Za Kiery Tërrové / Stá patnáctá kapitola - Kiera

Za Kiery Tërrové / Stá patnáctá kapitola - Kiera

Ten večer už seděla na lůžku jen v negližé a česala si vlasy, když někdo zaklepal. Zvědavě pohlédla na dveře, trochu s obavami, aby to nebyl… „Dále,“ hlesla sevřeně. K její úlevě vstoupila jen chůva prince Mikuláše.

„Omlouvám se, že vás ruším, komteso Tërrová, ale můj pán si vás přeje vidět.“

„Mne?“ podivila se a vstala.

Mikuláš Arianovič Hulaimé seděl v pokrývkách na svém lůžku. Když otevřela dveře, zvedl k ní oči a jeho tvář projasnil úsměv. Měl mladistvou oválnou tvář s jiskřivýma zelenýma očima a hustými přerostlými tmavě kaštanovými vlnitými vlasy. Jen některé neurčité rysy v obličeji jako by zdědil po své ruské matce, jinak to byl celý otec.

„Přál jste si mne vidět, Výsosti?“ učinila před ním hraběnka mírné pukrle.

Mikuláš Arianovič jí pokynul rukou a ukázal na židli. Posunkem naznačil, aby si ji přisunula k lůžku. Sotva se usadila, spustil: „Když jsem ještě žil na jihu s matkou, párkrát jsem se setkal s vaším synem Denisem. Váš bratr, notář Tërr, ho brával s sebou, když k nám jezdíval. Denis mi vykládal, jaké pohádky jste mu vyprávěla, když jste za ním občas zajela…“ Usmál se při vzpomínce.

Kiera se rozesmála. „Chcete, abych vám vyprávěla pohádku?!“ pozvedla obočí a pobaveně zakoulela očima.

Mikuláš Arianovič jí pohled opětoval překvapivě vážně. Přikývl. „Rád bych, abyste mi povídala stejný příběh jako tehdy Denisovi.“

Kiera se usmála a opřela se v židli. Přivřela oči a vzpomínala, jak tenkrát upravila, zjednodušila a povznesla život nevlastního syna, otce obou chlapců, aby mohl maličký Denis pokládat vyprávění o něm za obyčejnou pohádku. Bylo zjevné, že Mikuláš tušil, že se vyprávění zakládalo na pravdě, a byl přeci jen mnohem starší než tehdy čtyřletý Denis… Jemu si může dovolit povědět více pravdy o jeho otci. A tak se pustila do vyprávění, odříkala pohádku pro Denise, jak si ji ještě vybavovala, a pak dodala několik drobných epizod ze skutečného života plukovníka d’Agoulle pro porovnání. Mikuláš se zatím pohodlně natáhl na lůžku a zavřel oči… a když hraběnka skončila, zdálo se, že dědic trůnu spí. Hraběnka sfoukla voskovici a hotovila se odejít. Když už byla skoro u dveří, lekla se princova hlasu: „Zítra bych ocenil, kdybyste mi dělala společnost při projížďce.“

„Samozřejmě, Vaše Výsosti,“ opáčila pokorně.

Následující den – bylo to 27. prosince – si spolu v doprovodu čtyř gardistů skutečně vyjeli. Nejeli daleko, opsali jakýsi čtyřúhelník od zámku ke skalám, pak podél nich, lesem a lukami na jih přibližně do úrovně Ykkhó a pak na západ do hlavního města a zzpět na královský zámek. Chvíli komentovali počasí a pak se Mikuláš Arianovič začal vyptávat na různé věci stran vládnutí. Hraběnka mu upřímně odpovídala na jeho otázky, věděla však, že je zároveň nutné počínat si opatrně, protože Mikuláš, jako většina mladých lidí, měl tendence přejímat názory blízkých zkušenějších osob až doslova. Následník trůnu ji pozorně poslouchal, občas pokýval hlavou a vypadal zamyšleně. Pak se ho zeptala pro změnu hraběnka a její otázka směřovala k René Hulaimé, se kterou mladík trávil spoustu času. Princi se nahrnula krev do tváří a několik minut se neodvažoval na hraběnku ani podívat. Pak špitl jakousi vyhýbavou odpověď, která jí prozradila podstatně méně než řeč jeho těla.

Hraběnka však za celý niápad s vyjížďkou byla ráda nejen pro možnost blíže si s Jeho Výsostí pohovořit. Cestou také přemýšlela o sobě… a Damonovi. Když mu tehdy vlezla do postele víceméně jen proto, že to byl jediný zoufalý způsob, jak zachránit kapitána Fössra (navíc, jak se ukázalo později, jen na půl roku), nenadála by se, že s panovníkem bude ještě i dnes, dva roky poté, že mu dá dceru, že k němu dokonce začne i něco doopravdy cítit (láska to určitě nebyla, tím si byla hraběnka jistá, ale… jistá náklonnost snad) a že… ale o tom mu teprve poví…

Po návratu zastihla regenta v zamlklé náladě. Okamžitě poznala, že se něco stalo. Když Damon Hugo Hulaimé takto mlčel a přejížděl si dlaní po ústech a bradě, bylo zle. V takových chvílích se tuze hněval.

„Co se stalo, můj pane?“ zeptala se polekaně a přišla k němu.

Damon Hulaimé se na ni nešťastně podíval. Chvíli mlčel a pak zlomeným hlasem pravil: „Je to zlé, Kiero.“

Zůstala na něj zvědavě a znepokojeně hledět.

„Červený šíp,“ ztěžka řekl panovník a napil se vína, „porušil příměří. Netrvalo ani čtrnáct dní. Znova zachvátili Öölle a právě se mi donesla zpráva, že shromažďují flotilu. Žel Bůh, je to relativně malý ostrůvek, ale… loďstvo má zatraceně silné, silnější než máme my. Naší jedinou nadějí je nechat je vylodit se tu… a donutit je bojovat na souši. Drobná výhoda by mohla být, že bojujeme na našem území. Škody sice také utrpíme my, ale známe svůj kraj. Oni budou putovat přímo, my můžeme využít zkratek, skrýší… a pastí, o kterých oni nemají ani tušení.“

„Vidíte, hned máte plán,“ snažila se ho povzbudit ona. „Nechme je si myslet, že o jejich plánech netušíme. Až se vylodí, uvidíme, kterým směrem se vydají, a podle toho se zařídíme.“

Damon přikývl. Zabořil tvář do jejího ramene. „Ach, Kiero…“ vzdychl. „Tak jsem doufal, že už bude mír a klid… v poslední době nás červený šíp nesmírně vyčerpává. Hýbe mi žlučí už tolik let…“

„To je jeho cílem, můj pane. Vezměte, kdy útočili. První potíže nastaly roku Páně 1717 – v ten rok, kdy zemřel korunní princ Arian Hulaimé. Podruhé zaútočili teď, když je země bez krále, vládne jí jen regent a dědic trůnu je velmi mlád. Cítí nejistotu státu a příležitost chopit se moci. Ale my jsme silnější, než se jim zdá. Což jsme je o tom již nepřesvědčili? Nebude tak zle. Nasaďte gardu, letos se již osvědčila. Snad před ní vezmou Guillané zase nohy na ramena.“

„Snad,“ těžce polkl on. „Kiero, jak jsem našemu Pánu vděčen za to, že mi vás dal. Já, generál, se tu hroutím, a vy… vy jste má spása.“

„Nemáte jen mne,“ usmála se pobaveně. „Náš Pán při nás jistě bude stát. Při nás dvou… už stojí.“

„Bezpochyby. Jak jinak byste mi mohla dát naši krásnou Lavion.“

„A jistě i další děti…“

Zvedl k ní tvář. „Prosím?“

„Znovu je nám přáno,“ pravila. „Příští rok v létě nás bude zase víc.“

Damon ji sevřel v objetí. „Ať Guillané táhnou pryč, tohle se musí oslavit, má milá!“

„Co takhle oslavit nový život dalším novým životem?“ navrhla. „Už několikátým rokem se váš syn pokouší o dítě. Bál Vyvoleného byl sice jen před pár dny… ale proč celou věc nepodpořit ještě více? Uspořádejme jej znovu, ještě letos, třeba na Nový rok.“

Její rada se ukázala být více než prorocká. V únoru se konala svatba Charlese Hulaimé, kterému se tentokrát zadařilo a dívku, kterou si vybral, obtěžkal.

Autor Rebejah, 06.02.2023
Přečteno 82x
Tipy 3
Poslední tipující: Marry31, mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí