Za Kiery Tërrové / Stá čtyřicátá třetí kapitola - René (upraveno)

Anotace: gardová slavnost...

Hrabě neodjížděl o den dřív jen tak z rozmaru. Cestou se musel zastavit na královském zámku, neboť obdržel zprávu, že s ním chce hovořit samo Její Veličenstvo. Vůbec si nedokázal představit, co od té návštěvy očekávat. Nenapadal ho důvod, proč by s ním chtěla královna mluvit… Přesněji řečeno mu ten důvod, který ho napadal – že by mu totiž nadávala pro jeho nedbalost –  přišel příliš nepravděpodobný. Na La Maison du Roi tudíž mířil zvědavostí bez sebe.

Čekal na něj sloužící. Sotva poručík neohrabaně sesedl z koně, byl vyzván, aby muže následoval do budovy. Královna seděla na odlehlé terase u stolku, který sem nejspíše dala přenést. Zabírala jedno ze dvou pohodlných křesel, jež sem byla postavena, a stolek mezi nimi se prohýbal pod nabídkou ochutnávek mnoha rozličných lahůdek. Katariina Bour měla na sobě sametové těžké černé šaty, které jí podle důstojníkova názoru vůbec neslušely. Vlasy měla rozpuštěné. Ty se poručíkovy zase zdály naprosto nádherné.

„Ach, vy jste v civilu,“ vydechla. „Málem bych vás nepoznala… Co se vám stalo?“ užasla a prsty si přejela po líci v místě, kde měl Fyr čerstvou, ještě ne zcela zhojenou jizvu, kterou pro jistotu obvázal pruhem bílého plátna.

„Zranění v boji,“ opáčil nehnutě a usedl naproti královně. „Přála jste si mne vidět, Veličenstvo?“

„Ano. Jsem ráda, že jste přijal mé pozvání.“ Její ruka učinila elegantní posunek směrem k pochoutkám. „Nabídněte si, prosím.“

Vzal si jednohubku, najednou obezřetný. „Co ode mne chcete, madame?“

Usmála se na něj. Potřásla hlavou. „Víte, pane poručíku… Budu k vám upřímná. Doufám, že jako gardista chápete, že tento rozhovor by měl zůstat mezi námi. Jsem královna, umím se mstít.“

Přikývl a zvědavě na ni hleděl.

Natáhla přes stolek ruku a položila dlaň na hřbet jeho ruky. „Můj manžel… řekněme, že mne nečiní zrovna šťastnou. Naše manželství už řadu let sestává jen ze zdvořilých frází na bálech a banketech. V soukromí si mne nevšímá. Všímá si své milenky… a tak jsem si řekla, že když má on milenku, můžu já mít milence. Silného, statečného…“ Nasála vzduch. „Rytíře. Jedním slovem… vás. Jste gardista, a to nejen slibuje dvornost, sílu, odvahu… zároveň to naštve mého manžela. A to je pro mne neodolatelná kombinace.“ Znovu se srdečně usmála. Když nijak nereagoval, pokračovala: „Víte, pane poručíku, my dva máme podobný osud. Ptáte se, jak můžete mít osud podobný osudu královny? Jednoduše. Lidé vás přehlížejí, nedoceňují vaše kvality. Jsem na tom stejně. Můj manžel mě ignoruje, nezáleží mu na mě… nás oba vlastně jen vyčerpává ta přetvářka na veřejnosti, kdy si musíme hrát na dokonalý pár… jímž jsme kdysi možná byli… a vy? Jste čtvrtým poručíkem gardy. To není málo… jenomže z hlediska gardy ani moc. Určitě se vám tam posmívají, že jen cvičíte kadety, u skutečné gardy – jak to oni vnímají – si ani neškrtnete… netrápí vás to? Nemyslíte, že si zasluhujete víc? Můj manžel vám prokazuje jakous takous úctu… tím bolestnější pro něj bude zjištění, že… vy a já…“

Fyr se usmál. „Buď vám někdo napovídal, nebo umíte skvěle odhadnout lidi. Mluvíte ke mně lahodně, Veličenstvo, ale… i když vám to zní možná divně, podle mého není poručík gardy a královna dobrá kombinace…“

„Ne!“ skoro vykřikla. „Omlouvám se, jestli jste to špatně pochopil… já vás nechci jen proto, abych potrápila manžela! Je to jen… taková drobnost navíc. Opravdu se mi líbíte. Je ve vás něco…“

„Děkuji vám, Veličenstvo,“ kývl hlavou. „Ani vy si to prosím neberte osobně, ale… vaši laskavou nabídku musím odmítnout. Jste krásná žena, madame, opravdu, a právě proto bychom spolu nemohli být. Nehodím se k vám, jizvy na mé tváři by jen hyzdily i tvář vaši, a to by byla škoda. Hlavní důvod je však ten, že jsem před pár týdny přišel o svou manželku a dítě, které čekala. Určitě jste o tom slyšela. Ta rána je příliš čerstvá a v jejím současném stavu ji nemůže zhojit, prosím za odpuštění, ani sama královna.“

Klouby na prstech ruky, jíž svírala číši s vínem, zbělely. Její rty se sevřely do úzké čárky. „Děláte chybu,“ pronesla potom důrazně. „Děláte chybu, poručíku Fyre. Co naplat… jestli mi nechcete ještě něco říct, pak můžete jít. Na shledanou.“

„Na shledanou,“ pravil a vzdálil se, aniž by se svého vína vůbec byl dotkl.

 

Na větším nádvoří kasáren naproti La Maison du Roi hořely tři veliké hranice. U jedné z nich se hemžily bílé uniformy gardových kadetů, kolem druhé se shromáždili regulerní gardisté a u třetí postávalo šest gardových důstojníků, čtyři poručíci, kapitán a plukovník. Skupinky se postupně promísily. Muži různého věku, z nichž nejstarší byl plukovník Sym, tančili kolem ohňů, prozpěvovali a tleskali. U zdi stál hlouček postav s bubínky, flétnami a tamburínami. Melodii gardisté doplňovali halasným německým zpěvem. Někteří brali do kola lehká děvčata, jež na slavnost ze zjevného důvodu přišla. Nade dvěma ohni se opékala prasata a v plamenech prskal ta syčel odkapávající tuk. Hranice se s postupujícím soumrakem stávaly výraznější a nápadnější. Tu a tam se k zemi snesla sněhová vločka.

Tváře vojáků, osvětlené ohni, se s postupující zábavou stávaly zpocenějšími a mastnějšími. Muže rozpalovalo teplo ohně, víno a ženy. Gardista si často odřízl vlastním nožem maso a pak si odvedl stranou jednu z nevěstek, aby se s ní podělil o jídlo i o své vlastní tělo.

Zpočátku slavnost působila jako opravdová zábava. Už tehdy však oplývala příchutí nebezpečí. Přikládání na ohně probíhalo tak, že si vojáci stoupli do kruhu a plukovník Sym uprostřed něj roztočil svůj nůž. Na koho ukázala špička, ten šel pro dříví. Zastavil-li se však nůž tak, že hrot zůstal mezi dvěma muži, museli se tito spolu nejprve porvat. Ten, jenž prohrál, přikládal. Už dávno se smazalo původní rozdělení hořících hranic. Teď byli u všech všichni. Garda se spojila v jeden celek, v jednu živou bytost neznající rozdíl hodností a uniforem. Tepala a pulsovala kolem plamenů, mlaskala a dělala rámus. Čím více měla upito, tím více se z ní vytrácela gardová dvornost, stírala se uhlazená maska a zůstával drsný, nelítostný voják. Jako by se jednalo o nějaký čarodějnický rituál s cílem dokonale člověka proměnit, změnit jej ve skutečnou, krvelačnou šelmu. Smích těžkl, stal se potměšilým, vyzývavým. Někteří více, jiní méně, všichni podlehli procesu metamorfózy. A najednou už kolem ohně nevýskalo osmdesát gardistů, osmdesát mužů různých hodností, věku, povah, nýbrž osmdesát dravců číhajících na kořist, podrážděných tak, že se hotovili k lovu vlastních druhů. Přítel neznal přítele, bratr neznal bratra, velitel podřízeného ani uniformovaný gardista kadeta. A byli to právě kadeti, kdo nejčastěji končil na zemi s několika bodnými či řeznými ranami. Při jedné slavnosti jich zahynulo hned dvacet.

Kadeti se dělili na mladší a starší podle toho, zda procházeli výcvikem v prvním, nebo druhém ročníku. Ti z nižšího ročníků si to ještě mohli rozmyslet a odejít, buď k regulerní armádě, nebo někam úplně jinam. Ti, kteří se rozhodli zůstat a přežili první rok, už však odejít nesměli a měli tak na výběr jen ze dvou možných konců svého studia – buď smrtí kdykoli během roku, nebo úspěšným splněním zejména závěrečné zkoušky, která sestávala z boje se skutečným gardistou. Pravidla byla prostá – dovoleno bylo vše, co se kadet během studia naučil. Boj byl na život a na smrt, neexistovaly výjimky. Buď zvítězil gardista, nebo kadet, který se tak dostal na místo svého usmrceného protivníka. Z deseti kadetů, kteří do prvního ročníku vstoupili, se závěrečné zkoušky dočkal jeden, někdy dva. Průměrně se tak čtyři ještě v prvním ročníku rozhodli odejít (to bylo lze udělat kdykoli během roku) a zbylí muži druhý, někdy ani první ročník nepřežili nebo byli vyloučeni pro utržené zranění. Tak to chodilo již od roku Páně 1600.

Alkohol nabádal muže k tomu, aby se před ostatními předváděli. K tomu sloužily rvačky, opravdové boje se zbraněmi, které zpravidla končily zraněním a tu a tam rovněž úmrtím, ale i vrhání nožů na neživé cíle. Oblíbeným a všudypřítomným cílem byla malta mezi cihlami.

Poručík Fyr víc jedl, než pil. Jednou odřízl nožem dva kusy masa a jeden z nich donesl tmavovlasé nevěstce. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se.

„Bernadette.“

Usmál se. „Půjdeš se mnou?“

Přikývla a zakousla se do vepřového. Když polkla poslední sousto, vzala ho za ruku a odvedla do tmy. Když se s ní uspokojil, vrátil se poručík za ostatními. Chvilku váhal, ale pak si šel uříznout další maso. Stále ještě byl jedním z nejméně opilých mužů na nádvoří. Kolem něj povykovali rozjaření vojáci… on povykoval s nimi… Čepele nožů se blýskaly v mihotavém světle ohňů… Vše působilo jen jako přelud. Někdo do něj vrazil ramenem, až mu maso spadlo na dláždění a on sebou praštil vedle něj. Už sahal po noži, aby se začal bránit… když vtom pochopil, že ho tenhle muž nejde ubodat. Rychle přestal vyvíjet odpor a poddal se gardistovi, který si ho pomalu vzal. Podělili se pak o džbánek vína. Teprve v tu chvíli poznal Fyr jednoho z poručíků, který se rovněž jmenoval René. Chvíli na sebe mžourali v temném šeru, dokud je nevyrušil křik. K jedné nevěstce, jež se právě objímala s jakýmsi kadetem, přistoupil kapitán, bílou uniformu z ní strhl a vrazil jí pěstí. Kadet si rukama zakryl poraněná ústa, ale hned byl sražen k zemi a ve tmě se blýskly nože. Jeden mu probodl předloktí, druhý hrdlo. Pak důstojník uchopil nevěstku za ruku a odváděl ji kamsi do ústraní.

„Znáte ho?“ zeptal se poručík a napil se vína.

„Toho kadeta?“ Fyr se zadíval na tělo na zemi, které sebou ještě trochu škubalo, ale pomoci už mu nebylo lze. „V té tmě… těžko říct, možná Carl…“

„Nezopakujeme si to?“ Jeho ruka mu odhrnula culík z ramene.

„Ne,“ prohlásil bez přemýšlení.

„Tak fajn… půjdu si pro maso.“

„Doneste mi taky, prosím vás.“

Pojedli spolu a každý vypil další džbánek vína. „Není to Carl,“ řekl najednou poručík.

„Prosím?“ podivil se Fyr ztěžklým jazykem.

„Ten, kterého kapitán probodl, není Carl. Toho jsem viděl u ohně.“

Fyr to nekomentoval, bylo mu to už vlastně jedno. Ryšavý Carl se mu stejně nikdy moc nelíbil… Vzdálil se od svého druha a přidal se k tanci u hranic. Zazpíval si s ostatními dvě písničky, jedna z nich byla u gardy obzvlášť oblíbená, jmenovala se „Ten mladý voják umírá“.

„Pane poručíku,“ oslovil ho znenadání René. „Mám tu… jistý problém. Tahle ženská tvrdí, že se vsadí, že umíte nožem vrhnout lépe než já. Dovoluji si nesouhlasit. Vyzkoušíme to?“

„Ale jistě,“ pousmál se Fyr. Uchopil nůž a rozhlédl se po vhodném cíli. Připadalo mu příliš obyčené hodit zbraň jen proti zdi, chtěl něco zajímavějšího… a najednou to uviděl. U zdi kasáren seděla na hkoni princezna René. Přimhouřil oči. Dostal chuť jí nožem přetrhnout náhrdelník s perlami… jenomže to byl příliš velký risk a on se cítil příliš opilý na to, aby jej podstupoval. Rozhodl se pro jistější ránu. Uchopil nůž za špičku a jako by bez míření jej hodil. Zbraň se ve vzduchu otočila, zaleskla se ve světle plamenů hranic, přeletěla zeď a zabodla se do zdi hradeb královského paláce, čímž tam přibodla i bílý klobouk, který princezně srazila z hlavy.

Nevěstka zatleskala a Fyr se na svůj úspěch napil. Potom vzal nůž do ruky René. Spodním obloukem jej vrhl tak, že zbraň proletěla skrz plameny všech tří ohňů a zabodla se do malty mezi dva kamenné kvádry na samém vrcholku zdi.

Fyr pěnil vzteky, když děvče zmizelo s Reném. Znovu se napil, tentokrát na porážku. Pak šel pro svou zbraň. S lehkou úklonou vrátil dosud vyděšené princezně její klobouk a vracel se do kasáren. U zdi ulevil močovému měchýři a zamířil k hranicím, když si všiml, že se kolem těla jednoho zabitého gardisty, kterého neznal, shromáždil hlouček mužů. Sprostě zaklel a s nožem v ruce se vrhl k nim. Vpadl mezi ně a sápal se po jeho nožích. Nejlépe, kdybych je dostal i s těmi pouzdry, myslel si… a najednou ucítil, jak ho v té vřavě někdo praštil do hlavy. Před očima se mu rozprskla tma a on okamžitě ztratil vědomí.

 

Když ráno otevřel oči, jako první vjem si uvědomil otřesnou bolest hlavy. Těžce se vyhrabal na všechny čtyři. Ležel na nádvoří na dlažbě vedle mrtvého kadeta. Oheň ještě doutnal. Poručík vstal a doklopýtal ke studni, aby se napil vody.

„Poručíku Fyre?“ uslyšel za sebou. Ohlédl se a uviděl kapitána.

„Pane?“

„Plukovník Sym vás chce vidět.“

Přikývl.

Plukovník ho odvedl ke králi. „Vaše Veličenstvo, tak jsem ho přivedl!“ hlásil důležitě.

Damon Hulaimé si poručíka změřil od hlavy k patě. „Tak co s nimi, Fyre?“

Fyr stiskl rty. Nesnášel, když někdo ignoroval jeho hodnost.

„Nemá u gardy vůbec co pohledávat, Veličenstvo!“ řval plukovník. „Snažím se, aby to bylo pochopeno, už několik let! Podívejte se na něj! Ze všech mužů je nejmenší, rozhodně není pro gardu reprezentativní, obzvlášť ne ve svém současném stavu! Copak to vidím jen já? Je to obyčejný plebejec…“

„Poručík Fyr,“ ledově ho zpražil král, „byl povýšen do šlechtického stavu a přísluší mu titul hraběte, pane plukovníku.“

„Stejně,“ vedl si svou velitel gardy, „dva měsíce se v kasárnách vůbec neukázal a teď se najednou objeví zrovna na tu slavnost! A to, jak vypadá… to je přece u gardy nepřípustné!! Já už nevím, co mám dělat, abyste to taky viděli!“

„Já vám ukážu, že i opilý gardista má přesnou mušku!“ vyskočil Fyr zprudka a říhl.

„Pane poručíku, okamžitě se uklidněte!“ vyštěkl panovník. „Je pravda, že nerozumíme, proč za námi jejich velitel přišel až dnes…“

„Protože jsem měl spoustu práce s tou slavností…“

„Na tom už teď nezáleží,“ odbyl ho král. „Je pravda, že podmínky gardy přísně vzato nesplňují, poručíku,“ obrátil se opět na Fyra. „Nicméně jsou skvělý voják, toho jsme si vědomi. Ostatně my jsme král a gardové předpisy můžeme změnit. Uděláme to, pokud nás… a především tady pana plukovníka… o svých kvalitách ubezpečí.“

„To nemyslíte vážně!“ vřískla královna Katariina. „Vy ho takhle necháte u gardy?!“ Mávla rukou k důstojníkově zjizvené mastné tváři.

„My jsme král!“ přísně odvětil Damon Hulaimé.

„A proč bychom si nenechali věrného muže, který pro nás dokáže plnit i ošemetné úkoly,“ pousmála se hraběnka Tërrová.

V královniných očích se zablýskl zlý úsměv. „To je pravda…“ skoro zapředla. „Například Josephův případ…“

„Nuže, pane poručíku,“ ujal se opět autoritativně slova král. „Říká jim něco jméno François Joseph?“

„Ne, Vaše Veličenstvo,“ skoro zašeptal Fyr.

„Jedná se o bývalého gardistu. Bude to už asi dvacet let, kdy byl zraněn a v důsledku toho musel od gardy odejít. Dal se k běžné armádě, jenomže tam používal gardové techniky. Když mu za to hrozil trest, dezertoval a slehla se po něm zem. Teď se objevil znova, v jihovýchodních skalách. Je smrtelně nebezpečný, je odhodlaný se mstít a nemá co ztratit. To je neblahá kombinace. Nemůžeme na něj vyslat obyčejné vojáky, když je to bývalý gardista. S takovým se může vypořádat jen jiný příslušník gardy. Přesněji řečeno oni, poručíku. Bude to jejich trest. Chtějí-li nám dokázat své kvality a přesvědčit nás o tom, že si zasluhují u gardy zůstat, musejí nás napřed zbavit Josepha.“ Odmlčel se. „Věříme, že jsme se vyjádřili jasně. Aby neřekli, že je v tom necháváme zcela samotné, ať si s sebou vezmou poručíka Üffäho. Přivedou nám Josepha, v poutech, v rakvi… nebo jen jeho hlavu… to je nám jedno. Chceme ho tady. Do té doby ať se tu neukazují!“