Za Kiery Tërrové / Stá dvacátá pátá kapitola - Kiera

Anotace: Srpen

Tu noc strávili s Damonem schoulení v objetí na lůžku, tiskli se k sobě a mlčeli. Ani jednomu nebylo do řeči. Damonovi bylo příliš těžce z večerní události a Kieru trápilo její dítě. Za nic na světě nechtělo přestat kopat. Navíc panovalo letní dusné horko, a i když bylo v komnatě okno otevřené dokořán, vzduch se ani nehnul. Oba se navzdory nečinnosti potili. Ráno byli oba ospalí a ještě při snídani usilovně skrývali zívání. Usedli do čela tabule, ona po levici majitele panství, regent po pravici. Jedli pomalu a ostatní stolovníci postupně jídelnu opouštěli, zatímco vznešená trojice zůstávala mírně skloněná nad talíři. Ministr financí, jak si hraběnka pobaveně všimla, svůj pramalý zájem opustit tabuli řešil opačně: snad ještě nikdy ho neviděla cpát se tak jako dnes ráno.

„Nevzpomínám si, že byste byl včera snad vynechal večeři…“ nevydržela touž neokomentovat.

Ministr vzhlédl a upřel na ni jediné modré oko. „Prosím?“

„Nelze si nevšimnout vašeho… nezvyklého apetitu.“

„Ach tak,“ pochopil a slabě pokrčil rameny. „Víte, mám… ve svém okolí jistou osobu, jejímuž srdci jsem se stal drahým. Mně se však ta přízeň hrubě líbí… tak jsem si řekl, že dyž ztloustnu, snad o mě ztratí zájem.“

Kieru překvapilo, že se Charles Hulaimé zasmál. Nebyla to obvyklá záležitost, všechny Damonovy děti byly většinou vážné. Doufala, že Lavion ani její další dítě tuto vlastnost nezdědí.

Do místnosti s tichým zaklepáním vstoupil poručík Fyr. To už u stolu seděli jen oni čtyři. Publius Christian d’Elzzbierppe jako na povel přerušil práci na svém plánu, jak odradit onu neopětovanou přízeň, a líně se přemístil na židli naproti hraběnce. Důstojník se usadil naproti panovníkovi. Místo mezi oběma muži zůstalo prázdné.

„Nuže,“ promluvil Damon klidným tónem. „Včera jste si se mnou přál hovořit, pane poručíku. Dnes jsem si na vás vyhradil čas. Přiznám, že mi zvědavost přeci jen nedala a že jsem ještě v noci vyzvěděl na zde přítomném ministrovi… jisté stíny toho, o čem tu hodláte hovořit. To ovšem nikterak neumenšuje můj zájem vyslechnout si vaši verzi událostí. Jen jsem tím chtěl objasnit důvod, proč tu sedí i můj syn. Jako správce tohoto panství má právo vědět, k čemu tu včera došlo.“

Na okamžik zavládlo ticho.

„Ještě než začnete,“ promluvil sám Charles Hulaimé, „rád bych vás upozornil, abyste se příště dostavil, pokud možno, řekněme… ve stavu odpovídajícím vašemu postavení.“

„Prosím?“ ozval se nechápavě Fyr.

„Inu, zkrátka by mělo vaše vzezření reflektovat to, kým jste, nemyslíte?“ Řečnická otázka. Hned pokračoval: „Jste poručík gardy, tak byste tak měl také vypadat. Zejména při příležitostech, jako je tato.“

René Adam Fyr se podíval na své tělo. „Mám na sobě uniformu, nechápu, co po mně chcete, monsieur,“ vzhlédl s nakrčeným obočím.

„Aby z vás nedělala gardistu jen uniforma!“ už trochu zvýšil hlas Charles Hulaimé. „Například mluvím o vašich vlasech. Co to má být? Padají vám na ramena a do tváře jako… nějaké divožence! Správně, pane poručíku, byste je měl mít hezky z tváře a svázané za krkem.“

Kiera pro zmíněné vlasy víc slyšela, než viděla, jak se důstojník ušklíbl.

„Charlesi,“ položil synovi ruku na rameno Damon. „Už ho nechte.“ Vzápětí se otočil na poručíka: „Tedy povězte, co víte stran včerejšího incidentu.“

„Cestou jsem několikrát zmokl jako pes. Měl jsem toho plné zuby, aby mi v létě byla pořád zima, tak jsem si řekl, že si zasloužím horkou lázeň. Taky… jsem se chtěl… trochu upravit pro… jistou dámu.“ Trochu si odkašlal. „Odmítl jsem proto pozvání pana ministra – mám na mysli ministra Salla – k večerní hostině na uvítanou. Postaral jsem se o koně a šel jsem rovnou do lázně, vlezl jsem do vody a tam se dlouho hřál… Nevím, jak dlouho jsem tam mohl být. Najednou se rozletěly dveře a do místnosti někdo vtrhl, kdo to byl, to ovšem netuším. Nezajímalo mě, kam běžel, vím jen, že kroky utichly. Pak zazněly další kroky… zapomněl jsem zmínit, že obě osoby utíkaly. Víc nevím. Potopil jsem se pod hladinu a najednou někdo skočil za mnou a… ne, víc opravdu nevím. I na to, co jsem tu uvedl, jsem se rozpomínal teprve přes noc. Snad se mi později ještě něco vybaví. Následující věc, kterou si pamatuju, je už to, že ležím u lázně, u mě ministr d’Elzzbierppe, a nemůžu se nadechnout, protože mám plíce samou vodu.“

„Pane ministře,“ pokynul Charles Hulaimé Publiovi Christianovi d’Elzzbierppe.

Ten spustil své svědectví. Vypověděl, jak a díky čemu důstojníka gardy našel, jak ho křísil a jak potom, zatímco se Fyr sušil a vzpamatovával, prohledal lázeň i přilehlé místnosti. Nikde nikdo, jen na podlaze lázně svícen a rozbitá sklenice.

„Víte o tom něco?“ obrátil se Charles Hulaimé na poručíka.

„Nikoli, pane.“

„Nepotřeboval jste světlo?“

„Ne, monsieur Hulaimé. Když jsem do lázně vstupoval, bylo ještě trochu světlo venku.“

„A vy jste už z vody nevylezl? Ani na okamžik? Nepotřeboval jste se třeba napít nebo tak?“

„Ne, monsieur Hulaimé.“

„O oné rozbité číši tedy také nevíte nic?“

Stejná odpověď.

„Zvláštní…“ zamumlal si pro sebe Damon.

Poručík těkal pohledem mezi regentem a jeho synem a mhouřil oči. Ti dva jako by se byli domluvili. Otec a syn seděli vedle sebe, oba oděni ve žluti protkané zlatem, s rozpuštěnými světlými kadeřemi, až oči přecházely.

„Dobrá,“ uzavřel panovník. „Děkuji vám, můžete jít. Vaše záležitost bude prošetřena. Děkuji i vám, monsieur d’Elzzbierppe.“

Ministr nepatrně kývl. Oba muži se zvedli a odešeli.

Věc byla prošetřena, ale nic nebylo zjištěno. Navzdory důkazům, které verzi odporovaly – například umístění skleněných střepů z číše – bylo prohlášeno, že někdo s neznámým motivem vnikl do lázně s cílem zabít poručíka, nejspíš ho chtěl nejdřív praštit do hlavy a vzal svícen, přičemž převrhl jednu z číší na tomtéž stole. Když ale uviděl, že se René Adam Fyr oddává kratochvíli v lázni, dostal náhle jiný nápad, a skočiv k němu, začal ho topit. Poručík se patrně ubránil, podařilo se mu dostat se z lázně, ale na kraji omdlel. Útočník ho asi považoval za mrtvého a vzal nohy na ramena, možná ho již vyrušil přibíhající ministr d’Elzzbierppe. I když se ani jemu, ani hraběnce Tërrové závěr pátrání nelíbil, nemohl ani jeden, ani druhý, obstarat jakýkoli důkaz na podporu svých podezření. Tedy jen do chvíle, kdy za Kierou přišel jednou lékař Jankovljev.

„Paní hraběnko, není u vás Lucius?“ otázal se napjatě.

„Ne…“ odpověděla překvapeně. „Proč?“

„Mám jeden případ, se kterým bych byl rád, aby mi pomohl… a nemůžu ho najít. Už pár dní se mi neukázal, ale měl jsem za to, že je tu s vámi.“

„Ne, vůbec ne, vlastně jsem ho od příjezdu ještě neviděla,“ krajně rozrušeně vyhrkla Kiera.

Dali prohledat celý zámek, ale po Luciovi jako by se slehla zem. Jak jeho zmizení souvisí s podivnými událostmi v lázni, se měla hraběnka dozvědět až za řadu měsíců.

Poslední porod Kiery Tërrové proběhl koncem srpna bez obtíží. Snad aby měla ještě méně času trápit se zmizením jiného svého potomka, byla jí dopřána hned dvojnásobná radost. Narodili se jí dva zdraví synové. Damon byl tak nadšený, že jí v záchvatu euforie dovolil děti pojmenovat. Hned toho litoval, jména, jež jim Kiera dala, se mu hrubě líbila. Starší z chlapců dostal jméno Ernst, po sudím Örmsteinovi, mladší byl pojménován Marcus po Kieřinu bratrovi.