Za Kiery Tërrové / Stá sedmnáctá a stá osmnáctá kapitola - Damon a Mikuláš

Anotace: Léta Páně 1730, březen. Prosím o komentář ke každé z kapitol zvlášť. Děkuji.

Stá sedmnáctá kapitola – Damon

Jednadvacátého února dorazila do hlavního města zpráva, že se Guillané vylodili na východním pobřeží a táhnou na Ykkhó. Šestadvacátého února konečně docestovali do hlavního města i poslední opozdilci z řad nejvyšších vojenských velitelů. K rokování tak zasedli kromě generála Hulaimé, plukovníka gardy Syma a ministra války Olbrama Renairda také například bývalý plukovník, nyní generál de Iille nebo generál Martin La Nal, příbuzný velitele posádky zámku ministra Salla.

„V žádném případě nesmíme dopustit, aby Ykkhó padla!“ vášnivě zvolal plukovník Sym. Byl vysoký, nepříliš pohledný a za poslední léta mu přibylo notně šedin i vrásek.

„Ani to dopustit nehodlám,“ opáčil Damon s převahou. „Guillané už stihli obsadit menší městečka na východě, do rukou jim padla i Lavlaine. Eljuupe ale odolala.“

„Když zachvátili Lavlaine, nevrhnou se teď spíš na Taale?“

„Podle zpráv míří sem,“ mírně si povzdechl Damon.

„Postavíme se jim!“ zvolal generál de Iille bojovně. „Za Ykkhó, za Gony, za Mikuláše Arianoviče!“

„Nestačí odhodlání a hrubá síla, generále de Iille,“ namítl generál La Nal. „Už několikrát jsme je odrazili, přesto jsou tu zase. My se jich musíme konečně zbavit jednou pro vždy, musíme rod červeného šípu srazit nejen na kolena, ale celým tělem na zem! Jinak vstanou znova!“ Z jeho hlasu jasně vyzařovalo pohrdání de Iilleho patetickým projevem před chvílí.

Aeneas Horatius de Iille tiše stál a hladil si knír.

„Takže,“ nadechl se Damon Hulaimé, „jak jsem řekl, nehodlám dopustit, aby červenému šípu padla do rukou Ykkhó. Obětuji Lavlaine, obětuji třeba i Taale nebo Agoulle, bude-li to nutné, ale tohle město jim nevydám. Nehodlám dopustit, aby se k Ykkhó byť jen přiblížili,“ významně se podíval na plukovníka Syma. „Garda se loni osvědčila, nasadím ji i letos. Nemůžeme si být jistí, kolik Guillanů je, o tom se mi zpráv nedostalo, ale odhaduji, že mohou dát dohromady nejvýš patnáct tisíc vojáků. Ne že bychom se z toho mohli moc radovat, my máme jedenáct tisíc a víc takhle rychle ani neseženeme. Můžeme být rádi, že jsme stihli zacvičit ty nováčky… inu, které jsme zacvičit stihli. Nemyslím si, že by si Guillané dovolili vytáhnout na nás v plné síle, nějaké muže museli nechat doma. Síly tedy budou víceméně vyrovnané, oni sice mají nějaké dva nebo tři tisíce přesilu, ale my známe terén. Jim bude cesta trvat ještě dlouho, obzvláště, když začali u hor a skal. Vyrazíme jim vstříc. My tak určíme místo boje, ne oni, na naší straně bude znalost okolí i moment překvapení.“

„Kdy vyrazíme?“ věcně se otázal generál de Iille.

„Prvního března hned ráno. Do té doby shromážděte co největší vojsko. Potřebujeme každý meč, který je k dispozici. Pošlete posly i do okolí, kupříkladu k ministru Sallovi. Chci ve vojsku každého bojeschopného muže, každého, kdo může alespoň máchat šavlí a zvládne rychlé tempo chůze. Budeme pospíchat, abychom nepřítele zastihli co nejdál od Ykkhó. A ještě jedna věc, chci, aby bojoval i čtvrtý jízdní regiment v čele s plukovníkem de Taale. Je jeden z nejlepších.“ Otočil se na La Nala. „Pane generále, máte vrchní velení.“

Po dvou dnech jízdy na východ dorazili třetího března k prameni řeky Ttrav. Rozbili zde v pozdně odpoledních hodinách svůj tábor a La Nal začal udílet rozkazy. Ve vojsku byl přítomen i sám Damon, ale slyšet ho bylo málokdy. Ještě téhož dne před setměním se na protějším břehu řeky objevily stany červeného šípu. Již za tmy došlo k setkání zástupců obou stran, za Goňany to byl ministr Renaird, za Guillany Albert d’Elzzbierppe, starší bratr Huga d’Elzzbierppe.

„Bitva bude zítra dopoledne,“ suše oznámil Olbram Renaird, když se vrátil. „Můj pane,“ obrátil se na Damona,“nemám z toho dobrý pocit. Něco se mi na tom nelíbí.“

„Bojíte se,“ ušklíbl se generál La Nal.

„Budu dělat,“ opáčil povýšeně Renaird, „že jsem to neslyšel. Ne, generále, mně se nezdá něco jiného… přišlo mi, že je jich v tom ležení nějak málo.“

„Třeba je to jen předvoj,“ konstatoval de Iille.

„Určitě mají někde početné zálohy,“ souhlasil Damon mrzutě. „Někde hezky v zádech, schované ve skalách…“ Byl nakvašený, protože tohle ho napadlo až teď. Guillané si určitě vybrali severní skály, aby tam ukryli část svých jednotek a ošálili tak Goňany.

Bitva následujícího dne byla rychlá. Guillanů byly jen asi čtyři tisíce a v gonských řadách nenapáchali příliš škody. Goňané nedovolili guilleským jednotkám ani překročit Ttrav, nepustili je ani o metr blíž Ykkhó. Zpočátku to vypadalo pro Goňany navzdory početné přesile poněkud bledě, jelikož Guillané měli více děl, která během několia minut zlikvidovala přes dvě stovky gonských vojáků, ale pak se k bateriím probil čtvrtý jízdní regiment a po něm část gardy, jež jakoukoli nepřátelskou činnost v okolí kanónů rychle přerušily. To bitvu definitivně rozhodlo. Spousta Guillanů se dala na útěk, mezi posledními Albert d’Elzzbierppe.

Gonské vojsko se vracelo domů s kořistí a slávou. V bitvě u pramene Ttrav padlo necelých pět stovek mužů a nepodařilo se zajmout žádného z nepřátel. Břeh řeky byl prosáklý guilleskou krví. Damon Hulaimé žádnou radost necítil. Nitro se mu svíralo obavami, snad předtuchou. Přece sem neposlali jen čtyři tisíce mužů…

Po návratu právě přijel na nádvoří, když zahlédl svou jedinou přeživší dceru. René kráčela k paláci, mračila se, ve tváři celá růžová, a cestou kopala do drobných kamínků. Na první pohled byla rozzlobená.

„Co se stalo?“ zajímal se, sesedaje ze svého žluťáka.

„Chlapi jsou pitomí!“ vykřikla. „A Mikuláš Arianovič největší!“

„Mluvíš o našem korunním princi!“ připomněl ostře.

René tiše odfrkla. „Korunní princ… to mu nikdo nebere, ale v první řadě je to zbabělec! A já si o něm myslela, že je to rytíř!“

„Zbabělec?“ se zájmem se otázal Damon a pozvedl obočí. Věc ho začínala skutečně zajímat.

„Zbabělec!“ potvrdila. „Slyšela jsem, že je v zahradě, chtěla jsem tam jít za ním. Víte, u čeho jsem ho zastihla?! Stál u stromu a na tom stromě seděla na větvi Antigona, ta malá potvora!“

„Myslíš asi dceru doktora d’Elzzbierppe,“ raději si ověřil Damon.

René nesoustředěně kývla. „No chápete to?!“ zvolala dotčeně. „Ona lozí po větvích jako… jako nějaká opice… a on jen stojí a dívá se na ni! Přitom je to urozený šlechtic, rytíř… nebo z něj aspoň jednou rytíř bude… a nechá urozenou dívku…“ Zajíkla se samým hněvem a jen nevěřícně zakroutila hlavou.

„A tobě by bylo milejší, kdyby po větvích jako opice lozila Jeho Výsost, urozený šlechtic a budoucí rytíř, jak jsi ho sama nazvala?“

René trpce vzdychla. „Ne… tedy… prostě mi to přijde jako zbabělost, chlap, a nechá po stromech lozit dívku. I když je to Antigona d’Elzzbierppe. Nelíbí se mi ani to, že s ní vůbec tráví nějaký čas! Je to ještě malé dítě! A vůbec se nechová jako urozená, je divoká… Nehodí se k němu!“

Damon se smutně usmál. Ale současně ho hřálo u srdce, že jeho dceři na mladém princi evidentně záleží. Všiml si už, kolik času spolu ti dva tráví, jak je jeho dcera šťastná v přítomnosti Mikuláše Arianoviče… kdoví… třeba by se jednoho dne mohli vzít… Damona by potěšilo, kdyby mohl svou dceru připojit do skutečné královské rodiny. Netušil, že se to nakonec opravdu stane, i když poněkud jinou cestou, než si nyní představoval.

Stá osmnáctá kapitola – Mikuláš

Mikuláš Arianovič svého otce sice nikdy nepoznal, podobal se mu však až mrazivě. Jako by plukovníkovi d’Agoulle, když byl ještě také takovým mladíkem, z oka vypadl. Byl abnormálně vysoký, štíhlý a pružný, měl tmavě kaštanové vlnité vlasy a zelené oči. Po svém otci však zdědil ještě jinou věc, a sice nesporné nadání pro šerm, jímž se rád chlubil, zejména pak René Hulaimé. Dmul se pýchou, kdykoli mohl trénovat s rapírem, když byla přítomna. Viděl, že i jí se líbí ho přitom pozorovat. René se mu líbila, byla o půl druhého roku starší než on, vysoká, světlovlasá… Ano, i slabost pro blondýnky jako by zdědil po svém otci. Rád s René trávil čas a hřálo ho u srdce, když ji mohl rozesmívat. René byla vážná dívka, ale v jeho přítomnosti se smála ráda a často.

S Mikulášem byl ovšem jeden závažný problém. Odjakživa byl živé dítě a bylo těžké ho udržet v paláci. Kdykoli mohl, vyrazil na vyjížďku, a užíral se tím, že musel být pokaždé doprovázen nejméně jedním, v praxi však vždy alespoň dvěma gardisty, kteří na něj dávali pozor. Párkrát se pokusil jim ujet a být alespoň na malý okamžik sám… oni ho však rychle dohonili. Mikuláš měl pocit, jako by ho mezi sebou úplně sevřeli, jako by ho stiskly jako kleště, jako by ho chtěli vyrvat z okolního světa jako zkažený zub. Zdálo se mu, že má na rukou i nohou těžká, olověná pouta a není ničeho schopen, přesněji řečeno mu nic není umožněno.

Přibližně dvakrát do měsíce si panovník našel ve svém vyčerpávajícím programu čas na to, aby si s Mikulášem Arianovičem vyrazil na vyjížďku osobně. Tehdy je doprovázel jen jeden gardista, a to z uctivé vzdálenosti. Damon s Mikulášem objížděl okolí Ykkhó, tu a tam zajeli i do města samého, nejčastěji však do okolních vesnic, jejichž pás se plazil podél úpatí šedavých skal. Nejednou už tam přijeli v době nějaké slavnosti. Někdy Mikulášovi něco povídal už ve vesnici, jindy klidně mlčel, pozoroval Mikuláše, jenž zase pozoroval dění kolem sebe, a začal mluvit teprve při zpáteční cestě. Stejně jako méně často od hraběnky, dostával i od něj mladý princ různé rady do budoucna, z nichž některým ještě docela nerozuměl, ale snažil se si je usilovně vštípit do paměti.

Jednou při takové projížďce promluvil k regentovi: „Smím se na něco zeptat, pane?“

Damon, rozhlížeje se kolem sebe, mírně kývl.

„Co bude, až dospěju? Myslím… předáte mi vládu?“

„To záleží na vás, Výsosti,“ odpověděl generál Hulaimé pokorně.

„Na mně?“ užasl mladík.

„Ano. Podívejte, kdyby byl žil váš otec… nebo děd, to už je jedno… vládl by on a vy byste přirozeně usedl na trůn po jeho smrti. Jenže váš otec zemřel ještě před vaším narozením a vašeho děda si k sobě náš Pán povolal, když vám bylo šest let. Proto jsem tu já. Mým úkolem je spravovat za vás zemi, dokud nedospějete, a předat vám ji pokud možno v takovém stavu, v jakém jsem ji obdržel… nebo v lepším. Bohužel jsme ve válce, takže nevím, na kolik se mi to podaří dodržet,“ dodal smutně.

Mikuláš mu visel na rtech.

Generál Hulaimé se zhluboka nadechl a pokračoval: „Každopádně vy v den své plnoletosti dostanete k podpisu dvě listiny. Podepíšete jen jednu, tu, která vám bude více vyhovovat.“

„Co v nich bude?“ dychtivě vyzvídal princ.

Damon se prchavě pousmál. „Jedna ta listina mne sprostí mých povinností regenta a z vás udělá krále. Jestliže podepíšete tu druhou, prodloužíte tím dobu… mé působnosti ve funkci na libovolnou dobu. Nemám právo vás nabádat, kterou z nich si vybrat, pouze bych vás chtěl upozornit, že šestnáct let se mně osobně zdá jako příliš nízký věk pro krále. I já mám s vládou… trochu potíže,“ opět se slabě pousmál, „a to je mi padesát. Dobře proto svou volbu zvažte.“

„Na libovolnou dobu…“ hloubavě opakoval Mikuláš Arianovič a zvedl ke generálovi oči. „Takže třeba až do konce století?“

Damon Hulaimé se na něj podíval, a když uviděl, jak se princi škubou koutky úst, nevydržel to a sám se začal smát. Mikuláš se k němu okamžitě přidal. Generál však rychle opět zvážněl.

„To bych nedělal, Vaše Výsosti. Nevím o tom víc, než jsem vám řekl, poptám se na to povolanějších osob. Zpravidla se však doba regentství prodlužuje do takového věku dědice trůnu, v jakém se stal králem jeho předchůdce. Váš vznešený děd usedl na trůn, když mu bylo dvaadvacet let.“

Mikuláš mlčel, jen mírně přikývl. Celý zbytek cesty hloubal nad tím, kterou z oněch listin by podepsal… kterou jednou skutečně podepíše… kterou jednou bude muset podepsat…

Někdy v té době se v Mikulášovi udál jakýsi vnitřní proces, snad počátek dospívání a uvědomění si povinností, které ho jednou čekají. Zásluhou oněch změn myšlení a nahlížení na svět si nicméně vzal mladý princ do hlavy, že vladař by měl vědět, jak žijí jeho poddaní, navštěvovat je a zajímat se o ně. Současně si však začal všímat toho, že generál Hulaimé sám nikdy nic takového nedělá, pominul-li jejich společné výjezdy do vesnic. Určitě ho musely ovlivnit i příběhy hraběnky Tërrové o jeho slavném otci, který sám žil jako obyčejný šlechtic na staré tvrzi a dokonce se tu a tam přestrojil za měšťana a vydal se do Agoulle… A tak se mladý princ rozhodl, že to udělá stejně.

Kromě René Hulaimé se nejvíce stýkal s vnukem hraběnky Tërrové, Mathieu Renairdem. Protože však vyrůstal s ruskou matkou, hovořil výborně rusky, což mu v praxi k přílišnému užitku nebylo, umněl obstojně francouzsky, ale paradoxně stále trochu pokulhával v rodné řeči. Dělalo mu obtíže vyslovit jméno Mathieu, a tak svého kamaráda překřtil v duchu na Matyáše a Mathieu de Taale přijal toto oslovení za svou přezdívku.

Jednoho dne se tedy s Matyášem de Taale domluvili, že už ani jednoho nebaví být prakticky zavřený jen v paláci a nikam nesmět. Je načase prozkoumat skutečný svět, bez toho, aby jim dospělí vnucovali své názory a vidění světa, nýbrž naopak za účelem vytvoření názorů čistě vlastních. Podobně založený Matyáš ochotně souhlasil. A tak jedné tmavé noci na sklonku března uspěli tajně zmizet ze zámku. Po dlouhém rozmýšlení nakonec Mikuláš Arianovič podlehl naléhání Matyáše a souhlasil s tím, že se dají k vojákům. Matyáše to  ohromně lákalo, vyrůstal koneckonců v rodině vojáků, jeho otec i děd byli skvělí kavaleristé. Mikuláš, snad trochu pod vlivem zkušenosti s regentem Damonem Hulaimé, také soudil, že panovník by měl mít jistou vojenskou zkušenost, pročež ochotně Matyášově přání vyhověl.

Dostat se do ležení prakticky na dohled hradeb Ykkhó, v němž velel generál Martin La Nal, bylo lehčí, než si Mikuláš myslel. Stráže je před vrchního velitele předvedly a generál pokynul, aby je nechaly o samotě.

„Kdo jste?“

„Jmenuji se Mik…“ Mikuláš se zarazil na poslední chvíli. Matyášovo jméno mohl vyslovit bez obav, ale jeho bylo nebezpečné. Horečně uvažoval. „Jmenuji se Mikkel,“ vyhrkl pak. „Pocházím z jihu a byl jsem s rodiči ve Francii, otec je kupcem. Tohle je můj bratr, říkám mu Matyáš.“

„Není ti moc podobný,“ zabručel generál La Nal, když si de Taaleho změřil.

„Je nevlastní,“ vysvětlil pohotově Mikuláš a dloubl nenápadně Matyáše do žeber, aby ani nemukl. Nechtěl, aby je prozradil jeho severní přízvuk a výslovnost, když on sám hovořil tak, jak se v útlém dětství naučil na jihu Gon. „Ten kupec je můj nevlastní otec, Matyáš zdědil jeho podobu.“

„Kolik vám je, chlapci?“ podmračeně kroutil hlavou generál.

„Mně je šestnáct,“ lahal Mikuláš. „Matyášovi je patnáct, ale šestnáct mu bude co nevidět.“

Generál La Nal si je znovu oba pozorně prohlédl. „Tobě věřím. Tomu o tvém bratrovi tak docela ne… ale někdo může vypadat mladší, než opravdu je, že. Máte štěstí, mladíci, že potřebuji každého muže… nebo hocha, no.“ Pomalu si promnul ruce. „Tak co, kampak vás přiřadíme…“

Mikuláš s Matyášem si vyměnili vítězoslavné pohledy. Matyášovy oči se leskly nadšením, potažené mázdrou naivity. Ta je oba rychle opustila. Největší vztek popadl Matyáše, kterého přiřadili ke kuchyni. „Já chtěl být voják!“ prskal tiše, když se náhodou ocitl na hlídce společně s Mikulášem. „Chtěl jsem bojovat, ne škrábat brambory a mrkve!!“

Mikuláš jen pokrčil rameny. Nechápal, za čím se Matyáš honí. Jemu se v ležení vcelku líbilo, rád si povídal s vojáky… a rád také pozoroval děvčata a porovnával je s René Hulaimé. Dcera generála Hulaimé však jeho srdci i myšlenkám stále vévodila. Jediné, co ho trochu mrzelo, bylo, že je přiřadili k jednotce infanterie. Mikuláš se těšil na koně, přesto se s výsledkem spokojil snáze než Matyáš.