Za Huga d'Elzzbierppe / Dvou stá jedenáctá kapitola - Agrippina

Anotace: Léta Páně 1749, leden

Po Novém roce už měla všechny věci sbalené a zařízené a k odjezdu jí scházelo už jen jediné. Chtěla vidět závěrečnou zkoušku svého nejstaršího syna. Měla pro něj ostatně ještě překvapení, které se jí podařilo vyjednat. S přihlédnutím k tomu, že byl její syn pravnukem Richarda VI. a vnukem plukovníka d’Agoulle, nebylo to nic tak obtížného.

Do amfiteátru ji doprovodil Hugo d’Elzzbierppe, jeho děti zůstaly jako obvykle doma. Na boje se přišli podívat i Hugovi nejstarší mladší bratři, Joachim a Gabriel. Hugo byl sice o půl druhého roku starší než oni, ale když si stoupli vedle sebe, vypadali jako trojčata. V hlavním městě se hodlali zdržet několik dní a zámek zatím nechali v rukou čtvrtého Agrippinina syna, Publia Christiana, aby trénoval na dobu, až paní domu navždy odjede.

Obvykle, přežilo-li více kadetů, byli do arény voláni po jednom podle abecedy. Tentokrát vešli všichni čtyři zároveň. Do písku k nim sestoupili Helmut a kapitán.

„Máme pro jednoho z vás dobrou zprávu,“ řekl Georges Hahtas zvučně. „Před pár dny se díky nemoci a následné smrti jednoho z gardistů uvolnilo místo u druhého oddílu. Jeden z vás, který si vytáhne nejkratší provázek, se tedy vyhne zkoušce a postoupí rovnou.“

Čtveřice si vyměnila pohled. Agrippině se rozbušilo srdce. Kéž by to byl Hugo…

Jeden po druhém si kadeti vytáhli šňůrky. Agrippina se musela zakousnout do ruky. Ať je to Hugo, přála si úpěnlivě, ať je to Hugo… vždyť mu před pouhými šesti dny bylo teprve dvacet let, je z nich ze všech určitě nejmladší, tak ať nebojuje…

„Monsieur Läinen!“

Agrippině pokleslo srdce.

„Gratulujeme,“ zamumlali nepřesvědčivě kadetovi tři druhové a poplácávali ho po zádech.

Výraz mladíka s tmavě kaštanovým culíkem svědčil o tom, že ho to příjemně ohromilo. „Hodně štěstí,“ loučil se s nimi, protože už ho kapitán hnal pryč.

„Děkujeme,“ hlesl kadet se světle kaštanovými vlasy.

„A teď vy,“ otočil se důstojník ke zbylým mladíkům. „Budeme vás volat podle abecedy, takže první půjde monsieur Gräü, potom monsieur Sall a nakonec monsieur Wart. Za chvíli začneme, jen ještě musíme seřadit vylosované gardisty. Zatím můžete jít.“

Jako jeden muž tři kadeti zasalutovali, otočili se a bok po boku odcházeli, Hugo nalevo, kadet se světle kaštanovými vlasy napravo a ryšavý mladík uprostřed.

Agrippina Fössrová-Sallová-Onová shledala, že se jí třesou ruce. Křečovitě je držela složené v klíně, aby to nebylo znát. Zoufale se snažila uklidnit.

„V pořádku?“ ozval se vedle ní měkký hlas.

Ohlédla se. Kolem ramen ji jemně objímal Helmut. Unaveně opřela hlavu o jeho rameno. „Ať už je to za mnou…“ zaúpěla. „Helmute… to je strašné…“

„On to zvládne. Dostal se daleko,“ uklidňoval ji laskavým tónem. „Nepochybuji o něm. Je z těch tří jeden z nejlepších. Promiňte, už musím jít, musím sedět s ostatními důstojníky.“

Nesoustředěně přikývla a nerada se od něj odtáhla. Cítila se opuštěná, Hugo d’Elzzbierppe s ní sice přišel, usadil se ovšem někde docela jinde a hovořil se sirem Charlesem Youngem.

„Kde jste byli?“ vydechla, když si vedle ní z obou stran sedli Joachim a Gabriel.

„Byli jsme se ještě rozloučit s Hugem…“ Gabriel si zjevně uvědomil příliš pozdě, co vlastně vyřkl.

Joachim po něm střelil vyčítavým pohledem a rychle matce položil ruku na předloktí. „Geb je pitomec, máti, samozřejmě chtěl říct, že jsme mu byli popřát co nejvíc štěstí,“ upřesnil hlasem tak měkkým a konejšivým, až jí to vehnalo slzy do očí. připadalo jí, jako by nikdo kromě ní nevěřil, že by Hugo mohl ve zkoušce obstát… Přemáhala se, aby nahlas nevzlykla.

 

První souboj Agrippina vůbec nevnímala. Na konci jen krátce shlédla dolů, aby zahlédla písek, kterým zasypávali krvavé stopy v aréně, a odcházejícího zrzavého kadeta se zakrváceným předloktím.

Poté přišla řada na Huga. Dřív než on se v aréně objevil jeho nůž. Svištěl vzduchem přímo na gardistu se zrzavými vlasy (Agrippina měla dojem, že zaslechla, že se jmenuje Horatius). Voják v zeleno-černé uniformě se zbrani obratně vyhnul a tvářil se u toho téměř znuděně. Agrippinu to popudilo.

Teprve teď se objevil mladík sám, vyletěl do arény s nožem v jedné a šavlí ve druhé ruce a s krvelačným výrazem ve tváři a očích. Gardista jeho výpad odrazil jen s obtížemi. Držel si ho od těla dvěma gardovými noži. Několik minut boj stagnoval, Hugo nepřestával na Horatia dorážet, ale ten statečně vzdoroval a zdálo se, že ho to nestojí ani mnoho sil. Zato Hugova tvář se křivila úsilím. Zjevně však už pochopil soupeřovu taktiku, protože se stáhl a občas už jen naznačil výpad, aby udržoval Horatia ve střehu. Gardista zničehonic uvolnil obranu, rozpažil a začal se točit kolem své osy, přičemž se spolu s ním otáčely i oba nože. Tímto způsobem pomalu tančil směrem k Hugovi.

Agrippina tiše zanaříkala a zakryla si oči.

„Klid,“ konejšil ji Gabriel, zatímco Joachim hlasitě jásal. „už se můžete zase dívat, Hugo se mu vyhnul. Bohužel se i ten gardista vyhnul jeho šavli, a to mu ji nastavil opravdu pěkně!“

Agrippina se váhavě podívala. Hugo měl sice na krku čerstvý šrám, ale rána sotva zranila kůži a zdálo se, že ani nekrvácí. Náhle se pružným skokem jako tygr přesunul k Horatiovi, který se k němu ještě nestihl otočit, zvedl šavli nad hlavu a bleskurychlou a strašlivou ranou udeřil. Agrippina ani nestihla zavřít oči.

Rána byla rychlá, ale gardista byl rychlejší. Nemohl uhnout docela, ale podařilo se mu docílit aspoň nějaké úlevy. Okamžitě se otočil k Hugovi čelem, překvapeně ale upustil jeden z nožů a uvolněnou rukou si ohmatával vlasy, na kterých mu Hugo přeťal stuhu. K nohám se mu svezl popruh od toulce, který mu rána odsekla ze zad. Hugo si zjevně užíval šok v jeho tváři a nepříjemně se na něj usmál.

Horatius změnil taktiku. Chvíli nechal své a Hugovy zbraně, aby se střetávaly, a tvářil se víc a víc znaveně. Těžce oddechoval, ale Agrippina si všimla, že se příliš nepotí. Ruce s noži se mu třásly. V jeden moment zůstal opřený o hrazení a sípavě dýchal, Hugo se ale klidně držel dál, a když se na něj gardista překvapeně ohlédl, jen se usmál a ukázal si na oči. V tu chvíli Horatius zaútočil. Předstíraná únava z něj spadla, přestal lapat po dechu a zbraně opět sevřel železným stiskem. Hugo udělal kotoul do strany a nastavil mu šavli, ale Horatius se stihl včas zastavit a odskočit dozadu. Když se Hugo zvedal, podjela mu noha na písku. Upadl na zadek, zaklel – a to už ho Horatius obkroužil půvabným tanečním krokem, uchopil ho za vlasy a přiložil mu nůž k hrdlu. Agrippina si vyplašeně chtěla přitisknout ruce k ústům a uvědomila si, že jí je svírá Joachim. Zabořila tvář do jeho ramene.

Když opět našla odvahu shlédnout do arény, byl Hugo volný. Kolem úst měl krev. Horatius se tvářil nervózně, měřil si ho přimhouřenýma očima a mnul si zakrvácené zápěstí. Další ránu měl na levém stehně, na první pohled hlubokou a zjevně bolestivou. Sledovala pohled svého syna. Díval se nahoru na tribunu, kde seděli důstojníci. Ti se hlasitým šeptem domlouvali.

„Pokračujte!“ prohlásil kapitán pevně.

Horatius odhodil nože a také tasil šavli. Zbraně se s třeskem střetly. Horatius vyvinul takovou sílu, že ostří jeho zbraně dělila od špičky Hugova nosu jen čepel kadetovy vlastní šavle. Mladíkovi se třásly paže, ale ránu odvrátil. Vmžiku prudkým seknutím dolů zaútočil na Horatiovy nohy, ale ten jako by to byl tušil. Vymrštil se do vzduchu, nechal šavli prosvištět vzduchem a pak, jako by to mohl ovlivnit, dopadl zpátky do písku pevně na chodidla. Jeho šavle přitom jen o vlásek minula Hugovo rameno. Hugo se znova rozmáchl a málem se mu povedlo useknout Horatiovi levé předloktí. Horatius udělal krok dozadu a schoval ruce za zády. Hugo ho ostražitě pozoroval, výraz v gardistově tváři se Agrippině ani trochu nelíbil. Jeho levá ruka se vynořila, třímajíc šavli. Teď to byl Hugo, kdo se tvářil překvapeně a zmateně, a gardista, kdo se zlověstně usmíval. Kolem se mihlo něco bílého. Agrippina stihla spatřit pochopení a hrůzu v očích svého syna a pak Hugo odletěl dozadu, dopadl na bok do písku, schoulil se a zůstal ležet zády k ní. Obě ruce měl, kdo ví, kde, a bylo vidět jen krev, která se rozlévala po písku pod jeho stočeným tělem.

Kapitán spěšně ohlásil výsledek. Nato se Agrippina, její dvojčata, Helmut, Hugo d’Elzzbierppe a Vladimír Nikitič Jankovljev vyřítili dolů do arény. Gabriel musel svou matku, jsoucí napůl v mdlobách, podpírat. Když se kolem něj shromáždili a úplně ho obklopili, neochotně se přetočil na záda. Obě ruce si nepřestal tisknout k pravé tváři. Zpod prstů mu tekla tmavá krev. Když ruce po dlouhém naléhání lékaře odsunul stranou, podlomila se Agrippině kolena. Uviděla jeho zuby.

Vůbec se jí nechtělo odjet, přála si zůstat s Hugem a následující dva dny proseděla u jeho postele. Vladimír Jankovljev mu ránu zašil a Hugo d’Elzzbierppe na ní chodil vyměňovat bylinné obklady. Tvář byla opuchlá, rána ošklivá a Hugo mohl stěží mluvit, natož kousat. Ve vzduchu se vznášela zlá pravda, kterou nikdo nevyřkl nahlas, ale všichni ji přinejmenším tušili. Hugova kariéra u gardy definitivně skončila.

Jeho bratři Gabriel, Joachim a Publius Christian u něj seděli prakticky nepřetržitě a vypadalo to, že na rozdíl od jejich matky nepotřebují vůbec odpočívat. Zato Hugo většinu dní prospal. Ani ne týden po závěrečné zkoušce se za ním zastavil Helmut. Kornelius Gräü i Andrea Wart zkoušku úspěšně složili a probojovali se Kornelius do prvního, Andrea do druhého oddílu gardy, kde byl spolu s Ymrem.

„Koukej se uzdravit,“ šeptala Agrippina, když synovi měnila chladný obklad na rozpáleném čele. „Musíš to zvládnout.“ Pousmála se. „Jinak neodjedu.“

„Mů… můžete…“ vypravil ze sebe s námahou.

Zavrtěla hlavou a prsty mu zajela do vlasů. „Až se uzdravíš, ano? Můj odjezd nespěchá. Klidně počká i po svatbě.“

„Po… svatbě?“ vyhrkl, tlumeně zasténal a chytil se za poraněnou tvář.

„Ano, miláčku. Mám pro tebe nevěstu,“ pochlubila se. „Jmenuje se Påla a je vzdáleně příbuzná s rodem žlutého šípu.“