Za Huga d'Elzzbierppe / Stá sedmdesátá šestá kapitola - Charles

Za Huga d'Elzzbierppe / Stá sedmdesátá šestá kapitola - Charles

Žaludek Charlese Näüse učinil mezi jeho ostatními útrobami velice nepříjemný pohyb, jako by chtěl někam utéct. Utéct by si přál i sám jeho majitel. Půvabně, přitom však s obdivuhodnou rychlostí se přenesl k otevřenému oknu, pro jistotu se ještě od syna úplně odvrátil a zalapal po vzduchu nad kapesníkem namočeným v parfémech, jejichž charakteristickou vůni kolem sebe vrchní vojenský chirurg šířil a již se stala de facto znakem jeho přítomnosti.

„Okamžitě se převleč!“ zaúpěl přidušeně.

Jeho syn nevinně rozhodil rukama a nasadil drzý výraz, jenž sestával napůl z adolescentní otrávenosti, napůl z ještě víc pobuřující, očividně lživé nevinny.

„Okamžitě se běž převléct, Alexi!“ houkl na něj od okna jeho otec ještě hřímavějším tónem.

Do tváří mladého Näüse se nahrnula krev. Jako drtivá většina všech gonských Alexandrů, i on oslovení Alexi bytostně nenáviděl. Co miloval a co bylo také příčinou jeho častých roztržek s otcem, bylo rybaření. Chytal ryby na prut i holýma rukama, na březích i z rybářských lodí. Právě se vrátil z jedné výpravy a chtěl se pochlubit, protože ulovil obzvlášť velkou rybu. Jeho otec ho přivítal stejně vřele jako pokaždé, když se vrátil z rybolovu, to znamenalo, že kdyby existoval jakýsi přístroj měřící vřelost, v místnosti by nyní ukazoval nejvýš bod mrazu. Vrchní vojenský chirurg miloval ryby, když ležely hezky před ním na talíři s bramborami. Cokoliv, co se s nimi dělo předtím, nepotřeboval ani tušit, natož aby mu to připomínal odporný puch vycházející z jeho mladšího potomka.

Kdepak. Kapitán Näüs měl se svým synem jiné plány. Plány, které jeho jmenovec nestihl uskutečnit. Alexandr Näüs… to jméno vrchního chirurga i po těch letech strašilo ve snech. Nejednou mu některý voják zůstal pod rukama, nepovažoval to za nic neobvyklého, prostě jen přirozený výběr. Chirurg mohl dělat jen tolik, co mu příroda a Pán dovolili. Jenže u jeho bratra mu to nedovolili. Alexandr, Charlesův bratr, si odmalička přál být gardistou. Po jeho smrti se v chirurgovi usadil pocit, že musí tento jeho sen splnit. Jenomže v té době už sám odrostl i nejvyššímu bodu věkové hranice gardových kadetů. V Gonách panuje po staletí pověra, o které si málokdo připustí, že v praxi skutečně nefunguje. Sestává z utkvělé představy, že člověk narozený ve stejný den jako někdo významný nebo rodičům prostě jen známý bude prožívat život nesmírně podobný životu toho, v jehož den narození sám prvně spatřil světlo světa. Proto přeci nemohla být náhoda, že se Charlesův syn Alexandr narodil ve stejný den jako jeho stejnojmenný strýc. Určitě se tak stalo jen proto, aby mladý Alexandr splnil sen svého zesnulého příbuzného a sám vstoupil ke gardě. Nejmenuje se přece Alexandr Näüs a nenarodil se ve stejný den jako bratr jeho otce, Alexandr Näüs, proto, aby se proháněl na pitomých lodích a lovil ryby jako sprostý venkovan!

„Můžeš se uklidnit, už odešel,“ řekl shovívavě Michel Näüs, Charlesův otec a momentálně hlava rodu. Seděl v pohodlném křesle u dveří vedle kamen, ve kterých se teď v srpnu pochopitelně netopilo.

„Uklidnit se?“ skoro se hystericky zasmál kapitán. Váhavě se otočil zpět do místnosti a pomalu oddaloval navoněné plátno od obličeje, velmi obezřetně zkouše chřípím vzduch. „Uklidnit se…“

„Máš přeci ještě jednoho syna,“ připomněl velkomyslně Michel Näüs. „A ten ti musí dělat jen radost. Odešel studovat medicínu až do Agoulle.“

„Nevím, proč by mi nemohli dělat radost oba mí synové, když už mám dva,“ odsekl vztekle chirurg.

Michel Näüs se na okamžik tiše rozesmál, avšak rychle zase zvážněl. „Co jsme to měli rozjednané, než sem Alexandr vtrhl…?“

„Záležitost plukovníka Younga,“ procedil skrz zuby mladší kapitán.

„Ach, ano, pravda… Chtěl jsem ti říct, aby ses do toho nepletl.“

„Nepletl?!“ prskl pobouřeně.

„Vyřídím to sám. Tebe s tím nesmí nikdo spojovat, to si pamatuj. V sázce je příliš mnoho.“

„A co vy?!“

„Co já?“ pousmál se Michel Näüs. „Jsem už starý, řemeslo jsem dávno předal tobě.“ Tiše hlesl: „Nemám co ztratit.“

Syn se na něj díval velkýma zelenýma očima. Po hodné chvíli se věcně zeptal: „Smím být u toho?“ Musel se zatraceně ovládat, aby neřekl i slovo „aspoň“.

„U jednání s Herr Barbigem? Nu… ano, proč ne. Pod podmínkou, že se ke mně nebudeš hlásit!“ Lehce se usmál. „Alespoň si oprášíš němčinu.“

„ovšem, papá,“ zaskřípal chirurg zuby.

„Nesmíš se na mě zlobit, Charlesi… Barbig je hrozně citlivý na tyhle věci. Snese u stolu maximálně jednoho člověka mimo sebe sama, chce prostě jednat na rovinu, jeden s jedním. A on si s sebou garde nevezme. Kromě toho dává pochopitelně přednost stálým zákazníkům a my dva už se známe.“

„Vskutku?“

„Ovšem,“ přikývl starší kapitán a na rtech mu pohrával nostalgický úsměv. „Jak si myslíš, že jsem získal tvoji matku? Měla ještě jiného zájemce, velmi neodbytného. A já nejsem tak nadaný šermíř jako ty, abych se o ni byl bil.“

„Aha…“ zalesklo se v kočičích zelených očích vrchního chirurga pochopení.

„ Říkám ti, na Michaela Barbiga je spolehnutí, bez něj byste se s Alexandrem asi ani nikdy nebyli narodili.“

Vrchní vojenský chirurg se kousl do vnitřní strany tváře a raději se už na nic dalšího neptal.

 

V tom šenku seděl dávno před nimi. Podle dohody s otcem přišel asi čtvrt hodiny předem a vybral si místo nepříliš blízko, přeci však v doslechu stolu, který mu označil Michel Näüs. Měl na sobě oděv oblíbené bílé barvy a na hlavě neměl paruku, nýbrž jen vlastní, krátce přistřižené zlaté vlasy. Přestože mu vlastně vůbec nechutnalo, nechal si přinést pivo. Přeci jen bylo jeho chuťovým pohárkům milejší než ředěné víno a na víno nezředěné neměl v tomhle parnu a dusnu ani pomyšlení. Objednaný nápoj ho příliš nezklamal, byl připravený. V pivu plaval slad, nahoře se na hladině líně pohupovalo cosi, co by někdo obdařený větší fantazií možná nazval pěnou, i když to podstatně více připomínalo mastná oka v polévce, a nápoj byl zředěný snad ještě poctivěji než bylo v Gonách takřka obyčejem.

Poznal je ihned, jak vstoupili. Po boku jeho otce se lehce nesl Prus Michael Barbig. Měl na sobě tmavě zelený oděv, kolem čela měl pruh plátna a zrzavé vlasy vzadu za krkem stažené do uzlu. Nebyl pohledný, v oválném obličeji měl malinká šedá očka, která se k němu vůbec nehodila, nos byl hrbatý a uši trochu moc velké. Za pasem měl jen tak bez pochvy dýku. Byl téměř o hlavu menší než starý kapitán.

Oba se usadili ke stolu. „Dvakrát ovocné víno!“ křikl Michel Näüs na šenkýře s ulízanými světlými dlouhými rozpuštěnými vlasy. „A pro mě ještě guláš!“

„Pamatujete si, jaké víno mám rád,“ ocenil tichým příjemným hlasem Prus.

„Aby ne,“ usmál se Näüs. „Na muže jako vy se nezapomíná.“

Barbig si konečky prstů promnul levý spánek a obočí. „Máte znovu zájem o mé služby?“ otázal se věcně.

„Ovšem.“ Starý kapitán se znovu usmál. „Jak jsem psal v dopise. Potřebuji… lék pro jednoho muže.“

„Je asi hodně těžce nemocný, že? Podle toho, jak akutně ten lék potřebujete.“

„V posledních dvou měsících se hodně zhoršil,“ souhlasil nehnutě Michel Näüs. „Dokážete to, že ano?“

„Už jsem to dokázal,“ pravil Prus. „Mám tu ten… přípravek… s sebou.“

„To je báječné!“ zaradoval se upřímně Michel Näüs. „Kolik?“

„Dost, nebojte se. Pečlivě jsem dávku vypočítal, přihlédl jsem i k tomu, že jste mne upozornil na to, že látka bude působit v alkoholu. Můžu se zeptat… čistě ze zvědavosti…“

„Jde o Skota. Přivezl si s sebou z vlasti whisky.“

„Dobrý způsob,“ ocenil Michael Barbig.

Bývalý vrchní chirurg se jen usmál. „Kolik ten… lék… bude stát? Posledně jsem platil, tuším, devadesát…“

Prus se srdečně rozesmál a nechal své šedé oči překrýt řasami. „Kde žijete, pane kapitáne? To už je drahně let! Doba je zlá, přeci jen jsme ve válce, že… musel jsem podražit. Dneska vás to bude stát sto třicet.“

„Lhä?!“

„Kë.“

Michel Näüs rozdrtil v pěsti několik molekul vzduchu. „Vy máte štěstí, Barbigu…“ Z brašny vytáhl velký měšec. „prosím, odpočítejte si.“ Zatímco se věnoval guláši a zapíjel ho vínem, na což se Prus díval trochu zbledlými zkřivenými rty, pozorně sledoval, jak před sebe Barbig na desku stolu postupně staví deset sloupků po třinácti stříbrných mincích. Náhle natáhl ruku a sevřel Prusovo zápěstí. Na levé ruce muži prsteník objímal zlatý prsten s tmavým modrým kamenem. „Podražil jste…“ zamumlal. Ve stejné chvíli si všiml, že malík Barbigovi chybí.

Prus vycenil zuby a rukou naznačil pohyb k dýce za opaskem. „Pusťte mě, okamžitě,“ tasil zbraň a přiložil špičku k chirurgovu zápěstí. „Studoval jsem medicínu v Taale, vím, kam se trefit.“

Näüs uvolnil ocelový stisk a pomalu se stáhl.

„Tak je dobře,“ souhlasil Michael Barbig a dýku si strčil mezi zuby.

„Vy jste…“ užasl Näüs.

„Ano,“ přiznal skromně nájemný vrah. „Deset měsíců jsem byl u gardových kadetů.“ A protože na něm jeho společník visel zvědavým pohledem, spěšně dodal: „Narodil se mi syn. Proto jsem odešel, už se mi nechtělo riskovat.“

Näüs chápavě přikývl.

Barbig dopil víno, levou rukou shrnul minc do vlastního váčku, ale deset jich nechal na stole a přisunul je zpátky ke Goňanovi. „Abyste neřekl, ze staré známosti a pro vaši věrnost, drahý zákazníku, vám dám slevu. Zaplatíte za mě přeci to víno, že ano?“ Vstal. Zastavil se u jeho židle a položil mu ruku s chybějícím malíkem na rameno. Charlese Näüse napadlo, že to nebyl jen syn, co Prusa přimělo vzdát se snu přidat se ke gardě. „Tak ať ten lék tomu vašemu Skotovi pomůže,“ popřál bodře, rozpustile na starého kapitána mrkl a postavil před něj elegantní útlou lahvičku. Potom pomalu odešel a za chůze si spravoval vlasy, které si bezděčným pohybem omylem uvolnil z uzlu.

Autor Rebejah, 27.07.2023
Přečteno 59x
Tipy 1
Poslední tipující: Marry31
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí