Za Huga d'Elzzbierppe / Stá osmdesátá osmá kapitola - Charles

Za Huga d'Elzzbierppe / Stá osmdesátá osmá kapitola - Charles

Stá osmdesátá osmá kapitola - Charles

 

Když přejeli do Skotska, začali muži takřka jednohlasně zpívat jakousi píseň. Helmut nerozumněl jedinému slůvku. První, kdo si to uvědomil, byl sir Charles.

„Není to ono,“ posteskl si. „Chtělo by to dudy.“

„Zbláznil ses?!“ zasyčel Lachlann ostře.

„On to neví, Lachlanne,“ mírnil ho Iain. „Hned odjel, tak neví, že nám Angličani dudy zakázali. Jako ostatně mnoho jiných věcí,“ naklonil se do strany a plivl do trávy.

„Jak to tak poslouchám, začínám být i rád, že jsem odplul zpátky do Gon,“ poznamenal Charlie.

„To buď. Tohle není Skotsko, v jakém bych chtěl žít a za jaké jsem bojoval!“ zkřivil tvář nevolí Maxwell.

„Ještě aby bylo, když jsme ten boj prohráli,“ ucedil Lachlann.

„Co nám zakážou ještě?“ kroutil hlavou znechucený charlie. „Mluvit gaelsky? Nebo pít whiskey?“

„Nepřivolávej to,“ prskl Lachlann. „Vám je to jedno, vy si zmizíte, Maxwell do Francie a ty do Gon, ale já a Iain tady musíme žít dál!“

Sir Charles Young sklopil oči k Hamishově bělostné hřívě.

Edinburghem tentokrát jen spěšně projeli, a to jen proto, aby tam zanechali zraněného Lachlanna a Iaina vyměnili za Seonag. Tu tím nesmírně překvapili. Vřele se s Iainem rozloučila, evidentně se znali. Skot potom přešel k Helmutovi.

„Jsem rád, že jsem mohl bojovat po vašem boku, Helmute von Gräü. Vidím, že se dokážete o mou sestřenku postarat.“

„Seonag… je vaše sestřenka…?“ užasli Helmut i Charles.

„Ano,“ obrátil se s úsměvem Iain na Charlieho. „Vždyť jsem o ní často mluvil.“

„Nikdy jsi neřekl její jméno,“ ohradil se trochu dotčeně sir Charles.

Když se rozloučili a pokračovali v cestě na sever, dohonil pojednou Skot Helmuta, který jel napřed, a promluvil k němu: „Iain měl pravdu, Helmute. Zvládl jste to skvěle. Vlastně jsem vám svěřil svůj život a udělal bych to znovu. Jste dobrý gardista.“

„Pane,“ tiše pronesl Helmut, „odpusťte, ale… byl bych… raději bych to slyšel od někoho, kdo nevstoupil ke gardě o deset let později než já.“

Charlie se rozesmál. „Chápu,“ vzdychl pak. „Helmute, co je s vámi? Vezete si domů Seonag, která se vám evidentně líbí a máte se rádi… naše výprava byla úspěšná, Maxwella jsme oosvobodili, ani nejste zraněný… tak co je vám?“

„Jsem vyčerpaný, pane,“ odvětil voják. „Vím, asi jsem si užíval to větší dobrodružství, cestovat po zemi, kde jsem nerozumněl ani ň… a vy jste zatím strádal v kobce… ale já se celou dobu hrozně bál. Kdybyste byl se mnou… ale takhle, když jste se dal zavřít… co dyby se něco stalo? Jak bych to Její Výsosti vysvětloval? Jsem gardista, mou povinností je dávat pozor zejména na královskou rodinu, a do té vy, sire Charlesi, také patříte!“ Hmátl si na krk. „Vidíte, až teď jsem si vzpomněl, tady vracím ten kříž. Jsem rád, že ho mohu vrátit vám, pane plukovníku.“

Charlie se usmál, když opět cítil kříž na své hrudi. Bylo mu už mnohem lépe, když se umyl, oholil a spravil si vlasy. Jen poraněná noha ho trápila. Byl to jeden z důvodů, proč si chtěl s Helmutem promluvit o samotě.

„Helmute, nemáte nějaké vyšší ambice?“

Gardista se na něj užasle podíval. „Jaké, sire? Jsem u gardy, to se nepoštěstilo mnohým jiným, a já už nejednou své místo uhájil. Proč bych měl chtít něco víc? A co vůbec může být víc?“

Charlie ukázal prstem na svou hruď. „Co třeba nebýt jen gardistou, ale rovnou plukovníkem gardy…?“

Helmut na něj vytřeštil oči. „Plukovníkem… tím jste přece vy, pane.“

„Hádám, že už dlouho nebudu. A nevím o nikom lepším, kdo by mě měl nahradit.“

„Vaše noha… ovšem…“ Helmut sklopil hlavu.

Nastalo tíživé ticho.

„Třeba by vám to prominuli,“ nadhodil voják s optimismem. „Viděl jste přeci Reného… byl u gardy kolik let i navzdory těm jizvám…“

„Troufám si říct,“ ušklíbl se Skot bolestí, když se pokusil zahýbat kotníkem, „že mě moje zranění omezuje podstatně víc.“

„Ale jste plukovník!“

„No a?“ pobaveně se usmál důstojník. „Nemyslím, že by mne můj švagr měl v takové oblibě, aby nade mnou držel ochrannou ruku.“ A nechal si mezi prsty prokluzovat modročerný culík, jako by se s ním už loučil.

 

Po všem, co ve Skotsku prožil, od nešťastné cesty do Anglie přes edinburghské zdržení až po věznění a úraz, se sir Charles nesmírně těšil na Gony a na René. Pochopitelně netušil, co ho čeká.

S Helmutem nejprve zajeli do hlavního města. Král Charles I. byl tak zahlcen jejich raporty, že rozhodování o tom, co bude s Charlieho kariérou u gardy, odložil. Helmut se pak se Seonag odporoučeli na svůj zámek a Charles Young jel za svou ženou poté, co se ubezpečil, že se nenalézá v královském sídle. Hnal Hamishe známými zkratkami a nemohl se dočkat domova princezny.

Nízké široké schody do patra se snažil navzdory ošklivému kulhání zdolat co nejrychleji. Málem přitom spadl. Konečně u dveří své manželky dychtivě vztáhl ruku, aby zaklepal… Dveře se před ním samy otevřely dřív, než na ně jeho klouby dopadly. Charles Young oněměle hleděl na René Hulaimé. Byl začátek listopadu, on odjížděl na konci května nebo začátku června, nebyl si už přesně jistý. Tehdy René jen kvetla, i když byla trochu unavená. Zažil už dvě její těhotenství, ale dnes by ji málem nepoznal, jak byla oteklá. Zahlížela na něj sice potěšeně, ale přísně.

„Vrátil jsem se…“ vyhrkl a uchopil ji za ruku. Na okamžik ho stiskla, ale pak nechala končetinu ochable viset v jeho sevření. „A vrátil jsem se v pořádku.“

„To vidím,“ sjela pohledem k jeho noze. „Viděla jsem to už na nádvoří.“

Nastalo dlouhé ticho. Charlie ji toužil obejmout a políbit… ale při pohledu na její výraz si nebyl jistý, jestli by to udělalo radost i jí.

„Myslela jsem, že budeš řešit věci, které jsi zanedbal u gardy.“

„Chtěl jsem tě vidět…“

„Tak jsi mě viděl!“ vytrhla mu svou ruku z jeho. „Vzájemně jsme se viděli a víme, že jsme v pořádku.“

Nehnul se z místa. Slyšel náznak v jejím hlase, ale musel ji přinutit, aby to řekla otevřeně.

„Můžeš zase jít!“

Podíval se jí do očí. Byly chladné a plné slz a zloby. „Měl jsi na výběr, já ti tehdy řekla, že jsem těhotná, Charlie! Ty sis vybral nebezpečí v Anglii a Maxwella. Bylo ti jedno, jak se tu budu trápit, že tu budu ve svém stavu umírat strachem o tebe. Musel jsi za Maxwellem. Tak za ním můžeš jít i teď.“

„Je ve Francii…“

„To mě nezajímá! Jsem ráda, že ses v pořádku vrátil, Charlie, miluji tě. Jen na tebe teď mám příšerný vztek! Neměla bych se rozčilovat, tak prosím tě vypadni a nerozčiluj mě svou přítomností!“

„Přestaneš se někdy zlobit?“ zeptal se, když našel odvahu znovu se jí podívat do očí.

„Někdy,“ slíbila. „Ale upozorňuji, že netuším, kdy.“

Pomalu přikývl. Ještě jednou ji přelétl pohledem od hlavy k patě, pak se otočil a pomalu kulhal pryč. Slyšel, jak zabouchla dveře. Zdálo se mu, že slyší i vzlykot. Cesta dolů po schodech mu připadala z mnoha důvodů podstatně těžší než ta nahoru.

Na nádvoří zámku, kde se ubytoval u Helmuta, potkal Reného Adama Fyra. Pozdravili se a René chladně vysvětlil, že jsou zde s Bernadette a Walentinem opět na návštěvě. Přitom probodával pohledem Skotovu nohu a on měl pocit, že se mu do ní ten pohled vážně zarývá jako nůž. Uhodl, že bývalého gardistu musí hněvat, že on směl u gardy zůstat, i když kulhá, zatímco jeho, Fyra, skoro před půl druhým rokem vyhodili.

Smír mezi oběma manželi přišel velmi rychle. Když René porodila, vzala v záplavě něhy Charlieho na milost. Ten, rozradostněný jak jejich usmířením, tak svými syny, za ní okamžitě přispěchal. Synové se příznačně narodili v den svátku svatého Ondřeje, 30. listopadu. Byli tři. Sir Charles jim dal jména Rob (René to chtěla usmlouvat na Roberta nebo Robina, ale nepodařilo se jí to), Maxwell a André a důkladně je zapil whisky.

Autor Rebejah, 28.08.2023
Přečteno 58x
Tipy 3
Poslední tipující: Marry31, mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí