Za Kiery Tërrové / Stá třicátá třetí kapitola - Agrippina

Za Kiery Tërrové / Stá třicátá třetí kapitola - Agrippina

Anotace: Léta Páně 1732, Červen

Vyšly na nádvoří všechny tři, bok po boku. Agrippina uprostřed, po její pravici Ariadna, po levici Marie-Catherine. Otevřenou branou půvabně vklusalo na prostranství šest koní včetně dvou běloušů oznamujících svým zbarvením královskou gardu. Jeli hned za Alexandrovým vraníkem a seděli na nich Helmut a poručík Fyr, který jako obvykle nedbal všech předpisů a měl své divoké vlasy rozpuštěné na ramenou. Oba byli zachumlaní do černých těžkých plášťů a Horst měl také kápi, ačkoliv nasazenou jen tak, aby mu bylo vidět do tváře. Za gardisty jela další dvojice, napravo Hugo d’Elzzbierppe a nalevo jakási černovlasá mladá žena. Hugo si jí však skoro nevšímal a neustále se ohlížel za sebe, kde s nepatrným odstupem opatrně jel Lucius Tërr.

Každá z žen na nádvoří okamžitě pohledem vyhledala a prozkoumala svého chotě, zda se vrací živ a zdráv. Neodvážily se promluvit, ponuré mlčení všech jezdců jim naznačilo, že se zjevně vracejí s nepořízenou. Jenže z oné družiny vyzařovalo něco hrozivějšího než to. Obklopovala je aura jakési sveřepé zloby, kterou by se člověk až zalkl… a smutku. To byly však jen první vteřiny po příjezdu. Jakmile se zastavili a postupně sesedali, nálada se doslova převrátila, jako by miska na vahách, kterou někdo osvobodil od těžkého závaží, jež ji tlačilo dolů, s úlevou vyskočila zase vzhůru. Jejich mužové k nim přešli, objali je a políbili. Poručík Fyr a ona žena zůstali u svých koní a věnovali se jim, Lucius zůstal tiše sedět v sedle, jako by nikdy nehodlal slézt. Teprve když k jeho ryzákovi přistoupil Alexandr, opatrně a pomaličku sesedl a okamžitě se o nevlastního bratra opřel. To už přispěchal i Hugo a pomohl mu z druhé strany. Tërr na okamžik zdvihl oči, ale hned je zase sklopil k dlažbě. Nechal se vést do paláce. Lékař cestou kývl na mladou ženu, jež s nimi přijela, aby je následovala.

Ministr hospodářství přešel k Agrippině.

„Povíte mi, co se stalo?“ vyhrkla dychtivě a oči, kterýma mu visela na rtech, odtrhla jen proto, aby jimi ukázala na záda vzdalující se trojice.

Přikývl. Zdálo se jí, že slyší, jak skřípe zuby. Promluvil tiše: „Ta žena, to je Jeanne d’Elzzbierppe, sestra Huga d’Elzzbierppe. Mého bratra Lucia jsi možná poznala, i když uznávám, je to těžké. Břitvu a nůžky neviděl ještě mnohem déle než my, však je to na něm nejvíc znát. Červený šíp ho dlouho věznil a mučil. Hugo se o něj bude starat, řekl jsem si, že tady s rodinou mu bude líp.“

Agrippina přikývla. Na rtech jí zahrál nepatrný úsměv. Přivinula se na hruď svého chotě. „Poslyště, kolik těch bratrů vy vůbec máte? Zdá se mi, že hodně!“

„Asi už jen tyhle dva a Pierra Louise, Horst zemřel… a já o dalších už nevím. Což nutně neznamená, že žádní nejsou,“ odtušil. „Ale že se ptáš zrovna ty… určitě máš taky spoustu bratrů, o kterých ani nemusíš vědět.“

„Měli jsme to ale otce,“ zasmála se tiše a on se k ní na okamžik přidal.

Hned zvážněl. „Přišel jsem o dalšího bratra, Agrippino. Jeho Výsost Mikuláš Arianovič je mrtev.“

Slabě zalapala po dechu. „Co se stalo?!“ hlesla a vzhlédla k němu.

Tiše a smutně jí líčil, k čemu došlo. Už jen popisoval, kterak bílí hněvem opouštěli Guille a kterak si museli probíjet cestu skrze přijedší oddíly Guillanů, kteří se stáhli z Gon. Tu zazněla od brány další kopyta. Oba se tam otočili a Agrippina zesinala. Jako prvního uviděla ministra financí, Publia Christiana d’Elzzbierppe. Vzápětí se jí trochu ulevilo, protože za ním klusal poručík Arthur La Nal, jehož dosud ve družině svého chotě postrádala. Následovala čtveřice koní, na jednom seděl sám král Damon I., po jeho pravici vznešeně seděla na hnědákovi jeho manželka Katariina, po jeho druhém boku jela hraběnka Tërrová a ještě jedna dívka. Agrippina oněměla. Půvabná bytost s bílým pramenem zdobícím světlé vlasy spletené do copu seskočila z koně a rozběhla se k ní.

„Sestřičko!“ vypískla a políbila ji na obě líce.

„Kde se tu bereš?“ zvolala užasle Agrippina.

„Přijela jsem tě navštívit,“ pousmála se. „A také sem následuji svého manžela,“ ukázala lesknoucíma se očima na gardového důstojníka, který se neobtěžoval dát jakýmkoli způsobem najevo, že si jejího příjezdu všiml.

Společnost se shromáždila u oběda ve veliké jídelně zdobené štukaturou. Byla to nejsvětlejší místnost zámku a většina z přijedších v ní dnes zasedla poprvé. Například Damon Hulaimé ji nikdy předtím nenavštívil. Jeho milenka, která kdysi zámek vlastnila, se pobaveně usmívala, když přihlížela, jak si místnost fascinovaně prohlíží. Jídelna byla situována ve výběžku půdorysu budovy, měla obdélníkový tvar a v jejím středu stál dlouhý stůl. Po levici i pravici pána domu sedícího v čele zdobily zcela symetricky obě stěny obraz, dva zkřížené rapíry, velké okno s modrými závěsy, opět zkřížené rapíry a na konci zase obraz. Za jeho zády a naproti němu narušovaly stěnu dvoje dveře, nyní otevřené dokořán. V koutě Hugův syn Hector hrál na loutnu. Poměrně často jemná melodie klopýtla a na okamžik jako by ztratila rovnováhu, ale rychle zase získala jistotu. Hudbu ostatně poslouchal jen málokdo, většina se věnovala živému hovoru.

Když přinesli jídlo, povstalo Jeho Veličenstvo a mírně pokynulo sklenkou s vínem ostatním, aby učinili totéž. „Dámy a pánové,“ promluvil rázným, sytým hlasem generála. „Dovolí, abychom připili na zdraví našeho hostitele, ministra Salla, a ostatně na zdraví nás všech a vůbec na to, že jsme se tu…“ Damon Hugo Hulaimé utrpěl tříštivou rakturu hlasu. Trvalo dlouhé minuty, než srostla dost na to, aby dokázal pokračovat: „… že jsme se tu všichni takto sešli, po tom všem.“ Roztržitě mávl sklenicí. „Ne, nehodláme tu dlouho řečnit,“ pousmál se laskavě. „Chtěli jsme říct jen toto: Na naše vítězství, na Gony!“

„Na Gony!“ zopakovala společnost unisono a Alexandr Sall dodal hlasitě: „Na zdraví vás a vaší rodiny, Vaše Veličenstvo.“

Po dvou hodinách, spoustě jídla a vína a nutného odpočinku, se král opět chopil slova: „Věnují nám prosím ještě na okamžik pozornost. S laskavým dovolením našeho ctěného hostitele – „ odmlčel se a trpělivě vyčkal, až ministr hospodářství souhlasně přikývne a své svolení tak potvrdí „ – bychom při této příležitosti rádi vyřídili jednu drobnou záležitost. Týká se jich, pane poručíku.“ A aby nemohlo být pochyb, o kterém ze dvou těchto důstojníků u tabule je řeč, významně se obrátil na Reného Adama Fyra.

„Mě?“ polkl zaraženě ten a jeho obličej nabyl ostražitého výrazu.

