Anotace: Léta Páně 1744, říjen a léta Páně 1745, červenec. Dvě kratší kapitolky

Léta Páně 1744

 

Říjen

 

Stá osmdesátá kapitola – Charles

 

I napodruhé budil pohled na „chevalier Douglase“ v siru Charlesovi stejně mocný dojem. Viděl toho muže už včera, když do Ykkhó přijel. Byl o řadu let mladší než on, přesto z něj byla cítit ohromná síla a odhodlání. Nebylo divu; „chevalier Douglas“ byl prakticky už od svého narození nazýván budoucím králem Anglie. Neochvějně věřil ve stuartovský nárok na trůn, který byl nyní obsazený Němci. Svému otci v Římě přísahal, že pro něj získá a k jeho nohám položí anglickou korunu, nebo že se vrátí v rakvi. Sir Charles byl jedním z několika vyvolených dvořanů, kteří věděli, že „chevalier Douglas“ je ve skutečnosti Charles Edward Stuart, vnuk Jakuba II.

Princi bylo třiadvacet let, byl vysoký, štíhlý, měl světlou pleť, přes vlastní blonďaté kadeře, které se prozrazovaly na jeho čele, nosil plavou paruku a na prsou měl řád svatého Ondřeje. V každém jeho pohybu byla vidět cílevědomost.

Před několika okamžiky skončilo jednání, které mezi sebou Charles Edward Stuart a Damon Hugo Hulaimé vedli mezi čtyřma očima. Teď mělo být oznámeno, na čem se domluvili. Přesněji řečeno, na čem konkrétně se domluvili. Obecné téma jejich hovoru znal u dvora každý. Už před pár lety pomohlo Skotsko Gonám zbavit se guilleské hrozby. Dodnes si sir Charles často představoval, jak se asi museli Guillané tvářit, když je v řadách gonské flotily honily po Gonsko-guilleském průlivu i lodě pod vlajkou s bílým diagonálním křížem na modrém poli. Nyní nastal čas, aby Gony Skotům pomoc oplatily. Za sirem Charlesem přijel již několik dní dopředu jiný jakobita, Maxwell, jeho dávný přítel, aby mu sdělil, že se plánuje nové povstání. Princ osobně vyjednával pro tento svůj záměr podporu všeho druhu. Audience u francouzského dvora pro něj byla trochu zklamáním a nemohl si být zcela jistý, co čekat, přestože doby, kdy se Francie od podpory jakobitů odvrátila, byly zdálo se minulostí. Tady ale nikdo nepochyboval, že se mladík podpory dočká. Existoval proto dvojí důvod: nejen, že to Gony v podstatě princi dlužily, ale především žádný gonský panovník, když se mu naskytla příležitost, nedokázal odolat pokušení alespoň trošku potrápit Angličany.

Jakou pomoc přesně král jakobitům přislíbil, bylo oznámeno velmi stručně. Oba příslušníci královských rodů si navíc zjevně skvěle porozuměli, protože i samo jednání trvalo poměrně krátce. Jeho výsledkem bylo, že se Gony zavázaly poslat do Skotska pět tisíc mužů plus dokonce jeden oddíl gardy.

 

Maxwell v Gonách pobyl podstatně déle než jeho princ. Z královského zámku odjel v doprovodu sira Charlese a princezny René na jejich zámek, kde jej plukovník gardy hostil ještě tři týdny. Hodiny, někdy i dny trávili na dlouhých vyjížďkách, rozprávějíce o minulosti i budoucnosti. Hovořili především o plánovaném povstání, ale ani Maxwell toho mnoho nevěděl, plány byly teprve v počátečním stádiu svého vývoje. Nakonec vždycky skončili u osobního života. Maxwell se obdivoval Charlesovým dcerám, sám, svěřil se příteli, měl také jednu a shodou okolností se i ona jmenovala Gaëlle. Měl ji s Francouzkou, jako řada jiných žil i on už léta právě ve Francii.

Nejednou jela s nimi také René a oblíbenou kratochvílí a rozpustilostí Maxwella bylo, že na ni dělal oči. Charles se stejnou škádlivostí předstíral, že to nevidí, stejně tak René. Všichni tři dobře věděli, že je to jen tak, pro legraci.

I když ho hostitel přemlouval, aby se ještě zdržel, Maxwell přeci jen odjel podle svého původního plánu ještě před Vánocemi. Sir Charles přesto tušil, že se s přítelem ještě shledá a že to bude brzy. Tušil i, za jakých okolností.

Následující rok a a především část roku ještě dalšího přinesly velké změny nejen pro samotného Skota a jeho manželku, ale i pro celé Gony, stejně jako pro Skotsko. Dne 1. července roku Páně 1745 zemřel král Damon I. Již 5. července se pořádala korunovace Charlese I. O pouhé dva dny později potkala po pětadvaceti a půl roce služby pohroma poručíka Reného Adama Fyra. Přibližně v téže době přišli jiní dva poručíci, Ona a Taavetti, za plukovníkem Youngem. Ten jim povolil, aby se na dobu neurčitou prohodili. Oba si tak splnili svá přání, Stefan Ona zůstal doma, zatímco Dominiq Taavetti v čele prvního oddílu gardy, který si plukovník vyžádal speciálně kvůli Helmutovi, odplul i se samotným Charlesem Youngem do Skotska.

 

Léta Páně 1745

 

Červenec

 

Stá osmdesátá první kapitola – René

 

Z koně spíš spadl, než seskočil. Vždycky se domů těšíval, ale dnes ne. Dnes měl pocit, že už se nikdy nebude nikam moci těšit. Jeho život přeci skončil, dnešním ohavným dnem. Nevěděl, čeho je v jeho nitru více – zda palčivého, prudkého hněvu, tíživého usedavého smutku nebo děsivé prázdnoty, terou si nemyslel, že ještě někdy zaplní. Měl Bernadette, měl doslova vymodleného Walentina… pozbyl ale toho, co dosud asi nejvíc jeho život vyplňovalo.

Dnes se o koně nestaral a jen hodil uzdu čeledínovi. Ten se na něj dokonce udiveně podíval, ale poručík Fyr neměl sílu ani na to, aby to jakkoli komentoval. Těžce se ploužil k hlavní budově. „Kde je moje žena?“ zeptal se kohosi, s kým se minul v hale.

„Nahoře ve své komnatě, pane…“

Fyr nenechal dotyčného oslovení dokončit. Unaveně mávl rukou a začal zdolávat schodiště. Připadalo mu to neskutečně vyčerpávající, někdy se zastavil a hledal sílu vystoupit na další stupeň. Konečně lehce zaklepal a otevřel dveře jizby. Bernadette hrála s Walentinem šachy. Když ho uslyšela, vzhlédla k němu s rozzářeným pohledem. Vzápětí se jí v očích objevila hrůza. Na smrt zbledla, vstala.

„Co se ti stalo, René?!“ hlesla polekaně. „Co to máš s vlasy? Co…“

„Ostříhali mě,“ vypravil ze sebe malátně a musel se opřít o veřej. „Víš, proč.“ Nebyla to otázka. Bylo to tvrdé, syrové konstatování. „Jedu akorát z kasáren. Právě mě vyhodili od gardy, Bernadette.“

„Jak…?“ zalapala po dechu.

„Před několika dny zemřel král Damon,“ začal pomalu.

„Slyšela jsem,“ přitakala tiše.

„Novým králem je jeho syn, jak jinak. A jedna z prvních věcí, které po korunovaci udělal, bylo udělení rozkazu k mému propuštění! Sakra, Bernadette, nevíš, jak mě to štve! Pětadvacet let, pětadvacet a půl roku… ne, šestadvacet let a šest měsíců a šest dní věrně sloužím králi, vlastně třem králům… taková doba! A je mi devětačtyřicet! Hergot, aspoň ještě do dubna, do dubna kdyby mě tam nechali, mohl jsem mít Gräüův důchod!“

„Proč tak najednou?“ pípla nechápavě, přešla k němu a jemně ho objala. „Proč tě vyhodili… v podstatě zničehonic?“

„Vytáhli na mě různé důvody, moje jizvy, můj vzrůst… dokonce moje zuby… ale myslím, že to byly jen záminky, které předchozí král tak milostivě přehlížel. Pravý důvod se asi nikdy nedovím.“ Přejel si zjizvenýma rukama po zjizvené tváři. „Bernadette… Moje Bernadette, já vůbec nevím… co dělat. Mám takový vztek! Jen si to spočítej, vždyť já byl u gardy doslova celý život, neumím nic jiného!“ Zachvěl se. „Mimochodem,“ ucedil a ve světlých očích mu temně blýsklo, „neuhodneš, kdo mě nahradil. Kapitán Näüs. Určitě je nejstarší, kdo kdy vstoupil ke gardě, je mu taky už přes čtyřicet. Kdo to kdy slyšel, vrchní chirurg a čtvrtý poručík v jedné osobě!! Určitě má v tom mém propuštění prsty…“ Odplivl si. „Nafoukaný krasavec… Má všechno, krásu, rodinu, peníze, postavení… a ještě mě připraví o moje místo… a můj důchod. chybělo mi půl roku, devět měsíců!“

„Peníze máme,“ snažila se ho ukonejšit Bernadette.

„Peněz mám víc, než potřebuju!“ rozkřikl se. „Mně taky nejde o peníze, do pekla! Chtěl jsem ten důchod, abych měl důkaz, že jsem něco dokázal! Abych měl… hmotnou vzpomínku… takhle nemám nic. Sebrali mi uniformu, culík, zbraně i mého koně, zbyly mi jen jizvy… a vsadím se, že kdyby byl způsob, jak mi vzít i ty, udělali by to taky.“

„Máš svoje zkušenosti…“

„Nemám! Nemám, Bernadette. K ničemu mi nejsou. Stejně je nemůžu uplatnit, i kdybych chtěl. Nebo by na mě jednou poslali nějakého gardistu, stejně jako kdysi poslali mne na Françoise Josepha!“

Bernadette mlčela, jen ho pohladila po tváři. Po chvíli zamyšleně řekla: „Něco ti přeci zůstalo. Jsi von Gräü. Pořád jsi René Adam Fyr, von Gräü.“

Téměř nepostřehnutelně se usmál. „Je to jen taková ozdoba. Nikdo to nepoužívá.“

„Ale pořád jsi šlechtic. a když budeš chtít, proč bys to používat nemohl? Zní to hezky.“ Políbila ho. „Je ti líp?“

„Minimálně.“

„Tak to zkusíme ještě zlepšit? Víš… musím si na tebe znovu zvyknout. Vypadáš hodně jinak, s těmi kratšími vlasy… doteď jsem tě znala s dlouhými.“

Teď už se usmál zřetelně. „Můžeme to zkusit,“ souhlasil a nechal ji, aby ho sama začala líbat.