Za Huga d'Elzzbierppe / Stá devadesátá šestá kapitola - Gabriel

Anotace: Srpen

Jeho knížecí Milost Gabriel d’Elzzbierppe, vnuk Octaviana d’Elzzbierppe, se po nečekané smrti svého otce Alberta přirozeně stal novou hlavou rodu červeného šípu. Měl šedé oči, což byla jediná část jeho těla, která alespoň tu a tam prozradila nějakou jeho emoci. Emocím knížete vévodila nenávist, prudká, vášnivá, hluboká nenávist vůči Gonám. Ostatně, jeho vznešený otec přeci zemřel, právě když se chystal zaútočit na Gony, zemřel cestou ke gonským břehům, zahubily jej gonské útesy a moře, které omývá gonské břehy!

Naštěstí pro Gony si mladý vladař bílé Elzzbierppe netroufal sám cokoliv podniknout… ano, sám. Byl sice novou hlavou rodu, neměl ovšem potřebnou autoritu, jakou oplýval jak Octavianus d’Elzzbierppe, tak jeho nejstarší syn Albert. Gabriel si v domě, kde stále žili dva jeho strýcové a jedna z jeho tet, nemohl příliš vyskakovat. Situaci mu nikterak neulehčovali ani jeho sestra Giselle Eva a její manžel z rodu modrého šípu. Gabriel d’Elzzbierppe svého švagra Bernarda de Taale nemohl vystát. Protivilo se mu, že namísto toho, aby se jeho sestra odstěhovala za ním, přestěhoval se její choť sem do Elzzbierppe, vadilo mu, že Bernard pochází zrovna z nejmocnějšího rodu pevninských Gon, který se svým vlivem mohl srovnávat dokonce i s knížaty d’Elzzbierppe.

Přesněji řečeno si netroufal cokoliv sám podniknout do chvíle, kdy náhodou navštívil komnatu svého bratra. Jeho sourozenec tam nebyl, zato knížete zaujal pergamen, který zahlédl vyčuhovat ze zásuvky jeho stolu. Zatáhl za něj a svitek se mu pomalu odmotal do dlaně, kde se okamžitě bázlivě stočil do klubíčka jako ježek. Gabriel jej zvědavě rozvinul. Pergamen měl rozhodně dobrý důvod své tajemství střežit. Byl na něm hrubý nákres gonské vlajky, ovšem pozměněné. Gabrielovi rychle došlo, že se ve skutečnosti dívá na něco, co by docela dobře mohla být guilleská vlajka. Černou část tu od zelené neodděloval prostě jen náhlý rozdíl těch dvou barev, nýbrž tmavě modrý pruh, který nepochybně ukrajoval část černé plochy. V Černé části vlajky bylo nápadné malé G, v zelené obvyklý květ goi a neobvyklé písmeno E, mimochodem větší než dříve zmíněné G.

„To je geniální, Gnee!“ zajásala hlava rodu, když se její bratr do komnaty vrátil.

Gneus d’Elzzbierppe uchopil s povytaženým obočím pergamen, také jej rozvinul… a ruce se mu roztřásly. Opatrně, bázlivě a nervózně pohlédl na knížete.

„Geniální!“ usmíval se Gabriel takřka od ucha k uchu. Ztlumil hlas, přeci jen… i tady v Elzzbierppe měly i stěny oči a uši. A co kdyby náhodou některé z těch smyslových orgánů patřily jeho strýcům a tetě. „Vidím, že alespoň ty máš rozum.“

Gneus se potěšeně a pyšně usmál. Ruce se mu rychle klepat přestávaly.

„Pomůžeš mi?“ vyhrkl naléhavě kníže. „Můžeš dělat víc než jen kreslit tajné vlajky. Jestli tedy chceš.“

„Chci!“ zvolal mladík dychtivě.

Gabriel si mladšího bratra potěšeně prohlížel. Gneus byl ze tří Albertových potomků nejmladší a vlastně přehlížený. Ani když mu před lety svěřil otec roli v tajném úkolu, nepochybně ho to nepotěšilo tolik, jako když dnes projevil o jeho služby zájem jeho bratr. Kníže se musel chtě nechtě usmát. „Dobrá,“ řekl s rozmyslem. „Dám ti možnost. Nechtěl bys třeba ke gardě, můj drahý bratříčku?“

„Ke gardě?“ Mladému příslušníkovi rodu červeného šípu se úžasem rozšířily zřítelnice. „Tam je přece plně obsazeno, knížecí Milosti…“ vykoktal. „Ano, před několika týdny zemřel sice první poručík, ale už ho nahradil Venceslav Üffä… von Gräü.“

„Ano,“ přikývl Gabriel vážně a musel ocenit bratrovu orientovanost. On sám se novinku, že uvolněný post už je opět obsazen, dozvěděl teprve předevčírem. „Máš pravdu, Gnee, máš pravdu… ale má to prosté řešení, nemyslíš, drahý bratře? Když už u gardy žádné volné místo není…“ Významně se odmlčel.

Gneus nesplnil jeho očekávání, aby větu dokončil za něj.

Gabriel s nepatrným povzdechem, zároveň však náramně vychytrale a triumfálně pronesl:… musí se zkrátka opět nějaké vytvořit!“

V Gneových očích se doslova rozzářilo pochopení. „Máte na mysli někoho konkrétního?“

Gabrielovy oči se usmály. „Hádej, Gnee, hádej.“ Položil mu dlaň na rameno. „Jsme červený šíp, knížata d’Elzzbierppe, vládci zlaté Elzzbierppe! Vlastně je dobře, že už stihli najít toho Üffäho. Cožpak by ses smířil jen s obyčejným poručíkem?“

„Obyčejným? Byl bych první poručík gardy!“

„Ale Gnee, no tak…“ zapředl kníže měkce. „Máš přeci na víc! Zapoj trochu to velké a husté, co ti – pevně doufám – zaplňuje lebku… mohl by ses proslavit, hlavičko. Mezi plukovníky gardy ještě žádný d’Elzzbierppe nebyl… nechtěl by ses snad stát prvním?“

„Jak…?“ zajíkl se mladík.

Gabriel zabubnoval prsty do jeho ulízaných zlatých vlasů. „Jistě něco důmyslného vymyslíš. Vkládám do tebe svou důvěru a naděje,“ šeptl důvěrně.