Za Kiery Tërrové / Stá dvacátá sedmá kapitola - Lucius

Lucius nabyl vědomí sice ještě na území Gon, avšak již v rukou červeného šípu. Měl spoutané ruce za zády a na nohou rovněž provazy, takže mohl dělat jen malé krůčky. Vezli ho na voze, ležel jen tak, na holých, hrubých prknech. Když ale zpozorovali, že je vzhůru, z vozu ho rychle vyndali. Musel teď jít pěšky, a s provazy na kotnících to šlo velmi pomalu. Klopýtal, a protože mu mozek po ráně do hlavy stále fungoval trochu pomaleji, několikrát zapomněl na nové omezení a upadl. Byl však přinucen rychle si zvyknout.

Putoval s oddílem vojáků, který ho zjevně – nechápal, jak – zajal. Chovali sek němu nevybíravě… inu, jako k zajatci. Vojáků bylo osm, dva jeli vpředu, dva vzadu a dva po Luciově levici a pravici. Nemaje co napráci, prohlížel si je. Sedm bylo zrzavých, osmý měl vlasy barvy slámy. Ten světlovlasý měl černé oči, jeden ze zrzků byl modrooký, dva měli oči hnědé a ostatní zelené. Všichni byli ozbrojení karabinami a šavlemi a ten modrooký měl ještě kuši. Všichni jeli na vranících.

Občas přenocovali v nějakém šenku, ale než dospěli, jak se Lucius dovtípil, na území ovládané červeným šípem, lidem se zpravidla vyhýbali. Jeli, dokud bylo alespoň trochu vidět na cestu, potom zabočili do hustšího lesa nebo údolíčka skrytého křovím a tam rozdělali oheň. Lucia připoutali ke stromu a postavili k němu toho pohledného vojáka s krátkými světlými vlasy a kuší na zádech. Přes Lucia hodili tenkou deku a světlovlasý voják – Lucius zaslechl, že se jmenuje Guy – si zapálil dýmku a Lucia krmil kousky hovězího masa v nějaké omáčce bahnité konzistence. Hlídal ho pak celou noc, aniž by zamhouřil oka. Druhý den jeho koně vedl jeden z jeho spolubojovníků, zatímco Guy hlasitě chrápal na voze. Lucius ještě nikdy neslyšel nikoho chrápat tak hlasitě jako jeho a byl vděčen za to, že Vladimír spává tiše.

Samotného ho nenechávali ani tehdy, když už nocovali v hostincích; i tam s ním vždy jizbu sdílel Guy a neodložil tasenou dýku. Neúnavně přecházel po pokoji sem a tam, až jeho rytmické kroky Lucia ukolébaly ke spánku… Pomaličku si začínal na nový podivný život zvykat. Obešel by se sice bez dlouhatánských únavných pochodů, ale jídlo bylo dobré a stálo za to. Nevěděl, jak se jmenuje voják, který vždycky vařil, ale přiznával mu, že v bylinách se vyzná výtečně. Přesně věděl, co do jídla dát. Jednoho dne měli nějakého ptáka, kterého Guy zastřelil, a Luciův strážce si pro sebe ukořistil obě křídla. Váhavě se zadíval na zajatce. Pak zakroutil hlavou, jako by zamítal cosi, co mu vytanulo na mysli. Zakousl se do křídla a odtrhl kus masa. Lucius na něm hladově visel očima. Guy klidně žvýkal, pak polkl a rozesmál se. „Neboj, taky ti dám,“ skoro se usmál na zajatce. Pak ukousl další maso a opět dlouho žvýkal. Pomalu přistoupil k Luciovi, stoupl si na špičky a přiblížil svůj obličej k jeho. Lucius ztuhl. Šok v jeho pohledu musel Guy vidět. Polkl sousto, které držel v ústech, a mávl rukou s křídly. „Chceš to maso, nebo ne?!“

„Ano, ale…“ zajíkl se Lucius. „Mám vlastní zuby!“

Guy se ušklíbl. „Jenže já nemám, jak ti ho jinak dát! V žádném případě tě totiž nerozvážu!“

Lucius odevzdaně sklopil oči. Chtěl odolávat a bojovat… jenže jeho prázdný žaludek proti jeho odhodlání hlasitě zaprotestoval. Pokorně tedy otevřel ústa a čekal. Guy znova ukousl masa, znova dlouho žvýkal a pak začal Lucia krmit z vlastních úst. Na pár minut měl zajatec pocit, že ho voják opravdu jen krmí. Pak zaregistroval, jak se černooký Guillan mastnými prsty dotýká jeho podobně mastných tmavých vlasů. Zrudl hněvem… a ke svému zděšení i rozpaky a… asi trochu i touhou. Už si ani nepamatoval, kdy se naposledy miloval s Vladimírem… Cestou na jih to dost dobře nešlo, kolem bylo moc lidí, a když pak přijeli k cíli, Lucia hned někdo napadl… a teď byl tady.

Druhý večer měli zase to maso v omáčce, v níž byly nádherně cítit bylinky. Tentokrát však bylo jídlo poněkud nahořklé, protože je kuchař malé jednotky připálil. Zabýval se jakousi činností ve křoví a nedokázal se ke kotli vrátit včas.

Protože ho Guy krmil, pochopitelně nemohl současně jíst svoje jídlo. Lucius hladově spořádal vše, co mu voják předložil, měl dojem, že by z mělké misky vylízal i čistý arzenik, kdyby mu ho podali, takový měl apetit po úmorném celodenním pochodu. Upíral lačný pohled na prázdnou nádobu a oči se mu málem zalily slzami lítosti, že už své dnešní jídlo vyčerpal. Guy se na něj usmál – tentokrát o tom už Lucius nepochyboval – a seškrábl část své porce na Luciovu misku. Strčil si sám pár soust do úst a hned pokračoval v krmení svého zajatce.

„Děkuji,“ zašeptal Lucius s nesmírným vděkem, sotva polkl poslední sousto. „Asi není moc věcí, které bych pro tebe mohl udělat, ale stejně… jak se…“

Guy rychle přikývl a položil mu prst na ústa. „Můžu ti dávat trochu jídla navíc,“ řekl sotva slyšitelně. „Ale ne zadarmo. Zadarmo ani kuře nehrabe, natož voják.“

„Co chceš?“ pípl Lucius.

Guy jako by okamžik váhal. „Tuhle noc,“ hlesl. S přimhouřenýma očima si namotával na prst Luciovu kadeř. „Mám rád tmavovlasé…“

Mladík energicky trhl hlavou, aby vyškubl pramen vlasů z jeho prstů. „Mám na výběr?“ otázal se, dokonale ovládaje výraz své tváře.

„Nemáš.“

„Dneska se nebojíš, že uteču?“ divil se, když ho Guy rozvazoval.

„Ne. Nějak se mi to rozleželo…“ široce se usmál, „… a došlo mi, že by se ti útěk stejně moc nevyplatil. Tohle území už ovládáme my, daleko bys neutekl.“

Lucius si smutně pomyslel, že v tomhle má jeho strážce pravdu.

Odvedl ho na malou mýtinku, kde ho bez dalších řečí prostě povalil do trávy a zmocnil se ho. Byl překvapivě něžný a zuřivě ho líbal. Líbal ho i potom na rty, ale Lucius si zachoval tolik vzdoru, že polibky neopětoval.

„Máš někoho?“ dovtípil se pomalu Guy, když se spokojeně odtáhl. Jeho hlas zněl vláčně jako med.

Váhavě přikývl. „Ano… někoho mám.“ Těžce polkl při vzpomínce a návalu výčitek.

„Ženu?“ opatrně, ale zvědavě se zeptal Guy.

Lucius si vzpomněl, že kdykoli se na něco zkoušel ptát on jeho, dostal od něj pořádný políček. Byl v pokušení neodpovědět, ale… něco mu říkalo, že by to vedlo k další facce, a nenapadalo ho, jak by to Vladimírovi mohlo ublížit.