„Jich,“ potvrdil velkomyslně vladař. „Nevíme, zda se k nim stačila donést ta politováníhodná zpráva, že onemocněl a nedávno zesnul kapitán Simon Sym. Je třeba uprázdněný post gardového kapitána zaplnit a vy, poručíku, jste slibný adept.“

Agrippina viděla, jak důstojníkův nevěřícný pohled na okamžik střelil jako šíp na jejího manžela a okamžitě se zase vrátil ke králi. Jako by se mu po těžkém obědě udělalo nevolno, poručíkův obličej pozbyl veškeré barvy. Zdvihl ruku a přejel si od kořene nosu po čele a k divoké hřívě, odhodil si neposedné kadeře dozadu a odhalil tak všem zjizvenou tvář, pobledlé rty s koutky svěšenými dolů, nepatrně rozevřené, a kapičky potu, jež se mu nepodařilo docela setřít z lehce zkrabaceného čela. Jak jeho kůže prudce zbledla, jizvy po nožích jako by v tu chvíli ztmavly a vytvořily v jeho obličeji nový kontrast. Fyr pomalu natáhl ruku, uchopil víno a mírně upil. Několikrát si špičkou jazyka přejel rty, jako by je chtěl tím svalem rozedřít do krve.

Zatím se atmosféra v jídelně změnila k nepoznání. Uvolněné veselí bylo to tam. Teď zhoustla a napjala se k prasknutí a mezi důstojníkem a králem, kterého nechával potupně stát a čekat, probíjela elektřina jejich nynějšího spojení.

Fyr jako by se do své židle zabořil ještě hlouběji, jako by ztěžkl, vmáčkl se do dřeva, stal se jeho součástí. Pomalu otočil tvář k Damonovi Hulaimé. „Vaše… Vaše… Veličenstvo,“ promluvil a slova ze sebe vyrážel s obtížemi. „Já… si té pocty tuze vážím, jenže… tedy… nicméně… nemohu… já nechci… nechci… nestojím o hodnost kapitána. Být poručí mi zcela vyhovuje a… troufám si říct… víte, nejsem si jist, že bych jako kapitán… že bych byl, jak se říká, na svém místě. Nezlobte se, Veličenstvo, nepřijmu to.“ Zhroutil se ještě víc do židle a opřel hlavu o opěradlo, zavřel oči, jako by ho těch pár slov naprosto vyčerpalo.

U tabule to zašumělo a pak se rozhostilo mrtvé ticho. Jako to nejhlasitější zaburácení, zadunění jako hrom, zazněl zvuk sklenice, již král odložil na stůl před sebe. „Poručíku,“ vypustil skoro líně z úst to jediné slovo a s trpělivostí skály čekal, jaké odezvy se mu dostane. Trvalo to tak dlouho, že Agrippina začínala mít dojem, že gardový důstojník ve své židli buď usnul, nebo rovnou zemřel. Konečně pootevřel oči. „Pane poručíku,“ nehnutě řekl král. „My je odměníme. Ačkoli nás rmoutí, že pohrdli naší nabídkou úřadu kapitána, budeme jejich rozhodnutí respektovat. Učiníme tak ovšem také s nadějí, že naši druhou nabídku ladem ležet nenechají. Nechť předstoupí!“

Díl hmoty ze židle, jež jako by oživla, se vydělil od zbytku toho nábytku a těžce vstal. Přinejmenším jedna z nohou jako by mu vypověděla službu, nemocně se vlekl ke králi a cestou se chytal opěradel židlí, jež míjel. Agrippině se zdálo, že do jeho sinalého obličeje nyní přibyla i barva jaksi nazelenalá.

Damon I. napřáhl ruku. Alexandr povstal, přešel místnost ráznými zvučnými kroky a narušil symetrii jídelny tím, že sňal ze stěny jeden z rapírů a vložil jeho jílec králi do ruky. Ruka se sevřela kolem měkké kůže a opatrně, aby ministra neporanila, vyprostila zbraň z ruky jeho. Vládce pohlédl na poručíka Fyra a špičkou rapíru ukázal na jeho nohy.

„Já nemůžu…“ zasípal Fyr, bledý jako sama smrt. „Vaše Veličenstvo, prosím… já bych už pak nemohl vstát…“

„I co by nemohli,“ mávl bez zájmu vůči jeho protestům král rapírem. „Jen pokleknou.“

Poručík se zachytil rohu stolu u místa hraběnky Tërrové a spustil se na rozechvělá kolena. Když se ho rapír dotkl, vypadal, jako by měl každou vteřinou ztratit vědomí.

„Mohou vstát, pane poručíku, hrabě Fyre d’Hosé.“

Jen s oporou, již mu nevědomky poskytoval stůl, dokázal důstojník dostát královým slovům.

„Ode dnešního dne jim náleží panství Hosé mezi panstvím tímto a Me. Je to naše vyjádření díků za jejich věrné služby nejen v době občanské války. Mužů jako on si je nutno vážit. Pokud bude ve svém počínání pokračovat, snad mu časem titul potvrdíme dědičně, bude-li jej mít kdo dědit.“

Poručík pohnul rty, nejspíš chtěl říct: „Děkuji,“ jenže byl tak perplex, že to skoro nebylo slyšet a zaznělo až koncové „i“, jako by novopečeného hraběte něco bolelo.

„To nám připomíná,“ otočil se král k Alexandrovi a vracel mu rapír, aniž by přestal svírat jeho rukojeť, „že si s nimi přejeme později hovořit mezi… šesti očima, jednání bude přítomna i hraběnka Tërrová.“

Ministr hospodářství věcně přikývl.

V noci se Agrippina na lůžku v náručí svého chotě o předmětu jednání dozvěděla více. Týkalo se majetku zesnulého prince Mikuláše. Až dosud se předpokládalo, že dědictví po plukovníkovi d’Agoulle přebere cele jeho nejstarší – dá-li se to tak nazvat – nejvíce legitimní syn. Jenže Mikuláš Arianovič to udělat nestačil, zemřel v pouhých čtrnácti letech. Teď se nejstarším a nejvíce legitimním dědicem stal Alexandr Sall, třebaže nárok na trůn tím rozhodně nezískal. Zde u Ykkhó se mu však žilo báječně a už si tu všichni zvykli, nechtělo se mu stěhovat se na jih. Proto svolil, že ačkoliv oficiálně bude vlastnit také panství na jihu, reálně se tam objeví jen příležitostně a nechá tam hospodařit správce, jímž zůstane Charles Hulaimé. Přesto mu náhle do klína spadlo nemalé území na severu ve skalách.

Jeho návrat i tuto novinu výtečně oslavili uvnitř čtyř stěn komnaty a za závěsem širokého Agrippinina lože. Důsledek těchto oslav se dostavil záhy. V létě mohli začít slavit znova, tentokráte Agrippininu zprávu o tom, že nosí pod srdcem další Alexandrovo dítě. Aby ji v krutých horkých letních dnech nezatěžoval přílišnou námahou, rozhodl se Alexandr namáhat sám jiným způsobem a nechal samou rozverností uspořádat honitbu. Pozval na ni kdekoho, urozenou společnost, jež tehdy hodovala u něj na zámku, nevyjímaje. Pozvání se nikterak nebránil ani poručík Fyr, který figuroval na seznamu hostí hned mezi prvními.

Družina vyrazila časně ráno a spěchala, aby se před palčivými slunečními paprsky, které s každou čtvrthodinou pražily větším a větším žárem, co nejdříve ukryla v chladivých stínech lesů. Nevšímavě přejížděla hranici Alexandrova a Fyrova panství. Zpočátku je doprovázely také ženy, ale ty pak rychle kuše, oštěpy a tesáky lovců zaplašily zpátky na zámek. Tam si hověly v salonku, mlsaly a za příjemného hovoru trpělivě čekaly na návrat šlechticů, lovem rozdivočených a pro těch pár hodin navrácených do jakési předcivilizační fáze vývoje společnosti. Lovci přivezli tučnou kořist a odebrali se ji jaksepatří zapít.

A najednou někdo – a jak už měli všichni něco upito, nebylo lze určit, kdo to byl – vyslovil tu strašlivou, mrazivou otázku: „Kde jste nechali poručíka Fyra?“

Pitka zamrzla v čase. Všichni ztuhli, pár skleniček spadlo na zem. Každý se rozhlížel a v uších mu hučelo: to není pravda, někde tu musí být, kde jen je, kde jen je?

Jenomže on nikde nebyl, ani v paláci, ani na nádvoří, ani v zahradách, a tu hrůznou skutečnost potvrzoval bělouš, který se objevil před branou. Byl osedlaný, ovšem v tom sedle už nikdo neseděl.

Autor Rebejah, 05.03.2023
Přečteno 75x
Tipy 3
Poslední tipující: Marry31, mkinka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Co se mu asi stalo?

06.03.2023 10:10:50 | Marry31

Napínavé.

06.03.2023 05:55:51 | mkinka

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí