Za Kiery Tërrové / Stá jedenáctá kapitola - Horst

Za Kiery Tërrové / Stá jedenáctá kapitola - Horst

Horstovi s Helmutem bylo téměř dvacet let. Vzhledem je od sebe nebylo lze odlišit ani tou nejmenší podrobností, vlasy už jim dorostly do stejné délky a byly navíc svázány do culíku u krku, jak bylo u gardy pravidlem – ano, oba levobočci plukovníka d’Agoulle si splnili svůj sen, jenž je po léta neopustil, a stali se gardist. Patřili náhodou právě k jednomu z oddílů, jež byly vyslány jako posila na východ Gon, aby zatlačily rod červeného šípu zpátky, odkud vyplul.

V táboře se těšili výsadnímu postavení, protože se obecně vědělo, že jsou vnukové krále Richarda VI., pročež si i mezi jinými gardisty získali nepatrnou úctu. Garda měla v ležení svou vlastní semiautonomní sekci a jednou z dalších výsad našich dvojčat bylo i to, že měli stan sami pro sebe. Jindy se v jednom stanu tísnilo pět i více gardistů. Oba bratři byli mezi vojáky velmi oblíbení, zejména proto, že jejich veselost a rozvernost nebyla vůbec křečovitá. Stínem nedali znát jakékoli napětí, strach nebo nervozitu, chovali se, jako by netábořili poblíž ležení nepřítele, ale někde u zámku, kde již nebylo místo v komnatách a kam přijeli na ples. Vínu se vůbec nebránili, rádi se o ně rozdělili s nějakým děvčetem. Staršímu Helmutovi se líbily černovlásky, zatímco mladšímu Horstovi na barvě vlasů vůbec nezáleželo, kdyby měla pěknou postavu, klidně by šel i s holohlavou. O přízeň žen neměli nouzi, byli pohlední, urostlí a jejich zeleno-černá uniforma byla magnet na ženské už ze své podstaty. Nouzi neměli ani o přátele mezi svými druhy. Současně však byli oba trochu ješitní, pyšní na to, že se jim podařilo dostat se ke gardě, a rádi se ostatním vojákům, kteří nosili uniformu černo-zelenou, předváděli. S několika je spojovalo jejich oblíbené jídlo – jablka na jakýkoliv způsob. Brzy se začali srocovat do hloučku stranou od ostatních a dvojčata vymyslela skvělou zábavu. Nazvali ji „krájení jablek“ a prožívali ji mnohem více, když je obklopovali vojáci, kteří ke gardě nepatřili, protože před nimi působila hra daleko mocnějším dojmem. Jeden z bratrů se postavil k hradbě vozů se zásobami a druhý vytáhl nůž. Dvojče, které stálo u vozu, si na hlavu postavilo jablko. Druhý z bratrů ledabyle a skoro nesoustředěně vrhl nůž, který se zabodl do vozu, zatímco jablko spadlo z mužovy hlavy, téměř dokonale rozkrojené na poloviny. Pravidelně se v rolích střídali a někdy dokonce schválně minuli a potom použili i druhý nůž, aby publikum ještě více napnuli a pobavili.

Když pak jablka opékali nad ohněm spolu s ostatními, dali se obvykle do zpěvu různých písní, někdy zpívali sami, jindy se k nim ostatní přidávali a tleskali do rytmu. Když bbyl přítomen někdo, kdo disponoval loutnou, již byl ochoten zapůjčit, Helmut také řadu písní zahrál.

Vymýšleli ovšem i jiné vylomeniny, teré už nebyly tak nevinné. Helmut se začal scházet s jednou kuchařkou. Žena měla sice obličej poďobaný od neštovic, ale on jako by to neviděl, patrně proto, že viděl výhradně její plná ňadra. Jednou přišel v noci do stanu za bratrem, a když si lehl vedle něj, tiše se otázal: „Spíš, Horste?“

„Skoro… Co se děje?“

„Ale… byl jsem s Catherine, to je ta kuchařka, víš, a když jsme se spolu doteky těšili u vozů, kolem prošel generál… ona ti úplně ztuhla, úsměv se jí z tváře odstěhoval… no až někam do Ruska nebo kam. Tak se ptám, co se přihodilo. Generál ji prý kdysi znásilnil, byl dost opilý a určitě si na to ani nepamatuje… jenže ona ano. Od té doby z něj má hrůzu, kdykoli se mihne kolem…“

„A co my s tím?“ zabručel Horst. „Teda samozřejmě mě to mrzí, jenže…“

„Poslouchej!“ vyhrkl Helmut vášnivě. „Zítra máme držet stráž před generálovým stanem. Napadlo mě, že se mu pomstíme. Já hodlám Catherine pomstít, doufám, že mi pomůžeš!“

„Tak co máš za lubem?“ snažil se skrýt odevzdaný tón Horst.

Plán, s nímž se mu bratr svěřil, ho vůbec nepřekvapil.

Generál toho večera usnul brzy. Když bratři přišli střídat své kolegy, už se ozývalo jeho chrápání. Počkali, až se úplně setmí, a pak nastražili past. Chvíli to trvalo, byla to trochu mravenčí práce. Pak se vzorně postavili a bděli nad generálovým spánkem. Stáli tak asi dvě hodiny. Byla teplá noc a všude byla černá tma. Právě se zpod mraků vyloupl měsíc, když generál odhrnul látku stanu ve vchodu, aby šel ven vyprázdnit měchýř. Zakopl o nastražené lanko. Překvapeně vyhekl, zavrávoral a natáhl se na zemi mezi dvojčaty. Při pádu se pomočil. Zatímco mu Horst pomáhal vstát, Helmut rychle provázek schovával. Jenže měl smůlu a generál ho uviděl. Spustil kletby, dal zavolat jejich poručíka, který se jmenoval Jean Baptiste Üffä, a ten oba neprodleně potrestal. Odvedl je mimo tábor a tam dal každému vyplatit pět ran karabáčem. Pekelně to bolelo, ale bolest rychle ustoupila, když se pak dvojčata ponořila do studené řeky. Oba se shodli, že pohled na generála za to stál.

V polovině dubna udělali pro generála jistou práci, slídili kolem ležení rodu červeného šípu. Z tábora vyjeli na svých koních, jako všichni gardisté měli i oni bělouše. Helmut pojmenoval svého koně Horst, Horst dal svému jméno Helmut. Poblíž nepřátelského ležení je uvázali v lese a k táboru se plížili pěšky. Oba výtečně chápali poučku, že čím pomaleji se budou pohybovat, tím lépe. Tma byla jejich spojenec a Horst zastával názor, že bývá spojencem vždy.

Každý se vydal opačným směrem. „Sejdeme se zítra na druhém konci ležení,“ slíbili si. Horst se obezřetně a pomalu plazil za hradbou zásobovacích vozů. Škvírami mezi nimi nahlížel do tábora a snažil se zaslechnout, o čem vojáci hovoří. Čelisti ho za chvíli bolely od toho, jak mezi zuby neustále tiskl čepel nože, aby ji měl blíž po ruce, než kdyby musel sahat k opasku.

Za rozbřesku se s Helmutem potkali na malé mýtince v lese za táborem. Helmut tam byl první a už stačil rozdělat oheň. Vyměnili si nabyté informace.

„A teď se pojďme najíst a vyspat,“ zívl Horst.

Helmut mlčky kývl a podivně se pousmál. Z brašny vyňal kus umaštěného plátna. Vůně Horsta nenechávala na pochybách, co jeho bratr přinesl. Zatajil se mu dech, když Helmut tajemně rozhrnoval cípy látky, aby odkryl kus špeku.

„Kde jsi to vzal?!“ zvolal Horst, ústa plná slin.

Helmut se rozesmál. „Přeci od Catherine, ty hlupáčku! Moje odměna za tu noční věc s generálem.“ Zatvářil se samolibě a zasněně dodal: „Vlastně… jedna z odměn… Ale že jsi mi s generálem pomohl… a že navíc nechci, aby se ti Catherine odvděčila stejným způsobem jako mně… rozdělím se o něj s tebou.“

„To je od tebe opravdu laskavé,“ ušklíbl se Horst. „Pokud si vzpomínám, o ty rány karabáčem jsme se taky spravedlivě podělili. A přitom bych měl dostat alespoň o jednu méně než ty, ty jsi to celé vymyslel.“

„Dobře,“ zazubil se na něj vesele Helmut. „Takže menší kus špeku ti stačí?“

Rozdělili si špek a cibuli, opekli jablka. Na jejich krájení samozřejmě pracovali svým oblíbeným způsobem, tentokrát to byl Helmut, kdo je krájel. Potom vytáhl starší z bratrů ještě dvě velké placky a jednu dvojčeti podal. Horst se do ní chutě zakousl a zkřivil obličej.

„Špek je dobrý, cibule taky a jablka jakbysmet. Ale téhle placky bych se klidně zřekl. Nebo si ji schovám, až mě bude bolet zub. Nebudu potřebovat ani kleště, jen se zakousnu do téhle placky a zub v ní zůstane sám.“

Když se vyspali, pospíchali odpoledne lesem k mateřskému ležení. Našli své bělouše, nasedli na ně a cválali předat generálovi zprávy. Oba hladili své koně po hřívách a šeptali jim, jak jim chyběli. Generál jim poděkoval a propustil je. Oba šli k řece, zavedli koníky do vůbec ne silného proudu a myli je. Najednou si Horst všiml, že se asi pět metrů od nich koupe dívka. Měla černé vlasy kousek pod ramena, oválný obličej a široce krojená ústa. Zbytek těla skrývala voda a i ta hlava se záhy ponořila pod hladinu.

„Co je ti? Kam se pořád koukáš?“ šťouchl do bratra Helmut.

„Tam,“ kývl hlavou směrem k místu, kde mu ten půvabný zjev zmizel z očí. „Vypařila se jako nějaký přelud… ne, hele, támhle!“ zvolal. Dívčina hlava se vynořila o kousek dál po proudu, černé vlasy se jí lepily na obličej.

„Hezká,“ souhlasil Helmut. „Jak se asi jmenuje?“

„To bych taky rád věděl…“ prohodil tiše Horst, hlavu rázem plnou jmen, která by se podle něj k dívce nejlépe hodila: Marion, Lara, Veera (nebo jen Vera?), Theresa…

Po skončení mytí požádal Helmuta, aby odvedl i jeho koně, zatímco se sám skryl a čekal. Čekání se vyplatilo. Dívka si ho všimla a sama k němu zamířila. Vůbec se nestyděla a oblékala se přímo před ním. Ještě téhož dne se Horst dozvěděl, že se ve skutečnosti dívka jmenuje Ariadna.

 

Za dva dny došlo k bitvě. Bratři se snažili udržet se pohromadě, ale vír boje je oddělil. Horst se ocitl obklíčen pěti nepřáteli. Bil se, jak nejlépe uměl, jednoho ze soků se mu podařilo těžkým zraněním vyřadit z boje, ale dál situace stagnovala. Na Horsta už začínala dopadat únava. Skoro vykřikl, když ho do předloktí zasáhla nepřátelská šavle. Bezprostředně úder opětoval, zasáhl nepřítele do ramene, ale zranění nebylo vážné. Jak se zdálo, na rozdíl od zranění Horstova. Rána krvácela, a když gardista na vteřinku zabloudil na předloktí pohledem, zahlédl kost. Udělalo se mu černo před očima a zakolísal v sedle.

„Horste, vydrž!“ uslyšel najednou hlas Helmuta. Zazněly dva výstřely. Dva výkřiky. Žuchnutí jednoho těla na zem. Horst kolem sebe mával šavlí, snažil se odrážet útoky zbývajících soků, kteří se tím urputněji pustili do boje s ním. Bratr k němu přejel, cestou dorazil jednoho z nepřátel, který ležel na zemi a z rány v břiše mu proudila krev. S Helmutovou pomocí se Horstovi rychle podařilo zbylých dvou Guillanů se zbavit.

„Díky,“ otočil se unaveně na bratra.

Neodpověděl. Mračil se na Horstovu ránu. „Pojeď,“ řekl posléze. „Musíš hned na obvaziště.“

„Jak jsi mě našel?“ divil se Horst, když ho následoval pryč od bitevní vřavy.

„Strašně mě rozbolelo předloktí,“ řekl a sešlebil rty. „Bolí ještě teď… podívám se a vidím, že mě ale nezasáhli. Rychle mi došlo, co to je.“

Horst přikývl. Něco podobného zažili už jednou, když si Helmut na ledě zlomil nohu a Horst ho našel, protože ho najednou v kanceláři kapitána začala příšerně bolet noha. Prohmatali mu ji, ale nic nenašli, pak Horst vyšel ven… a uviděl Helmuta.

„Pojedu sám, zvládnu to, ty na sebe dej pozor tady,“ řekl Helmutovi nyní nuceně pevným hlasem.

Bitvu zásluhou gardové složky armády vyhráli Goňané. Jakmile mohl, vydal se Helmut za bratrem. Na obvazišti nebyl, našel ho ve stanu. Předloktí měl pevně obvázané a zavěšené do šátku na krku. Helmut si k němu dřepl a hřbetem ruky se dotkl jeho čela. Měl přesně tak vysokou teplotu, na jakou vypadal.

„Tak co?“ zeptal se starostlivě.

„No… na pár týdnů jste dobojoval,“ napodobil Horst tón chirurga Charlese Näüse. Vzdychl. „Je to ošklivě zlomené. Udělal, co šlo, ale stejně to prý nejspíš sroste špatně. Vyčistil to a obvázal. Pak mě bodl do prstu, jestli to cítím. Řekl jsem popravdě, že trochu, konečky prstů mě brní… Prý se to snad spraví. Dostal jsem nějaký dryák od bolesti a pak mě vyhodil, že to není tak zlé, aby na mě musel neustále dohlížet, takže mám marodit tady.“

„Tak je to lepší, než to vypadalo tam na bojišti,“ pousmál se Helmut. „Chvíli jsem se bál, že o ruku přijdeš,“ přiznal. Okamžitě toho litoval.

„To prý ještě není mimo hru. Když to nebude vypadat lépe…“

„Určitě bude,“ stiskl mu bratr rameno. „A když ne… aspoň nás od sebe pak konečně budou schopní rozeznat.“

„Blbče,“ mávl Horst rukou, jako by mu chtěl dát pohlavek. Koutky úst se mu ale trochu cukaly. Náznak úsměvu rychle zmizel. „Achjo… Chtěl jsem se po bitvě setkat s Ariadnou…“

„Co ti brání? Je ti z té ruky tak špatně?“

„Z ní ne… ale dobře mi taky není. Bolí mě břicho, mám křeče…“

Helmut někam zmizel, Horst se chvíli bál, jestli Ariadnu nepřivede za ním do stanu, ale naštěstí to neudělal. Nejspíš se šel bavit s ostatními, oslavovat vítězství… však se na něm podílel víc než on, Horst. Unavený ze zranění brzy usnul. Když se probudil, byla už skoro tma. S Ariadnou se měl sejít za soumraku… ještě by to stihl. Aspoň na něj nebude zbytečně čekat… Bylo mu už ostatně lépe, tedy co se břicha týkalo, zlomená ruka ho pořád mučivě bolela a mravenčení v konečcích prstů neustávalo, což ho trochu děsilo. Po krátkém váhání tedy vstal a vyšel ze stanu. Noc byla chladnější, než noci předešlé, ale zima nebyla. Vůbec vládlo překvapivé teplo, které Horsta zneklidňovalo, protože slibovalo ještě nechutnější dusné léto.

Občas se musel pod nápory bolesti, která mu místo krve proudila poraněnou rukou, zastavit a chvíli si vydechnout. Cesta kousek za tábor mu trvala tuze dlouho.

„Kampak?“ zajímali se stráže.

„Za děvčetem, že?“ usmíval se jeden z nich.

„Ano, za děvčetem,“ přikývl nehnutě Horst. „Doufám, přátelé, že mě pustíte.“

„My ti bránit nebudeme, tak snad tě ta holka nenechá dlouho čekat.“

„Ještě jste ji neviděli odcházet?“ překvapeně se zeptal Horst a zaváhal, zda má vůbec tábor opouštět. Nechtělo se mu čekat na ni do hluboké noci u řeky, možná by mohl počkat tady.

„Jeden pár tudy prošel, ale žádná samotná holka.“

Horst pokrčil rameny. Schůzku měli domluvenou u řeky, bude tedy čekat u řeky. Zamířil téměř neznatelným svahem a střídavě zatínal a rozevíral pěst poraněné ruky. Sice se nemusel skrývat, ale přesto se pohyboval opatrně a tiše, nechtěl, aby o něm a Ariadně věděl celý tábor. U řeky rostla řada keřů. Uslyšel tiché hlasy, ačkoliv nerozuměl slovům. Zastavil se za jedním z keřů, chtěl se podívat, jestli tu kromě oné dvojice není také Ariadna. Skutečně, byla tam. Jenomže ne sama. Seděla u ohníčku, který někdo rozdělal, a ten někdo seděl vedle ní. Horstovi se málem zastavilo srdce. Ariadnu objímal kolem ramen Helmut, dívka měla hlavu opřenou o jeho rameno a oba si něco šeptali. Náhle dívka zvedla hlavu a hlasitěji než dosud pronesla větu, po níž se zraněnému gardistovi udělalo tak zle, že musel odejít: „Mně je s tebou tak hezky, Horste!“

Autor Rebejah, 22.01.2023
Přečteno 48x
Tipy 4
Poslední tipující: Slav Milo, mkinka
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

To je ale podvodník, vydávat se za svého bratra

22.01.2023 17:56:57 | Marry31

herdek, doufám, že má Ariadna sestru, jinak nevím nevím nevím ;-)

22.01.2023 16:44:31 | Slav Milo

Bratři jedna dívka.to nebude jednoduché

22.01.2023 16:04:32 | mkinka

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí