Za Huga d'Elzzbierppe / Stá osmdesátá sedmá kapitola - Charles (upraveno)

Za Huga d'Elzzbierppe / Stá osmdesátá sedmá kapitola - Charles (upraveno)

Zdržení před Edinburghem a posléze i ve městě samém nebylo Charliemu Youngovi vůbec po chuti, jenže se už pochopitelně nedalo nic dělat. Teď, když už byl zdráv, se snažil ztracený čas co nejvíce dohnat. Nutil Helmuta, aby jeli dnem i nocí, v jedné vesnici si také půjčili dva koně, aby mohli svým běloušům odlehčit. Vypadalo to, že jsou jim za to Horst i Hamish tuze vděční, nadšeně se s novými druhy vítali.

„Ti se mají,“ zabručel sir Charles. „Koně řehtají na celém světě stejně.“

„Pane?“ nechápavě se na něj ohlédl Helmut.

„Já měl co dělat, abych si je zvládl půjčit.“

„Vy, sire?“ užasl voják nepokrytě.

„Matka na mě mluvila gaelsky. Anglicky umím prachbídně.“

„No… to bude v Anglii skvělé…“ polkl Helmut.

Hranici překročili druhý červencový týden. Jižněji položená země je přivítala bouřkou. Oba gardisté si sice skryli hlavy kapucemi, ale prudká jízda jim je za okamžik smetla zase dolů a oba měli do patnácti minut zmáčené culíky i ramena a déšť je studil za krkem.

„Skvělé,“ bručel Skot. „i počasí nás tu nemá rádo.“

„Mně se tu líbí,“ mínil Helmut a nastavoval chladným kapkám rozpálený obličej. „Je to příjemné po tom horku. A ani to horko není tak strašné jako doma.“

Sir Charles si staženými rukavicemi otíral déšť z tváře.

Konečně se před nimi začaly rýsovat obrysy hradu, kde byl Maxwell vězněm. Sledovali jej z bezpečné vzdálenosti dva dny. „Zůstaňte tady,“ promluvil potom Skot k vojákovi. „Pojedu to prozkoumat blíž.“

Helmut jen přikývl.

Jeho velitel se vrátil za další dva dny, když už si Helmut začínal myslet, že ho snad objevili a také zatkli, s čímž se mu ostatně hned svěřil. „Ne,“ pousmál se trpce sir Charles. „Ještě ne.“

„Ještě ne?“ zopakoval užasle.

„Vyslechl jsem pár rozhovorů vojáků,“ jal se vysvětlit plukovník Young a napil se z polní lahve. „Žalář mají plně obsazený, jediné místo je – cituji – ‚u toho zrzavého jakobity‘! To musí být Maxwell!“ Evidentně přesvědčoval sebe sama. „Jenže čert ví, kde to přesně je… Jediný způsob, jak to mohu zjistit, je, že… se sám nechám zajmout.“

„Pane!“ Helmut slabě vykřikl a naléhavě ho chytil za ruku. „To nesmíte, sire! Jestli je to jediné řešení…“

„Je,“ tvrdě řekl Skot.

„Pak to udělám sám!“

„Ne!“ přísně ho okřikl. „To nedovolím! Za prvé, Maxwell je můj přítel. Chci a musím to být já, kdo ho osvobodí, nechci, aby si myslel, že jsem ho v tom nechal. Za druhé, vy budete užitečnější na svobodě, Helmute! Jste mnohonásobně lepší a zkušenější špeh než já. Kdyby to bylo obráceně, mne by stejně hned chytili, ale vy se takhle můžete pohybovat kolem hradu celé týdny, možná měsíce!“

„Jenže já jim nebudu rozumět!“ zvolal nešťastně voják. „Neumím anglicky ani ň! A propos, vy jste také říkal, že anglicky rozumíte pramálo, jste si jistý, že…“

„Jsem!“ Výraz v Charlesově tváři trochu změkl. „Nechám se zajmout. Pokud vše půjde dobře, zavážu kolem mříže našeho okénka svou zelenou stuhu, až se snese soumrak. V noci se přikradete k nám a promluvíme si o dalších podrobnostech.“ Volnou rukou zatáhl za šňůrky pláště a ten se mu svezl z ramen. Skot jej podal Helmutovi, načež si rozepnul vrchní knoflíky uniformy a sáhl si do záňadří. Sejmul kříž svatého Ondřeje a podal řetízek Helmutovi. „Kdyby… se něco zvrtlo… vraťte jej mé ženě.“

Helmut se tvářil, jako by šperk, který přijímal, byl ze žhavého železa. „Slibuji, sire,“ hlesl.

Sir Charles přikývl a sesedl ze svého bělouše. Sňal z ramene toulec se šípy a také jej podal vojákovi. „Postaráte se mi o Hamishe, že ano?“

„Jistě,“ usmál se Helmut. Oběma proběhlo hlavou: Nebude to poprvé…

Charlie se otočil a pomalu odcházel pryč. Ještě se ohlédl. „Jestli vše vyjde, zahoukejte jako sova, až budete u nás. Jestli nastanou potíže, jeďte zpátky do Skotska. V Inverness najděte muže jménem Andrew Scott. Ví, co má dělat, hovořili jsme o tom spolu již dříve.“

„Andrew Scott…“ opakoval Helmut několikrát, aby si to vštípil do paměti. „To zní… zvláštně…“

„Není to jeho pravé jméno,“ usmál se pobaveně Charlie Young. „Je to jméno, které jsme spolu tehdy vymysleli, aby se pod ním skryl. Navíc… pro případ, jako je tento… Věřte mi, že tohle jméno si zapamatujete snáze než jeho skutečné. To byste navíc asi ani nezvládl vyslovit.“

„Jaké to je jméno?“ nevzdal se tak snadno Helmut.

Skot se usmál ještě srdečněji. „Lachlann.“

Helmut svraštil čelo. „Máte pravdu, pane plukovníku,“ zabručel. „Andrew je opravdu snazší.“

„Prokažte se Andrewovi tím křížem,“ promluvil opět plukovník. „Pozná vás už podle uniformy, ale ten kříž… je jistota. A kdybyste si jméno Lachlann náhodou přeci jen zapamatoval…“ vesele se zašklebil „… uděláte na něj velký dojem.“

„Snad nebudu muset!“ křikl za ním ještě Helmut.

Charlie se musel usmát nad dvojím smyslem oněch slov.

 

Jeho plán vyšel. V noci poznenáhlu tma u jejich okénka zhoustla do podoby Helmutovy siluety. Slabounkým šepotem si oba gardisté povídali přes mřížoví. „Maxwell je v pořádku,“ sdělil plukovník. Oba zbývající muži na sebe ve tmě kývli.

„Přemýšlel jsem, pane,“ zamumlal Helmut. „Raději za Andrewem Scottem vyrazím hned, ještě dnes v noci. Ve dvou máme pramalou šanci na úspěch.“

Charles se pousmál, zatímco od mříže odvazoval svou stužku. „Rozumný přístup,“ ocenil.

Helmut se na něj zazubil. „Jak jste řekl, jsem zkušenější a lepší…“ Pro jistotu uhnul, ale mříže byly příliš husté, než aby mezi nimi mohl sir Charles protáhnout paži a vlepit mu pohlavek. „A jak se tam vůbec máte?“

„Jídlo bych zrovna nevychvaloval, haggis se s tím absolutně nedá srovnávat… no ale mohlo by být hůř.“

„A teď v létě je tu vlastně příjemný chládek, nechcete se přidat?“ nabídl zcela vážným tónem Maxwell.

„Není třeba, děkuju,“ zavrtěl hlavou s úsměvem Helmut. „Vidím, že se tam dobře bavíte, takže můžu klidně odjet…“

„Opovažte se nevrátit!“ pohrozil mu naoko Charles Young.

 

V anglickém žaláři pobyl nakonec skoro sedm týdnů. Pak se jednoho dne na začátku října, kdy už se citelně ochladilo a v kobce již nebylo zdaleka tak příjemně, opět u jejich okna objevil mladý voják. První, co udělal, bylo, že se tiše rozesmál. „Vy tedy vypadáte!“

„Sklapni!“ zasyčel Charlie. „Našel jsi Lachlanna?“

„Koho…? Jo, Andrewa… Ano, našel,“ usmál se. „Přijel se mnou i s nějakým… jak bylo to jméno… hergot, jak se jenom jmenuje… ovšem, už mi svítá… vzal s sebou i nějakého Iaina…“

„Neznám,“ odsekl nevrle Charlie Young. „Pointa?“

„Že už nejsme jen dva, ale čtyři!“ zvolal Helmut, ale okamžitě hlas ztišil: „Ty stráže tady u vás stojí pořád?“

„Šestadvacet hodin denně, osm dní v týdnu,“ ušklíbl se Maxwell.

Helmut pokýval hlavou a ještě víc ztišil hlas, až museli oba Skotové srazit hlavy těsně u mříží, aby ho slyšeli: „Když se od vás nehnou, tak na stráži i jedí?“

„Ano,“ potvrdil Charlie okamžitě.

„A zvládli byste jim do jídla nebo pití dostat tohle?“ prostrčil Helmut mezírkou mezi mřížemi ampulku.

„Nevím…“ obracel ji Charles Young v prstech. „Za pokus asi nic nedáme. Co to je?“

Helmut se usmál a zamrkal na něj. „Něco, co vám pomůže se jich zbavit. Cesta se mi o dva dny protáhla, protože jsem byl až v Gonách a obstaral tohle.“

Přikývl.

„Až se začnou projevovat účinky – to poznáte, to si buďte jisti – uvažte zase kolem mříže tu stužku,“ požádal ještě Helmut a potom se rozplynul ve tmě.

Trvalo to asi pět dní, ale Charles Young měl jasný plán, jak na to. Vypozoroval už, že jeden z vojáků je mladý a dosti nezkušený. Několikrát už se jim podařilo ho uprosit, aby jim dal na přilepšenou lok ze své lahvice, o niž se dělil i se svým druhem. Tentokrát do ní sir Charles nenápadně vylil obsah ampule, než mu ji vrátil. Měl jen matné tušení, co do vína právě přidal, ale to se ukázalo být liché. Asi za tři hodiny se začal voják chvět, až se třásl úplně neovladatelně, zuby mu cvakaly a sotva vydržel stát.

„Co jsi mu to dal?“ šeptl mu do ucha Maxwell.

„To by bylo na dlouhé vyprávění,“ usmál se tajuplně a nadmíru spokojeně plukovník gonské královské gardy.

Voják neměl, kde se opřít jinde než u jejich zdi. Charles Young byl připravený a v tu ránu prostrčil ruku řidším mřížovím, chytil ho a přitáhl k sobě. Od pasu mu sebral nůž a přitiskl mu jej na hrdlo.

„Dej sem klíč,“ zasyčel. „Vím, že ho máš!“

Nastal problém. Sir Charles neuměl anglicky a voják zase gaelsky ani francouzsky, jak to na něj také později plukovník zkusil. Naštěstí pomohl Maxwell. Odemkli kobku a sir Charles okamžitě zneškodnil druhého strážného, který se je už hotovil zadržet, a hodil mu ze vzdálenosti možná dvou, tří metrů do hrudi nůž. Zatímco on, méně zesláblý, pokračoval v boji a bránil vstup do cely, Maxwell odvázal z okna stužku. To bylo znamení pro Helmuta, Lachlanna a Iaina, aby se také pustili do boje.

Jen za jejich pomoci se podařilo Maxwella – a vlastně i samotného sira Charlese – osvobodit. Všichni vděčili za úspěch akce Charlieho a především Helmutovu gardovému výcviku. Přesto když se probili ven a unikli směrem k hranici se Skotskem, byli dva z pěti mužů zraněni. Lachlann Scott co chvíli zvedl ruku a jejím hřbetem si otíral krev, která mu vytrvale vytékala z hluboké řezné rány těsně pod okem. Nebyl na něj hezký pohled, především pak proto, že ho šavle jednoho ze strážných na poměrně velké ploše hlavy skalpovala a Skotovy modročerné vlasy se mísily s tkání pod nimi. Tím druhým zraněným byl sir Charles. Byl nejblíž výbuchu granátu, který jejich směrem hodil jakýsi Angličan, a od toho okamžiku nemohl pohnout kotníkem, přestože viditelná zranění nebyla nikterak vážná.

Autor Rebejah, 26.08.2023
Přečteno 52x
Tipy 1
Poslední tipující: Marry31
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Nebezpečný plán

27.08.2023 17:52:59 | Marry31

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí