Za Kiery Tërrové / Devadesátá osmá kapitola - Damon

Na den narození Páně připadala zvláštní slavnost. Říkalo se jí Bál Vyvoleného (neboť v jazyce místních masculinum a femininum splývalo) a pořádala se dle tradice vždy, když bylo potomkovi královské krve šestnáct let a dožíval se tedy dospělosti. Na slavnostním maškarním plese si ze shromážděných svobodných lidí vybral následník potenciální budoucí ženu, jednalo-li se o prince, nebo manžela, slavila-li ten rok plnoletost princezna. S vybranou osobou strávil dědic trůnu noc. Obtěžkal-li muž ženu při této noci, slavila se svatba. Jestliže mužovo sémě nepadlo na úrodnou půdu, měl se podle tradice Bál Vyvoleného následující rok opakovat. Protože by to však bylo vysoce nepraktické, na tento zvyk se dávno zapomnělo. Dnes byl Bál Vyvoleného jen jakýmsi kompromisem mezi minulostí a současností. Jestli dívka otěhotněla, sňatku samozřejmě nic nebránilo, ovšem jestliže dítě počato nebylo, nikdo se rozhodně neobtěžoval rok čekat a člen královské rodiny byl rychle provdán či oženěn s někým úplně jiným, zpravidla politicky vyhovujícím.

Nejstaršímu žijícímu potomkovi Damona Hulaimé byl jeho jediný syn Charles. Za měsíc měl oslavit už osmnácté narozeniny, již před rokem byl zasnouben, ale z chystaného sňatku nakonec sešlo. Charles přísně vzato nebyl ani následník trůnu, tím byl jeho příbuzný Mikuláš Arianovič, a Bál Vyvoleného se týkal především přímých dědiců krále. Slovo „král“ však mohli Goňané na další léta klidně zapomenout, žádného se jaksi nedostávalo, Mikuláš byl stále příliš mladý. Zemi spravoval regent, kterému se ovšem už začala jeho pozice zajídat. Byl především voják, a i když byl šlechtic a tedy mistr přetvářky a etikety, dával přednost přímému jednání. Začínal v něm kypět hněv nastřádaný v průběhu pěti let, kdy byl regentem. Fakticky Gonám vládl, žil v paláci, předsedal královské radě, v případě nutnosti jmenoval nové ministry nebo – jako tomu bylo v případě kapitána gardy – důstojníky. Tak proč by se mu nemohlo říkat král? Dělal všechno, co by dělal král, byl panovník.

Proto si usmyslel, že se nepatrně vzepře konvencím a nechá – byť s ročním zpožděním – uspořádat Charlesovi jeho Bál Vyvoleného.

Teď stál na terase a díval se do sálu na svého syna, který tančil s dívkou s napudrovanými tmavě kaštanovými vlasy v masce jelena. Měla na sobě hnědé šaty, evidentně ušité pro tuto příležitost, což zdůrazňovalo šlechtičninu zámožnost, a na hlavě čelenku s parohy Na tváři měla obyčejnou masku. Charles si vzal jen modrou škrabošku. Byl to hezký mladík s hladce oholenou tváří, vypadal se svými světlými kudrnatými vlasy, bílou pokožkou a hnědýma očima jako prototyp Goňana. Panovník kývl na hraběnku, která stála vedle něj. Včera mu udělala nesmírnou radost, když mu oznámila, že čeká jeho dítě. Na okamžik se sice zarazil, bylo zvláštní, že na své těhotenství přišla až v zahraničí… Láska a žárlivost chodívají ruku v ruce, nejinak tomu bylo i u Damona Hulaimé. Ale vzhledem k tomu, že už hraběnčiny šaty nadzvedávalo zvětšené bříško, musela obtěžkat ještě v Gonách. To ho trochu uklidňovalo. Proto se na ně rád díval, hladil je a častoval polibky. Skýtalo mu uklidnění a naději. Těhotná žena, to je anděl bez křídel. Obzvláště, myslel si Damon, když má tak krásné vlasy, tvář a oči… a jiné části těla jako Kiera.

„Donesu nám něco k pití,“ pravil a pohladil ji po ruce. Prošel do sálu a zamířil ke stolům s občerstvením. Do dvou sklenic nalil červené víno. Právě postavil džbánek zpět na stůl, když se vedle něj objevil muž s černými vlasy svázanými do culíku u krku, velkýma hnědýma očima a nepatrným knírkem. Byl mu matně povědomý…

„Jejda,“ hlesl, když postřehl, že si ho Damon prohlíží. „Omlouvám se… už mizím.“ Rychle nalil víno, otočil se a spěchal pryč. Teprve teď Damonovi došlo, kdo to byl. Spěšně vykročil a uchopil Huga d’Elzzbierppe za rameno.

„Kde jste se tu vzal?“ otázal se.

„Přijel jsem s monsieur Alexandrem Sallem a jeho ženou. Jsem teď jejich lékař, sloužím mladé generaci. Je to ironie, on je syn plukovníka d’Agoulle, kterému jsem kdysi sloužil, a ona je dcera Axela Fössra, s kterým jsem se přátelil,“ nepatrně se usmál. „Omluvte mne, prosím,“ vymluvil se potom rychle a pokračoval v chůzi. Panovník ho sledoval se smíšenými pocity. Kdysi tomu muži řekl, že už ho nechce nikdy vidět, protože se domníval, že zavinil smrt jeho dcery Theresy… Dnes byla mrtvá i jeho druhá dcera Marion. Zamračeně se díval, jak černovlasý lékař přistupuje ke skupině tří lidí, dvou žen a jednoho muže. Toho jediného poznal, byl to Alexandr Sall. Vedle něj stála mladá dívka se světlounkými vlasy, která měla na tváři nepříliš nápaditou stříbrnou masku. Vlasy měla ve francouzském copu, v uších malé stříbrné náušnice. Kolem krku jí visel malý stříbrný křížek. Damon netušil, že je to stejný křížek, který kdysi visel kolem krku Axelu Fössrovi, stejný křížek, který jemu věnovala jeho čtvrtá manželka, Jeanne Françoise; jediné, co si Agrippina Fössrová-Sallová vzala z pozůstalosti svého otce.

Její tři společníci Damona tolik nezaujali, především proto, že všichni prokázali ještě menší nápaditost ve věci maškar, ba dokonce se zdálo, jako by jimi opovrhovali. Měli jen jednoduché škrabošky. Teprve teď postřehli panovníkovu pozornost. Alexandr Sall se nápadně opřel o berli, položil si dlaň na prsa a lehce se Damonovi uklonil hlavou. Obě příslušnice něžného pohlaví se k němu otočily a udělaly mírné pukrle. Damon teprve nyní zpozoroval, že modrooké plavovlásce s exotickým vzhledem vystupuje pod žlutými šaty velké břicho. Znovu si připomněl své úvahy z terasy. Těhotná žena byla nádherná žena. Tentokrát však zašel panovník ve svých úvahách o krůček dál, maje před očima obraz své tmavovlasé milenky. I žena, která za jiných okolností půvabem příliš nevynikala, jako by v těhotenství předčila krásou i ty příslušnice něžného pohlaví, které by bylo lze za běžných okolností šmahem označit za krásnější, než byla ona. To však nebyl případ druhé manželky Alexandra Salla.

V takových myšlenkách se vrátil ke Kieře na terasu a podal jí víno. Upila a rty ještě vlhkými od nápoje se na něj usmála.

„Potkal jsem monsieur d’Elzzbierppe,“ řekl Damon a nedokázal skrýt osten hořkosti v tónu toho sdělení. „Přijel s monsieur Sallem.“

„Vím,“ přikývla ona. „Přijeli z Paříže a přestěhují se sem.“

„Kam?“ nechápavě se otázal Damon.

„Do své vlasti. Alexandrovi Paříž ani po téměř patnácti letech příliš nezavoněla a madame Agrippina tam ztratila bratra. Ale Pierre Louis ve Francii zůstal…“

„Takže znovu: Kde že budou žít?“ přerušil její vášnivé vyprávění Damon.

Usmála se. „Na zámku, který mi kdysi patřil. Kousek odtud. Madame Fössrová na něj vznesla dědický nárok.“

„Jaký dědický nárok? Není Fössrův syn, natož nejstarší,“ zamračil se Damon.

„To není. Jenže Ingmar Fössr, Axelův nejstarší syn, dědictví odmítl, vstoupil do kláštera. Mimochodem zdědil bílý pramen ve vlasech, který měl i jeho otec, a když si holil tonzuru, ustřihl i ten. Nelíbil se mu. Ale to je vedlejší. Druhý syn monsieur Fössra, Arian Pierre, v Paříži zemřel, jeho mladší bratr Peer Fössr dědictví odmítl, patří se svým mladším bratrem Albertem k miláčkům jedné pařížské šenkýřky, která je vychovává jako vlastní a odkázala jim svůj podnik. Oba se ho jednou rádi ujmou a dům zde v Gonách jim zrovna nevoní. A po malém Axelu Fössrovi, jako by se slehla zem. Z domu svého poručníka utekl a od té doby o něm nikdo neslyšel. Další manželské syny monsieur Fössr neměl, a kdybychom se měli shánět po těch nemanželských, nepřevzal by nikdo dědictví ani po padesáti letech.“

„Ostatně manželští potomci mají přednost, i kdyby to byly ženy,“ upozornil Damon.

„Přesně tak. Elsa Fössrová se ale zlobí, protože nemůže jako dědictví převzít zámek u Agoulle. O zámek tady nestojí. Postavila si hlavu a nikdo s ní nehne. Proč ji nutit? A druhá nejstarší dcera Axela Fössra je madame Agrippina. Ta se zámku ráda ujala a usnadnila tak i splnění přání svého manžela vrátit se do Gon.“

Damon pomalu přikývl.

Alexandr s rodinou ještě ani nestihl odjet, když o dva dny později, na svátek svatého Štěpána, jeho manželka porodila. Porod byl obtížný a Hugo d’Elzzbierppe musel dítěti na svět pomoci stejně jako kdysi synovi Axela Fössra a služebné Theresy, které se říkalo Röm. I teď se narodil chlapec. Na znamení vděčnosti a přátelství ho dal Alexandr pokřtít jménem Hugo.