Za Huga d'Elzzbierppe / Dvou stá desátá kapitola - Hugo

Za Huga d'Elzzbierppe / Dvou stá desátá kapitola - Hugo

„Sedm tisíc kë?!“ žasl, když se spolu s Ymrem Läinenem, Tionasem Taavettim a Korneliem Gräüem vraceli v zádech jeho strýce na cvičiště. „To je šílená suma!“ Zvýšil hlas: „Na to byste neměl ani vy, poručíku, ne?“

Helmut von Gräü se na něj letmo otočil. Pokrčil rameny, pousmál se a zase se odvrátil.

„Ten úsměv měl znamenat co?!“ dychtivě vyhrkl Kornelius.

„Že nemáte zapomínat, monsieur Gräüi, že jsem váš velitel!“

„Ne, tu pokutu by mohl zaplatit snad jen druhý poručík, už kolikátým rokem pobírá Gräüův důchod a k němu ještě pořád i vlastní žold,“ mínil Kornelius. „Asi by si to mohl dovolit i plukovník Taavetti, ale… o ostatních pochybuji.“

„Každý svůj žold hned nepropije a nepromiluje,“ sjel ho Ymre.

„Aha…“ protáhl Hugo a ukázal na něj prstem. „Takže se taky hlásíš k menšině zámožných vojáků?“

„Tak to snad my všichni, ne? Za nájem neutrácíme, bydlíme tady, jídlo nám vaří minimálně třikrát denně taky v kasárnách… Oblečení taky máme,“ zatahal za rukáv své uniformy.

„A žold máme vyšší než běžní vojáci,“ doplnil Kornelius. „Co koukáte, pár měsíců jsem byl i s nimi, tak to vím!“

„Tak za co byste ještě chtěli dávat peníze?“ pokračoval Ymre, aniž by si Kornelia všiml.

„Co třeba za holky, Ymre. Láska, to ti nic neříká?“ podivili se jednohlasně Tionas s Hugem.

„Copak to je nějaká láska, za peníze?“ usmál se kadet. „Náhodou, já mám dívku, abyste věděli. Jmenuje se Ilta.“

„Gratuluji. Abys věděl, i já mám svou dívku. Jmenuje se Moikka,“ oplatil mu stejně hrdým tónem Hugo.

„Co byste dělali, kdybyste měli těch sedm tisíc kë?“ nadhodil zvědavě Kornelius.

„Koupil bych si nádherné sídlo…“ bez zaváhání odpověděl Ymre.

Hugo vyprskl. Ymre po něm šlehl ošklivým pohledem a Hugo se rychle snažil uklidnit.

„Já bych asi přinejmenším část z nich dal gardě, aby si mohla dovolit lepší víno,“ prohlásil Tionas tak vážným tónem, až se všichni rozesmáli.

„Na tom něco je,“ přikývl Kornelius s úsměvem. „A prospěch bychom z toho měli všichni. K tomu bych se nejspíš přidal.“

„A co ty, Hugo?“ zeptal se Tionas. „Co bys dělal ty se sedmi tisíci kë?“

„Nic,“ pokrčil rameny.

„Jak to myslíš?“ otočil se na něj Ymre.

„Nedělal bych s nimi nic,“ ztišil významně hlas Hugo. „Hned bych o ně přišel.“

„To nechápu…“ broukl nespokojeně Tionas.

Hugo sotva šeptal: „Já bych je totiž hned musel odevzdat králi jako tu pokutu… Je jedno, že naše pomoc nevedla k vítězství, jakobitům jsme se na pomoc vydali. I snaha by se měla cenit, nemyslíte? Podle mého bychom měli dostat odměnu.“

„A já,“ ozval se nad jejich hlavami sraženými u sebe hlas Helmuta von Gräü, „já bych zaplatil vašim rodinám, aby si vás vzaly zpátky a já mohl mít jiné kadety, které by zajímal víc výcvik než tlachání!“

„Tak to byste měl smůlu,“ opáčil drze Ymre Läinen. „Já bych vám tu zůstal, neměl byste komu zaplatit.“

Hugo nevnímal, jak se jeho strýc s jeho druhem měří pohledy. Byl v příliš velkém šoku. Zaslechl snad jeho příbuzný jeho předchozí slova?

„Co myslíte, že by s těmi penězi dělal Andrea?“ ozval se Kornelius, když cválali ve dvou dvojicích za sebou na svých bělouších a snažili se udržet formaci. Ymre zůstával neustále o několik kroků pozadu.

„Ten by si možná ani nevšiml, že je má,“ ohrnul ret Hugo. „Podle toho, co jsem o něm slyšel…“

„Když už jsme u Andrey, jak se mu vede?“ zajímalo Kornelia.

„Podle našeho lékaře by se snad mohl po Vánocích vrátit. Závěrečné zkoušky se bude moci zúčastnit.“

„Jaké to vlastně na poručíkově svatbě bylo?“ vyzvídal zasněně Ymre.

Hugo pokrčil rameny. „Fajn… tedy… než se to Andreovi stalo, že.“ Rozpačitě se odmlčel. „A jaké to bylo na gardové slavnosti?“

„Skvělé,“ rozzářil se mladík. „A oba jsme to přežili, to je úspěch, co říkáš, Kornelie?“

„No vidíte,“ usmál se Hugo. Najednou si uvědomil, co Ymre vlastně řekl… „Počkej, oba? Jak to, oba? Tionas to přece taky přežil, ne? Vždyť jede za námi!“ Už v okamžiku, kdy to říkal, vytušil, co mu odpoví.

„Hugo, ten tam s námi nebyl! Teda… zezačátku ano, že, Ymre? Ale potom jsme ho už neviděli… mysleli jsme, že někam odešel s nějakou z těch nevěstek… ale ráno…“

Hugo přestal poslouchat. Měl pocit, jako by si vnitřnosti v jeho břiše začaly vyměňovat místa. Jako by si teprve teď dovolil uvědomit to, co tušil celou dobu. Dosud mlčel, nebyl si tím jistý, měl dojem, že si z něj jeho smysly musely udělat legraci… přísně vzato nebyl tehdy už úplně střízlivý… ale při slovech svého druha si teď zpětně jako by přehrál své vzpomínky na tu noc na přelomu října a listopadu… a znovu ho tam viděl. Nechtělo se mu cokoliv říkat, neměl jediný přímý důkaz, gardový nůž v žádném případě nestačil, protože na gardové slavnosti si mohl Tionas snadno obstarat hned několik dalších nožů, čili se nemohlo prokázat, že mu nějaký chybí. Jenomže stejně palčivě, jako si uvědomoval, že by nemělo smysl cokoliv hlásit důstojníkům, toužil Hugo Sall zároveň dát nějak najevo, že ví, co se té noci pravděpodobně stalo. Že ví, že on a Andrea nebyli jediní kadeti, kteří se tu noc poručíkovy svatby účastnili.

Rozhodl se dát to najevo přímo Tionasovi. Chtěl mu dát na srozuměnou, že to, co udělal, neuniklo jeho pozornosti, že fakt, že to spáchal právě on, nezůstal bez povšimnutí, jak si určitě myslí. Přitáhl svému bělouškovi otěže a pozdržel ho, aby ho Tionas mohl dojet.

„Tak co to s vámi dneska je, hergot?!“ vyjel na ně poručík. „Zařaďte se tam, kde máte být! Nebo už vás všechny čtyři vezmu za kapitánem, aby vás seznámil se svou kočkou!“

Hugo slyšel, jak Kornelius s Ymrem vyprskli smíchy, ale jemu do smíchu nebylo. Měl zvláštní dojem, že pojem „kapitánova kočka“ asi nebude označovat oblíbeného mazlíčka vyššího důstojníka.

 

Nevydržel to však. Zdržel Tionase po večeři a všechno mu řekl. Pocit triumfu a moci, který nad svým druhem měl, si nicméně vychutnával jen velmi, velmi krátce. Tionas ho hned druhý den začal pořádně prohánět. Kdykoli měli něco dělat ve dvojicích, okamžitě si Huga zabral pro sebe a zle na něj dotíral, až ho při šermu dokonce zranil na boku. Tiše, aby ho nikdo jiný neslyšel, přitom syčel na svého druha výhružky, co mu provede horšího, jestli komukoli poví, že Andreu zranil on. Jeho útoky byly tak drsné, že si toho po pár dnech všiml i poručík von Gräü.

„Co jste si vy dva udělali?“ vyzvídal stroze, když je jednou po výcviku zdržel v místnosti. Odmítal je pustit na večeři, dokud mu to neřeknou. „Výcvik není od toho, abyste si tady vyřizovali osobní účty!“

Hugo těžce polkl. Dlaní si třel místo, kam ho zasáhla Tionasova šavle. Další příležitost už nemusí přijít. Odstoupil od Tionase, zarputile zvedl pohled ke svému strýci a všechno mu řekl. V duchu vychutnával kradmé pohledy na Tionase, který pěnil vzteky.

Ještě téhož večera byli oba dva předvedeni před oba vyšší důstojníky. Oba se také seznámili s kočkou kapitána Hahtase. Hugo se ujistil, že měl tehdy ve svých úvahách pravdu. Hebké předoucí zvířátko to rozhodně nebylo.

Celá garda byla narychlo svolána do amfiteátru. Všichni byli tuze zvědaví a natahovali krky, aby dobře viděli. První byl Tionas Taavetti. Svižně a bezvýrazně prošel špalírem vojáků k tribuně, na které sedělo všech šest důstojníků. Helmut von Gräü ho strhl na kolena, svlékl mu košili a odhodil ji stranou. Pak si od kapitána vzal kočku a rozpletl ji na čtyři tenká vlákna, do kterých byly zapletené olověné kuličky, drobné háčky a kousky kostí.

„Na kolika ranách jste se domluvili?“ vzhlédl k plukovníkovi a kapitánovi.

„Na deseti.“

Čtvrtý poručík chladně kývl, nakročil si a rozmáchl se paží. Když dopadla první rána, bylo slyšet, jak Tionas zalapal po dechu. Při dalších už ani nehlesl, jen jeho tělo se občas zachvělo. Při sedmé ráně omdlel a Helmut s dalším výpraskem počkal, až ho vzkřísí. Po skončení bičování sestoupil kapitán z tribuny, přijal od plukovníka Taavettiho nůžky a ustřihl Tionasovi culík. Potom po něm Helmut, v jedné ruce stále třímající bič, hodil jeho košili. Tionas se ani nenamáhal ji oblékat. Těžce vstal, nepatrně kývl hlavou a s kamennou tváří a bolestí v očích se odpotácel pryč.

Pak přišla řada na Huga. Srdce měl až v krku po tom, co právě viděl. Na kočce ještě ulpívala Tionasova krev. Když procházel kolem svých druhů, shledal, že se mu třesou kolena. Několikrát zakolísal a málem se zhroutil k zemi. Bude i jemu ustřihnut culík? Bude i on tímto gestem propuštěn?

Jeho strýc ho strhl na kolena a stroze mu přikázal, aby se svlékl. Třesoucími se prsty přetáhl košili přes hlavu a nechal ji klesnout vedle sebe. Když mu kočka poprvé přeběhla přes ramena a záda, slabě vykřikl. Snažil se vzpomenout si, kolik ran vyměřili jemu… ale bolest mu zastírala smysly. Amfiteátr, tribuny s důstojníky mu vířily před očima. Tiše syčel bolestí. Cítil krev, která mu ve stružkách stékala dolů po zádech, a chtělo se mu zvracet. Pak mu země ujela pod nohama a přes oči se přetáhla černá tma.

Když opět přišel k sobě, hned pevně zavřel oči a tělo se mu napjalo v očekávání další rány. Žádná nepřicházela. Pomalu a opatrně se zvedl. Jeho poručík obezřetně prsty otíral z biče krev, ale díval se na Huga. Ten se zachvěl. V uších mu hučelo, proti své vůli si až palčivě uvědomoval slzy, které mu osychaly na lících. Měl na sebe neuvěřitelný vztek.

„To bylo za to, že jste otálel s tak důležitou výpovědí a Taavettiho kryl!“ prskl kapitán Hahtas a hlas se mu chvěl vztekem. „Uvědomujete si vůbec, co jste udělal?! Ten člověk s vámi noc co noc spával téměř v jedné posteli, mohl vás všechny pozabíjet, včetně vás osobně, monsieur Salle! Můžete být zatraceně rád, že váš trest skončil jen tímhle. Můžete jít!“

Němě, sotva postřehnutelně kývl. S tichým zasyknutím si opět oblékl košili a okamžitě pocítil, že se mu přilepila k čerstvým ranám. Pro jistotu si rukou sáhl za týl. Svůj tmavý culík tam pořád měl, o šanci dostat se ke gardě tedy nepřišel. Pocítil chvíli nádherné úlevy, než se mu opět krutě připomněla bolest v ranách. Dostal jich čtyřiadvacet. Když se ploužil pryč, utěšoval se myšlenkou na to, že Tionas jich dostal hned čtyřicet.

Venku ho ovanul chladný vítr. Hugo neváhal ani vteřinu, vrhl se do sněhu a rozplácl se tam, aby mu chladil palčivé cestičky, které kočka na jeho zádech zanechala. Bylo mu jedno, že je jen v košili, hlasitě lapal po dechu a mrkáním rozháněl slzičky bolesti.

„Pomáhá to, viď?“ ozval se vedle něj hlas.

Hugo se prudce posadil a ohlédl se přes rameno. Jen asi metr po jeho levici ležel roztažený Tionas Taavetti. Jeho tvář měla stejnou barvu jako sníh pod ním.

„Jo,“ procedil zaťatými zuby. Vstal a ploužil se pryč od bývalého druha.

 

Před domem zastihl Huberta. Štípal dříví. Zastavil a mračil se na něj z výšky své vrané kobylky. Vesničan jeho pohled vycítil a zvedl k němu zrak.

„Co chcete?“

„Moikku,“ opáčil Hugo. „Tvou sestru.“

„Proč?“ zatvářil se Hubert výhružně a změnil způsob, jakým držel sekeru.

Hugo vystrčil bradu. „Do toho ti nic není.“

„Je to moje mladší sestra,“ upjatě řekl vesničan.

Hugo Sall se nepříjemně, chladně usmál. Jeho bledé oči provrtaly Huberta pohledem sršícím ledovým chladem.

Muž zvedl sekeru. „Vypadni odsud,“ zasyčel.

„Jak mě donutíš?“

Hodil zbraň. Hugo donutil kobylku rychle odskočit, sekera proletěla těsně vedle nich a dopadla na zem. Mladý kadet tasil šavli a prstem přejel po jejím ostří. Na bříšku prostředníku se mu objevil škrábanec. Významně ukázal zbraň i prst Hubertovi. „Chceš si začínat s vojákem, drvoštěpe?“

Muž neodpověděl.

Z domu vyběhla zrzavá Moikka. Vyděšeně se dívala z jednoho na druhého. „Huberte!“ sjela bratra stroze. „Nech ho na pokoji! Nechci, aby ti ublížil!“

„Co kdybych já ublížil jemu?!“ odplivl si zlostně muž a šel si pro svou sekeru. Hugo ho ostražitě sledoval.

Moikka se ušklíbla, jako by o pravděpodobnosti takového scénáře hluboce pochybovala. Pak se obrátila na Huga. „Co chceš?“ zeptala se ho stejně strohým tónem.

„Tebe,“ opáčil klidně a lehce se usmíval.

„Nemůžu. Mám práci. Přijeď jindy.“

„Jindy už třeba nebudu moct já,“ řekl, otočil koně a vyhrnul si košili na zádech.

„Běž,“ slyšel špitnout jejího bratra. „S vojáky si není radno začínat, Moikko. Běž s ním. Ale potom mi vysvětlíš, odkud se vy dva znáte. Sháněl se tu jmenovitě po tobě, tak neříkej, že se neznáte!“

Když se Hugo udiveně a nevěřícně otočil, uviděl, jak se na něj Hubert zlomyslně šklebí. Pochopil. Scvakl zuby, ale rozhodl se ho okázale ignorovat.

Odvezl si Moikku do hostince, zaplatil za pokoj a vynesl ji po schodech nahoru, i když se tomu bránila. Jemně ji položil na lůžko a začal ji líbat. Odstrčila ho.

„Počkej, napřed se ti podívám na ty rány!“

„Díky,“ řekl dojatě. „Ale napřed ti já něco povím. Moikko, zažil jsem něco… uvědomil jsem si, jak krátký může být náš život… můj život. Za dva měsíce mohu dopadnout jako voják v té písničce, mohu zemřít rukou gardisty. Nechci si vyčítat, že jsem to neudělal. Moikko, mám tě opravdu hrozně moc rád. Chtěl bych spojit naše dlaně. Prosím, vezmi si mě…“

Upřeně na něj hleděla. „To myslíš vážně?“ zalapala po dechu.

„Ano,“ potvrdil věcně a napjatě čekal na odpověď.

Zakryla si rukama ústa. „Bože… Hugo… vzala bych si tě hrozně ráda, ale… vždyť je mezi námi takový rozdíl…“

Položil jí prst na rty. „Nekaž to,“ hlesl rozechvěle. „Není žádné ale. Jsme jenom my dva. my dva a cit, který je mezi námi.“

Přikývla.

Začal rozvazovat provázek, kterým měla staženou košilku. „Chci si to pojistit,“ vysvětlil a podal jí jeden jeho konec. Sám podržel v dlani druhý. Klečíce naproti sobě na posteli, začali vlákno provazu oba namotávat na své dlaně. Hleděli přitom na sebe a ostýchavě se usmívali. Jejich dlaně se spojily, prsty se propletli. Zmocnila se jich jakási sváteční nálada, posvátná bázeň, když se k sobě naklonili, aby se políbili.

Autor Rebejah, 23.10.2023
Přečteno 77x
Tipy 3
Poslední tipující: Marry31, mkinka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Pěkná kapitola

24.10.2023 10:32:43 | Marry31

Velmi poutavě.

23.10.2023 17:12:03 | mkinka

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí