Za Kiery Tërrové / Stá čtrnáctá kapitola - Alexandr

Toho raně červencového dne se ministr hospodářství zdržel a domů přijel až za tmy. Připadal si nesmírně špinavý, neboť i přesto, že se již snesla tma a po slunci nebylo ani památky, odporné letní dusno se svými vojsky neodtáhlo a on přijel úplně zpocený. Uvítal se s vojáky na stráži, na nádvoří seskočil z koně a otěže hodil podkonímu, který se zrovna vracel od studny s okovy vody. Pak si to namířil rovnou do své komnaty. Na prahu zůstal stát a údivem mu málem spadla čelist. Na jeho lůžku ležela Agrippina. Oči se jí leskly. Džbánek, který právě odkládala na stoličku u lůžka, rozhodně nebyl její první. Zvedla hlavu a upřela na manžela modré oči.

„Ty…?“ zajíkl se překvapením – a nedočkavostí – Alexandr Sall.

V odpověď zašeptala jen dvě slůvka a oči se jí znovu zaleskly. „Chci vás…“

Ani na okamžik neváhal. Rychle se svlékl a vklouzl za ní na lůžko. „Snad bych se měl přeci jen aspoň opláchnout…“ zauvažoval nahlas.

Jemně se ho dotkla. „Proč?“ zeptala se vláčně. „Nebylo by to zbytečné? Budete zpocený znova…“

Pobaveně se pousmál, objal ji a začal líbat na rty, krk, ramena, hruď… Dlaněmi laskal její prsa. Když téměř bez dechu zvedl hlavu, podala mu džbánek. Napil se, nádoba byla skoro plná. Znovu Agrippinu líbal, chutnala mu stejně jako to vynikající víno, chutnala po tom víně… Náhle si uvědomil, že jeho manželka jen strnule sedí, vůbec jeho něžnosti neopětuje. Udiveně k ní zvedl oči a trochu se odtáhl.

„Co je ti?“ zeptal se a snažil se skrýt jisté zklamání.

Neodpověděla.

Objal ji a chtěl ji políbit, ale v její tváři se najednou objevil naprosto nepříčetný výraz. Nastavila proti sobě ruku, aby mu zabránila víc se přiblížit, sama se od něj odtáhla, v očích běs, strach… a ještě něco mnohem horšího: odpor. Náhle ony emoce rozmazaly slzy. Rty se jí rozechvěly.

„Promiňte,“ hlesla plačtivě. „Já… myslela jsem… nejde to, nemůžu… nemůžu!“ Rychle a mrštně vstala a byla ta tam.

Ministr hospodářství hlasitě zaklel a udeřil pěstí do matrace. Svalil se na záda do polštářů, vzal víno, které tu zapomněla, a napil se. Co se mezi nimi jen stalo? Od té doby, co se narodil Hugo, to mezi nimi bylo v nepořádku. Alexandr zpočátku chápal, že se Agrippina potřebuje ze všech událostí vzpamatovat, přeci jen těžký porod, únos Huga, pak radost z jeho návratu… Proč s ním ovšem neuléhá ještě ani dnes, kdy bylo chlapci už sedm měsíců, mu nešlo do hlavy. Přišla za ním přeci sama, on ji k tomu nenutil, snažil se být trpělivý a dosud jí zachoval věrnost. Teď měl sto chutí ji porušit a vzít si do postele první ženu, kterou uvidí. Agrippina v něm probudila touhu… a pak od něj utekla. Proč, probůh? Několikrát ji slyšel stěžovat si, že po porodu ztloustla, on to tak neviděl, měla pravda trochu plnější tvary, ale jemu se její nové křivky vlastně docela líbily a tlustou by ji rozhodně nenazval. Vadilo mu na ní něco jiného: že hřeší, že si neplní manželské povinnosti. Neměla právo mu své tělo odpírat, nebylo na ní, aby rozhodovala o tom, zda a kdy budou mít další děti, takové rozhodování příslušelo jen Bohu! Alexandr nebyl v jejím klíně přes osm měsíců a už ho to přestávalo bavit. Nechápal, co to mělo znamenat, tahle její podivná návštěva před chvílí. Jen rozdráždila jeho touhu. Nitro se mu však sevřelo, když si vzpomněl na její výraz předtím, než mu zmizela. Proč by se měla bát? Bála se snad toho, že by znovu otěhotněla? Že by znovu prodělala těžký porod? To by snad ještě chápal, ale… nemohl zapomenout na odpor, který v jejím výrazu také viděl. Jakou jí zavdal příčinu, pro niž by k němu měla cítit odpor?!

Ledovou krustu své ženy se pokusil během léta prolomit několikrát. Bezúspěšně. V polovině srpna už toho měl natolik dost, že v noci dokonce vnikl do komnaty své ženy, víc proto, aby ji přiměl mu to vysvětlit, než aby se jí zmocnil proti její vůli. Agrippina ležela na lůžku, vedle ní ležel Nikolaj a ona ho ze spánku objímala. Nikolaj mírně zdvihl hlavu, když zavětřil Alexandrův příchod, ale rychle se uklidnil a zase se klidně položil. Ministr poražen sám sebou po špičkách zase odešel.

 

Koncem října si vyrazil s Hugem d’Elzzbierppe a nevlastními bratry Helmutem a Horstem na vyjížďku. Jel napravo, po jeho levici Hugo, vedle Huga pak obě dvojčata. Lékař byl ze čtveřice nejstarší a také nejmenší, všichni tři bratři ho o hlavu převyšovali.

„Jak se daří vašim dětem, monsieur le docteur?“ zajímal se Horst, který byl evidentně v dobrém rozmaru.

Hugo se bezděčně usmál. „Antigona s Hectorem jsou chvála Bohu zdraví, ale ty nejmladší se poctivě střídají, sotva se jedna zotaví, začne kašlat nebo zvracet ta druhá, a jakmile té se uleví, prakticky okamžitě ulehne v horečkách ta první.“

„Víte, co je hrozné? Žijeme v jednom domě a prakticky se nevídáme,“ nadhodil Alexandr.

Oba bratři horlivě přitakali. „Nás navíc mohou každou chvíli povolat zpátky na frontu,“ řekl Helmut hlasem, jehož tón neprozrazoval jedinou emoci.

Horst mlčky přikývl.

„Měli bychom spolu trávit víc času,“ mínil lékař.

Za takovéhoto rozhovoru dorazila čtveřice k šenku při královském zámku. Vstoupili dovnitř a mimoděk se rozhlédli po místnosti. Obě dvojčata zasalutovala. „Pane…“ překvapeně vydechl Helmut.

Skutečně tu u blízkého stolu seděl poručík Fyr a naproti němu… ministr financí. Alexandr ho pozdravil lehkým pokývnutím, které Publius Christian d’Elzzbierppe stejně bezvýrazně opětoval. Hugo d’Elzzbierppe si svého příbuzného vůbec nevšímal, prošel kolem ke stolu na opačném konci skoro prázdného šenku a elegantně se tam uvelebil na lavici, nohy natažené a překřížené holeně, mezi koleny svíral rapír a prsty poklepával na jeho rukojeti.

„Pan poručík, jenž zachránil mého syna, tě uráží, mon ami?“ trochu kousavě se otázal Alexandr, když si sedal k němu.

„Ne že by urážel přímo mne… ale rozhodně pocuchal můj estetický cit. Poručík gardy by měl vypadat jinak,“ opáčil Hugo d’Elzzbierppe, aniž by skrýval opovržení. „Copak to vidím jen já? To není gardista, ale trhan! Třeba jeho vlasy… Brrr!“ Úplně se otřásl a přitom bezděky položil dlaň na svou milovanou šedavou paruku. „Ví vůbec ten… Fyr, co je to hřeben?“

„Mně by ho, když už, bylo líto z jiného důvodu,“ vmísil se do hovoru Horst. „Viděli jste, jak si pořád sahá na obličej a mne si ruce?“

Všichni na okamžik důstojníka pozorovali. Skutečně byl velmi bledý, jeho jindy zřetelné bílé jizvy byly méně výrazné a rty měl úplně bílé. Brzy si mohli všimnout i gest, která Horst zmínil.

„Řekl bych, že ho ty jizvy dnes dost bolí,“ souhlasil Helmut a věnoval Horstovi uznalý pohled.

V tu chvíli se u nich objevil šenkýř s pichlavýma černýma očima, jejichž pohled jako by se do nich zavrtával s cílem prohlédnout si každý jednotlivý nefron, neuron a další buňky tvořící jejich těla. Objednali si víno, raději všichni totéž, aby se ho co nejrychleji zbavili. Zatím Alexandr postřehl, jak se Helmut zvedl, přešel k hudebníkovi, který v koutě hrál na loutnu, a podal mu malý měšec.

„Co mám zahrát, monsieur?“ uctivě se zeptal loutnista.

„Raději nic. Ty peníze jsou za to, abys naopak hrát přestal, víš. Uráží to můj hudební sluch,“ zašklebil se na něj Helmut a šel si zase sednout.

Chvíli si povídali o všeličems, až najednou Horst udělal posunek a naklonil se dopředu. Čtveřice nachýlila hlavy k sobě. „Buďme potichu, je tu málo lidí, Rád bych slyšel, o čem si pan poručík s panem ministrem povídají, vypadají přitom náramně zaujatě…“

„… svého sotva dotknete,“ podotýkal právě cosi poručík Fyr.

„Zato vy pijete až dost,“ ušklíbl se ministr financí. „Přitom nevypadáte dobře, měl byste ležet v posteli, ne vysedávat v šenku.“

„To přejde,“ řekl poručík a rty se mu zaškubaly. „Nedělejte, že máte obavy o moje zdraví. O co vám jde ve skutečnosti, monsieur d’Elzzbierppe?“

„Proč proti sobě bojovat, pane poručíku?“ sladce se zeptal ministr. „Jsme koneckonců na stejné lodi, ne? Jde nám o totéž. Podívejte, mně vlastně jen stačí, když budu moct mít tu kropenatou slepičku na jednu noc, občas… pak si ji mějte dle libosti. Mně zase tak nezajímá, ale doufám, že chápete, že za tu oběť, kterou jsem přinesl, si nějakou odměnu zasloužím. Nápověda pro váš omezený důstojnický mozeček: peníze nedostanu a ani nechci. Těch mám dost a co se jich týče, ztráta oka mě neomezuje, rozumíte. Já si ale odměnu vyberu. Věřím, že dostanete rozum a umožníte mi to.“

„Je pravda,“ velice pomalu promluvil poručík, „že tehdy na nádvoří po tom souboji nám to spolu šlo…“ Ztišil hlas: „Možná bychom se mohli domluvit… ale chápejte zase vy mne. To já jí přinesl štěstí, sama to tak řekla, ano, použila přesně tato slova, vrátil jsem jí její štěstí, já!“ V jeho hlase přímo zvonila radost a pýcha. „Věřím, že jste měl příležitost ta slova zaslechnout, když jste na mne hned poté promluvil ze stínů… Zkrátka musíte uznat, že mám nárok na… řekněme podstatnou část zisku.“

„Řekl jsem, že ji budu chtít jen občas,“ upozornil ministr.

„Jistě. Ale já se ani té části nehodlám vzdát… zadarmo.“ Fyr se zvláštně usmál.

Něco v jeho výrazu, tónu či řeči těla ministra upozornilo, co na něm žádá. „Nikdy, fuj!“ vyjekl s odporem. „Proč si vůbec nárokujete… tuhle svou odměnu, když o ni stejně nestojíte?“

„Jak jste na to přišel?“ užasl upřímně Fyr.

„Přece… přece…“ zajíkl se hnusem ministr financí a co nejméně nápadně se pokusil odsunout se od poručíka ještě dál. „Nejsem idiot, Fyre, všímám si věcí kolem sebe! Proč vás zajímá žena, když současně projevujete zájem… nejen o mne osobně, ale i o jiné… zástupce našeho pohlaví…“

„Já nejsem vybíravý,“ ušklíbl se Fyr. „Voják bere, co má po ruce, aužívá si, dokud to jde. Mně – a nejsem zdaleka sám – je jedno, jestli je to ženská, nebo chlap, hlavně nebýt sám.“

Alexandr koutkem oka zpozoroval, jak se Horst s Helmutem po jeho pravici svorně pokřižovali a vyměnili si zděšené pohledy. „Sodoma…“ uklouzlo Helmutovi polohlasně.

„Na to nepřistoupím!“ skoro zařval Publius Christian d’Elzzbierppe.

Poručík mírně našpulil rty a pokrčil rameny. „Já myslel, že se chcete dohodnout…“

„Takováhle cena je příliš vysoká i pro mě!“ skoro vyplivl ministr. „Ano, chtěl jsem se dohodnout, ale… vy jste tak neuvěřitelně odporná bytost, Fyre…“

Poručík bleskurychle tasil nůž a bodl do místa, kde měl ministr na stole položenou ruku. Udělal to tak rychle, že člen královské rady vůbec nestačil reagovat. Slabě vykřikl, když se čepel silou rány vnořila do dřeva. Několik vteřin seděl, bílý jako plátno, rukou si zakrýval ústa. Poručík se na něj díval pobaveně a pohrdavě. Publius Christian třeštil své jediné oko na nůž, který vězen zapíchnutý ve stole přesně mezi jeho prsteníkem a malíkem. Opatrně ruku odsunul a ta se mu okamžitě rozklepala. „Vy… vyjste blázen!“ zvolal. „Jste opilý!“

Poručík vstal. „Myslím, že se asi nedohodneme, pane ministře. Škoda… kdysi jste se mi líbil. Jste hezký muž… bohužel mne čím dál víc přesvědčujete o tom, že jste jen hezký. Hodný nejste v žádném případě, a já nedovolím, aby se jí třeba jen prstem dotkl někdo, kdo ji chce, jak sám přiznává, jen tu a tam na jednu noc. To si ona nezaslouží. Nadto jí nadáváte do kropenaté slepičky… ne, vy ji opravdu nemilujete.“

„A vy ano?“ odplivl si ministr. „Vy, který spáváte i s chlapy, raději se nedomýšlím, s jakými asi, ji snad opravdu milujete? Sáhněte si nejprve sám do svědomí, než začnete plivat na mne!“

„Jediný, kdo tu dosud plival, jste byl vy,“ klidně opáčil poručík. „Pozval jste mne sem, já přišel. Byl jsem ochoten se dohodnout. Vy jste nakonec dohodu odmítl. Takže si na mě dejte pozor, pane ministře.“

„I vy na mě,“ přikývl on. „Jak jste řekl, přišli jsme se sem dohodnout. To jsem ale netušil, že mne budete takhle vydírat.“

„Tak to si vyprošuji! Už jste tu těch urážek řekl dost!“ Fyr se rázně otočil a šenk opustil. Předtím se ještě na prahu jednou otočil. „A myslím, že ten nůž, který vězí ve stole a který vám nahnal takovou hrůzu, je dobrým důkazem toho, že opilý rozhodně nejsem!“

„To byl tedy spor…“ zamumlal Alexandr.

„O ženskou,“ dodal Horst a šklebil se. „Kropenatá slepička…“ Pobaveně kroutil hlavou.

„To byl spor… ještě pořád je, nezdá se vám?“ namítl Helmut.

Alexandr přikývl. Myslel na to, že jeho podezření tehdy z rady bylo správné, poručíkovi se ministr skutečně líbil… tedy tehdy. A současně se mu líbila i žena…

„Ten důstojník věru nevypadal dobře,“ zamumlal Hugo a dopil své víno. „Možná… bych za ním měl jít a podívat se na něj.“

„Souhlasím, pojďme. Doprovodím vás,“ přikývl Alexandr okamžitě.

Dvojčata zůstala u stolu v rozhovoru o špatnosti a hříšnosti poručíkova milostného konání v kasárnách. Alexandr s lékařem vyšli na nádvoří a branou ven na ulici. Už byla skoro tma, siluetu poručíka mířícího ke kasárnám bylo sotva rozeznat. Oba se podivili tomu, jak dlouho v šenku zjevně seděli. Vtom kolem nich proběhl ministr financí.

„Hej, Fyre, něco jste si zapomněl!“ zařval, rozmáchl se a vrhl po něm gardový nůž. Alexandr slyšel, jak Hugo zalapal po dechu.

Avšak Fyr byl poručík gardy. Ministr hospodářství sice nechápal, jak, ale podařilo se mu noži vyhnout. Nůž narazil do zdi a odrazil se. Když dopadl na zem, Fyr jej zdvihl, vycenil na Publia Christiana zuby a strčil si mezi ně čepel zbraně. Chvíli tak stál a jako by viděl jen ministra financí. Pak zjevně uviděl někoho jiného. „D’Elzzbierppe!“ zvolal. „K zemi! K zemi!“ Jeho hlas byl tak navyklý udílet rozkazy a zněl tak rozhodně a nebezpečně, že ministr financí sebou bez větších úvah plácl na zem. V tu chvíli zazněl výstřel. Fyr už nestihl po útočníkovi vrhnout svou zbraň. Zapotácel se pod silou nárazu střely, klopýtl a ztratil rovnováhu. Spadl dozadu ke zdi.

„Hugo!“ vzkřikl Alexandr na lékaře. Ten se okamžitě rozběhl k Fyrovi. Ministr hospodářství tasil pistoli a vypálil ránu směrem, kterým tušil, že útočník prchal. Byl to zoufalý a předem marný pokus. Tasil rapír a rozběhl se do tmavého šera, ale brzy to musel vzdát. Po návratu ještě mohl zahlédnout záda ministra financí, který poklusem prchal do bezpečí zámku. Otočil se a přešel k Hugovi d’Elzzbierppe, který podpíral poručíka Fyra.

„Já… jen jsem… zapletly se mi nohy…“ rozpačitě koktal důstojník. „Ta střela… sotva se mě dotkla, je to jen škrábnutí, nic víc. Měli byste jít také zpět do paláce, ať tu nedojde ještě k atentátu na dalšího ministra,“ zadíval se na Alexandra. Pak se otočil a těžce zamířil do kasáren.