„Ne…“ hlesl slabě.

„Muže?“ pozvedl obočí Guy a po rtech mu přeběhl krátký úsměv. „Jak se jmenuje?“

„Vladimír…“

Lucia pohněvalo, když se Guy rozesmál. „Co to je probůh za jméno?!“

„Jméno,“ odsekl zamračeně. „Co ty, taky jsi tu dnes někoho podvedl?“

Guy se zatvářil vážně. „Ono to jinak nejde. Ty nejsi voják, že ne? Jinak bys to, věřím, pochopil.“

„Neodpověděl jsi mi,“ upozornil Lucius mírně.

Guy se ušklíbl. „Jmenuje se Gabriel. Zůstal na Guille. Hodně mi chybí… Jak vypadá ten tvůj… Vladimír?“ Při vyslovení toho jména se zajíkl a zase se ušklíbl.

„Zrzek, pihy… vysoký… a krásný… Jaký je Gabriel?“

„Taky krásný,“ zasmál se Guy. „Tak nezvykle krásný… je albín, takže je… takový světlounký, div ne průsvitný…“

„Já myslel,“ provokativně opáčil Lucius, „že se ti líbí tmavovlasí…“

„To jo,“ broukl Guy. „Ale na Gabrielovi se mi líbí jeho oči. Jsou takové… zvláštní, červené.“

„Tak mysli na svého Gabriela, já budu myslet na Vladimíra,“ navrhl Lucius, když začínal novou milostnou hru.

Zpátky k ohni se vraceli skoro šťastní. Nejspíše by spolu strávili i další noci, kdyby hned druhý den nedorazili do přístavu. Teprve tam si Lucius ke svému zděšení uvědomil, že je jich o jednoho míň. Jeden z Guyových zrzavých druhů se během noci někam ztratil. Oni se v přístavu nalodili a Lucius nějak tušil, že plují na ostrov Guille. Nemýlil se. Po dalších dvou dnech dorazili na zámek Octaviana d’Elzzbierppe. Tam byl Lucius vsazen do žaláře. Vojáka jménem Guy už nikdy víc nespatřil.

Jeho čas sestával z útržků jisté reality, kdy mu donesli jídlo – velebil tehdy kuchařské umění vojáka, který jim vařil během cesty sem, a se slinami v ústech vzpomínal na jeho lahodné pokrmy – a ze zbytků dne, kdy si nebyl jist, zda sní, či bdí. Cítil ale, že se pomalu ochlazuje. Tu a tam k němu do cely vítr zavál pár sněhových vloček. Byla zima.

Jednou k němu přišel někdo s miskou a lžící v ruce. Lucius měl ruce spoutané za zády a ještě připnuté k železnému kruhu ve stěně. Nikdy ho neodepínali, vždy ho někdo krmil. A rozhodně nedostával ani o lžíci jídla víc, než dostat měl, tím si byl jist. Naučeně tedy otevřel ústa a čekal, až mu v nich přistane lžíce s pokrmem… jenže tentokrát byl ošálen. Než se vzpamatoval, odhodil strážný jídlo a místo něj mu do úst narval zmuchlaný hadr. Lucius šokovaně zakoulel očima a srdce se mu rozbušilo. Vytušil, že ho nečeká nic pěkného. Za dobu, kdy tu byl vězněn, mu ještě nidy nic podobného neprovedli. Muž mu podrazil nohy, až Lucius uslyšel ohavný zvuk skřípění okovů a tvrdě dosedl na studenou kamennou zem. Muž mu sňal jednu z bot. Lucius se roztřásl po celém těle. Muž tasil nůž a palcem zkusil jeho ostří. „Tak,“ prohlásil. „Kterým začneme?“

Lucius nechápal, o čem hovoří… nechtěl to chápat! Pokoušel se ho kopnout, ale on mu na obutou nohu sedl.

Lucius věděl o dvou prstech. Při třetím ztratil vědomí.