádně, chci…“ Zvedl se na loket a chvilku si ještě prohlížel její tvář. Lehce ji pohladil. „Chci, abychom měli dítě.“

První emoce, kterou zahlédl v jejích očích, byl šok. „Dítě?“ zeptala se, jako by se chtěla ujistit, zda se nemohla přeslechnout. „Dítě?“

Trpělivě počkal, až přestane udiveně opakovat ono jediné slovo. Pak horlivě přikývl. „Ano,“ potvrdil. „Vždy jsem vlastně chtěl další děti a naše dítě… bylo by překrásné, Kiero. Bude překrásné.“

Nejistě se pousmála. „Ehm… nejsem si jistá… totiž… můj pane, nejsem si jistá, zda… zda ještě vůbec mohu…“

„Takže byste neměla nic proti?“ otázal se dychtivě, tělo napjaté, připravený na ni skočit a zlíbat… nejrůznější zákoutí jejího těla.

Teď už se trochu napjatě i zasmála nahlas. „Poslouchal jste, co jsem právě říkala? Narodila jsem se roku Páně 1681, tak si spočítejte, kolik je mi let!“

„A co má být? Já se narodil roku Páně 1679!“

„To je ale něco trochu jiného…“

„To jsme odbočili!“ uťal její protesty Damon. „Podívejte, Kiero, proč to nezkusit? Co můžeme ztratit? Když nám Bůh bude přát, dá nám dítě bez ohledu na věk. Vezměte takového Abraháma.“ Chtěla něco podotknout, ale on hbitě pokračoval a lehce přidal na hlase: „Už mě nebaví vylévat své sémě jen tak do postele, když vedle mě leží tak krásná žena. Chci s vámi spát pořádně! Co se má stát, staniž se! Není-li vaše lůno již plodné, o nic nejde. A jestli nám Pán požehná dítětem, já budu jen rád. Snad i vy. Podívejte se kolem, kolik panovníků mělo a má se svými milenkami děti, proč bych já nesměl? Protože jsem jen regent? Myslím, že to není ten důvod. Když to nevyjde, smířím se s tím a rozhodně na vás nezanevřu, ale chci se aspoň pokusit.“

Neřekla nic, jen pomalu přikývla.

Damon ji vášnivě zlíbal… nejen na ústa. Rád jí věnoval polibky na vnitřní stranu stehen. Tím si trochu vybil prudkou euforii a uklidnil se. Klidně se zase položil vedle ní a jednou rukou ji cuchal ve vlasech. Zamyšleně se zeptal: „Jak se daří vašemu synovi coby zámeckému lékaři?“

„Myslím, že obstojně,“ pousmála se, evidentně potěšená, že ho zajímá osud i jiných jejích dětí, ne jen toho, které s ní plánoval mít on sám. „Zpočátku… byla nějaká váda mezi ním a mladým Jankovljevem, ale zdá se, že se usmířili a teď opečovávají monsieur Fössra.“

Damon se při zvuku toho jména slabě usmál. Přese všechno, co bylo, si Švéd Axel Am Fössr přeci jen získal nepatrné místo v jeho přízni tím, že pro jeho záchranu mu Kiera vlezla do postele. Občas si lámal hlavu, jaké jsou její přesné pohnutky a jestli by s ním přestala spát, kdyby bývalý kapitán přeci jen vypustil duši. Bývaly chvíle, kdy si skoro myslel, že ne, že ji ukolébal svými dary, uměním milovat a svými něžnými a upřímně myšlenými slůvky. Jenže cítil, že u Kiery Tërrové si nemůže být nikdo nikdy jistý. Každopádně ji měl zatím u sebe, a tak se tím moc často netrápil. Ostatně kdyby mu chtěla dát vale, on už by jí zvládl dokázat, že se umí mstít. Žena totiž byla jako oheň – dobrý sluha, ale špatný pán. Muž se mohl tuze snadno popálit. Damon však byl rozhodnutý, že v případě nutnosti hraběnce dokáže, že tady je tím ohněm on.

„Jak se vede Axelu Fössrovi?“ zeptal se se zájmem.

Po Kieřině tváři přeběhl stín. „Dobře ne. Má horečky, sotva se podaří teplotu srazit dolů aspoň tak, aby se blížila normálu, druhý den je znova až v oblacích. A osud monsieur Fössra ve hvězdách. Kašle a můj syn se obává zápalu plic, kdežto Jankovljevovi dělají větší starost jeho nohy. Hojí se špatně… pokud vůbec. Zlomeniny mohou být ošidné.“

Panovník smutně potřásl hlavou. „Přeci by mne Pán nenechal osvobodit ho z žaláře, z té zimy, plísně a jiné špíny, aby ten chudák zemřel za půl roku stejně…“ kroutil hlavou.

Hraběnka jen výmluvně pokrčila rameny.

 

Bývalý důstojník gardy bojoval o svůj život ještě celý měsíc. Mladý Jankovljev se od něj prakticky nehnul. Trpělivě mu vléval do hrdla bylinné odvary, kontroloval hezky se hojící povrchové rány, balil muže do studených ručníků, aby mu aspoň na okamžik ulevil od spalující horečky… a bezradně lomil rukama nad jeho nohama. I když dělal, co mohl, nevypadalo to s nimi dobře. Kosti sice živě srůstaly, jenže špatně. Pomalu začínalo vycházet najevo, že i kdyby se ze všeho bývalý kapitán dostal, pravděpodobně už nikdy nebude chodit, a pokud ano, pak jen s velkými obtížemi.

„Nebylo by mu už líp bez nich?“ zabručel Damon, když se jednou zašel na Axela Fössra podívat sám.

„Nebylo, generále,“ pevně opáčil Jankovljev. „Ve svém stavu by stejně amputaci nejspíš nepřežil.“

Koncem ledna přijel na zámek Marcus Tërr, aby se podíval, jak se tu daří jeho synovci Luciovi… a také proto, aby se co nejrychleji vyřešila skrovná pozůstalost v případě, že by Fössr zemřel. Dětí měl Axel Fössr spoustu, majetku pomálu.

„Přeji ti to,“ usmál se na svou sestru agoulleský notář, když se mu svěřila s Damonovým přáním.

„U tebe stále nic?“ zeptala se s účastí.

Marcus pokrčil rameny. „Ne, už v to ani nedoufám.“

Jeho sestra ho rýpla do žeber. „Nevzdávej to,“ pokárala ho dobromyslně. „Kdybych měla ještě dítě já, proč ne ty? Jsi přece mladší než já,“ zazubila se.

„To se pleteš, Kiero, ty jsi mladší, já se narodil první!“ ohradil se Marcus.

I když jim už bylo skoro padesát let, tenhle spor dvojčata neopustil.

Ale žerty je rychle opustily. Dne 5. února roku Páně 1728, aniž by se tak dožil svých jednačtyřicátých narozenin, Axel Fössr skonal. Zemřel tiše a prakticky bez povšimnutí. Ráno se na něj chtěli Damon s hraběnkou podívat, ale oba lékaři je odbyli, že se to nehodí, neboť mu právě dávali další zábal. Hraběnka chtěla něco namítnout, ale Damon pokrčil rameny a přislíbil, že přijdou po obědě. S tím Kieru vyvedl z místnosti. Když na dveře zaklepali znovu cestou z jídelny, Fössr již nežil.

Téměř okamžitě nechal Damon Hulaimé číst jeho testament. Nebyl čas, aby se sháněly všechny jeho děti, než by přijely z Francie, zbyly by prý z Fössra jen kosti. A tak se Marcus Tërr ujal svých povinností, zatímco dílo nemoci a infekce ještě ani nevychladlo. Pečlivě přečetl celý testament se všemi náležitostmi. Damon ho zlomyslně nechal. Potom s těžce vydobytým klidným tónem podotkl, že o většinu nemovitých majetků bývalý kapitán přišel, a proto jsou části závěti, které se jich týkají, neplatné. Notář nepatrně vzdychl, požádal o inkoust a brk a škrtl ze svých poznámek body, které právě ztratily na platnosti. Nato unaveně přečetl upravené a notně zkrácené znění Fössrovy poslední vůle.

Tělo Axela Fössra bylo spáleno a pohřbeno podle gonských tradic tam, kde si přál – na tvrzi Hulé. Damon Hulaimé byl při zapálení hranice, ale na jih při jeho poslední cestě už Fössra doprovázela jen hraběnka Tërrová. Peníze Axela Fössra byly rozděleny rovným dílem mezi jeho potomky. Ostatní pozůstalost byla uzamčena ve velké truhlici a čekala, až se pro ni někdo z dědiců uráčí přijet.

Když se hraběnka Tërrová vrátila koncem února z Agoulle, překvapila panovníka zprávou, že se pohřbu Fössra na Hulé zúčastnil i Damonův syn Charles.