Za Huga d'Elzzbierppe / Dvou stá sedmá kapitola - Helmut

Za Huga d'Elzzbierppe / Dvou stá sedmá kapitola - Helmut

„Cože?“ užasla Agrippina, když se s Helmutem ráno potkala na nádvoří. „Snad nejedete do kasáren!“

„Jedu,“ opáčil Helmut až přehnaně neutrálním tónem. „Musím. Kapitán Hahtas prohlásil, že veškeré volno jsem si vybral na jaře. Jako by to bylo dobrovolné.“

Věnovala mu pohled plný soucitu.

Gardový poručík se odvrátil a nasedl na Hamishe. Rychle ho navedl k bráně.

Jen s obtížemi se dnes soustředil na práci, když v kruzích obcházel své kadety trénující obranu dvěma gardovými noži. Hugo byl ve dvojici s Korneliem Gräüem, Tionas Taavetti střídavě cvičil s Ymrem Läinenem a Andreou Wartem. Taavetti uvolnil obranu, kterou zadržoval Wartovu šavli, jedním nožem od sebe zbraň, která ho ohrožovala, odsunul, čímž si odkryl sokovo podpaží, a druhým nožem proti němu prudce vyrazil. Andrea půvabně odtančil z jeho dosahu, až zaskřípěl kov šavle o kov zubů gardového nože. Rána mu namísto kůže a masa roztrhla jen kabátec a košili.

„Výborně,“ pochválil ho právě poručík, když se pootevřely dveře. Dovnitř strčil hlavu podkoní. „Pane poručíku, shání se tu po vás…“

Helmut ho zarazil zdviženou paží a polkl doušek kávy, který měl zrovna v ústech. „Dost! Pokud to není sám král, někdo z jeho rodiny, ministr války nebo plukovník či kapitán, ať na mě počká… ať na mě počká v mém pokoji. Vedu výcvik, nemám čas!“

Čočku, kterou měli k obědu, zhltl tak rychle a tak horkou, že se mu z toho úplně udělalo zle. Zatímco jeho kadeti ještě klidně jedli a povídali si, on zamířil za neznámým hostem celý bledý a zpocený. Cestou po chodbě si obě ruce tiskl k břichu. Přede dveřmi se však donutil vzpamatovat, napřímit se a nasadit na nazelenalém obličeji aspoň trochu vyrovnaný výraz. Snad to do večera přejde, doufal, když prsty obtáčel kliku. Slabou rukou otevřel.

Okamžitě si všiml ženy, která seděla na kraji jeho lůžka, ruce měla složené v klíně drahých tmavých šatů, oči upírala na dveře a tvářila se povýšeně a rozzlobeně. Měla nápadné tmavé oči, šedo-bílé vlasy, v týle stažené do tuhého uzlu, a v každém uchu dvě zlaté náušnice s perlami. Na první pohled působila důstojně, důležitě a velmi zámožně. Helmut odhadl, že už určitě překročila šedesátku.

„Madam?“ pozvedl zvědavě obočí, zavřel za sebou dveře a udělal krok směrem k ní.

Ženin výraz se vůbec nezměnil. Její oči si ho bystře prohlížely od hlavy k patě. „Chápu,“ pronesla s ostrým německým přízvukem, který jako by zdůrazňoval zlobu, která se jí, jak se zdálo, zračila ve tváři. Měla velice malá ústa a rty zvýrazněné rudou barvou.

„Promiňte… co chápete?“ přešel Helmut do němčiny, aby jí komunikaci ulehčil. Měl dojem, že se na něj za to lehýnce usmála, aspoň její oči.

„To oslovení. Madame… Neviděli jsme se tak dlouho… asi si na mě ani nepamatuješ. Nemám ti to za zlé.“

Jen nasadil ještě víc nechápavý výraz.

Tentokrát si byl jistý, že se pousmála. „Jsem kněžna von Berlin,“ představila se věcně. Váhavě dodala: „… Helmute…“

Pomalu přikývl. Polil ho nový příval lepkavého studeného potu. Měl dojem, jako by mu čočka ze žaludku stoupala zpátky do krku. Zhroutil se na stoličku u zdi vedle dveří a ztěžka polkl. „Hen… Henrietta von Berlin…?“ zachraplal.

Přikývla.

Nastalo delší ticho.

„Jak jste mě našla?“ zeptal se pak.

„Tvůj otec mi kdysi psal, že si přejete vstoupit ke gardě. Doufala jsem, že se vám to podařilo. A oni mi to tady potvrdili. Mimochodem, kde je Horst?“

Helmut zaskřípal zuby. „Mrtvý, matko. Už skoro dvacet let. A náš otec vám to už napsat nemohl, sám zemřel víc než deset let před ním.“

Bylo ticho.

A potom jej opět přerušil Helmut: „Překvapuje mě, že jste přijela. Nečekal jsem to. Nenavštívila jste mě skoro čtyřicet let. Ani jsme si na vás s Horstem nepamatovali…“

Sklopila oči. „Já vím, Helmute,“ špitla. „Jinak to nešlo. Měla jsem štěstí, že jsem našla někoho, kdo si mě byl ochoten vzít ve třiceti a ještě k tomu s outěžkem. Co jsem měla dělat, když pak přišel s tím, že vás mám dát pryč. Ano, dala jsem přednost Albertovi, ale co bys na mém místě dělal ty?“

Helmut zarputile mlčel.

Stará kněžna pokračovala: „Vzdala jsem se… přímého kontaktu s vámi, ale váš otec mi o vás každou chvíli psal! Dodnes všechny ty dopisy mám!“ Hlas se jí třásl. Visela na svém synovi očima. „Chtěla jsem vás přijet navštívit, ale Albert… bránil mi. Helmute, netušíš, jaké to pro mě bylo…“

„A vy tušíte, jaké to bylo pro nás?!“ vyjekl vztekle. „Jaké pro nás bylo vyrůstat s macechou! Princezna na nás nebyla vyloženě zlá, ale v lásce nás taky rozhodně neměla. Naštěstí měla dost pokory před svým manželem, aby nás klidně tolerovala. Nechala nás doma i po otcově smrti, ale jen z lásky a úcty k němu! Jedinkrát jste nám nenapsala, jedinkrát nás nenavštívi…“ Emocemi se úplně zajíkl. Zašermoval ve vzduchu rukama vzteklou bezmocí. „Napsal jsem vám jedině kvůli Horstovi. Nemyslel jsem, že vážně přijedete. Horst vám ale napsal, když…“ Zarazil se. Z nějakého důvodu se mu nechtělo matku zatahovat do své složité minulosti. „Horst vám taky napsal, když se chystal oženit,“ řekl proto a rychle uhnul pohledem.

„Chystal se oženit?“ hlesla kněžna.

„Nestihl to,“ sypal ze sebe honem lži, aby to měl za sebou. „Ta dívka… už jsem ji pak nikdy neviděl.“

Kněžna se nadechla, aby se na něco zeptala, ale přerušilo ji zaklepání na dveře. Do jizby strčil hlavu Hugo. „Omlouvám se, že ruším, strýčku, ale ostatní se ptají, jestli se koná odpolední výcvik.“

„Samozřejmě,“ nakvašeně broukl Helmut. „Vezmi to za mě, prosím tě. Stejně tu jsme dneska jen do dvou hodin.“

Hugo přikývl a zmizel.

Helmut okamžitě zachytil pohled své matky a doslova vycítil, na co se zeptá.

„Říkal ti strýčku… Horst měl syna?“

„Ne, Hugo je syn Alexandra, našeho nevlastního bratra. Legitimního syna našeho otce.“

„A ty? Máš děti?“

Zaváhal. „Pět,“ přitakal posléze neochotně.

„Pět?“ opakovala kněžna téměř šokovaně. „A budeš si ji brát až teď?“

„Tři… mám s někým jiným,“ přiznal a šíleně prahnul po změně tématu. „Prostě… k tomu došlo. A opovažte se mi něco vytýkat, vy nemáte právo!“ zabodl do ní přísný pohled. „Sama jste porodila minimálně dva nemanželské syny, jsem toho živoucím důkazem!“

Jeho slova ji evidentně zasáhla. Zatvářila se hněvivě a šokovaně, zároveň však jaksi provinile. „Prostě se to stalo,“ opáčila ledově klidným hlasem. „Ty nemáš právo mne kritizovat.“

Helmut se neovládl a musel se nepatrně usmát. O své matce z doslechu leccos věděl a nepochyboval, že když o tom hovoří tolik zdrojů, je to pravda. Bývala to veselá, okouzlující dáma, uvolněná ve všemožných smyslech toho slova. Dotáhla to tak daleko, že se o ní tvrdilo, že byla dokonce milenkou ruského cara. Přinejmenším bylo nesporným faktem, že léta pobývala na jeho dvoře a byla osobně přítomná zrodu Petrohradu. Nikdy raději nemyslel na to, jestli se s jeho otcem, plukovníkem d’Agoulle, měli doopravdy rádi, jestli byl jejím jediným milencem…

 

Obřad byl naplánován na šestou hodinu večerní. Helmut se se Seonag sešel před kaplí. Měla na sobě fialkové šaty prošité stříbrným dracounem. Z ramen a dekoltu jí odhalovaly tolik, kolik si jen žena na konci října troufla. Blonďaté vlasy jí v copu svázaném růžovou stuhou spadaly mezi lopatky. Helmut byl ve své uniformě čtvrtého gardového poručíka.

Vydali se bok po boku k dokořán otevřeným dveřím. Helmut cítil, jak mu pod zeleným kabátem, kůží a masem buší srdce a rozlévá mu do celého těla litry krve. Minuli první lavice. Někdo mu stiskl ruku. Podíval se. Byla to Seonag, stála asi krok za ním a neslyšně pohybovala rty. Mírně mu škubala rukou dozadu. Mechanicky se otočil, ignoroval šum, který se zvedl z lavic, a vracel se s ní za dveře.

„Helmute…“ Byla úplně bílá, rty se jí chvěly a… Helmut měl pocit, že se vlastně chvěje celá. Bolestivě mu zmáčkla ruku a uchopila i jeho druhou dlaň. „Chceš si mě vzít, že… že ano…“ vzhlížela k němu.

„Cože?“ užasl nepokrytě. Mávl rukou směrem do kaple. „Vždyť se bereme, jestli sis nevšimla!“

„Neodpověděl jsi mi,“ neuniklo jí. „Helmute, chceš si mě vzít? Vážně?“

„A ty mě?“ oplatil jí strohým tónem.

Mírně zkřivila rty a vydala zvuk, který jako by byl současně pohrdavým odfrknutím i pobaveným uchechtnutím. „Já tebe ano. Ale zdá se mi, že ty ze svatby nejsi nadšený.“

Bleskurychle uhnul pohledem. Ještě nikdy mu odznak jeho hodnosti čtvrtého poručíka – černý proužek pár centimetrů nad manžetou rukávu – nepřipadal tak zajímavý… Jen na okamžik se odvážil jí pohlédnout do očí. Viděl, jak se v nich rodí smutek, a dostal strach, že by se mohl proměnit v slzy. Dnes mám prostě prolhaný den, pomyslel si. Nechtěl si ji vzít, měla pravdu. Nemohl si být jistý, že je ta pravá, nebyl si jistý a nechtěl se ženit, aby pak nepotkal nějakou jinou, která… by třeba tou pravou mohla být. Jeho matka mu svým příjezdem tuto skutečnost jen připomněla. Jenže… copak teď mohl couvnout? Oddaloval svatbu, jak jen to šlo, jak s Ariadnou, tak i se Seonag, jenže se nedalo nic dělat, 31. říjen byl tady! Helmut Seonag miloval, jenže… to si kdysi myslel i o Ariadně. Přesto cítil, že když rychle a správně nezareaguje, ztratí ji teď stejně, jako ztratil Ariadnu.

Podíval se na ni tím nejzamilovanějším pohledem, na jaký se zmohl, vynutil na rtech úsměv a vláčně a tiše pronesl: „Ano, Seonag. Chci si tě vzít.“ V duchu se přitom zapřísáhl, že udělá cokoliv, aby tyto své dnešní lži odčinil.

Spojil s ní dlaň bílou stuhou s modrou výšivkou. Z kaple se společnost vydrala na nádvoří, kde hořely mohutné ohně, stály železné koše s řeřavým uhlím a stany s občerstvením. Jemně poprchávalo, člověk si toho téměř ani nevšiml a zničehonic si uvědomil, že ho něco studí za krkem a má mokré vlasy. Po chvíli tance se šla Seonag schovat před kapkami ke stolům s jídlem. Helmut si zatančil s matkou, nebylo to pro něj nic příjemného. Henrietta von Berlin se vyptávala na vnoučata, Helmut přiznal, že první tři se jmenují Horst, Hildegarda a Martin, z čehož byla kněžna nadšená, když se ale dozvěděla, že další dva Helmutovi potomci nosí jména Seonag a Adan, přímo vypěnila.

„Co to je za jména?! Mohl jsi jim dát pořádná, měl jsi jim dát pořádná! Pamatovat na svou vlast! Podívej, jak jsi pěkně pojmenoval Horsta s Martinem… nebo tu holčičku!“

Helmut ustal v tanci a mimoděk zaujal útočný postoj. „Jsou to jména jako každá jiná,“ odsekával téměř po slabikách. S každou z nich mluvil hlasitěji a trochu vyšším tónem. „Seonag je skotské jméno a Skotsko je vlastí mé ženy! Je to tedy vlastně stejné, jako kdybych jim dal německá jména! A Adan je jméno gonské a já jsem přinejmenším napůl Goňan! A vy nemáte do jmen mých dětí co mluvit!“ Lapal po dechu. Takhle se už dlouho nerozčílil. Pomalu se mu vracelo vnímání světa kolem a uvědomil si, že je ticho. „Hrajte!“ zařval na hudebníky, otočil se a odkráčel kolem své ženy do nejbližšího stanu, aby si nalil víno. Pil hojně, a když je se Seonag šli ukládat na lože, musela ho jeho žena nepatrně podpírat, jak se mu pletly nohy.

Nenechal se zavést do ložnice, pamatoval na svůj plán. Odvedl si Seonag do lázně, kterou tu nechal vybudovat. Jejich otec měl stejnou ve svém sídle a Helmut i jeho bratr Horst v ní prořádili valnou část dětství. Gardový poručík si život bez ní jaksi nedokázal představit. U jedné stěny nechal vystlat podlahu teplými kožešinami a přikrývkami.

Svlékli se a blaženě se svěřili horké vodě v zapuštěném bazénku. Ujídali hrozny v míse na jeho kraji a střídavě navzájem pozorovali svá těla obestřená mihotavou, neklidnou hladinou, když zkoušeli pár temp. Navzájem si rozpustili vlasy a při polibku nechali mokré závoje stříbrných a zlatých kadeří, aby se také promísily.

Osušili se jen lehce a hned přecupitali ke kožešinovému pelíšku. Seonag, byť podstatně střízlivější než její manžel, cestou dvakrát uklouzla. Stulili se sobě navzájem do náruče, usmáli se na sebe a políbili se. Horká lázeň je prohřála a rozproudila jim krev. Helmutovy oči svítily vypitým vínem, oči Seonag touhou. Téměř nadlidskou silou povalila svého manžela, o dvě hlavy vyššího než ona, pod sebe a začala milostnou hru. Se spokojeným výrazem se na něj pak obkročmo posadila, sklonila se a začala mu dlouhé šedé vlasy rovnoměrně rozprostírat a urovnávat kolem tváře. Mokré kadeře se jí lepily na prsty.

„Třeba z toho hned vzejde nový život…“ broukl Helmut, soustředěný na vlastní prsty, kterými uhlazoval hrubé světlé chloupky na jejím venušině pahorku.

„Nevzejde,“ opáčila nevzrušeně, evidentně také zaujatá něčím jiným.

Prudce se napřímil, vlasy ztuhlé vlhkostí mu zůstaly přesně tak, jak je Seonag naaranžovala. Ruce přesunul z jejího klína na její ramena. „Cože?“ zachraplal, přiškrccený náhlým šokem. Třeštil na ni tmavé oči.

Slabě pokrčila rameny pod jeho dlaněmi. „Že už otěhotnět nemůžu.“

Zatínal zuby, aby na ni nezačal křičet, až ho to bolelo. „Už nemůžeš otěhotnět…“ opakoval, jako by někde v okolním vzduchu pátral po významu těch slov. Vysoko pozvedl jedno obočí.

Zatvářila se mírně provinile, zrůžověla, ale k Helmutovu zmatku jí v očích zablikal smích. Záhy se objevil i na jejích rtech. Konejšivě ho objala a opřela hlavu o jeho hruď. Cítil, že se chvěje tichým smíchem. „Promiň…“ vypravila ze sebe ztěžka a křečovitě se rozesmála nahlas. „Nedošlo mi, jak… ti to může znít. Ne, je to jinak, Helmute… já… nemůžu…“ Musela se nachvíli odmlčet, aby se uklidnila natolik, aby dokázala zcela vážně pronést: „Nemůžu otěhotnět… protože už jsem těhotná.“ Tváří se jí mihl stín zaváhání. „Totiž… skoro určitě.“

V rychlém sledu ji políbil na čelo, kořen nosu, jeho špičku a nakonec dlouze na rty. Přivinul ji k sobě. „Tohle mi nesmíš dělat,“ šeptal a usmíval se od ucha k uchu. „Takhle mě děsit… vidíš přece, že už mám šedou hlavu…“

Vyprskla smíchy.

Natáhl se s rukama pod hlavou a jen se omámeně díval, jak uléhá po jeho boku a prsty se snaží znovu vyprovokovat jeho mužství. Pořád se usmívala a v očích měla lišácký výraz.

Najednou si uvědomil, že už kdo ví, jak dlouho, k nim doléhá jakýsi zvuk. Seonag jej evidentně také vůbec nevnímala. S pohledem upřeným na dveře si hmátl do klína, odsunul z něj její dotěrnou ruku, jejíž prsty ho ještě škádlivě zašimraly na dlani, a hlasitě, avšak neochotně zavolal: „Dále!“ Přitom v duchu hudral a přemýšlel, kdo a hlavně proč ho teď ruší.

Dveře se pootevřely a dovnitř nakouklo jedno bledé modré oko.

„Hugo?!“ rozzlobil se Helmut. „Proč otravuješ?!“

„Pro… promiňte,“ vyhrkl opravdu zkroušeně mladík.

Helmut už vzpřímeně seděl a hleděl na něj již nikoli rozhněvaně, ale zvědavě a dokonce trochu nervózně. Hugo Sall byl v obličeji bílý jako duch.

„Máte… přijít dolů,“ vysoukal ze sebe. „Něco… se tam stalo. Došlo… došlo k napadení.“

Autor Rebejah, 16.10.2023
Přečteno 97x
Tipy 2
Poslední tipující: Marry31, Fialový metal
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Zrovna v tom nejlepším to usekneš :D

17.10.2023 10:19:55 | Marry31

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí