Za Kiery Tërrové / Stá třináctá kapitola - Helmut

Za Kiery Tërrové / Stá třináctá kapitola - Helmut

Helmutova hra na Horsta nemohla mít pochopitelně dlouhého trvání. Ke střetu, který se po dlouhou dobu zdál být rozhodující, došlo mezi těmi třemi jedné noci, kdy si dal Helmut pod Horstovým jménem zase schůzku s Ariadnou. Najednou se u jejich ohně objevil skutečný Horst. Neřekl jediné slovo, jen si vykasal rukáv uniformy, pod nímž měl stále obvázané zraněné předloktí. Ariadna totiž věděla, že byl tehdy v bitvě zraněný. Dívka se chvíli dívala z jednoho dvojčete na druhé, z Horstovy obvázané paže na Helmutův náhle velmi bledý obličej…

„Ano,“ chladně řekl Horst. „Můj drahý bratříček si s tebou jen hrál. Já jsem Horst, on hanebný podvodník.“

Ariadně se v očích objevil šok. Úplně zesinala, rty měla bílé a chvěly se jí. Helmut se ji pokusil uchopit za ruku. Rozpřáhla se a vrazila mu prudký políček. Pak se překotně vyhrabala na nohy a uprchla.

„Neměl bych sice, ale… nemůžu odolat, pomsta je sladká,“ obnažil Horst zuby a uštědřil Helmutovi facku na druhou tvář. Pak se rovněž otočil a nechal ho sedět u ohně samotného.

Následující dva měsíce spolu prohodili sotva pár slov. Až jednou přišel Horst v noci do stanu a podal Helmutovi víno, sám si nesl také džbánek.

„Co to?“ podivil se Helmut překvapeně a trochu rozespale.

„Smír?“ navrhl tiše Horst.

„Ty už se nezlobíš? Co tak najednou?“

Horst chvíli neodpovídal. „Zlobím,“ řekl poté. „Ale na ni se zlobím ještě víc. Několikrát jsme se sešli a já si myslel… víš, že by už třeba dnes… že bychom se… spolu mohli potěšit.“

„Asi to moc nevyšlo,“ podotkl Helmut a rychle se napil vína, aby mu jej bratr nestihl vzít.

„Ne, nevyšlo,“ přiznal hořce. „Víš, co mi řekla? Že… že se vlastně vůbec neznáme. Předtím jsme se sešli dvakrát, než jsem byl zraněn, a pak si myslela, že já jsem ty, tedy vlastně že ty jsi já… sám tomu nerozumím. No, a teď mi oznámila něco v tom smyslu, že ses jí jako já víc líbil ty.“

„Cože?“ nakrčil obočí Helmut.

„No, víc se jí prý zalíbil falešný Horst než ten pravý,“ znechuceně pokrčil rameny jeho bratr.

Chvíli se na sebe dívali.

„Klidně si ji nech,“ pousmál se Horst. „Já už o ni nestojím.“

„Díky,“ kývl s úšklebkem Helmut. Pak se zazubil. „To víš, ty můžeš mít, kteroukoli chceš, to mně se líbí hlavně černovlasé.“

Horst se musel o svého bratra opřít, jak se ho zmocnil smích.

Celá věc se však ještě pozdržela, protože Horst měl té noci dost v hlavě, a tak si nebyl helmut jistý, zda může brát jeho svolení vážně. Trvalo, než se ho odvážil vůbec zeptat, bratr mu nicméně své požehnání potvrdil. Ani pak však nemohl Helmut hned běžet za Ariadnou, správně navíc počítal, že na něj má dívka stále vztek.

Tak zatím v létě proběhla další bitva s červeným šípem, které se Horst ještě kvůli své paži nemohl zúčastnit. Léto s sebou přinášelo dusný, těžký vzduch, který bylo obtížné dýchat, puch a obtížný hmyz. Voják, který měl hlídku, šel nad ránem spát s nejedním svědícím vzkazem od komárů, často i nepříjemnou památkou na zvěda z čeledi vos. Bzučivý hluk této okřídlené havěti se stal součástí tábora stejně nedílnou jako například zvuk praskání ohně nebo kovový hřmot zbraní. Voda, v tom počasí skoro horká, chutnala přímo odporně.

„To už bych radši bojoval třeba o Vánocích, klidně i v závějích, ale tohle…“ stěžoval si Yves, jeden ze starších vojáků v ležení.

Všichni mlčeli a důvěřovali jeho zkušenosti.

Jednou dvojčata zase svým oblíbeným způsobem krájela jablka a Ariadna byla jednou z mnoha, jež je pozorovali. Po ukončení oné kratochvíle se neovládla a zašla za Helmutem, aby mu vyjádřila svůj obdiv. Ten pokrčil rameny. „Je to o důvěře, a důvěra, to je základ všeho,“ řekl skromně. Později si měl ta slova často připomínat. V tu chvíli ho však vůbec netrápila; byl jako všichni gardisté poněkud ješitný, Ariadnin zájem mu opravdu lichotil a dívka se mu navíc nepřestala líbit. Od srpna se tedy zase scházeli, milovali se v trávě na břehu řeky, před pohledy z tábora skryti hradbou keřů… Bylo jim nádherně.

Netrvalo to však dlouho. Začátkem října vztah ukončili. Oba se necítili dobře, Ariadna mu stále docela neodpustila a Helmut se paradoxně cítil mnohem hůř, když s ní spal s bratrovým požehnáním, než když s ní předtím uléhal za jeho zády.

Asi týden poté zase přišel Horst do stanu až po půlnoci. Helmut ho nechal, ale ráno ho vyzpovídal. „No… nějak jsme na sebe asi museli s Ariadnou počkat,“ slabě se pousmál Horst a trochu zrudl. „Zase… se scházíme.“

„Ehm… Horste…“ Helmut se kousl do rtu a pozorně si bratra prohlížel. „Jsi si jistý… totiž… že ví, že jsi Horst? Nemyslí si náhodou, že jsi já, že ne?“

Užasle na něj pohlédl. „Ne… Jak jsi na to přišel?“

„Nech být,“ mávl rukou Helmut a raději se vzdálil.

Brzy poté dostali bratři na čas volno, současně obdrželi dopis od nevlastního bratra Alexandra Salla. Při návštěvě u něj doma vyslechli zajímavou nabídku.

„Tenhle zámek je pro nás přeci jen trochu velký, i když tu žije i náš lékař Hugo se svou rodinou,“ začal opatrně ministr hospodářství. „I paní hraběnka souhlasí, že rozlehlost tohoto panství byla jedním z důvodů, proč se jej vzdala… a ona tu kdysi přebývala docela sama. Nedovedu si to ani představit… zkrátka jsem si říkal, zda byste neměli zájem část zámku osídlit. Jsem si jist, že na všech náležitostech se rychle domluvíme, a když nebudete zrovna v kasárnách, budete mít pohodlné místo, kde složit hlavu. Připadalo mi nejlepší zeptat se nejprve vás, jsme přeci rodina, mohli bychom být po letech zase pohromadě.“

Bratři souhlasili, naposledy takto bok po boku žili ještě za života jejich otce na tvrzi Hulé, to byly dvojčatům jen tři roky. Záhy se nastěhovali a přivedli s sebou i Ariadnu, která zatím spojila svou dlaň stuhou s dlaní Horstovou a stala se tak jeho chotí. Jako zatím všechny vztahy obou bratrů s touhle dívkou, i Horstovo manželství s ní však nemělo mít dlouhého trvání. Snad ještě nestihli manželství ani konzumovat, když dopis z ležení opět oba gardisty povolával na frontu.

„Zmeškali jste bitvu,“ zlomyslně se na ně šklebil poručík Üffä, jejich velitel. „Generál pro vás má ale náhradní úkol. Osvědčili jste se jako zvědové, tak do práce! Zítra ráno chce mít generál zprávu, co se u červeného šípu děje.“

Helmut přikývl. Horst se místo odpovědi napil jakéhosi odporně páchnoucího lektvaru, necítil se úplně ve své kůži, cestou se nejspíše nachladil.

Tmavá noc přišla dvojčatům vhod. Na koních se přiblížili, jak nejvíce to šlo, pak je nechali ukryté a dál se plížili po svých. Díky zkušenosti a obratnosti se jim podařilo dostat se velmi blízko. Napjatě naslouchali zvukům nočního tábora. Slyšeli tlumené kroky stráží přecházejících sem a tam, aby se aspoň nějak pokusily zahřát… Helmut sebou polekaně škubl, když se těsně vedle něj ozval jiný zvuk. Horst kýchl. Oba ztuhli a několik vteřin se dívali na lesk očí toho druhého. Helmut měl dojem, že téměř slyší, jak voják na stráži otočil hlavu jejich směrem. Dloubl Horsta do žeber.

„Pryč!“ sykl zostra. „Běž, dělej!“ A sám se podle toho taky zařídil, zvedl se, otočil a prchal od ležení. Slyšel, že ho Horst s odstupem několika kroků následuje, a slyšel také poplach z tábora. Bylo jasné, že je zle.

Doběhl ke koním, vyšvihl se na hřbet svého bělouše a počkal na bratra. Pak se bok po boku rozjeli do těžké, vláčné sametové tmy.

Za sebou slyšeli pronásledovatele. Několikrát po nich někdo vypálil, ale zatím nikoho nezasáhl. Ani jeden z bratrů se neodvažoval palbu opětovat. Soustředili se jen na útěk.

„Promiň,“ vyhrkl Horst a popotáhl. „Helmute… hrozně mě to mrzí…“

„Teď už je to jedno!“ okřikl ho bratr. „Pojeď!“

„Počkej, uděláme líp, když se rozdělíme,“ pravil Horst. „Kvůli mně jsme v téhle situaci, nechci, abys kvůli mně… aby…“

„Rozdělíme se,“ souhlasil Helmut. „Budeme mít větší šanci.“

„Uvidíme se,“ řekl Horst a položil mu ruku na rameno. Pak se od něj oddělil. Měl pravdu, netušil ovšem, v jakém stavu se příště uvidí.

Helmut neujel ani deset metrů od místa, kde se rozdělili, když za sebou uslyšel bratrův výkřik. Zpomalil a otočil se, slyšel ržát koně a viděl, jak se Helmut, bělouš jeho bratra, hroutí k zemi.

„Dobrý!“ uslyšel Horstův hlas. Pochopil, že musí pokračovat dál. Rychle pobídl koně do cvalu. „Horste, za mnou!“ zvolal. Situace se změnila, teď už nemělo smysl, aby se rozdělovali.

V jednom místě, které se mu zdálo vhodné, seskočil na zem, přikázal svému bělouši, aby se skryl, a vylezl na strom. Připravil si tři nože, jeden do každé ruky a třetí mezi zuby. Říkalo se, že gardista má mít najednou k dispozici nejméně tři nože: alespoň dva pro nepřátele, třetí pro sebe sama. Helmut měl teď třetí nůž pro jistotu pro Horsta.

V postavě, která pod stromem, na němž ukrytý v jehličí stál, proběhla jako první, poznal svého bratra. Pár kroků za ním běžel voják. Helmut uchopil nůž za špičku, nakročil si a plynule nůž vyslal. Pod ním zazněl výkřik a pád těla. Jako by pokračoval v pohybu, uchopil Helmut za špičku druhý nůž a uvolněnou rukou od opasku vytáhl další. Zasáhl dalšího vojáka, který se překvapeně zastavil nad tělem prvního. Pak pružně seskočil na zem, vytáhl nože z ran a letmo je očistil o jejich uniformy. Pak se přilepil ke kmeni stromu a znehybněl. Kolem proběhl hlouček pronásledovatelů. Helmut je tiše sledoval. Mužové se vyhrnuli na břeh řeky, která, rozvodněná nedávnými vydatnými dešti, zpěněně uháněla ve svém korytě.

„Přes ni se nedostaneme!“ překřičel jeden z mužů hučení vody.

„To ale nemohl ani on, ne?“ opáčil další voják a natáhl ruku s lucernou, aby dohlédl dál.

„Támhle něco je!“ řval další a ukazoval na druhý břeh.

„Tady taky!“ zazněl jiný hlas a jeho majitel něco zdvihl. Ve světle lucerny se objevily nohavice. Na zem z nich crčela voda.

„V řece plave další kus, asi bota!“

„Skončeme to!“ zvolal první voják. „Jestli se vrhl do řeky – a vypadá to, že ano – pak už je u nebeské brány, nikdo by nedokázal tohle přeplavat!“

Chvíli poté, co odjeli, se pohnulo křoví nedaleko Helmuta. Pomalu se ze země zvedl Horst. Chyběl mu plášť, nohavice a jedna bota a byl celý zmáčený. „Horste, proboha, co tě to napadlo?!“ vyjekl Helmut a přiskočil k němu.

„A co jsem měl dělat, nechat se chytit?“ drkotal mladík zuby.

„Bál jsem se, že ses vážně utopil!“ vykřikl Helmut. „Prosím tě, pojď, vrátíme se do tábora, než tady zmrzneš.“

Za dva dny se rod červeného šípu stáhl zpět na Guille. Helmut s Horstem se vrátili na zámek, ale nebyl to radostný návrat. Horst se sotva držel na nohou, měl teplotu a ošklivý kašel. Lékař Hugo, Helmut i Ariadna se o něj starali, ale Horstův stav se přesto zhoršoval. Od Nového roku snad ani nevnímal, co se kolem něj děje. Nakonec po třech týdnech zápasu s nemocí v polovině ledna vypustil duši. Bylo mu rovných dvacet let.

Po jeho smrti okolo sebe asi dva týdny chodili Helmut s Ariadnou prakticky bez povšimnutí, ale jednou k večeru vklouzla dívka do jeho komnaty. „Musí se to nějak zlomit,“ řekla. „Musí se to nějak rozhodnout. Nemůžu vedle tebe jen tak žít. Jestli mne tu nechceš, odejdu, ale… můžu tě nenávidět, nebo tě milovat. Mezi tím ale nic, Helmute.“

Chvíli váhal a uvažoval, jestli svolení, které mu Horst dal tehdy v létě v ležení, stále platí. „Nemusíš odcházet,“ řekl měkce. Rozpřáhl náruč.

Ariadna se mu vrhla kolem krku. „Mám nesmírnou radost, můj milý!“ zvolala. „Víš… jen bys měl asi vědět…“ slabě se usmála, „že budeme brzo zase tři.“

Překvapeně se na ni podíval. „Ty… čekáš Horstovo dítě?!“ zvolal.

K jeho zmatku zavrtěla hlavou. „Horstovo ne.“

„Horstovo… ne…“ opakoval mechanicky.

„Ne… čekám tvoje dítě, Helmute.“

Začátkem léta roku Páně 1730 porodila Ariadna syna, kterému dal Helmut jméno Horst. Ariadnu si ale za manželku nikdy nevzal.

Autor Rebejah, 30.01.2023
Přečteno 92x
Tipy 3
Poslední tipující: Marry31, mkinka
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Zajímavě se to mezi bratry vyřešilo, něco takového jsem nečekala

31.01.2023 15:02:28 | Marry31

Napínavé.ani jsem nedychala.

30.01.2023 15:07:18 | mkinka

Děkuji, snažila jsem se:)

30.01.2023 16:28:13 | Rebejah

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí