Za Huga d'Elzzbierppe / Stá osmdesátá třetí kapitola - Charles

Za Huga d'Elzzbierppe / Stá osmdesátá třetí kapitola - Charles

Stá osmdesátá třetí kapitola – Charles

 

Možná, že boj, který sváděl sir Charles opřený o strom a černým gardovým šátkem si fačující stehno, byl ještě těžší než bitva u Cullodenu. Byl to boj se sebou samým, boj o bdělost a ostražitost, které teď, když kolem stále slídili vojáci lorda Cumberlanda, zoufale potřeboval, ale které mu zranění pomalu odpírala. Našel na svém těle další ránu, které si předtím nepovšiml, patrně ho nějaký Angličan musel bajonetem trefit do boku. Rána nebyla zlá, jen maximálně otravná. V porovnání s prostřelenou nohou ji však Skot považoval za zcela zanedbatelnou.

Už několikrát se náhle s úlekem probudil ze dřímoty, do které si do té doby ani neuvědomil, že upadl. Tentokrát ho probudily blížící se kroky. Semkl rty a kousl se do vnitřní strany tváře. Sevřel gardové nože. Jen pojďte, pomyslel si zarputile. Svůj život nedám lacino. Nevím, kolik vás je, ale jednoho či dva vezmu s sebou, to uvidíte!

Ukázalo se, že muž je jen jediný. Vynořil se z houštin proti němu a hmátl rukou po pistoli, ale zarazil se. Také sir Charles složil nože do trávy po svém boku.

„Miguel, že?“ ujistil se.

Muž přikývl. Pomalu se přiblížil. „Vy si mne pamatujete, sire Charlesi?“ užasl upřímně a dřepl si k němu.

„Pamatuji,“ pousmál se on. „Nepotkal jsem tolik Španělů a vaše oči bych poznal všude.“

Jakobita byl vysoký, snědý, měl uhlově černé matné vlasy a knírek a jiskřivé tmavé oči s divokým pohledem. Úsměv Skotovi ostýchavě oplatil. „Jste zraněný,“ všiml si.

„Myslím, že krvácení se mi podařilo zastavit,“ ohmatal Charles třesoucí se rukou šátek. „Ale vy jste taky nevyvázl bez zranění,“ zabodl pohled do Španělovy levé paže, kde měl zakrvácený rukáv.

Miguel pokrčil rameny. „Cumberland se poněkud vzdálil,“ pronesl, mysle tím vévodovy dragouny, „ale v bezpečí rozhodně nejsme. Měli bychom se odsud dostat.“

„Musím najít jednoho muže,“ napřímil se sir Charles. „Helmut, jeden z mých podřízených.“

„Jak vypadá?“ zajímal se Miguel a přimhouřil oči.

„Vysoký, kaštanové vlasy v culíku, zeleno-černá uniforma…“

„Je mrtvý,“ konstatoval jakobita.

„Cože?“

„Minul jsem ho cestou sem. Ležel u lesa, měl zakrvácenou uniformu a ránu na čele, od krve měl skoro celý obličej.“

„Jste si jistý, že to byl on?“ zaváhal Charles.

„Byl to on.“

Skot si povzdechl. „Je ho škoda… byl to skvělý gardista.“

„Truchlit nad ním můžete i v sedle, sire.“

„Ovšem,“ připustil sklesle. „Vím, kde jsme měli mít sraz… co se dá dělat, vezmu vás s sebou. Bude lepší, když budu mít společnost.“

Z tisícovky mužů, které Gony vyslaly jakobitům na pomoc, zůstala nažibu zhruba polovina. Guillanů – nebo přesněji guilleských Goňanů – ze sedmi set přežilo tři sta sedmdesát tři.

Na sira Charlese muselo ukázat několik vojáků, než si ho všiml i poručík Taavetti. Přejel k němu v doprovodu dvou dalších gardistů. Oba muži položili ruce na pistole a zamračeně si měřili Miguela.

„Rádi vás vidíme živého, Herr Anführer. Koho jste to přivedl?“

„Přítele,“ odvětil sir Charles, propaluje pohledem gardisty po Taavettiho bocích, a paží naznačil pohyb, jako by chtěl Miguela obejmout kolem ramen.

 

Po návratu do Gon to byl právě Miguel, kdo se ujal nepříjemné povinnosti oznámit Ariadně, že byl Helmut ve Skotsku zabit. Ačkoliv o tom, že to byla povinnost nepříjemná, by se v tomto případě dalo polemizovat, jelikož následující dny a týdny ukázaly, že Ariadna sice pozbyla jednoho snoubence, rychle si ovšem našla nového. Snědý Miguel se svýma uhrančivýma očima jí zjevně učaroval. Začali být vídáni bok po boku, všude chodili spolu a spolu také večer uléhali do lože. Ani jednoho nezajímalo nějaké přílišné truchlení a v polovině května, měsíc poté, co Miguel do Gon přijel, oslavili skromnou, ale veselou svatbu. Španěl v té době pobýval na zámku princezny René a Ariadna prohlásila, že ji tíží žít ve stejných prostorách, které dříve sdílela s Helmutem, a odstěhovala se i s dětmi za svým manželem. Princezna René tomu byla ráda a Ariadnu ochotně přijala do své družiny.

Princezna sama svého manžela uvítala s nadšením. Nedbali na etiketu, jakmile se zahlédli, rozeběhli se k sobě. Jenže sira Charlese zradila poraněná noha a rozplácl se v trávě zámecké zahrady. René k němu doběhla, když už se začínal zvedat, dřepla k němu a tak oba zkameněli, vítajíce se objetími a polibky. V noci se přivítali znovu, důkladněji, v princeznině ložnici. Později si to oba trochu vyčítali, poněvadž se přitom Charlesovi znovu rozkrvácela rána ve stehně.

Na konci května se událo několik věcí, které dosud relativně poklidným chodem událostí přímo otřásly. Jednoho dne, kde se vzal, tu se vzal, zrovna v době, kdy sir Charles byl doma a ne v kanceláři v Ykkhó, objevil se na jeho zámku Helmut. Při rychlejších a prudších pohybech se pořád ušklíbal bolestí a na hlavě měl nepatrnou jizvičku, ale prokazatelně byl živý. Okamžitě po příjezdu se ostře pohádal s Ariadnou. Ukázalo se totiž, že nejen, že bývalá markytánka prakticky okamžitě po jeho údajné smrti začala nový život s Miguelem – to by Helmut možná ještě dovedl akceptovat a možná dokonce i pochopit – ona ovšem rezolutně odmítla, teď, když se ukázalo, že Helmut nezemřel, se k němu vrátit.

„Jsem šťastná, Helmute,“ sdělila mu na prahu komnaty, tak, jak mu přišla otevřít. Sir Charles měl náhodou pootevřené dveře naproti, kde trávil čas se svými dcerami, a tak všechno slyšel. „Jsem takhle spokojená. Konečně jsem vdaná, s tebou jsem na to čekala šestnáct let, marně. Nejdřív jsi o tom nechtěl ani slyšet, ani když se nám narodil Horst, pak, když se narodila Hildegarda, jsi mě sice požádal o ruku a já souhlasila, ale ve skutečnosti jsme dlaně stuhou nikdy nespojili, skutek utek, že? A nezařídil jsi svatbu, ani když na svět přišel Martin, a to už jsou zase tři roky. Mě už to prostě takhle nebavilo! Navíc jsem myslela, že jsi mrtvý, nemyslím, že bys měl právo cokoliv mi vyčítat. měla jsem s tebou dost trpělivosti a teď se na mě konečně usmálo štěstí a dostala jsem šanci. I když v ní nehraješ roli ty.“

„A co naše děti?“ užasl Helmut. „Co Horst, Hildegarda a Martin? O ty mě chceš připravit taky? Aby vyrůstali s… tím tvým novým… mužem?!“

„Nebudu ti bránit, abys je navštěvoval. Ale pamatuj si, že to budou návštěvy dětí, ne mě.“

„Proč to říkáš takhle? Proč jsi naštvaná? Jaký ty máš důvod, prosím tě? To já bych měl zuřit, a taky že zuřím! Takhle se ke mně zachovat! Kdy si s ním ulehla poprvé? Týden poté, co ti řekl, že jsem rtvý? Nebo ještě tentýž den?! Škoda, že jsem opravdu nezemřel. Teď teprve vidím, s kým jsem těch šestnáct let prožil, s kým jsem je zahodil! S obyčejnou děvkou!“ Plivl jí pod nohy. Než se stačil otočit, vrazila mu políček a praštila dveřmi.

Helmut si možná myslel, že návštěvou Ariadny má to nejtěžší za sebou, plukovník Young nicméně zastával názor, že nejtěžší věc ho teprve čeká – dobýt zpět své místo u gardy.

Druhá událost, která značně zasáhla do života a chodu domácnosti, byla zahájena tím, když se o pár dní později sir Charles i s René odebral do hlavního města. Hned druhý den po příjezdu mu oznámili, že za ním přišla nějaká žena. Charles ji zvědavě přijal ve své kanceláři. Ta návštěva ho překvapila o to víc, že jí neporozumněl ani po ženině příchodu do místnosti. Plavovlásku, na kterou se díval, rozhodně nikdy předtím neviděl a nechápal, co od něj může žádat.

„Moje jméno není důležité a vy ho stejně neznáte, pane plukovníku,“ promluvila Francouzka. „Mám pro vás ale jiné jméno. Je to jméno mého přítele a to vy jistě poznáte. Maxwell. Už to je skoro rok, co s vámi odplul do Skotska.“

„Ano,“ přikývl sir Charles zaraženě. „Cožpak on se ještě nevrátil domů?“

„Ne,“ hlesla nešťastně. „S dcerou na něj marně čekáme… Slyšela jsem, že chvíli doprovázel prince Charlese, jenže ten už je někde na severu a míří… snad na Hebridy… Maxwell s ním ovšem už není! Pochopitelně bych sem nevážila cestu jen s těmito nijakými informacemi… asi přede dvěma týdny mě navštívil jiný jakobita, Maxwellův přítel, známe se od vidění, párkrát u nás už byl… Maxwella prý zajali. Drží ho někde těsně za hranicemi… pokud se dá vůbec o nějaké hranici mluvit, z jejich pohledu, když si vymysleli tu… Velkou Británii…“

Charles neváhal. Nebylo nad čím příliš uvažovat, jeho dávný přítel potřeboval pomoc. Ihned běžel za René, aby se rozloučil. Bylo to těžké loučení. Naléhala, aby neodjížděl, zapřísahala ho, prosila a naříkala.

„Už teď ses mi vrátil zraněný, jak to může dopadnout tentokrát? Charlie, prosím tě, nejezdi nikam! Nejezdi…“ zajíkla se.

Pohladil ji po tváři. „Vrátím se,“ slíbil mechanicky. Sám si tím nemohl být jistý, navíc ho noha pořád bolela. Pokusil se ji políbit, ale otočila se. Odvrátil se a vykročil ke dveřím. Nezavřel za sebou, jen dveře vyslal, aby se dovřely samy. Než se zaklaply, zaslechl ještě na chodbu tlumený hlas své manželky:

„Jsem těhotná.“

Autor Rebejah, 19.08.2023
Přečteno 53x
Tipy 1
Poslední tipující: Marry31
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Jo kdo zaváhá nebere Helmute. Hodně emotivní část

20.08.2023 17:38:30 | Marry31

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí