Za Huga d'Elzzbierppe / Dvou stá třináctá kapitola - Hugo

Za Huga d'Elzzbierppe / Dvou stá třináctá kapitola - Hugo

 Může člověk o něčem dlouho tušit, leč si to tušení neuvědomovat? Ano, ano, může – k takovému závěru došel několik hodin před smrtí Hugo d’Elzzbierppe. Během více než pětatřicetileté kariéry lékaře se se smrtí pochopitelně setkal často, věděl, že i jeho jednoho dne dostihne. Za živého Boha by ho však nenapadlo, že mu ji přinesou jeho vlastní děti.

Antigona ho vytáčela prakticky od chvíle, kdy se naučila chodit, současně s touto dovedností si totiž osvojila i neuvěřitelný talent na vymýšlení a provádění pestré škály ničemností. Nevyrostla z toho. Ještě dnes by jí Hugo mnohdy nejraději nařezal, jenže už nad ní zlomil hůl, bylo jí už ostatně pětadvacet let. Nezměnila se ani v nejmenším. Otce trpělivě vyslechla, ale neposlechla. Nádherné černé vlasy si stále stříhala nakrátko a určitě jich měla na hlavě méně, než kolik hrozeb, nadávek, žádostí i výprasků vypotřeboval její otec na to, aby si je nestříhala. Nedbala i jeho rad, proseb a příkazů, aby se zdržovala na zámku a méně se pohybovala venku. Jak pro její ostříhané vlasy, tak pro její opálenou pleť na ni případní nápadníci nedbali. Ona zase nedbala na ně, nic si z toho nedělala. Ostatně… jeden o ni zjevně zájem přeci jen projevil a ona o něj asi stála rovněž, jinak by nebylo Llalinty a Octaviana, který se narodil v polovině měsíce března. Hugo tušil stav své dcery dlouho předtím, než mu byl potvrzen dílem jejím již viditelně zvětšeným břichem, dílem jejím vlastním přiznáním. Odtáhl ji do ložnice, přirazil ke zdi, vykasal jí suknici, stáhl si opasek a seřezal ji tak jako ještě nikdy předtím, až jí po hýždích a stehnech stékaly stružky rudé krve. Kdo je jejím milencem a otcem dítěte se od ní nedozvěděl. Nejednou ho napadlo, že by byla skvělým gardistou. K jeho ještě většímu vzteku dala po porodu synovi jméno Octavianus po svém dědečkovi, kterého nikdy neviděla. Už její starší dcera Llalinta byla divné dítě, že je s ní něco v nepořádku, Hugo cítil od prvního okamžiku. Už v kolébce plakalo děvčátko málo a dnes se z toho, co za týden vypustilo z úst, dala poskládat stěží jediná věta. Oči měla posazené nepřirozeně daleko od sebe a nikdy se s nikým moc nedružila, věčně si hrála sama v koutku. Její strýc Hector ji miloval a rozmazloval, zatímco matka si jí téměř nevšímala a odmalička se o ni staral Hugo.

Starý lékař byl trpělivý, ale i jeho pohár trpělivosti přetekl, když jeho dcera podruhé otěhotněla. Nešlo mu do hlavy – stejně jako v případě jejího prvního těhotenství – jak k tomu mohlo dojít. Odepřel si spánek a střežil vchod do paláce, ale nikdo se dovnitř proniknout nepokusil. Začal tedy hlídat přímo dveře Antigoniny komnaty. Už si říkal, že je zbytečně paranoidní, když skrze dveře zaslechl výmluvné steny. Tichounce pootevřel a škvírou ve dveřích nahlédl do místnosti…

Svět se s ním zatočil. Před očima se mu zatmělo. Slyšitelně zalapal po dechu. Prudce dveře přibouchl, aby se odstřihl od hrůzy za nimi. Neslyšel, jak se zavřely, ačkoliv oni to určitě slyšet museli. Bylo mu to jedno. Nedokázal se soustředit. Zplodil čtyři děti, věděl, co je milování, myslel, že ho nic za těmi dveřmi nemůže překvapit. Ošklivě se zmýlil. Ta mýlka, ten výjev ho pronásledoval po celý krátký zbytek života.

Sevřel si dlaněmi spánky, otočil se, malátně vykročil. V hlavě mu hučelo. Potácel se, jako by si jen s obtížemi vzpomínal, jak se ovládají nohy. Několikrát málem spadl ze schodů. V hale se na něj pokoušel kdosi promluvit, ale lékař mávl rukou a zavrtěl hlavou. Nevnímal ani, kdo na něj hovoří. Minul dotyčnou osobu a vyrazil na nádvoří a do maštale, v hlavě jedinou myšlenku. Pryč, pryč odsud, daleko…

Hugo přehodil sedlo přes koňský hřbet, ale zapnout je už nedokázal. Padl vedle zvířete na všechny čtyři a zvracel, chvěje se šokem, odporem a nevolí. Jsem starý, pomyslel si. Takhle se mnou dlouho nic nezamávalo… jenže… na druhou stranu, s kým by něco takového nezamávalo…?

Rychle se zvedl, dokončil sedlání, vyšvihl se na ryzáka. Pryč odsud, daleko… daleko od toho lože, pelechu ohavného hříchu… kdeže… to nebyl jen hřích, to byl zločin. Zločin… proti všemu. Jak to, že ho to nenapadlo, že mu to nedošlo? Jak mohl být tak slepý? Jak to, že to nepoznal?! Ten výjev… ta dvě obnažená těla v polostínu, vroucně, úpěnlivě se k sobě tisknoucí, přirozeně spojena v nepřirozeném svazku…

V hlavě mu hučelo, srdce ho bolelo… Neměl ponětí, jaká ruka osudu ho vedla známou cestou na jih. U Voňavého džbánu nebyl… ano, téměř pětadvacet let. Naposledy ještě s Axelem Fössrem krátce po smrti Richarda VI. Dnes byl králem Charles I., syn muže, jenž nebyl tehdy ještě ani regentem. Jestlipak v tom šenku stále bývá Röm Alexandra? Mohlo se stát leccos, mohla být vdaná nebo taky mrtvá… mohla hostinec prodat… Voňavý džbán ale stále stál na svém místě.

Chtěl být sám. Vybral si stůl v koutě co nejdál od ostatních hostů a poručil si tři džbánky vína. Mínil se pořádně opít. Donesla mu je Alexandra, ale dřív, než stačil cokoliv udělat, zase odběhla. Napil se. Nebylo mu dobře. Třásl se a bolela ho ruka. Nevšímal si toho. Byl duchem nepřítomný. Zalykal se emocemi, ve kterých se sám stěží vyznal. Dominoval jim vztek… a odpor. Bylo mu částečně zle ze sebe sama, který pociťuje odpor vůči vlastní, tak dlouho očekávané a vymodlené dceři… vůči vlastním dětem… Jakou měl tehdy radost, když mu Marie-Catherine oznámila, že čeká dítě. Po tom všem, co zakusil… bylo to jako lahodné pohlazení. Ještě, že se tohohle nedožila… Dobře udělal. Jako by to už tehdy tušil. Může člověk o něčem dlouho tušit, leč si to tušení neuvědomovat? Ano, ano, může…

Vypil dva džbánky, když se u něj opět objevila Alexandra. „Přejete si ještě něco, monsieur?“

Objal ji, přitáhl si ji a zabořil tvář do jejího ramene. „Tebe… Chci tebe,“ zašeptal úpěnlivě. A chtěl ji. Vybavilo se mu, jak se spolu kdysi milovali, a na prchavý okamžik na ni dostal chuť, dostal chuť ji zvednout do náruče, odnést ji do ložnice, tam ji povalit a pěkně zezadu, jak to měl rád, ji pomilovat a přitom se mazlit s jejími kadeřemi… Rychle pochopil, že na nic z toho reálně nemá sílu. Zatoužil však i jen po tom mít ji u sebe, tulit se k ní, cítit její tělo, její teplo, dech… Nebýt sám.

„Ještě mám práci,“ opáčila.

„Tak přines ještě džbánek. Počkám.“

Prudce se odvrátila, viděl, jak její ruka vystřelila k jejím ústům, slyšel, jak vyprskla smíchy. Uměl si představit, co se jí honí hlavou. Totéž co před chviličkou jemu. Že ve svých jednašedesáti letech, kterých před měsícem dovršil, a po tom, co dnes vypil a chystá se vypít, se beztak na nic nezmůže. Uběhlo příliš mnoho let… Její zrzavé vlasy prořídly a tvář brázdily vrásky. On nemohl vypadat o mnoho lépe.

Pustil ji a složil hlavu do dlaní. Co bude dál? Nedokázal si představit, že by se vrátil na zámek, že by musel po tom, co viděl, těm dvěma pohlédnout do tváře, do očí… Bylo mu málem odporné i jen o tom uvažovat. Možná by ale mohl zůstat tady, pověsit řemeslo lékaře na hřebík a pomáhat Alexandře v šenku…

Když dopil, vstal a zamířil do jizby. Povalil přitom lavici a cestou vrazil do sloupu podpírajícího strop. Pomalu otvíral dveře a ruka se mu chvěla. Jak se před ním zvolna odhalovala temnota prázdného pokoje, vzpomněl si na výjev, který jeho oči musely spatřit, když stejně polehounku otvíral dveře Antigony…

Šerá místnost. Lože. Dvě těla. Mladá žena a mladý muž. Krátké havraní kadeře. Antigona. Její sametová záda, stehna. K jejím zádům se tisknou stehna jejího milence, jeho ruka ji cuchá ve vlasech. Jeho rty jsou přisáté k jejímu rameni. Vidí dostatečnou část jeho tváře se zavřenýma očima a dlouhými vlasy, aby poznal i jeho…

 

Alexandra utřela stoly a s voskovicí v ruce stanula u jeho dveří. Chvilku váhala, ale pak přeci jen zaklepala. Ticho. Pootevřela. Nezaslechla ani chrápání, ale… chrápat nemusel. Přistoupila k lůžku. Světlo voskovice dopadlo na jeho klidnou, pokojnou tvář. Nemusela se ho ani dotknout, aby pochopila, že víc než na posteli už leží v loďce, se kterou Cháron právě směrem ke druhému břehu brázdí řeku Styx…

Autor Rebejah, 26.10.2023
Přečteno 82x
Tipy 3
Poslední tipující: Marry31, mkinka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Pěkná kapitola, ráda jsem četla

27.10.2023 11:33:20 | Marry31

Obdivují podrobností v detailu.

26.10.2023 10:52:51 | mkinka

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí