Za Huga d'Elzzbierppe / Dvou stá kapitola - Olbram

Za Huga d'Elzzbierppe / Dvou stá kapitola - Olbram

Vánoce strávil nejvyšší sudí se svou chotí Olívií u svého syna, jeho ženy a jejich synů. Évariste i Marius se na svůj věk chovali velmi rozumně a oba měli jasnou představu, čemu se chtějí v budoucnu věnovat. Vojenskému řemeslu. Dosud zápasili jen dřevěnými zbraněmi, na den narození Páně však od svého děda dostali opravdové lehké palaše.

„Až si něco udělají, nezavolám doktora, ale vás, jasné?“ varovala Anna Örmsteinová-Renairdová svého tchána, přitom se však musela usmívat, navzdory nebezpečí byla šťastná, že synům dárky udělaly radost.

„Já jsem ráda, jen ať trénují,“ mínila Olívie Renairdová. Byla vnučkou slavného Felixe Renairda, generála a ministra války. A také nejbližšího přítele krále Richarda VI. Ministrem války býval i její choť, ale před několika lety dostal nabídku stát se nejvyšším sudím a ta pro něj byla neodolatelná, přesně to si totiž vždycky doopravdy přál.

Její snacha se na ni zamračila.

„Co se tak tváříte?“ sjela ji Olívie. „Mají v sobě krev Renairdů a to se musí projevit! Určitě jednou budou také generály a ministry. Musejí být. Je načase, aby ten post zase držel skutečný voják, jako byl můj proslulý děd. A vy dva se na mě tak nedívejte,“ okřikla manžela i syna. „Oba dva jste jen úředníci!“

„Děkujeme, že si tak vážíte naší práce,“ pronesl Olbram Renaird jízlivě. Byl na rozdíl od své ženy neurozený, dokonce nosil její jméno namísto toho, aby si ona po svatbě vzala to jeho. Přesto byly chvíle, kdy si nenechal její nadřazenost jen tak líbit.

Olívie chtěla něco odpovědět, ale vtom vešel sloužící. „Přijel posel s dopisem pro monsieur Renai… pro pana sudího,“ upřesnil spěšně, když si uvědomil, že monsieur Renairdové jsou v místnosti čtyři.

Olbram rychle vstal a dopis si převzal, rozlomil pečeť samotného krále, pergamen obratně rozložil a pohroužil do něj zrak. „No to se mi opravdu nepovedlo…“ zamumlal. I když si v návštěvě své rodiny musel udělat krátkou přestávku, jelikož 1. ledna přihlížel závěrečné zkoušce v amfiteátru u kasáren gardy, jakmile boj skončil, vytratil se a vrátil se sem. Tušil, že kdyby dovolil, aby ho kdokoli zadržel, už by se nevyhrabal z práce. Měl pravdu, právě se přesvědčil, jakou důležitou práci tím zanedbal.

„Co se děje, otče?“ vstal Victor a snažil se nahlédnout do dopisu, dokonce po něm mírně natahoval ruku.

„Neodjíždějte!“ vrhl se k němu vnuk Marius, jako by tušil, že list sudího volá do práce.

„Musím,“ řekl Olbram opravdu smutně. „Musím, Marie. Tohle je opravdu neodkladné. Já to vlastně nevědomky už odložil…“

„Tak proč je to neodkladné, když říkáte, že už jste to odložil? Odložte to znova!“ žadonil Marius.

Sudí se musel volky nevolky usmát a láskyplně vnoučka pohladil po tváři. Vzápětí zvážněl. „Nemohu to odložit. Jedná se o atentát na švagra Jeho Veličenstva.“

„Na kterého?“ zajímal se Victor.

„A vyšel?“ vyhrkl o vteřinu později zvědavě Évariste.

Teď se pousmála celá rodina. „Na plukovníka Younga,“ odpověděl Olbram Victorovi, „a jestli vyšel… jak se to vezme,“ zodpověděl Évaristův dotaz. „Přežil, ale je těžce zraněný a… už není plukovníkem královské gardy.“

„Jak to? Co se stalo? A kdy se to stalo? Vždyť jste byl před pár dny na té závěrečné zkoušce, nevšiml jste si, že tam ten Angličan není?“ divila se Anna.

„Není to Angličan – buďte ráda, že vás teď neslyšel, tohle ho dokáže pěkně rozohnit – a samozřejmě jsem si všiml, že tam není, možná se dokonce mluvilo o tom, proč, ale já se asi příliš soustředil na ty vylosované. Letos byla zkouška hodně zajímavá. Poručík Taavetti s kapitánem při ní navíc oznámili, že vymysleli způsob, jak výcvik kadetů zkrátit z dvaceti čtyř měsíců na pouhých třináct, ani ne. Letos se to vyzkouší.“

„Takže opravdu musíte odjet,“ vzdychla Anna Örmsteinová-Renairdová.

Olbram věcně přikývl a dopis nervózně mačkal v ruce.

 

Sir Charles měl delší vlasy a tvář porostlou výraznějším strništěm, než jak si ho sudí pamatoval. Byl také bledší a trochu hubenější, než když ho Olbram viděl naposledy.

„Musím vás vyslechnout,“ omlouval se královský úředník. „Vaše žena i lékař mi odsouhlasili, že jste toho s to.“

Cizinec jen mírně přikývl.

„Pamatujete si něco?“

Pokrčil rameny. „Vracel jsem se z Ykkhó. Doprovázeli mě Helmut a… teď si nevzpomínám, kdo byl ten druhý, nějaký gardista, myslím, že taky důstojník, ale nový, ještě ho nemám… neměl jsem ho zažitého.“

„To bude nejspíš Venceslav Üffä,“ nadhodil Olbram laskavě. „Je z důstojníků služebně nejmladší.“

„Jo, to může být on,“ kývl bývalý gardový plukovník. „Inu, vraceli jsme se sem a Helmut… tedy chci říct poručík von Gräü… si všiml, že nás někdo pronásleduje. Ten druhý poručík… Üffä jste říkal? Záhy to potvrdil. Pokusili jsme se ho setřást, skryli jsme se na kraji lesa…“ Svraštil čelo. „Na víc si nevzpomínám. Jsou to jen takové zmatené nejasné obrazy… hrozný chlad, snad dokonce přímo mráz… někde jsem ležel a nade mnou byli Helmut, Üffä a ještě někdo… ano, Miguel, ten jakobita ze Španělska. A pak jen neustálý kolotoč horka, chladu a…“ rty se mu zaškubaly „… a bolestí…“

Olbram přikývl. „Jistě. Nebudu vás už déle rozrušovat, pane plukovníku…“

„Bývávalo,“ ušklíbl se. „Sire Charlesi bude lepší, když dovolíte.“

„Samozřejmě. Brzy se uzdravte.“

„Spolehněte se,“ semkl sir Charles rty. „Až mi ta paže doroste, dám vědět.“

Když už měl za sebou prvních pár schodů, zavolala ho princezna zpátky. „Chtěla jsem trochu… doplnit manželovu výpověď, monsieur Renairde. Nechci tím říct, že by snad lhal, řekl vám toho vlastně víc než mně, asi se časem rozpomněl a možná si vzpomene ještě na víc… O tomhle ho asi prostě jen nenapadlo mluvit, ale… mně se to vybavilo.“

„Poslouchám.“

„Vloni na jaře ho někdo přepadl, když jel navštívit svou krajanku… vlastně milenku poručíka von Gräü. A věřím, že to, jak ho před několika lety málem otrávili, se muselo vybavit i vám.“

„Pomyslel jsem na to.“

Hnal svého valacha na západ, ale nedorazil do Ykkhó dříve než se setměním. Přenocoval v hostinci a dopoledne se vypravil do kasáren. Poručík Helmut von Gräü přecházel s rukama za zády mezi kadety rozdělenými do dvojic a bojujícími spolu bajonety. Olbram se zastavil ve dveřích a zaměřil se na jednu dvojici. Kadet se zlatými nitkami ve fiží, jehož ohnivě zbarvené kadeře ostře kontrastovaly s bílou látkou uniformy, právě švihl bajonetem jako bičem přes břicho svého plavovlasého protivníka. Ten zkřivil tvář a padl na všechny čtyři, přesněji na všechny tři, protože si levou ruku tiskl k ráně. Mladík s ohnivými vlasy si jej lehkým šťouchnutím špičkou boty do paže převrátil na záda, opřel jednu nohu o ruku, kterou si ležící kadet tiskl břicho, a hrot bajonetu namířil na jeho hrdlo. Chviličku tak setrval, pak zbraň stáhl a napřáhl k soupeři ruku, aby mu pomohl na nohy.

O kousek dál stagnoval zápas vysokého mladíka s tmavými vlasy, v nichž navzdory tomu, že mu mohlo být maximálně třiadvacet let, zářil bílý pramen, a o víc než půl hlavy menšího kadeta, který zjevně byl u gardy jen chvilku, protože jeho kadeře nebyly ještě vůbec dlouhé. Poručík na nich delší chvíli setrval pohledem a pak zrak konečně obrátil ke dveřím.

„Co tady děláte?!“

Olbram mu ukázal listinu s přivěšenou pečetí krále Charlese I. „Vyšetřuji,“ řekl chladně.

Poručík zjevně pochopil. „Pojďme někam, kde budeme mít klid,“ pronesl tiše. Nahlas houkl na kadety: „A vy pokračujte!“ Několik dvojic se totiž zarazilo a zvědavě na sudího pošilhávalo. Olbram je přejel povýšeným pohledem. Mohlo jich být asi čtrnáct.

„Ano, jel s námi i poručík Üffä,“ potvrdil poručík von Gräü, když se usadili na chodbě ve výklenku u okna a smočili rty v prvním doušku horké kávy.

„Proč vás bral s sebou?“

„Když jsme byli před skoro dvěma lety ve Skotsku, přivezl jsem si odtam… jednu ženu. Zamilovali jsme se tam do sebe. A sir Charles se mne na ni chtěl vyptat, dlouho se neviděli. Proto jsem s ním jel já. Proč poručík Üffä… asi jako doprovod, nevím. Byl předtím sira Charlese doprovodit do kasáren, nejspíš chtěl dohlédnout i na jeho návrat domů.“

Olbram přikývl.

Helmut pokračoval a s každým slovem kolem sebe rozšiřoval kávový odér: „Všiml jsem si, že nás někdo sleduje. Jeden jezdec, jel pořád za námi, když jsme se my zastavili, zastavil koně i on… Pokusili jsme se ho setřást, změnili jsme směr a zmizeli mu, jenže on se zastavil kousek od nás. Sir Charles ho chtěl konfrontovat… a on po nás hodil ten granát. Byl skoro pode mnou.“ V jeho hlase se objevila hrůza, hovořil pomalu a hlas se mu trochu chvěl. „Sir Charles… zachránil mě. Chtěl ten granát hodit zpátky po tom jezdci… jenomže to nestihl…“ Zmlkl.

„Jak ten jezdec vypadal?“ zeptal se tiše sudí.

Helmut se opět roztřeseně napil. „Neviděli jsme ho. Měl na sobě světle modrý plášť a kapuci skoro přes celý obličej. Jel na hnědákovi, pokud se nemýlím.“ Odmlčel se. „Omluvte mě, měl bych se vrátit ke svým povinnostem.“

„Nevíte, kdo by mu mohl usilovat o život?“ zavolal za ním ještě sudí.

„Svého času jich byla spousta. Skoro každý gardista protestoval proti tomu, že se stal plukovníkem.“ Viditelně zaváhal, pak odhodlaně vystrčil bradu. „Ale jestli chcete konkrétní jméno, jedno mě napadá. Poručík René Adam Fyr. Zezačátku vypadal, že sira Charlese snáší dobře, ale od chvíle, kdy jsme se vrátili z Británie, bych řekl, že ho upřímně nenávidí. Žárlí na něj, protože jeho samotného od gardy vyhodili. Asi se mu taky nelíbí, že Skot v gonské gardě zůstal, zatímco Goňan z ní byl propuštěn. A promiňte, už se k nim opravdu musím vrátit.“

 

Olbram Renaird si antipatií mezi Fyrem a sirem Charlesem již všiml dříve, zejména když vyšetřoval pokus o otravu toho Skota. Tak slibnou stopu přeci nemůže nechat ležet ladem! Jistě, na tu otravu má Fyr neprůstřelné alibi, to ovšem nevylučuje, že by mohl mít prsty v těch dalších incidentech. Ostatně plukovník Young ležel v žaludku řadě lidí, za takových okolností připadalo Renairdovi nejen možné, ale dokonce pravděpodobné, že první pokus má na svědomí jiná osoba než pokusy zbývající.

Ihned vyrazil dál na západ a ve městě, kde si Fyr našel práci vyhazovače, se na něj vyptal.

Na Fyrův zámek dorazil 21. ledna, v den králových sedmatřicátých narozenin. Doprovázel ho tucet vojáků a dva gardisté. Tvářili se mimořádně rozpačitě, zjevně se jim nezamlouvalo jet za bývalým velitelem v takové věci. Olbram zůstal sedět na svém valachovi a dal Fyrovi k přečtení listiny. Šlo o jeho glejt a povolení prohledat panství Hossé. Mimořádně ho pohněvalo, když mu hrabě dokumenty hodil z pavlače dolů, nedal to však na sobě znát. Sledoval vylekaný pohled Fyrovy manželky, když se vojáci dali do prohlídky. Někteří šli do stájí, někteří do čeledníku, většina jich zamířila na pavlač, kde se rozešli do různých místností. Opět větší hlouček vešel do haly a odtamtud dále a po schodech dolů ke komnatám.

„Nechcete se přiznat, pane poručíku?“ houkl nahoru na pavlač a zakláněl hlavu. Fyr si evidentně užíval, že je výš než on. „Ušetříte si čas a potíže!“

„Nemám se k čemu přiznávat,“ ušklíbl se svým typickým způsobem hrabě. Neznělo to povýšeně, bylo to prosté chladné konstatování. Prsty bubnoval na zábradlí.

„Jste si jistý? Vidíte, že důkazů mám dost! Jinak bych nedostal povolení prohedat majetek šlechtice.“

„Netuším, jaké důkazy máte,“ opáčil nevzrušeně.

„Vaše antipatie vůči plukovníku Youngovi jsou známé. V den, kdy ho přepadli, jste nebyl v práci, nebyl jste ani doma, jak vypověděla vaše žena. Tolik ke květnu loňského roku. A pokud jde o ten nedávný atentát, který sira Charlese zmrzačil, byl jste prý u Její Výsosti.“

„Tak vidíte, že jsem tomu… cože on je? Brit? no zkrátka vidíte, že jsem mu nic udělat nemohl!“ rozhodil Fyr rukama.

„To není tak jisté,“ nepříjemně se pousmál Renaird. „Od princezny jste odjel s dostatečným předstihem, abyste plukovníka Younga stihl najít a sledovat a poté napadnout.“

„Proč bych hos ledoval? Proč bych ho nenapadl rovnou?“

„Nebyl sám. Chtěl jste vyčkat na chvíli, kdy se to změní. Pak jste ho viděl samotného a zaútočil jste.“

„Když jeli ve třech, jak víte, že byl cílem právě ten Brit?“

„O tom snad není pochyb, je z nich tří nejvýznamnější.“

„Vždyť mu spadl do klína celý svět! Má postavení, za manželku princeznu, co víc si může přát? Určitě má haldu nepřátel. A je jakobita uprchlý od Cullodenu, mohl ho chtít zabít i nějaký Angličan.“

„To nepopírám. Samozřejmě půjdu i po této stopě, pokud se prokáže vaše nevina.“

„Tak prosím, dokazujte rychle!“ rozpřáhl Fyr paže. „Mám na práci lepší věci než se dívat, jak mi trhají prkna z podlah.“

„To jsme ani nemuseli,“ ozvalo se za jeho ramenem. „Tohle jsme našli hned nahoře v truhlici s jeho komnatě, monsieur Renairde.“

Olbram se sotva znatelným pousmáním, které vyjadřovalo jeho radost nad tak úspěšným a rychlým pátráním, hleděl na světle modrý plášť s kápí, který voják držel v ruce.

Bývalý gardový důstojník sledoval jeho pohled. Pak svým zrakem sklouzl k očím nejvyššího sudího. S tváří barvy popela se obrátil ke své ženě a synovi, objal je a políbil. A pak se znenadání rychlostí blesku vyhoupl na zábradlí, sjel po něm dolů, rozběhl se k nejbližšímu volnému koni… Olbram neváhal. Poznal, že udělal chybu, měl u sebe někoho nechat jako stráž. Aby ji napravil, sám seskočil na zem. To už ale Fyr držel v rukou gardové nože, které vytáhl z brašny u sedla. S nepříčetným výrazem se přikrčil a křísl čepelemi přes Olbramovy holeně. Sudí vyjekl překvapením a vztekem. Odskočil, dřepl si a rukama přejížděl po nohavicích, které začínaly vlhnout krví.

Fyr prudce trhl běloušovou uzdou a zvíře vystřelilo vpřed. Z pavlače na něj vystřelil jeden z gardistů. Šíp proletěl tak blízko, že jeho pera zavadila o Fyrovo ucho, až poručík škubl hlavou na opačnou stranu. Olbram se otočil. Fyrova žena k sobě tiskla svého syna, aby nic neviděl, a sama bořila obličej do jeho vlasů. Opět se obrátil, když uslyšel tlumený zvuk. Fyr ležel na zemi a bělouš o kus dál půvabně zastavoval. Olbram se v doprovodu obou gardistů k hraběti vydal. Měl prostřelenou levou dlaň a druhý šíp mu trčel z ramene těsně u zad. Gardisté k němu přešli, zvedli ho do kleku a jeden z nich zlomil šíp v jeho dlani a vytrhl jej z rány. Na bílý sníh začala velkými kapkami dopadat rudá krev. Fyr se jen ušklíbl, zvuk nevydal žádný. Šíp v rameni mu nechali. Přiměli ho vstát a vedli ho ke koni, na kterém se před chvílí hotovil ujet. Olbram mu pak osobně spoutal ruce za zády.

„Takže k obviněním přidáváme ještě pokus o útěk a především napadení královského úředníka, jmenovitě mě. Stálo vám to za to?“

Fyr nesklopil pohled. „Stálo by. Kdybych býval byl rychlejší. Kdyby mi nebylo už dvaapadesát.“

Autor Rebejah, 19.09.2023
Přečteno 72x
Tipy 1
Poslední tipující: Marry31
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tak tohle si po... nenapadlo by mě že je něčeho takového schopen

20.09.2023 08:40:57 | Marry31

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí