Za Huga d'Elzzbierppe / Dvou stá čtvrtá kapitola - Gabriel

Za Huga d'Elzzbierppe / Dvou stá čtvrtá kapitola - Gabriel

Duben

 

Dvou stá čtvrtá kapitola – Gabriel

 

Mezi dospělými dětmi Agrippiny z jejího prvního manželství byli také její první dvojčata, starší Joachim a mladší Gabriel. Byli si tak podobní, že si z nich jejich matka, když si ji dobírali, že si je plete, dělala legraci, že se nemohou navzájem rozeznat ani oni sami. Oba obličeji připomínali svého děda, plukovníka d’Agoulle, za mlada, měli však krátce sestřižené vlasy a jako dědictví po svém druhém dědovi si, stejně jako jejich starší bratr Hugo, nesli bělající pramen vlasů, bledé modré oči a bílé plochy roztroušené po těle, i ty však měli k Agrippinině zlosti oba na shodných místech.

„Jste oba už dospělí,“ pravila, když si je dala zavolat. přejížděla pohledem z jednoho na druhého, připadalo jí, jako by viděla dvojitě. Achjo, povzdechla si v duchu, proč to museli být oba chlapci? Proč nemohlo jedno dvojče být holčička? Pro její matku to určitě nebylo tak těžké, když ona, Agrippina, měla za dvojče Ariana Pierra.

Joachim s Gabrielem si vyměnili pohled. „Vážně? Slyšel jsi to, Gebe? Máti si toho snad vážně všimla!“

„No jo, je to s podivem,“ přikývl Gabriel a pokrčil rameny. „Já ji ale chápu, taky jsem si myslel, že ještě ležím v kolébce a chci pít z jejího prsu…“

Joachim se rozřehtal, až se musel opřít o stěnu.

Gabriel roztáhl krásné rty v širokém úsměvu, velice mu to slušelo.

„Jste oba už dospělí,“ nedala se vyvést z klidu jejich matka, „za pár týdnů už vám bude osmnáct, tak bych ráda slyšela, jaké máte plány.“

„Plány?“ pozvedl obočí Gabriel.

„Plány,“ přikývla. „Do života. Váš bratr půjde ke gardě, co vy? A prosím vás, hlavně mi neříkejte, že i vy se dáte ke kadetům!“

„To se nebojte,“ ušklíbli se oba svorně.

„My máme jiné plány,“ prohlásil hrdě Joachim. „Chceme být námořníky!“

Jeho dvojče po něm šlehlo pohledem jako bičem. „A neměli bychom už v tom případě být dávno na vojenské škole, drahý bratře?“

Joachim na to nijak nereagoval a dál vzpurně civěl na matku. Gabriel na ni také pohlédl – její výraz dával jasně najevo nesouhlas.

„Který z vás je Joachim?“ povzdechla.

Její druhorozený syn pokročil dopředu. „Já. Gabriel má na sobě tu červenou vestu.“

Matka ho vzala za ruce a vzhlédla k němu, její syn byl už teď stejně vysoký jako ona a zdálo se pravděpodobné, že ji ještě převýší. „Joachime… Jsi teď v domě nejstarší muž z rodiny. Je potřeba, aby ses postaral o mladší sourozence… abyste se oba s Gabrielem postarali,“ opravila se honem.

Syn na ni překvapeně pohlédl. „Prosím vás, matko…“ zajíkl se. „Děje se něco?“

„Tváříte se, jako byste umírala,“ podotkl Gabriel zpovzdálí.

„Ne, kdepak,“ po rtech jí přelétl slabý úsměv. „Nebojte se, neumírám… pokud vím. Ale… vlastně opravdu odcházím.“

„Cože?“

„Chtěla bych… chci odejít.“

Oba na ni oněměle zírali s porozevřenými rty.

„Mě… mrzí mě to… vůči vám mě to samozřejmě mrzí, ale… jste už dospělí, i Publius Christian letos dospěje a…“

„Máte dalších šest synů,“ připomněl chladně Gabriel. „A Agrippinu. A Štěpánu se Stefanem!“

„Ty bych vzala s sebou,“ horlivě přikývla jejich matka. „Možná i Agrippinu s Rexem, i když… spíše ne. Rex bude chtít zůstat s vámi, jak ho znám, hodně na vás lpí.“

„A Vita, Alfréda, Sylvia, Svena a Léona nám tu necháte?“

Zakroutila hlavou a zakryla si rukama obličej. „Nezvládám to tady… nezvládám to tady od Stefanovy smrti, jestli jste si nevšimli…“

„Ne, to jsme si nevšimli,“ chladně ji přerušil Joachim. „Kam chcete vůbec jet? Když už tu tedy nemůžete být, aspoň nás nerozdělujte, nechte nám tu všechny naše sourozence!“

Matka na něj pohlédla bledýma modrýma očima přes rozevřené vějířky prstů. „To myslíš vážně, Joachime?“ hlesla nevěřícně.

Pokrčil rameny. „Co mám dělat… Samozřejmě Štěpánu a jejího bratra si vezměte s sebou, můžou vám… jistým způsobem připomínat i nás, že…“

Objala ho kolem pasu a přitiskla se k němu. Rozpačitě ji hladil po vlasech. „Na rovinu ale říkám, že o panství se bude pravděpodobně starat Publius! Ten je z nás největší hospodář! Kdo ví, možná by jednou mohl kráčet v šlépějích našeho otce a dotáhnout to až na ministra…“

Agrippina Fössrová-Sallová-Onová se usmála. „Otec by z vás měl radost…“

Gabriel pohlédl na bratra. „A co dědeček?“

„Bude to… zajímavé, vrátit se po těch dvaceti letech zpátky do Paříže,“ odsunula si Agrippina světlé vlasy z tváře. „Ale těším se. Na své sestry, na Mariannu, Theresu… na všechny.“

„Máti,“ oslovil ji Joachim rozhodným tónem. „Ale zámek předáte Publiovi. Hugo by na něj u gardy stejně neměl čas a my… nestojíme o něj.“

Přikývla. „Stejně neodjíždím hned. Publius dospěje na podzim, počkám tu tedy do Bálu Vyvoleného, ať tu dokončím těch rovných dvacet let, a zatím vše vyřídím s notářem. Také chci počkat, jak to dopadne s Helmutem…“

„Vidíte, nepůjdeme se za ním podívat?“ navrhl Gabriel.

Našli ho – jak jinak – na lůžku. Při pohledu na něj se ulekli, měl smrtelně bledou tvář, navíc celou zkřivenou.

„Co se děje?“ podivil se Gabriel a usedl do křesla u postele, hned však vstal, aby jej postoupil matce.

„Je vám dobře, Helmute?“ ptala se ustaraně a sáhla mu na čelo. „Joachime, běž pro vodu a nějaký kus plátna, buď tak laskav.“

„Ne. Není mi dobře… a nevím, jestli ještě někdy bude,“ promluvil slabě gardista, skoro šeptal.

„Co se stalo?“

Pootevřel oči, přičemž mu zpod pravého víčka unikla velká slza, a pohledem ukázal na truhlici vedle postele. Na víku ležel pergamen. Gabriel jej vzal a pro sebe si jej přečetl.

 

Vážený poručíku von Gräü,

Gratuluji Vám k vašemu návratu domů, jistě to nebylo nic jednoduchého. Ne nadarmo je zlatým pravidlem gardy, že nejlepší je vůbec se zajmout nenechat! Snad jste Vy i Váš jazyk a rty měli na paměti svůj výcvik, určitě Vás nezajali jen tak pro radost.

Pravděpodobně s Vámi nejednali v rukavičkách, proto určitě neuškodí přání brzkého zotavení spolu s nadějí stejně brzkého návratu do práce, což mi obé dovolte tímto dopisem vyjádřit. Pokud jde o návrat k Vašim povinnostem čtvrtého poručíka, měl bych však pro Vás jedno vřelé doporučení: důkladně bych jej zvážil a vzal bych přitom v potaz – s ohledem na nedávné události – Vaše schopnosti, sílu… a především věk. Osobně se vsadím, že obzvláště to poslední sehrálo ve Vašem zajetí docela podstatnou roli. Nabízím tedy otázku k zamyšlení: Opravdu na své povinnosti ještě stačíte?

S pozdravem

Kpt. Georges Hahtas, von Gräü

 

Gabriel si dopis přečetl hned dvakrát. „Hahtas? To jméno… Hahtas je přeci lékařem rodiny princezny Hulaimé…“

„Ano,“ přikývl Helmut. „Kapitán je mladší bratr Sebastiena Hahtase.“

„To je neuvěřitelné…“ hleděl mladík do dopisu. „To je neuvěřitelné, jak jde tak uhlazeně… tak slizky… vyjádřit… v podstatě propuštění!“

Helmut mrzutě přikývl. „Ale nepropouštějí mě… zatím,“ ušklíbl se. „Bože, jak je mi z toho dopisu zle!!“ Vyškubl jej synovci z ruky a hodil jej zpátky na truhlici, přitom zase zkřivil obličej, hlasitě hekl bolestí a chytil se za žebra. Padl na polštáře.

Agrippina mu vlhkým plátnem otřela čelo.

„Víte, co mě štve ze všeho nejvíc?“ vyrazil Helmut divoce. „Že druhý poručík už šest let má Gräüův důchod, ale jsem to já, komu vykládají, jak by měl odejít, protože už je moc starý! A to je mi osmatřicet, to je prosím o celých osmnáct let míň než druhému poručíkovi!“

„Nerozčilujte se,“ napomenula ho tiše Agrippina. „Ještě vás oficiálně nevyhodili, k tomu snad žádný důvod nemají. Tohle nesmíte dělat, Helmute, párkrát jste se tu zběsile pohnul a už vám zase stoupla teplota. Musíte se plně uzdravit a vrátit se tam při síle, abyste jim dokázal, že se mýlí.“

„A oni se mýlí!“ vyjekl Helmut, napůl vášní, napůl bolestí, když pohnul zraněnou rukou.

Agrippina vzdychla. „Potřeboval byste se v klidu prospat. Půjdu vám svařit bylinky.“

Spolu s ní odešla z komnaty i dvojčata a zamířila do stájí. Osedlala si koně a vyjela k blízkému městu. „A jdeme trénovat na ty námořníky!“ zahalekal Gabriel a mrkl na staršího bratra. Toto jejich heslo znamenalo, že jdou navštívit vykřičený dům.

Autor Rebejah, 28.09.2023
Přečteno 129x
Tipy 3
Poslední tipující: Marry31, mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Hm, Helmut má pravdu, vážně je to nespravedlivé

29.09.2023 11:55:44 | Marry31

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí